„Základní rodičovskou kompetencí je umět přijímat sám sebe, i s chybami. Mít se rád,“ říká Hana Čechová, která osm let vede kurzy pro rodiče založené na takzvaném respektujícím přístupu k dětem. Pozornost obrací hlavně na práci s emocemi samotných rodičů.
Zdůrazňujete práci s vlastními emocemi…
Ano, uvědomila jsem si totiž, že i když máme dobrou vůli a teoreticky víme, co bychom měli jako rodiče dělat, naše emoce nás k tomu často nepustí. Ještě tak když jsme v klidu, tak to možná jde, ale když v klidu nejsme, a to je často, spadneme do emocí a poučky a teorie nám nejsou moc platné. Je třeba se nejdřív naučit pracovat lépe s vlastními emocemi. Poznat sám sebe.
Respekt k dětem, respekt k sobě – jak to spolu souvisí?
Velmi. Řekla bych, že základní rodičovskou schopností je schopnost přijímat sám sebe, i s chybami. Mít se rád. Na kurzech lidé často zažívají velkou úlevu, protože je ostatní přijímají, nekritizují. Tohle by měl každý udělat i sám pro sebe.
Rodičovský příběh jedné z účastnic kurzu jsme zpracovali v tomto článku.
A další chystáme.
Jak jste při lektorování uplatnila své vlastní rodičovské zkušenosti?
Do patnácti let své dcery jsem měla pocit, že stačí mít respektující přístup a vše je vyřešeno. Když udeřila puberta, ač jsem byla již celkem zkušená lektorka, často jsem si připadala bez vnitřní opory nebo ve vleku silných emocí. Pochopila jsem, že svět je mnohem složitější a nemáme vše ve svých rukou. Vlivů je hodně, obzvlášť působení kamarádů, vrstevníků je dnes velmi silné. Nemůžeme zaručit, že naše dítě bude v životě šťastné ani ho ochránit před všemi hrozbami. Můžeme jen udělat maximum, které v té chvíli umíme.Tohle prohloubilo a zpřesnilo i můj lektorský přístup. Pomohlo mi to lépe si uvědomit situaci a potřeby lidí, kteří do kurzů přicházejí.
Co je jádrem respektujícího přístupu k výchově?
Právě onen respekt k dítěti. Brát ho vážně. Zajímat se o to, co si myslí, co prožívá. Není nám to vlastní. Myslíme si, že víme vše lépe. Dítě je malé, spoustu věcí neumí, a dospělý ho tím pádem podceňuje, často ho ovládá a myslí si, že na to má právo, že je to dítěti ku prospěchu. K dítěti si dovolujeme to, co bychom si k žádnému dospělému nedovolili. Jsme naučení ho ve jménu výchovy vláčet sem a tam. A bohužel často ani nevíme kam, jednáme čistě impulzivně.
Je v tom asi i hodně strachu o dítě a jeho budoucnost…
To určitě. I strachu z toho, že si vlastně nevíme rady. Tyhle pocity je dobré si uvědomit a pracovat s nimi. Dobrat se k novému uvědomění a postoji, který z něj vyplývá, je důležitější než technika, komunikační návody.
Jací rodiče chodí k vám do kurzů?
Většinou ženy s vyšším vzděláním, minimálně středoškolským. Spíš vysokoškoláci. Muže často přihlásí nebo ke kurzu přesvědčí jejich ženy (ale někdy je to i opačně). Častou motivací příchozích je, že nechtějí dělat chyby svých rodičů. I když o nich mluví s láskou, výchovu chtějí pojmout jinak.
Jedna věc je absolvovat kurz, druhá věc je změnit svůj přístup dlouhodobě. Během kurzu se účastníci navzájem motivují, ale pak zůstanou sami a jejich zavedené vzorce chování na ně stále silně působí. Možná by jim pomohlo, kdyby se mohli setkávat i nadále?
Ano, často si to přejí a lidé z kurzů, které jsem vedla, se párkrát i pokusili v setkáních pokračovat, ale myslím, že to fungovalo jen krátkodobě. Ono to chce vždy nějakého organizátora, aby se skupina udržela. Ale je pravda, že to je důležité. Bylo by dobré na kurz navázat a energii změny udržet a posilovat. Mám i nějaké nápady, jak v tom pomoci. Chtěla bych zkusit organizovat setkávání lidí, kteří již prošli kurzem, za účasti lektora. Mohla by se konat jednou týdně večer, případně by šlo dělat i celodenní akce.
Co je podle vás znakem dobrého vztahu mezi rodičem a dítětem?
Podle mého je to již to, že vztah existuje, přes všechny možné pády, že je ochota komunikovat, omluvit se, když někdo „přestřelí“. Vztahy se taky mohou nenávratně narušit nebo rozpadnout. Pokud trvají a jsou otevřené, děláme to my rodiče vlastně dobře.
Hana Čechová je lektorka a trenérka respektující komunikace s dětmi. Vystudovala anglistiku na FFUK, absolvovala výcvik v přístupu „Respektovat a být respektován“ pod vedením Jany Nováčkové a Diny Nevolové a osm let lektorovala kurzy pro rodiče i celé pedagogické sbory. Na pražské DAMU vystudovala dvouletý program Kreativní pedagogika- pedagogická kondice. V roce 2017 a 2018 prošla lektorskými výcviky Výchova bez poražených a Škola bez poražených Thomase Gordona. Má vlastní kurz nazvaný Jak s emocemi.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Když udeří puberta,žádná moudra na světě Vám už nepomohou.Nezbývá ,než doufat,že to dobré,co se Vám podařilo dítěti dát do té doby,tam zůstane. A provede ho tímto obdobím bez větších duševních i fyzických škod.
Přesně tak, čím víc jsme se dítěti věnovali, dali mu respekt, ale také pevné mantinely, tím větší šance je, že ustojí pubertu a my s ním. Pokud někde nedokáže mít cit k dítěti a výchově, v kurzu se to nenaučí, stejně jako se bez hudebního sluchu nenaučíme zpívat. Je to jako sňatky z rozumu.
Už jsem alergická na všechny ty kouče na všechno, na hloupé teze o sebevědomí a umění mít se rád. Prostě jsou to zase berličky pro nejisté lidi, dřív se chodili modlit a čekali pomoc od Boha, dneska vidí boha v lektorech. Stačilo by používat zdravý rozum a empatii. Ještě by ušetřili finance.
Ukazuje se, že výchova není tak intuitivní záležitost, jak to vypadá, a to hlavně proto, že ji neřídíme my, ale naše vzorce chování, které jsme si nevybrali, a to je víc rozšířené, než si někdo může myslet. Snaha lidí udělat něco ve svém životě lépe, a i se třeba pro to modlit, mi přijde velmi chvályhodná. To by bylo smutné, kdyby v životě nebyla žádná naděje na zlepšení, ale ona je, a reálně podložená výsledky.
Jen vycházím z článku.I autorka,zkušená lektorka,pochopila,že svět je složitý a nemáme vše jen ve svých rukou.
Reagovala jsem na příspěvek Zuzy a její slova „stačí mít zdravý rozum“. Nevím, kolik lidí ho opravdu má, jen tak, od přírody.
Tak to se omlouvám,měla jsem za to,že reagujete na nás obě.Já souhlasím s Vámi, že výchova opravdu není tak intuitivní záležitost,jak by se mohlo zdát.Ale problém je jinde.Jak sama autorka uvádí,její kursy navštěvují většinou lidé s vyššími příjmy. Ti lidé ,kteří by to třeba opravdu potřebovali,buď nemají zájem,nebo peníze,nebo obojí.
Tak je mnoho vysokoškolských rodičů, kteří si taky nevědí rady a není to žádná ostuda, vychova je oříšek a v dnešní době, kdy člověk ztratil falešné jistoty, že vše ví selským rozumem, obzvlášť. Ale máte pravdu v tom, že určitá kategorie méně vzdělaných a možná ještě více bezradných rodičů si do takových kurzů cestu nenajde a je třeba k nim hledat aktivně cesty ve státních programech na podporu rodin a rodičovských kompetencí. V jiných zemích rozvíjejí svépomocné rodičovské skupiny za pomoci psychologů a sociálních pracovníků, u nás zatím nic moc, snažím se najít nějaké dobré příklady, snad se k tomu brzy dostanu. Tohle je dost důležité a ulevilo by to i učitelům.
Dobrý článek o tom, jak přistupuvat k dětem s poruchami chování. Tento psycholog sem jezdí opakovaně, příště u toho chci být.
https://www.respekt.cz/tydenik/2018/25/musime-jim-davat-ne-brat
Přesto, že už s dětmi nepracuji, tato tématika mě pořád zajímá, bude možné najít něco o těchto přednáškách?
Článek odpovídá na spoustu věcí, které člověk nevěděl. Teorie se mi vždycky líp spojuje s konkrétním případem. Tak jsem si postupně dávala své poznatky a zkušenosti dohromady. Líp si to člověk vybaví. Potom může hledat další souvislosti a další řešení.
Paní lektorka má pravdu – k dítěti a mladistvému člověku se lidé chovají tak , jak by si to k nikomu staršímu nedovolili . Bohužel je to tvrdá pravda ! Vzpomínám na své mládí – byla jsem nejmladší člen rodiny , nerespektoval mě nikdo , natož aby někoho zajímaly moje názory ! Prostě šlapej , jak se ti nařídí a buď zticha . Zkazili mi život – nutili mě , do čeho jsem nechtěla a jak to necítila , všichni byli nejchytřejší , jen proto , že byli starší než já . Každý člověk cítí jinak , dítě není kopie rodičů ani kopie svého staršího sourozence . Nechat každého žít , jak to sám cítí . Člověka ve zralém věku nikdo nikam nenutí , nic mu nenakazuje , nikdo ho nebuzeruje , nikdo si na něho nedovoluje , zato na dítěti nebo mladistvém si každý rád vyleje svou zlost a frustraci . Respekt k dětem a mladým je to , co v této společnosti chybí – brát je vážně , jejich názory , touhy , problémy , potřeby .
Je pravdou, že v dřívějších dobách bývávalo zvykem, že se ti mladí musí všechno od těch starších učit, dokud nebudou dospělí. V dnešní době je všechno jinak. Mladí díky technice přeskočili jednu dobu a my starší je pracně doháníme. počítač je pro ty malé a mladé už normální součást života. My starší máme co dělat a kdo není technicky založený, tak má dost práce přijít na to, jak ty mašinky fungují. Uvědomila jsem si to, když dostal náš syn první počítač, protože šel na studia na gymnasium dříve. V určitých věcech začal být ve vědomostech o kus dál než já. V technických věcech si rozuměl s tátou. Začala jsem s ním, ale přesto, že už dokážu s počítačem jakž, takž, on už je úplně někde jinde. Ve vědomostech nás ti mladí přesahují to je pravda. Musíme respektovat to, že už jsou v něčem dál než my. Jsou ale věci, které se dítě musí učit, tak jak to přináší život. To co si musí zažít každý z nás. Postavit se na vlastní nohy a všechno co se ve škole naučil zužitkovat ve své práci. Každý rodič by měl o svém dítěti vědět co nejvíc, protože i když je dítě ve vědomostech o kus dál, nemusí si umět poradit v praktickém životě. V tom případě je situace obrácená, dítě by mělo respektovat to, že rodič má hodně praktických zkušeností, které ještě může dítěti předat. Pokud rodič uplatňuje zásady respektování, vzorec chování si dítě přebírá. Taky jsem zažila, že člověk víceméně musel poslouchat,ale přesto jsem byla rebel a snažila jsem si tak trochu to svoje postavení vybojovat. Přesto mi zůstalo v životě ještě to opatrnější. Vždycky jsem si kladla otázku, umím to už všechno, nebo je ještě něco dál, co bych měla znát, co bych měla dělat jinak. Začala jsem spoustu věcí dělat jinak. přišlo to s dobou, prací s dětmi, tím,že jsem je poznávala, dávaly mi zpětnou vazbu a já spoustu věcí měnila. Díky dětem, vzdělávání, spoluprací s kolegyněmi. Můžu říct, že moje práce na konci měla úplně jinou podobu, díky všem okolnostem, které nastaly. Člověk si musí umět přiznat, že udělal chybu, pak má šanci o ní přemýšlet a napravit. Pokud to neumí, neumí to naučit ani ty děti. Je to o uvědomění si sebe sama a pochopení těch druhých. U dětí mi platilo takové malé pravidlo, jsem tu pro tebe, abych ti pomohla být dobrým člověkem.