Jak vést dítě k dobrým mravům? Neříkejte mu „to nedělej“, přichyťte ho u toho, když se chová dobře

Dloubání se v nose, skákání druhým do řeči, nezdravení, srkání a mlaskání u stolu… Děti mají široký repertoár otravných zvyků a zlozvyků. Rodičům s nimi lezou neskutečně na nervy, a oni zase dítě rozčilují ustavičným umravňováním a peskováním. Lze vůbec docílit toho, aby se děti chovaly lépe, aniž bychom je pořád „prudili“?

„Jako dětský psychiatr jsem strávil neuvěřitelnou spoustu času studiem vývojové psychologie a lidského chování, takže byste asi předpokládali, že znám všechny studie na téma efektivních rodičovských praktik, a nejspíš byste také očekávali, že jsem dokonalý otec. V obojím byste se mýlili,“ píše kalifornský psychiatr Jacob Towery ve svém článku pro rodičovskou sekci deníku New York Times.

Je tu ale jedna otázka, kterou chtěl doktor Towery vyřešit – jak pro sebe, tak i pro ostatní rodiče, kteří k němu docházejí do soukromé praxe. Ta otázka zní: Pokud vaše dítě dělá něco, co není vyloženě škodlivé, ale také to není příliš vhodné a společensky přijatelné, kdy a jak byste se měli snažit takové chování změnit?

Když věnujete chování pozornost, děti to budou dělat častěji
Například když vaše pětiletá dcera jí hrášek rukama a nikoliv příborem. Nikomu tím neubližuje, ale za dva týdny by měli přijet na návštěvu prarodiče a vy byste rádi, aby se dítě u stolu chovalo co nejlépe. Nebo když devítiletý syn zdraví dospělé a přitom zírá na špičky svých tenisek – kdy a jak často je dobré mu připomínat důležitost očního kontaktu, aby se tak zvýšila pravděpodobnost, že se o něj aspoň pokusí?

V oboru už vládne shoda na některých základních principech: tělesné tresty jsou neefektivní a škodlivé. Svůj díl negativní publicity už získalo i osočování, zahanbování a křik obecně. Co ale říká výzkum o jemném, zato však vytrvalém okřikování a „prudění“ dětí, které provozuje velké množství rodičů, aniž by se nad ním hlouběji zamýšleli?

Když se doktor Towery zeptal svého kolegy Alana Kazdina, vedoucího Centra pro rodiče na univerzitě Yale a autora více než 700 článků a publikací o výchově dětí, kdy je třeba opravovat chování dítěte, které chceme změnit, dostal jednoduchou, přímočarou odpověď: „Nikdy!“ Podle doktora Kazdina není nikdy účinné dítě peskovat a upozorňovat na chování, které nikomu neubližuje. „Nezdůrazňujte to, že jí hrášek rukama,“ říká doktor Kazdin. „Když něčemu věnujete pozornost, pak se četnost takového chování jenom zvyšuje.“

Soustřeďte se na momenty, kdy jim to jde
Jacob Towery přiznal, že když to slyšel, překvapilo ho to a trochu zahanbilo. Okamžitě si vzpomněl na desítky momentů, kdy svého syna (většinou jemně) pokáral za chování, které nebylo společensky přijatelné, nebo které mu prostě lezlo na nervy. A když se ponořil do dalších výzkumů, musel uznat, že jeho kolega má pravdu: nejen, že je kárání v dlouhodobém horizontu neúčinné, ale dost často konkrétní chování zhoršuje.

Některé studie naznačují, že určité chování – když stojíte u dítěte blízko, udržujete oční kontakt a mluvíte jemně – může zvýšit efektivitu pokárání. Ale pokud toužíte po trvalé změně chování, pak nic nedokazuje, že by mělo umravňování nějaký zásadní dopad.

Co funguje, říká Daniel Bagner, profesor psychologie a ředitel Centra pro děti a rodiny na Floridské mezinárodní univerzitě, je se soustředit na momenty, kdy se dítě chová opačně. Existuje nespočet důkazů, že pozitivní upevňování – člověk ihned po žádoucím projevu získá něco příjemného – je velmi účinné. Takže místo abychom se soustředili na chování, které si nepřejeme, měli bychom se soustředit na chvíle, kdy se dítě chová vzorně, a tomu poskytnout co nejvíc pozitivní pozornosti. Tato myšlenka se někdy překládá jako „chyťte je u toho, když jsou hodní“.

Zapojte legraci, hru a soupeření
„No jo, ale co když moje dítě nikdy nevykazuje to správné chování, tedy jaktěživo při pozdravu oči nezvedne?“ řeknete si možná. Alan Kazdin má i na to odpověď: vyčíhejte si u dítěte chování, které je blízké tomu, jaké byste u něj rádi viděli, a oceňujte ho. Když oceníte každý moment, kdy se na vás dítě dokáže podívat, velmi pravděpodobně budete mít za nějaký čas víc očního kontaktu a méně zírání do země. Případně, protože děti milují hry, můžete s nimi žádoucí chování trénovat hravou formou. „Zahrajeme si hru! Schválně, kdo si nabere na vidličku hrášek a nejdéle ho na ní udrží, než si ho dá do pusy. Předvedu vám to!“ a pak pomaličku snězte jeden hrášek. Ve chvíli, kdy to samé udělá dítě, oceňte ho – a už o tom po zbytek večeře nemluvte.

Jane McGonigal, spisovatelka a vývojářka počítačových her, má jinou techniku: „Jako matka a hráčka v jedné osobě vím, že děti milují jednu věc: když můžou porazit rodiče. Takže mně se osvědčilo, když dětem řeknu: prosím tě, hlídej mě a upozorni pokaždé, když se s někým bavím a nedívám se mu přitom do očí. Takže oni jsou v té naší hře najednou postavou, která ví víc než já a pomáhá mi. Necítí se bezmocné, peskované, sledované. Já mám zase šanci jim svým chováním ukázat, proč mi na něčem záleží.“

„Poté, co jsem si toto všechno vyslechl, rozhodl jsem se, že své chování změním,“ uzavírá Jacob Towery ve svém článku pro New York Times. „Vzdát se peskování a hubování je těžké – máme to pod kůží od vlastních rodičů; je to technika, po níž prakticky automaticky saháme. Musím ale říct, že jsem synka zkusil nahecovat – o co, že se mi nedokážeš deset vteřin koukat do očí! Samozřejmě to zvládl, a od té doby pokaždé, když se na mě dokáže podívat, usměju se na něj a zašeptám – super, díváš se na mě, jde ti to! Vidím, že se jeho schopnost očního kontaktu zlepšuje, a navíc to už spolu prakticky nemusíme řešit. Něco na tom pozitivním zpevňování bude.“

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

 

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..