Jít svým tempem a rýpat klackem v zemi. Dnešní děti nechodí samy ven a bude jim to v životě chybět, říká Jan Kršňák

Dětství se proměnilo. Dnešní děti tráví výrazně méně času o samotě venku. Nechodí si tam hrát a nepouštíme je samotné ze školy. „Dopřejme dětem scházet se se svými kamarády. A dopřejme to i sobě. Budujme komunitu, jinak se to, co nazýváme lidským společenstvím, rozpadne,“ říká Jan Kršňák.

Jan Kršňák

Čím to je, že se o děti tolik bojíme? Je dnešní svět objektivně nebezpečnější?
Zadal jsem do Googlu „unesené dítě“. V článku Lidových novin z ledna 2017 jsem se dočetl, že od roku 2005 do roku 2015 se pohřešovalo 95 dětí. To je deset ročně. Do oné stovky dětí se započítávají i ty unesené vlastními rodiči a děti, které se prohlásí za ztracené po útěku z domova či z ústavu a za pár dní se najdou. Co se týče opravdových únosů, tak jsem za poslední dobu našel jeden únos kojence z Motola v roce 2014. Dítě se v okamžik únosu nenacházelo na ulici, ale v nemocnici, kterou obecně považujeme za zabezpečené prostředí. Chtěla si jej vzít nějaká zřejmě nemocná žena. To se dělo i dřív, pamatuju si z dětské četby novin, že v Rudém právu psávali, že někdo ukradl před obchodem kočárek. A v září 2016 unesl chlapík s pistolí děti 13 a 16 let a pár dní je držel v garáži. Letos ani loni se tedy asi žádné dítě neztratilo. Vycházíme-li z Googlu.

O lecčems vypovídá také to, že z jeho prvních deseti odkazů je šest odkazů na filmy a knížky s tématikou únosu. To podle mě znamená, že se o únosech dětí víc točí filmy, než že by se děti reálně unášely. Když se jednou za x let opravdu nějaký únos odehraje, média to omílají tak dlouho, že o tom všichni víme. Jako třeba případ britské holčičky Maddie, která zmizela v roce 2007 v Portugalsku. Natasha Kampuschová, ona nešťastná dívka z rakouské garáže, je vlastně mediální hvězda.

Podle vás tedy pocit, že svět je nebezpečný, vytvářejí média?
Hrají v tom podstatnou roli. Šíření strachu z rozmanitých nebezpečí je jedním z jejich hlavních témat. Strach poutá pozornost, přitahuje čtenáře a diváky. Samozřejmě, že dnešní svět není nebezpečnější než třeba za války. V naší společnosti se neděje, že někdo přijde a zastřelí tě. Nebo tě jen tak zatkne, protože potřebuje vykázat pracovní činnost. Nevraždíme se, neunášíme, nekrademe si orgány, nežijeme v životně nebezpečném světě, na ulici je málokdy k vidění bitka a v tramvaji nikdo nezvyšuje hlas. Otázka je, co je to to bezpečí a proč o něj tak strašně usilujeme. A proč kvůli tomu nepouštíme děti ven.

Cesta ze školy, to je dvacet nebo třicet minut svobody se rozhlédnout. Jít svým tempem, moct se toulat. Projít se po obrubníku, rýpat klackem v zemi. Jít se někam podívat. Být v dětském kolektivu, který je autonomní.

Když se zamyslím nad svými důvody, proč moje dcera nechodí sama po městě, bála bych se, že si nedá pozor na auta.
Auta jsou rozhodně reálnější hrozbou než únosy. To, že jsme naše města přeměnili na autodromy, je průšvih. A protože jsme správně usoudili, že je nebezpečné se pohybovat poblíž půltunových věcí, které se pohybují rychlostí padesát nebo sto kilometrů v hodině, tak se nám mezi ně nechce pouštět naše děti.

Radši je posadíme do vlastního auta a bezpečně je převezeme do školy…
Rozhodli jsme se žít v permanentním strachu a založili jsme na něm vlastní způsob existence. A já nemám argument, jak lidi přesvědčit, že to není v pořádku. Žijeme v době, kdy je jednou z největších ideologií bezpečí. A bezpečí je slovo, proti němuž nelze nic říct. Všechno dnes musí být zabezpečené! Když jdou děti ven se školkou nebo školou, musí si vzít svítivé vestičky. Dětem se tím říká: pozor, jdete po ulici, je to tam nebezpečné.

O co dnešní děti přicházejí, když si nehrají venku?
Vzpomínám na pár dlouhých táborových túr. Zbývalo ještě 5 kilometrů do konce a začalo pršet. Šel jsem jako poslední, už jsem nemohl, byl jsem naštvanej, hladovej, pláštěnka přestala fungovat před hodinou. Je to o sbírání vnitřní síly. O objevování toho, co já jako člověk, i když je mi teprve pět nebo šest, dokážu. Proto jsou klíčové lesní školky. Tam děti zažívají přirozený kontakt s životem, s hranicí mezi bezpečím a nebezpečím. Učí se žít s nejistotou, nevěděním, chybou, pádem, třeba ze stromu. Když nemám žádné překážky, protože mi je rodiče všechny preventivně odstraní, jak se je pak mohu naučit překonávat? Jak se naučím zvedat, když nikdy neupadnu? Co když se člověk nestane člověkem, pokud nezažívá životní komplikace? A právě ty dítě zažije, když je samo venku. Samo za sebe a mezi ostatními, co jsou taky sami za sebe. Bez táty a bez mámy. Každý se musí naučit vyrovnat se s tím osmákem, co řídí celou bandu. V tom jsou pouliční bandy dětí důležité – starší získávají sebedůvěru a mladší se učí od těch starších.

Jenže my teď vychováváme lidi, kteří se bojí chodit ven. A nemají schopnost se orientovat. To není jen o tom, že neznají přírodu. Neznají ani město, ulici, ve které žijí. Ani děti na venkově už nechodí ven. Sedí doma u počítačů, protože to je bezpečnější. Venku by se jim mohlo něco stát, třeba by si mohli zlomit nohu.

Být venku sám je o sbírání vnitřní síly. O objevování toho, co já jako člověk, i když je mi teprve pět nebo šest, dokážu. Co když se člověk nestane člověkem, pokud nezažívá životní komplikace?

A dalším klíčovým bodem je volný čas, kdy děti nemají daný žádný program a samy si ho musí vytvořit. Co podnikneme, kam se vypravíme, co budeme objevovat. A my jsme krom odpoledního běhání měli ještě cestu ze školy.

Co dítě zažije na cestě ze školy?
To je naprosto klíčový okamžik, kdy má zodpovědnost samo za sebe. Má dvacet nebo třicet minut svobody se rozhlédnout. Jít svým tempem, moct se toulat. Projít se po obrubníku, rýpat klackem v zemi. Jít se někam podívat. Být v dětském kolektivu, který je autonomní. Jdeme čtyři, postupně se odpojujeme a bavíme se o našich věcech. A je nám jedno, jestli půjdeme dvacet minut nebo třicet pět.

Ještě mě tak napadá: Kdybych řekla svým dětem, ať jdou samy před dům, nechtěly by. Potřebují k tomu kamarády.
Ano, to je ten problém. Děti nemají přirozený způsob, jak se seznámit s kamarády z ulice. Na malém městě to ještě může nějak fungovat, ale v Praze, kde je vozíme do škol, které jsme jim pečlivě vybrali, bydlí nakonec v jedné ulici děti z deseti různých škol. Kamarády mají někde úplně jinde, takže se s nimi musejí scházet na sociálních sítích. Nebo ve videohře. Proto jsou radši tam než venku.

Kolik znáte míst, kde se schází mladí lidé? Sem tam je nějaký skate park nebo parkour park, ale zase je v tom ta kontrola prostranství, kdy těm dětem designujeme, kde a na co si mají hrát.

Co s tím?
Nechci říkat lidem: Nevozte děti do školy. Konstruktivnější je říct: když už do té školy každý den chodíte, využijte to. Bavte se s ostatními rodiči. Stanovte si, že se tam sejdete třeba jednou týdně ve čtyři, vyzvednete děti, necháte je tam volně běhat a sami si popovídáte. Stačí, když dvě aktivní maminky rozešlou email, aby každý přinesl něco dobrého a zahradní party, kde se vytváří komunita kolem školy, je na světě. Není to nijak časově náročné a totálně to změní atmosféru ve škole.

Když už vozíte dítě denně do školy, využijte to a bavte se s ostatními rodiči. Totálně to změní atmosféru ve škole.

Dopřejte dětem scházet se se svými kamarády. A dopřejte to i sobě. Scházejte se s kamarády a nechte svoje i jejich děti, ať se spolu vyblbnou. Dovolte dětem, aby si vodili domů kamarády a pošlete je ven. Nacházejte co nejvíce příležitostí, aby děti mohly být mezi dětmi a volně si hrát.

A budujme události, při nichž má možnost vzniknout komunita. Ve světě už si to uvědomili a mnoho západních měst má třeba vyhrazenou ulici, kterou jednou do týdne zavřou, aby do ní nemohla auta, a lidé se mohou družit. Vytáhněte před dům gril, židle, pozvěte sousedy a nechte děti, ať poznávají sebe navzájem i svět. Bez takových akcí se to, co nazýváme společenstvím, rozpadne.

Jan Kršňák vystudoval filmovou vědu na FF UK, píše o médiích, dětech a rodičích a věnuje se intuitivní pedagogice. Založil a provozuje stránku digideti.cz, vyšla mu kniha rozhovorů se zakladateli inovativních škol.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

59 Komentáře
nejstarší
nejnovější
Inline Feedbacks
View all comments
Petra
Petra
2 let před

Moc vám za tento článek děkuji, mluvíte mi ze srdce. Přesně o tom, že si dnešní děti neumí samostatně hrát. Jsou buď ve škole, potom v družině, potom v kroužku (někdy i více za s sebou)a pak přijdou domů, úkoly večeře a spát. Je tam pořád někdo, kdo je hlídá a říká co budou dělat…… vlastně si vůbec neodpočinou a jsou více méně pořád se stejně starými dětmi. Jak jste krásně řekl, měli by poslouchat nejstaršího. Vychováváme si asociály. Když se to snažím vysvětlit kamarádkám, nechtějí mě poslouchat… je nebezpečno. Ještě jednou díky

Markéta 4M
Markéta 4M
2 let před

Dobrý den, syn- 9let mi tuhle oznámil, že jede na kole s kamarádem k rybníku na proutky na pomlázku. Já jsem jen mrkla co má na sobě a jaký nůž si vzal. :)
Jo, sedí na tabletu, ale umí vzít do ruky sekyrku, zápalky, nůž… plynový sporák umí používat.
Bydlíme na malé obci, hodně dětí chodí do školy pěšky, i prvňáčci.

KamilaK
KamilaK
2 let před

Svatá pravda.Nevím jak to bude vypadat za 20 let.Ráno děti nasednou do auta,jsou odvezeny před školské zařízení a toto se opakuje odpoledne cestou zpět přes organizované kroužky.Malé děti,s kterými pracuji neměly ve 3 letech v ruce sníh,nemají adekvátní oblečení ven,neboť jim stačí mikina do auta.Je toho hodně a jsou v „zajetí“svých rodičů.Knížky,motorické hračky,pastelky…..ne!,vždyť mají tablet a televizi.Pustit je ven?To nééééé a jít se s nimi jen tak projít…..nééé,nemám čas. :-(

Jana
Jana
2 let před

Musím se přiznat, že tento článek byl pohlazením mé duše. Mám tři malé děti (7,5 2roky) a jsme neustále venku. Věčně máme plnou zahradu cizích dětí, věčně se ptám, kde Vás budu hledat. Bohužel, jen pár dospělých se připojí, přijde na kávu, grilovat. Učíme děti, že se musí dodržovat i tradice. Pracuji ve školce a vidím, jak ty rodiče nemají na nic čas.Ani posedět třeba na tvořivé školkové besídce. Spousta dětí neumí třeba postavit domeček v lese u kmenu stromu. Netvrdím, že jsem dokonalá matka ani to, že mé děti jsou nejúžasnější bytosti na světě, ale jsou to venkovní děti… Číst vice »

Pavel
Pavel
2 let před

Bohužel jeden z důvodů, proč děti nechodí samy ven, je obava, ne z únosu apod., ale z toho, jak by s rodiči zatočila sociálka kdyby se, nedej bože, něco přihodilo. Stát buzeruje ve všem čím dál tím víc a lidi se bojej! A abych parafrázoval jednu trampskou píseň: “ … chtěj si žít bez voplejtaček…

Jozan
Jozan
2 let před

Myslim ,ze to je hodne nadneseny unosy jsou ,šikana a je větší zlo než bylo bohužel neviděla bych to tak idylické jak je tady popsáno ,,tablety ,telefony ,je bohužel v dnešní dobe velky problém a bude asi hůř ,ale je to všechno na společnosti a rodičích kde deti vyrůstají

Ilona Málková
Ilona Málková
2 let před

U nás na venkově jsou děti pořád venku. Ani své děti nemůžu v té bandě poznat. Děti z měst sem rádi a hodně jezdí k babičkám prý se doma nudí. Děti jezdí od první třídy autobusem, který jim zastavuje u školy. Náš pětiletý syn dokáže štípat dřevo, sekat kosou, leze po stromech, lítá po vsi na kole…zná spoustu rostlin a hmyzu o kterých děti z měst nemají ani tušení. Žít v přírodě má spoustu výhod….

Klára
Klára
2 let před

Moje děti jezdí od první třídy do školy i ze školy autobusem, běhají po zahradě i po okolí, jezdí na kole, volně navštěvují kamarády a ti zase je. Nemají telefon, někdy třeba dvě hodiny nevím, kde přesně jsou a připadá mi to v pořádku. Když chtějí, mohou zkusit pracovat se sekerou, pilkou, půjčím jim sirky, mají malý nožík. Mají i tablety a xbox, ale lítání venku s kamarády dají většinou samy přednost. Nemají problém jít se mnou na hory a vyšlapat pořádný kopec. Nejsme žádná alternativní rodina a v mém okolí je toto celkem běžný model, stejně pouští děti ven… Číst vice »

Jitka
Jitka
2 let před

Tohle se ale fnukanim zmenit neda. Tady v Norsku jsou vlastne vsechny skolky „lesni“..a i druziny. Deti jsou doslova! cely den venku..a rypaj si tim klacikem do hliny, padaji ze stromu apod…a taky lovi ryby s chlapy uciteli, padluji snimi na kanoich, uci se lyzovat s minivlekem na skolnim pozemku (tady musi byt 50% ucitelu muzi). A kdyz se ucitelu zeptas proc se ty skolkove deti neuci tanecky, nazvy mesicu, anglicky atd atdatd..tak ti reknou, ze prave proto, ze jindy uz na to rypani se v zemi, cachtani se v louzich a pod nebude cas. Svata pravda. Je mi lito,… Číst vice »

havlae
havlae
2 let před

Mně se dnešní doba nelíbí… Např. se zamykají školy, aby tam nedošlo k ohrožení, ale když k němu dojde před školou, jsou z obliga…

Traud
Traud
2 let před

u nás na malým městě je to v poho. Děcka jdou do lesa, nebojí se chodit sami, dokonce i píšťaličku z dubovýho dřeva si vyřežou. Nevím jak v zóně bydliště pana Krsňáka, ale jestli žije v Praze, tak tam ty děti mají trochu jinej režim nejen co se putování venkem týče, ale i celkově, co se životního stylu týče.

Jadwiga Zlá
Jadwiga Zlá
2 let před

Není se moc čemu divit…
Dnešní děti už jsou potomci těch, kteří už to lítání po venku tak nezažili.
Těžko si lze představit, jak „slečna Bárbí“ bude podporovat dítě, aby šlo ven v dešti, natož aby proběhlo kaluží nebo se dokonce čvachtalo v blátě. To by jí přece zkazilo image a zničily by se značkové hadříky.

Michal
Michal
2 let před

Nádherný článek – ve 3 letech umí zapnout DVD, TV, Tablet, XBox, ale v 10 si NEUMÍ – ukrojit a namazat chleba, zavázat tkaničku, koupit jízdenku na autobus, dojít do obchodu pro rohlíky, nepozná kosa ale ví co znamená exekuce, že má svoje práva a ta musí být dodržována protože jinak může na rodiče zavolat sociálku a policii.

Káča
Káča
2 let před

Ono to není vždy jednoduché. K nám například autobus nejezdí, ano jsou i takové oblasti. Obec si nemůže dovolit zajistit dopravu, protože na to prostě nemá. Máme 10 školáků. Jsme přidružená obec. Takže by děti do školy musely buď 4 km po silnici nebo 2 přes les. Tak kudy by jste je poslal? Takže všechny děti vozí rodiče a samozřejmě těžko mohou pracovat na plný úvazek. A protože jsme sice malá obec, tak jsme současně i vyhledávanou oblastí. Když jsme se přistěhovali projela 4 auta denně, dnes 4 za hodinu a o dodržování rychlosti si můžeme nechat jen zdát. Největší… Číst vice »

Heffy
Heffy
2 let před

V okamžiku, kdy zarach přestal být trestem a stal se výsadou, se započala velká změna. Z těch dětí dnes máme generaci mileniálů se vším, co z toho plyne.

Julie
Julie
2 let před

Já osobně vnímám tyto strachy hlavně v souvislosti se silnicí. Ze zlomené nohy nemám takový strach to vím že se zahojí, ale srážka s autem, která u nás jezdí na 50 někdy í hravě kolem 100 přímo před domem je fakt problém kor když už nám přesto že jsme v rovné přehledné ulici skončil v plotě usnuvší řidič a zbořil nám dvě auta a ž jednoho z těch aut jsem 5 vteřin před srážkou vylezla. Tím problémem jsou u mě opravdu reálná osobní a rodinná stigmata. Když v rodině máte jedno unesené a nenalezené dítě a druhé v rodině sousedů,… Číst vice »

Mimi
Mimi
2 let před

My zijem na vesnici a syn ven s detmi chodi. Bohuzel spise narazi na to, ze nema s kym by sel. Do skoly ho vozime,pripadne vodime, je prvnak a musi do sousedni vesnice po silnici. Kdyz jsem ja chodila do prvni tridy,taky me rodice vodili. Rozdil je urcite vesnice a mesto, ve meste ciha mnohem vic nastrah nez tady,kde projede par aut,nejsou tu tramvaje,autobusy atd. Ja sama jsem sice vyrustala na rusne ulici ve meste, ale pred temi cca 20 lety to s tim provozem jeste vypadalo uplne jinak nez dnes. Vim ze kdybychom tam zili i ted tak taky… Číst vice »

Eva
Eva
2 let před

Snažím se dětem dát občasnou svobodu. Na chatě jdou do krámu 1.5 km sami – tedy spolu oni dva. kluk spadl do potoka a já byla ráda že si cestu užili. Ale ve městě mám úplně šílený strach z aut. Budeme se stěhovat na vesnici a budou chodit ze školy a do školy sami 6 a 8 let a setkávám se s názorem že jsou moc malí na to aby byli hodinu než přijedu z práce sami. Co si o tom myslíte? Já osobně bych jim tu důvěru dala….

Nikola
Nikola
2 let před

Článek mě dost zaujal a ráda bych vyjádřila svůj názor. Z poloviny souhlasím a z poloviny s vámi musím nesouhlasit. Není pravda, že se únosy nedějí. Rozhodně to není tak bezpečné, jak píšete. Nedokážu posoudit, jestli to v minulosti bylo jinak, nebo stejně, přecejen je mi pouze 22. Sama média nesnáším a raději zprávy ani nesleduji. Všechno zbytečně překrucují k obrazu svému. Mnohem radši se řídím vlastní zkušeností. Skutečnost, že jsem byla přepadena, v práci, mezi stovkami lidí a nikdo se ani neotocil. Skutečnost, že jsem viděla video od důvěrného zdroje, kdy se děti brutálně (nemyslím rvačku mezi kluky) ale… Číst vice »

Sona
Sona
2 let před

Ten radoby vyzkum je dost bagatelizovan. Co umrti deti, na ktere spadla branka na detskem hristi, utonuti v rybnice, odsouzeni rodice za to, ze deti vbehli drive do silnice na prechodu pro chodce. Tech nebezpeci je daleko vice a zodpovednost je casto hazena prave na rodice. Vite kolik deti je treba zmrzacenych po padu ze zebriku, po utoku psa, po hrach s pyrotechnikou (viz film Obecna skola)? To rikam jen par veci, na ktere myslim, kdyz beru dite ven. Casto mne upozornuji starsi spoluobcane, ze to nebo tamto beru na lehkou vahu. Myslim si, ze drive se dost rodicu muselo… Číst vice »

Brani
Brani
2 let před

Skvelý clanok! V CH je uplne normalne, ze deti uz do skolky maju chodit po svojich a naj samy alebo s kamosmi. Samozrejme sa vsade najdu rodicia, ktori nerespektuju toto nariadenie. Ktovie preco. Len jednu vec, by som vytkla. A sice: do.google bolo zadane asi nespravne slovo. Ja by som to vyskúšala s nezvestne deti, nie unesene. Tam vyslo totiz uplne ine cislo. ……. Slovensku sa podľa stránky projektu Hľadané deti každoročne stratí vyše 800 detí a mladistvých do 18 rokov. V skutočnosti je stratených oveľa viac, ale rodičia z rôznych dôvodov prípady nenahlásia.

Pepa
Pepa
2 let před

Ano, formuloval jste velmi pěkně dnešní situaci. Bohužel, slovy klasika, bude hůř! Dnes ráno mi od kamaráda – pedagoga přišla následující zpráva: Naše ředitelka byla na školení o bezpečnosti a přišla mj.s tím, že by děti měly mít na běžkách helmu, chrániče na zimních bruslích, žádný rozchody při výletech (náměstí ne, obchodní centrum ne, max.v malém obchodě) a jako třešinka na dortu – neměli bychom jezdit do objektů, kde se na pokojích otevírají okna zevnitř… Smát se, plakat? U nás na vesnici si děti venku ještě hrají. Chodí samy do školy i ze školy. Lezou po stromech a přes řeku… Číst vice »

DavidB
DavidB
2 let před

Souhlasím s článkem… jsem 89 ročník a jsem za to lezení v roští, stavění bunkrů, hry na mrazíka apod. se svými kamarády hrozně rád. Dnes se ztrácí reálný kontakt s lidmi, jelikož masáž medií ohledně ,,nebezpečí“ je velká.

Radka
Radka
2 let před

Díky za článek, téma se mne dotýká. Nevím vlastne, jak se k tomu postavit. Jsme rodiče dvou malých dětí v Praze. Žijeme v místě, kde je hustá zastavba, dost aut, parky pár zastávek tramvají. Děsím se doby, kdy budou děti větší a budeme je chtít učit chodit ven samotné. Manžel je pražák a tvrdí, že běhal od malička po ulicích, hrál si na nádraží na odsunutých vagónech atd. Chce děti pouštět samotné ven co nejdřív.Ale já se bojím, hlavně aut. A na ulicích tu nikde žádné samotné děti nevidím. Občas jde tlupa větších děti ze školky a každé drží mobil.… Číst vice »

jitka
jitka
2 let před

Hmmm. ale proč do těchto záležitostí rýpají Ti,co nesnášejí v osobním životě děti tak to vážně nechápu . . . !

Jan
Jan
2 let před

„Letos ani loni se tedy asi žádné dítě neztratilo. Vycházíme-li z Googlu.“

To teda nevim, z jakyho Googlu jste vychazel, ale napr. loni se ztratila Misa Muzikarova z Usti n. L.
Ne, ze by to na veci neco extra menilo, ale kdyz uz delate takova tvrzeni, bylo by dobry si je taky nalezite overit. Jinak na to na duveryhodnosti implikaci moc neprida.

Johana
Johana
2 let před

Chodila jsem sama do školy a mám v hlavě uloženo několik nepříjemných situací s úchyly, které se mi zaryly pod kůži. Moje starší sestra dokonce zažila úchyla, který za ní vešel do domu a začal ji obtěžovat – vylila mu na hlavu pivo a táta ho pak honil po Dejvicích. Druhá sestra má stejné zážitky. Pravda, bylo to v Praze. Jenže děti jsou tak moc důvěřivé, v obdobných situacích je jim trapně, dospělý přeci ví co dělá, poslechnou byť je jim nepříjemně zkrátka jen proto, že neví jak reagovat. Vychováváme naše holky k používání vlastní hlavy, k vyjádření nesouhlasu a… Číst vice »

Věra
Věra
2 let před

Není to tak dlouho….asi tři týdny, kdy můj 7letý syn přišel domů ze školy (vodí ho starší sestra), převlékl se a objevil se v obýváku s batohem na zádech (měl v něm hračky) s tím, že jde ven. Bydlíme v paneláku ve městě. Mezi bloky máme park s krásným hřištěm pro děti a betonový plácek. Překvapil mě, do té doby jsem ho samotného nepouštěla. Je divoký, roztržitý. Navíc po čtyřech holkách jediný kluk. Z toho asi pramenily i moje obavy. No…zapřela jsem se a pustila ho. Na hřiště vidím z okna. Byl šťastný. A myslím, že i proto, že jsem… Číst vice »

Petra
Petra
1 rok před

Jsem z generace “Husákových dětí”. Dceru jsem měla pozdě, je jí teprve 10. Žijeme na Slovácku kam jsem se vrátila po studiích v Praze. Dcera má školu, kroužky ve městě, kam ji musíme vozit, veřejná dopravní obslužnost je totiž na naší vesnici nevyhovující. Přesto má čas na kamarády, které má různé z různých rodin, škol a kroužků. Po škole je často venku se spoustou dětí, do školy chodí spolu se spolužáky, dědeček na ně dohlíží. Neustále peru, protože po cestě domů nebo venku u nás na vesnici je tolik neprozkoumaného a to bláto prostě nesundáte jen tak z oblečení. Život… Číst vice »

Vladimír Cejvik Bílek
Vladimír Cejvik Bílek
1 rok před

Dnešní svět není o bezpečí ale pohodlí. Mobil, auto, internet kdekoliv… Kdo z vás to ve dvaceti měl?

59
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x