Foto je ilustrační, s rodinou, o které je článek, nesouvisí.

Kurz pro rodiče, jak lépe zvládat výchovu? „Tam mě nikdo nedostane, byla má první reakce,“ říká mladá maminka

„Výchova staršího, pětiletého Matěje byla a stále je oříšek. Jeho záchvaty vzteku a nezvladatelnost jsme oba s manželem byli odhodlaní řešit tím, že mu tvrdě nastavíme hranice, že mu to nebudeme tolerovat. Vůbec to ale nefungovalo. Doma byly hádky a nervozita. A pak mě sestřenice přihlásila do kurzu ´výchovy bez poražených´. Tam nejdu, byla moje první reakce,“ říká Dáša H. Co si nakonec z kurzu odnesla?

S manželem máme dva syny, pětiletého Matěje a dvouletého Davida. Ten starší je strašně živé, temperamentní dítě. Tvrdohlavé po mně a vzteklé po mém muži, jak manžel říkává. „Dítě s názorem“, o kterém jeho paní učitelka ve školce řekla, že takové dítě ještě nezažila, že ji prostě „utluče“ argumenty. Někdy je milionový, úplně zlatý, ale často taky dělá nesnesitelné scény.

Ve snaze jeho vzpurnost zlomit jsem uplatňovala striktní výchovu, tu, co jsem znala z domova. Příkazy jako „ukliď to!“ a “pojď sem!“ ale neměly žádný účinek. Maťas od nás často dostával na zadek, přiznávám. Na druhou stranu, když udělal něco, co se mi líbilo, byla jsem z toho úplně unešená: „Ty jsi úžasný,“ chválila jsem ho, když dal svůj talířek do myčky. To by ale v jeho věku mělo být celkem samozřejmé, že?

Napětí a scény u nás byly každodenním hostem. Dostali jsme se do stádia, kdy nás syn více méně ignoroval. Co ve mně ale hlodalo, bylo že u mé sestřenice Heleny se takto nechoval. Občas si moje děti brala k sobě a uměla to s nimi. První den dva ano, Matěj byl takový, jakého ho znám, ale pak si to vždy sedlo. To mě mrzelo – proč s ní, v podstatě cizím člověkem, vychází, a se mnou ne?

Helča věděla, jak mě ta situace trápí, jak nás to vyčerpává, a přihlásila mě na kurz pro rodiče. Konal se ve škole, kde má děti. Je to montessori škola. Já k alternativám nijak netíhnu, tenhle typ vzdělávání neodsuzuju, ale nikdy by mě nenapadlo dát své dítě do takové školy, prošla jsem běžnou základkou a nevadila mi… A představa, že bych šla do nějakého kurzu v montessori škole, mi tedy moc příjemná nebyla.  Jsem z jiného těsta než „alternativní matky“, nezajímám se o všechny ty věci, co ony řeší, nebo rozhodně ne do té míry, a měla jsem pocit, že bych se mezi nimi necítila dobře.

Pamatuju si ten večer, kdy mi od Helči přišla emailem pozvánka. Už jsem byla v posteli, otevřela jsem to a zase zavřela. „Výchova bez poražených, to se asi zbláznila!“ řekla jsem si v duchu.

Pamatuju si ten večer, kdy mi od Helči přišla emailem pozvánka. Už jsem byla v posteli, otevřela jsem to a zase zavřela. „Výchova bez poražených, to se asi zbláznila!“ řekla jsem si v duchu.

Druhý den jsem to otevřela znova a jak jsem to pročítala, znovu jsem se ujišťovala v tom, že tohle není pro mě, že tyhle věci nesnáším. Zpětně jsem si uvědomila, co mi na tom tak vadilo. Čekala jsem, že mi tam řeknou, co dělám blbě a co mám dělat místo toho. Že mě tam budou kritizovat a rozebírat.

Moje obavy sestřenka vnímala, a tak na mě ušila boudu. Řekla mi, že můžu přijít jen tak nezávazně na první hodinu, že stejně mají dost přihlášených. Ve skutečnosti to za mě už zaplatila. Ale když mi to řekla, ujistila mě taky, že pokud nakonec chodit nebudu, nebude se zlobit, že to dělala i s tím rizikem. Ať tam hlavně nechodím kvůli ní, řekla mi.

Z první lekce jsem se vrátila domů nadšená. Nikdo se tam nepohoršoval nad tím, jaký mám problém, všichni přítomní k tomu přistupovali chápavě a snažili se přijít na to, co za tím je. Bylo to úlevné. Doma jsem o tom vyprávěla muži, ten byl taky rád. Peklo doma ho samozřejmě taky trápilo. Ač výchova byla spíš na mně, když se o něco pokoušel, bylo to podobné, taky na to šel silou.  Neuměli jsme si prostě s Matějem poradit.

Druhá lekce byla ale studená sprcha. Začaly se rozebírat komunikační vzorce, které nefungují. Bylo jich dvanáct a pro mě platily úplně všechny. Bylo to popsané i s účinky na chování dítěte a já jsem tam to svoje přesně viděla. Bylo mi jasné, že na tom něco bude, že to celé nemůžu shodit ze stolu. Byla jsem z toho hrozně deprimovaná. Přehnaná chvála, podsouvání řešení, už si ani všechny ty body nevybavuju, ale zkrátka: dozvíte se, že děláte vše špatně, ač děláte vše, jak to nejlíp umíte. Jak tohle můžu změnit? říkala jsem si. Jela jsem domů s tím, že tohle nedám. Sama sebe přece nepředělám.

Z první lekce jsem se vrátila nadšená. Druhá ale byla studená sprcha. Dozvíte se, že děláte vše špatně, ač děláte vše, jak to nejlíp umíte. Jak tohle můžu změnit? říkala jsem si. Jela jsem domů s tím, že tohle nedám. Sama sebe přece nepředělám.

Lekce byly vždy jednou za týden. Během následujících dní ve mně hlodal červíček, navíc jsme zase měli doma s Matějem scény, takže jsem zkrátka na tu další lekci jela a nakonec jsem absolvovala celý osmidílný kurz. Od třetí hodiny už se hledala řešení, na každé lekci jsme se dozvěděli nějakou novou techniku a zkoušeli to pak doma.

Co byla pro mě největší odhalení? Třeba jak moc ovlivňuje chování mého dítěte to, jak se cítím já. Víc si nyní uvědomuji, jak na děti působí naše emoce. Taková moje klasika: přijdu s dětmi odpoledne z práce unavená, navíc jsem v noci špatně spala, mladší syn vstává strašně brzo, mezi 4. a 5., já chodím spát po půlnoci… Takže přicházím domů ve špatné náladě a s přáním, aby mě děti nechaly chvíli o samotě vydechnout. Takové to nastavení „Buďte zticha a nechte mě být!“ které vždy zákonitě vyvolá pravý opak, řev, bouchání hračkami, ničení věcí. Na což opět člověk reaguje hněvem. V kurzu jsem se dozvěděla, a to se mi pak potvrdilo, že už malé dítě dokáže přijmout a respektovat, když vám něco je, ale neumí  váš skutečný stav automaticky přečíst. Moje únava se projevovala jako vztek a Maťas ji tak vnímal.

A pak se stal malý zázrak. Jednou jsme takto přišli ze školky, já si sedla ke stolu s kávou a už to zase začalo: míček do stěny, do okna, do televize, a už se nadechujete, že spustíte to svoje, a já jsem místo toho řekla: „Matěji, můžu tě o něco poprosit?“ „No, povídej,“ řekl mi vyzývavě. „Víš, já jsem strašně unavená,“ odpověděla jsem. A on se na mě tak podíval a pak řekl „tak my si půjdeme s Davidem hrát“. A vzal bratra a šli do pokoje. To mě dostalo.

V kurzu jsem si také uvědomila, že se do dětí neumíme vcítit, že považujeme za malichernosti něco, co jsou pro ně zásadní věci, že už jsme na to zapomněli, jak to bylo pro nás důležité. Nechtěně jim tím ubližujeme. A taky tím, že je nebereme vážně a nejsme k nim upřímní. Může mi připadat jako maličkost, že jsem Maťasovi slíbila na večeři špagety, a pak jsem je zapomněla koupit, ale pro něj to maličkost není. Když jeho zklamání vezmu vážně, uklidní se spíš, než když mu budu říkat, že přehání a snažit se mlžit. Nebo lhát. Došlo mi, že dětem obecně často lžeme.

A taky, že na výchovu je třeba mít čas. Že jedním z hlavních problémů je naše uspěchanost a únava a netrpělivost, která s tím souvisí.

Rozhodně tedy po kurzu nejsem najednou kdovíjaká máma, ale určitě si uvědomuju víc věcí. A hlavně si uvědomuju, že na výchovu je třeba mít čas. Že jedním z hlavních problémů je naše uspěchanost a únava a netrpělivost, která s tím souvisí.

Hrozně důležité je taky, jak se ve výchově sladíme s partnerem. Ten můj mě v téhle snaze podpořil, nezesměšňoval mě. Nejhorší jsou takové ty rádoby vtipné dotazy od známých jako „Tak co, už seš proškolená?“ nebo „Už seš lepší máma?“

Ne, neřekla bych, že jsem kdovíjak lepší máma. Jsem horká hlava a pořád se mi stává, že bouchnu. Ale když se mi to stane, přemýšlím o tom jinak. Zpětně vím, co by bývalo pomohlo to odvrátit. Zkrátka je tam snaha o změnu. Ono to samozřejmě nejde se úplně ráz na ráz změnit. Nejde říct, že bychom teď věci dělali  kompletně jinak. Ale zároveň se stalo pár situací, kdy se něco podařilo, až zázračně, a to mě motivuje pokoušet se o to dál a dál.

Když se podaří udělat něco jinak a děti to nečekají, najednou se na sebe se synem díváme a je nám jasné, že jsme se dostali ze zajetých kolejí.

Dáša H. vystudovala obchodní akademii a pracuje v marketingu. Její muž je grafik. Mají dva syny, dvouletého Davida a pětiletého Matěje. (Abychom maminku ochránili před případnou škodolibostí, jména jsme změnili.)

Magazín Rodiče vítáni je financován příspěvky dárců. Ještě stále jich není dost. Pokud se vám líbí, prosíme, přispějte i vy. I drobná částka se počítá. Děkujeme.

5

Pravidla diskuze

(zavedena 13. dubna 2018)

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání
Příspěvky porušující pravidla mažeme.
avatar
3 Comment threads
2 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
4 Comment authors
Hejnovav@seznam.czAzeretKateřina *L ea Recent comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

nejnovější nejstarší
L ea
Host
L ea

Člověk by se měl učit celý život.Moji tři vnuci mě o tom každý den přesvědčují .Dcera i já máme pedagogické vzdělání, výchova dětí v každé své podobě je mým celoživotním zájmem.Přesto mě kluci dokáží „překvapit“ docela často. I proto tuhle maminku vážně obdivuji, i její setřenici.Obě prokázaly velmi vstřícný a chápavý postoj k celé situaci,obě ji řešily velmi prakticky.Tleskám a moc držím palce všem.

Kateřina *
Host
Kateřina *

Vzhledem k tomu, že jsem jaká jsem, jsem svým dětem od mala říkala, že bez ohledu na to, jak se tvářím a jak jsem právě naštvaná, neznamená to, že je to jejich vina. Jsem jejich maminka a vždycky u mne mají své místo. Jen potřebuju prostor i pro sebe, když mi není dobře, abych právě na ně „nemusela“ být zlá. Funguje to skvěle. Pamatuji si, jak jsem procházela velmi náročným obdobím a toho stresu už bylo tolik, že mě rozbrečela nějaká úplná hloupost a já to nemohla zastavit. Děti, tenkrát ještě školkou povinné, byly celé vykulené z té situace. Nevěděly,… Číst vice »

Azeret
Host
Azeret

Také bych potřebovala takovou sestřenici. Mám tři děti, rok a půl po sobě a někdy mám pocit, že moje okolí (vyjma manžela), jen čeká až selžu, aby mohlo přispěchat s „radou“, že jsem si je neměla pořizovat, jaká to byla blbost, a že to bylo přece jasné. Ach jo…

L ea
Host
L ea

Tak to se určitě máte co oháňet.Ale nezpufejte,někdy stačí jen málo,třeba změna komunikace a situace se změní.I někteří odborníci tvrdí,že tři děti ,ještě takhle po sobě je trochu krizovka(mohu v současnosti potvrdit),ale všechno ,co dobrého do dětí vložíte,se Vám vrátí.Chce to dobré nervy a trochu nadhledu.

Hejnovav@seznam.cz
Host
Hejnovav@seznam.cz

Myslíte, že nějaké alternativní školské metody nahradí základní vzdělání našich dětí?
Vzhlédli jsme se v americkém školství. Naše děti nemají znalosti, podle jejich vzoru umějí diskutovat. Komenský se jistě obrací v hrobě. Myslíte si, že je dobré si brát příklad v USA, kde jejich prestižní univerzity produkují absolventy, kterým na jejich úroveň bohatě stačí naši středoškoláci. Měli bychom se jistě hluboce zamyslet