foto je pouze ilustrační a s rodinou zmíněnou v článku nesouvisí

Máme nového tatínka s úplně jinými představami o výchově. Co to udělá s rodinou?

Tenhle příběh zažilo dost českých rodin a zápletka téměř nebo úplně rozvrátila nejeden partnerský vztah. K mamince žijící se synem (nebo dcerou či více dětmi) se přistěhuje její nový muž. A ten by chtěl uplatňovat úplně jinou výchovu, ba ho přímo irituje, jak se to v domácnosti vede. Začnou hádky a přetahování o výchovný koncept. Miroslav Hudec, který s námi sdílí tento a další případy ze své terapeutické praxe, se zaměřuje na vztahy rodičů a dětí, problémy výchovy a příčiny poruch chování u dětí.

Maminka žila několik let se synem sama, když tu se, v jeho osmi letech, k nim přistěhoval maminčin nový partner a zavedené rodinné pořádky explodovaly. Do té doby byl syn mámin nejbližší člověk a zároveň zastával tak trochu pozici „muže“ v rodině. Maminka mu vyjadřovala lásku tím, že ho hýčkala a obsluhovala. Syn si přál – maminka přinesla, maminka koupila, maminka udělala. Nový partner se najednou musel napasovat do této konstelace. Úslužný přístup matky k synovi ho brzy začal iritovat, zdálo se mu, že dítě kazí, že všechno dělá za něj. A neuměl svůj nesouhlas vyjádřit jinak, než že na chlapce mluvil zhurta a do domácnosti vnesl velkou nervozitu. Často se střetával s matkou o domácí úkoly. Zatímco ona byla zvyklá s nimi synovi pomáhat, nevlastní otec nyní přikazoval nulovou intervenci: nebudeme to dělat za něj! Výsledkem bylo, že syn seděl na úkolem třeba hodinu a nic neudělal. Pár byl brzy na rozchod a poslední šancí se jevila návštěvna poradny. A tak za mnou přišli.

Ačkoli motivace nevlastního otce byla dobrá – dítě více osamostatnit a vymanit z poněkud opičí maminčiny lásky, použité prostředky byly absolutně neúčinné a vše jen zhoršovaly. Vysvětlil jsem mu, že tím, že bude na chlapce tvrdý, výchovu do rovnováhy nedostane. Natožpak výčitkami typu „Co sedíš?“ Já to za tebe dělat nebudu.“ nebo příkazy matce „Nenapovídej mu! Ať na to přijde sám!“. Je známo, a to jsem rodičům obzvlášť zdůraznil, že ve stresu dětský mozek nefunguje. Učení je v podstatě luxus, který si dětský organismus dopřává jen, když je v pohodě. Takže to, že syn nic hodinu neudělá, neznamená, že je zavilý a vzdorovitý, nýbrž že je vystresovaný. Krom toho pro dítě, kterému čas plyne jinak než dospělému, je takto prožitá hodina úplné mučení.

Bez svolání rodinné rady to nepůjde, řekl jsem bezradným dospělým. Tam se nově rozdělí práva a povinnosti v rodině. Ukázal jsem jim seznam úkonů, který podle pedagožky Marie Montessori může vykonávat osmileté dítě. Bylo tam třeba přišití knoflíku, na což maminka nevěřícně koukala. Byly tam úkoly již pro dvouleté děti, což pro ní taky bylo velmi překvapivé. Tatínek ovšem jásal. Rozhodlo se, že si na to doma v klidu sednou a zkusí synovi zadávat úkoly jako třeba skočit do obchodu pro máslo nebo si namazat chleba.

Dohodli jsme se, že na zavedení nových pořádků mají šest týdnů, a pak se přijdou ukázat.

Když se nad tímto výchovným sporem zamýšlím, napadají mě další, podobné případy, které mají jeden společný znak: přílišné opečovávání dětí, které jde ve skutečnosti proti jejich zájmům. Myslím, že je součástí všeobecného trendu naší pečovatelské a zpohodlnělé společnosti, která vidí nebezpečí doslova na každém kroku. Z touhy po absolutním bezpečí, jehož stejně nelze dosáhnout, se náš život stává vyprázděným a sterilním.  Ale to je na jiný článek.

PhDr. Miroslav Hudec je dětský a školní psycholog, absolvent jednooborové psychologie na Filosofické fakultě UK v Praze. Po absolutoriu pracoval třicet osm let v Pedagogicko-psychologické poradně v České Lípě, z toho dvacet jedna jako ředitel tohoto zařízení. Po roční etapě na pozici  školního psychologa na střední odborné škole nyní třetím rokem působí v poradně pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy. Zaměřuje se na vztahy rodičů a dětí, na problémy výchovy a na příčiny poruch chování u dětí.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

28

 
10 Počet vláken diskuze
18 Počet reakcí v diskuzi
0 Počet odběratelů diskuze
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Největší vlákno komentářů

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

nejnovější nejstarší
Eva
Eva

Je těžké někdy překonat zvyky, které jsou zavedeny delší dobu. Náš syn měl po narození zdravotní problémy a já jako matka jsem se taky naučila uhýbat a chránit ho. Je to jedináček a na těch se to podepisuje víc. Pokud byl malý, tak můj muž říkal, je to na tobě. V některých věcech jsem kvůli jeho zdraví uhýbala. Až byl trochu starší, už jsem slyšela manželovy výtky, vidíš, to je ta tvoje výchova. Trvalo to chvilku, jsem začala chápat, že donekonečna nemůžu za syna dělat věci. Díky mému muži jsem postupně zvládala i to, že se někdy stane, že se… Číst vice »

Eva
Eva

Shodnout se na společné výchově je jeden z nejdůležitějších bodů vztahu. Nejedná se o problém nových partnerů, ale i v modelu normální rodiny. Nahrává tomu dnešní doba analyzovat a řešit sebemenší odchylku nebo určitě chování s půlkou internetu a psychologem. Žena porodí JEJÍ dítě. Dítě neoznačuje v rámci rodiny za NAŠE dítě, ale JEJÍ dítě. Biologický otec daroval sperma a na nějaké další intervence v životě dítěte nemá nárok- teda krom toho, že v měsíčních intervalech nosí peníze/platí alimenty (vzhledem k domácí „pohodě a ženskému mozku vymletém články „Silná nezávislá žena nepotřebuje muže“) se zvyšuje počet spíše platičů alimentů. Dětem… Číst vice »

Kateřina *
Kateřina *

Z pohledu „dítěte“. Byla jsem samorost. Matka mě nikdy nevychovávala, řekla mi, že jak se chovám je jen a pouze moje vizitka. Nestarala se, jestli jdu spát v sedm nebo o půlnoci. Ráno jsem se musela sama vypravit do školy, protože ona už byla dávno v práci. Nachystala mi snídani, svačinu, oblečení (první rok školy), ale všechna ostatní zodpovědnost – správně se obléct, nezapomenout aktovku, zamknout, mít vše potřebné do školy a včas vycházet, vč. cesty do školy už bylo jen a jen na mě. Od první třídy, druhého dne školy. Časem přestaly i ty snídaně a svačiny.. pak v… Číst vice »

Pavel
Pavel

Ejhle, po dlouhé době první vlaštovka, že opečovávané mamánky na které si kdekdo vyšlápne mají na svědomí matky. Kdy ještě konečně někoho napadne, že dítě MUSÍ být dle svého věku ZODPOVĚDNÉ. Roční batole, když spadne z prvního schodu, ví, že příště to chce dávat pozor, řečma se to nenaučí. Když pak spadne poprvé šestileté dítě, které tam leze na tajňačku, bývá více problémů. Znamená to, že mu nebylo umožněno padat včas a odpovídajícně věku – že ho rodiče přechránili. Stejně je to se sterilitou prostředí i stravy. Rodič má být mantinel kolem dětského hřiště a ne polštářek, do kterého se… Číst vice »

Soňa
Soňa

No já nevím. Mne můj vlastní despotický otec dovedl až k tomu, že jsem se rozhodla, že práh mé domácnosti nikdy žádný chlap nepřekročí a děti mi vychovávat nebude. Takže děti mám, ale chlapa raději ne. Děti mohl vidět kdy chtěl, ale nebydlel tu. A když jednou jedinkrát při učení začal po dceři řvát, sjela jsem ho tak, že se tu neukázal víc jak půl roku.

Jana
Jana

No, je sice pravda, že čím méně se s dítětem rodiče takzvaně mažou, tak tím lépe je do života připravené. Což je můj případ. Doma samé povinnosti, zábava a koníčky žádné. Poté můj zaběhnutý modul převeden do manželství, které s dospělostí dětí skončilo. Já bych docela ten model vyměnila za dítě a manželku opečovávanou…Moji mladší sourozenci to měli naopak. Svým dětem klidně pomůžu a když občas pomohou oni, jsem ráda. Nikdy bych se ale nenechala cizím chlapem ve své domácnosti ovládat natolik, aby mi kecal do výchovy. Co dělám pro své dítě je má věc. Rozumná máma přece ze sebe… Číst vice »

L ea
L ea

Myslím, že pan doktor Hudec v poradně pro rodinu ,vykoná ještě mnoho užitečné práce.Rodiny jsou velmi často zcela bezradné, v záplavě rádoby užitečných rad,které se na ně z internetu jen hrnou.Doplněné často protichůdnými radami v rámci příbuzných .Jsem velmi ráda,že další odborník potvrdil teorii,že učení může probíhat jen tehdy,není-li dítě ve stresu.A to platí stejně v rodině ,jako ve škole.

Vladimír Kocour
Vladimír Kocour

Věty „Je známo, a to jsem rodičům obzvlášť zdůraznil, že ve stresu dětský mozek nefunguje. Učení je v podstatě luxus, který si dětský organismus dopřává jen, když je v pohodě.“ neplatí jen pro dítě, ale v plné míře i pro dospělého člověka.

Káča
Káča

Všichni, kteří zakládají vztah by měli být velice rozvážní. Zda protějšek je ten, se kterým očekávám, že vychovám děti. V dnešní době jsou rozvedeni/rozejiti při sebemenší prkotině. Dítě z předchozího vztahu bylo vždy první a tím je to dané. V článku se uvádí „Co sedíš?“ Já to za tebe dělat nebudu.“ nebo příkazy matce „Nenapovídej mu! Ať na to přijde sám!“ Spíš bych řekla, že přítel potřebuje služku pro sebe a jen pro sebe, proto se tak snaží, aby bylo dítě soběstačné. Mám známou, která si v době, kdy měla její dcera 6 let našla nového partnera, vše bylo v… Číst vice »

Vladimír
Vladimír

Věta „Co sedíš?“ je extrémní příklad špatné komunikace. Otčím chce nevlastnímu synovi přikázat, aby vstal a pomohl (své vlastní) matce. S něčím, třeba s vyndáváním nákupu z tašky. Ale místo toho, aby řekl „Vstaň a pomoz mamince vyndat nákup z tašky!“ (rozkazovací věta, jasně srozumitelná), položí otázku. Navíc tak blbou, že se na ni nedá odpovědět. Co mu má ten kluk odpovědět? Sedí. No a co? To si má jako (například) lehnout? A jak má vůbec poznat, že nejde o otázku, ale o příkaz? Méně „brutální“ příklad je – a stává se častěji – používání oznamovacího způsobu a budoucího času… Číst vice »