Nechte batolata na pokoji: „Helikoptéroví rodiče“ zadělávají dětem na problémy v pozdějším věku, potvrdila studie

Neschopnost zvládat vlastní emoce, problémy ve škole. Takové věci čekají děti, kterým rodiče dělají helikoptéru, česky spíše stíhačku, a všude za ním běhají. Ukázala to studie vědců z minnesotské univerzity, při níž sledovali každé dítě po dobu osmi let.

Možná jste si jich taky všimli: batole vyráží zkoumat svět a půl kroku za ním jde jeho matka (nebo otec). Když zavrávorá, hned ho chytá, když mu něco upadne, rodič to ještě v letu chytí a jakmile začne děťátko nabírat na pláč, už ho má v náručí a utěšuje ho. Kdy má dítě takových rodičů zjistit, že se po pádu umí samo zvednout nebo se naučit vyrovnat se situací, kdy mu batolecí kolega na pískovišti sebere bábovičku?

Že matka za zadkem není ten nejlepší předpoklad pro to, vyrůst v samostatného jedince, je selským rozumem jasné. Studie minnesotských vědců ale ukázala, že přílišné rodičovské zásahy ve věku dvou let mají spojitost i s pozdějším zvládáním emocí a dokonce s problémy ve škole.

Myslí to dobře
Studie se zaměřila na to, nakolik rodiče ovlivňovali, jak si batole hraje a ukazovali mu, co má dělat, a každé z dětí potom sledovala ještě dalších osm let. Ukázalo se, že čím víc rodičovské kontroly v útlém věku, tím víc problémů později.

„Rodiče, kteří své děti přehnaně kontrolují, to myslí velmi dobře, prostě je chtějí podporovat a být tu pro ně,“ cituje The Guardian spoluautorku výzkumu Nicole Perry z univerzity v Minnesotě. “Ovšem aby si dítě vypěstovalo emocionální a sociální dovednosti, rodiče by mu měli umožnit prožít paletu různých emocí, dát mu prostor, aby se snažilo zvládnout své emoce samo, a pomáhat mu až ve chvíli, kdy na to samo nestačí.“

Termín „rodič-vrtulník“ poprvé použil v roce 1969 americký lékař Haim Ginott ve své knize o rodičích a teenagerech, v níž si dospívající postěžovali, že rodiče kolem nich krouží jako helikoptéry a nedopřejí jim prostor k samostatnosti. Nezvyklé přirovnání se později stalo natolik populárním, že se zapsalo do slovníků jako regulérní název stylu rodičovské výchovy. A v poslední době se skloňuje velmi často, rodičů „vrtulníků“ totiž přibývá a odborníci upozorňují na možné negativní důsledky, které tento styl výchovy může přinést.

Chvíli hračky máš, a pak nemáš
Do studie bylo zahrnuto 422 dvouletých dětí. Průběh její autoři přesně popsali v odborném časopise Vývojová psychologie: Dítě spolu s matkou pozvali do laboratoře a dali mu hromadu hraček. Sledovali, nakolik matka do hry zasahuje. Potom dítěti hračky sebrali a po dobu dvou minut pozorovali, nakolik nechá matka dítě, aby se s nastalou situací samo vyrovnalo.

Když bylo stejným dětem pět let, výzkumníci je podrobili dalšímu testu: sledovali, jak se dítě zachová v situaci, kdy dojde k nespravedlivému rozdělení sladkostí a také nakolik je schopné se pozorně věnovat skládání puzzle ve chvíli, kdy na to má málo času.

Ve věku pěti a potom znovu deseti let výzkumníci hovořili také s učiteli dětí. Zkoumali, jestli některé ze sledovaných dětí netrpí depresí, úzkostí nebo osamělostí, vyzvali učitele, aby ohodnotili jejich studijní výsledky a sociální dovednosti. Když bylo sledovaným dětem deset let, vedli s nimi výzkumníci rozhovory o jejich vztahu ke škole, k učitelům a také o jejich pocitech.

Výsledky byly jednoznačné: Děti, jejichž matky je coby batolata příliš opečovávaly, dokázaly v pěti letech hůře kontrolovat své emoce a měly horší sociální dovednosti ve věku deseti let. Oboje přitom znamenalo zároveň horší studijní výsledky, špatný vztah ke škole a emocionální problémy.

Poškozování dítěte
Někteří psychologové upozorňují na to, že studie sledovala chování matky pouze v jediném okamžiku a nijak nezohlednila změny, které mohly později nastat v rodičovství nebo ve fyzickém zdraví dítěte. Janet Goodallová z Univerzity v Bath upozornila na to, že je obtížné říct, kolik rodičovské kontroly už je „příliš“ a že při posuzování rodičovského chování je potřeba zvážit také kulturní rozdíly. “Studie deklaruje spojitost mezi něčím, co nazývá ‚příliš kontrolující rodiče’ a pozdějšími problémy dítěte, to ale neznamená, že přílišná kontrola je důvodem těch problémů. Koneckonců – celé je to založené na pouze šestiminutovém pozorování rodičů,“ řekla s tím, že by se rodiče neměli cítit vinnými. “Co je opravdu důležité, je to, že se rodiče o své děti starají a že se děti něco učí.“

V určitém slova smyslu jde o poškozování dítěte – odebrat mu příležitost naučit se něco, co bude v životě tolik potřebovat.

Dieter Wolke, profesor vývojové psychologie na univerzitě ve Warwicku, poznamenal, že výzkumný tým se nezabýval tím, jestli matky netrpí úzkostnou poruchou, ale uznal, že výsledky studie jsou i tak v souladu s předchozím výzkumem, z nějž vyplynulo, že nedostatek prostoru pro sebe-regulaci v raném dětství vede k pozdějším problémům. “Problém je opravdu v tom, že pokud se nenaučíte vypořádat se se svými emocemi, dokud jsou rodiče na blízku, jak se to můžete naučit, když domov opustíte, tedy když jdete do školy nebo na univerzitu? V určitém slova smyslu jde o poškozování dítěte – odebrat mu příležitost naučit se něco, co bude v životě tolik potřebovat,” poznamenal Dieter Wolke.

Jak tedy rodičovskou péči vybalancovat? Rozhodně nejde o to děti odbývat – rodiče jim mají věnovat dostatek pozornosti a být na dosah, když je děti potřebují. Nebrat jim ale věci z rukou, neumetat cestičku, nepřenášet na ně vlastní úzkosti a nechat je, ať si prožijí i zklamání, ztrátu nebo selhání. V životě, jako když to najdou.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

14

 
3 Počet vláken diskuze
11 Počet reakcí v diskuzi
0 Počet odběratelů diskuze
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Největší vlákno komentářů

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

nejnovější nejstarší
Eva
Eva

Je to pro dnešní dobu bezvadný článek k zamyšlení pro mladé rodiče. Do jaké míry jít a kolik prostoru k objevování dítěti nechat. Vím, že když kluk začínal chodit, stěhovala jsem ze spodních polic skleněné věci nahoru a dolní skřinky obsadila knížkami. Když už v chůzi nepotřeboval mou dopomoc pohyboval se po bytě volně. Je třeba vědět do jakého prostoru dítě jde, odstranit nebezpečné předměty, hlavně chemikálie, prostředky na praní a ostré nebezpečné věci. Jinak dítě objevuje samo. I na horká kamna si jednou sáhne, když zjistí že to bolí, už se jim vyhýbá. Myslím, že toto období, kdy dítě… Číst vice »

Kateřina
Kateřina

Do dvou let věku dítěte mi přijde normální kontrolovat, jak se dítě chová, co dělá a usměrňovat jej. Kdy jindy by mu měl rodič vštípit jednoduchá pravidla, v 15ti letech? Dodnes si pamatuji, jak k nám přišla na návštěvu známá s děckem a to si automaticky otevřelo naší kuchyňskou linku a začalo rabovat. Klidně jsem se zeptala dítěte, co si tam odložilo a co tam hledá? Pak jsem jej poslala rabovat hračky, které jsou pro to určené a byl klid. Takovéhle chování u dětí prostě neumím tolerovat. U nás se děti nepatlaly v jídle, ani ho neházely po kuchyni, nerabovaly… Číst vice »

Káča
Káča

Ona se snaží celá společnost děti vychovávat a ochraňovat. Nedávno jsem se synem (9let) „trénovala“ platbu bezkontaktní platební kartou. Trochu si nebyl jistý v postupu i přiskočil pán z obsluhy bezobslužných pokladen a chtěl mu radit. Byl velice udivený, když jsem ho požádala a opakovala žádost dvakrát, aby ho nechal, že nepotřebuje pomoc, ale přijde na to sám. Takže nejen rodiče, ale i okolí, chce děti ochraňovat. Mnohdy je nenecháme vyřešit problém samotné. Je to velká škoda.