Nechte batolata na pokoji: „Helikoptéroví rodiče“ zadělávají dětem na problémy v pozdějším věku, potvrdila studie

Neschopnost zvládat vlastní emoce, problémy ve škole. Takové věci čekají děti, kterým rodiče dělají helikoptéru, česky spíše stíhačku, a všude za ním běhají. Ukázala to studie vědců z minnesotské univerzity, při níž sledovali každé dítě po dobu osmi let.

Možná jste si jich taky všimli: batole vyráží zkoumat svět a půl kroku za ním jde jeho matka (nebo otec). Když zavrávorá, hned ho chytá, když mu něco upadne, rodič to ještě v letu chytí a jakmile začne děťátko nabírat na pláč, už ho má v náručí a utěšuje ho. Kdy má dítě takových rodičů zjistit, že se po pádu umí samo zvednout nebo se naučit vyrovnat se situací, kdy mu batolecí kolega na pískovišti sebere bábovičku?

Že matka za zadkem není ten nejlepší předpoklad pro to, vyrůst v samostatného jedince, je selským rozumem jasné. Studie minnesotských vědců ale ukázala, že přílišné rodičovské zásahy ve věku dvou let mají spojitost i s pozdějším zvládáním emocí a dokonce s problémy ve škole.

Myslí to dobře
Studie se zaměřila na to, nakolik rodiče ovlivňovali, jak si batole hraje a ukazovali mu, co má dělat, a každé z dětí potom sledovala ještě dalších osm let. Ukázalo se, že čím víc rodičovské kontroly v útlém věku, tím víc problémů později.

„Rodiče, kteří své děti přehnaně kontrolují, to myslí velmi dobře, prostě je chtějí podporovat a být tu pro ně,“ cituje The Guardian spoluautorku výzkumu Nicole Perry z univerzity v Minnesotě. “Ovšem aby si dítě vypěstovalo emocionální a sociální dovednosti, rodiče by mu měli umožnit prožít paletu různých emocí, dát mu prostor, aby se snažilo zvládnout své emoce samo, a pomáhat mu až ve chvíli, kdy na to samo nestačí.“

Termín „rodič-vrtulník“ poprvé použil v roce 1969 americký lékař Haim Ginott ve své knize o rodičích a teenagerech, v níž si dospívající postěžovali, že rodiče kolem nich krouží jako helikoptéry a nedopřejí jim prostor k samostatnosti. Nezvyklé přirovnání se později stalo natolik populárním, že se zapsalo do slovníků jako regulérní název stylu rodičovské výchovy. A v poslední době se skloňuje velmi často, rodičů „vrtulníků“ totiž přibývá a odborníci upozorňují na možné negativní důsledky, které tento styl výchovy může přinést.

Chvíli hračky máš, a pak nemáš
Do studie bylo zahrnuto 422 dvouletých dětí. Průběh její autoři přesně popsali v odborném časopise Vývojová psychologie: Dítě spolu s matkou pozvali do laboratoře a dali mu hromadu hraček. Sledovali, nakolik matka do hry zasahuje. Potom dítěti hračky sebrali a po dobu dvou minut pozorovali, nakolik nechá matka dítě, aby se s nastalou situací samo vyrovnalo.

Když bylo stejným dětem pět let, výzkumníci je podrobili dalšímu testu: sledovali, jak se dítě zachová v situaci, kdy dojde k nespravedlivému rozdělení sladkostí a také nakolik je schopné se pozorně věnovat skládání puzzle ve chvíli, kdy na to má málo času.

Ve věku pěti a potom znovu deseti let výzkumníci hovořili také s učiteli dětí. Zkoumali, jestli některé ze sledovaných dětí netrpí depresí, úzkostí nebo osamělostí, vyzvali učitele, aby ohodnotili jejich studijní výsledky a sociální dovednosti. Když bylo sledovaným dětem deset let, vedli s nimi výzkumníci rozhovory o jejich vztahu ke škole, k učitelům a také o jejich pocitech.

Výsledky byly jednoznačné: Děti, jejichž matky je coby batolata příliš opečovávaly, dokázaly v pěti letech hůře kontrolovat své emoce a měly horší sociální dovednosti ve věku deseti let. Oboje přitom znamenalo zároveň horší studijní výsledky, špatný vztah ke škole a emocionální problémy.

Poškozování dítěte
Někteří psychologové upozorňují na to, že studie sledovala chování matky pouze v jediném okamžiku a nijak nezohlednila změny, které mohly později nastat v rodičovství nebo ve fyzickém zdraví dítěte. Janet Goodallová z Univerzity v Bath upozornila na to, že je obtížné říct, kolik rodičovské kontroly už je „příliš“ a že při posuzování rodičovského chování je potřeba zvážit také kulturní rozdíly. “Studie deklaruje spojitost mezi něčím, co nazývá ‚příliš kontrolující rodiče’ a pozdějšími problémy dítěte, to ale neznamená, že přílišná kontrola je důvodem těch problémů. Koneckonců – celé je to založené na pouze šestiminutovém pozorování rodičů,“ řekla s tím, že by se rodiče neměli cítit vinnými. “Co je opravdu důležité, je to, že se rodiče o své děti starají a že se děti něco učí.“

V určitém slova smyslu jde o poškozování dítěte – odebrat mu příležitost naučit se něco, co bude v životě tolik potřebovat.

Dieter Wolke, profesor vývojové psychologie na univerzitě ve Warwicku, poznamenal, že výzkumný tým se nezabýval tím, jestli matky netrpí úzkostnou poruchou, ale uznal, že výsledky studie jsou i tak v souladu s předchozím výzkumem, z nějž vyplynulo, že nedostatek prostoru pro sebe-regulaci v raném dětství vede k pozdějším problémům. “Problém je opravdu v tom, že pokud se nenaučíte vypořádat se se svými emocemi, dokud jsou rodiče na blízku, jak se to můžete naučit, když domov opustíte, tedy když jdete do školy nebo na univerzitu? V určitém slova smyslu jde o poškozování dítěte – odebrat mu příležitost naučit se něco, co bude v životě tolik potřebovat,” poznamenal Dieter Wolke.

Jak tedy rodičovskou péči vybalancovat? Rozhodně nejde o to děti odbývat – rodiče jim mají věnovat dostatek pozornosti a být na dosah, když je děti potřebují. Nebrat jim ale věci z rukou, neumetat cestičku, nepřenášet na ně vlastní úzkosti a nechat je, ať si prožijí i zklamání, ztrátu nebo selhání. V životě, jako když to najdou.

Magazín Rodiče vítáni je financován příspěvky dárců. Ještě stále jich není dost. Pokud se vám líbí, prosíme, přispějte i vy. I drobná částka se počítá. Děkujeme.

14

Pravidla diskuze

(zavedena 13. dubna 2018)

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání
Příspěvky porušující pravidla mažeme.
avatar
3 Comment threads
11 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
5 Comment authors
Jitka PolanskáKáčaLeaKateřinaEva Recent comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

nejnovější nejstarší
Eva
Host
Eva

Je to pro dnešní dobu bezvadný článek k zamyšlení pro mladé rodiče. Do jaké míry jít a kolik prostoru k objevování dítěti nechat. Vím, že když kluk začínal chodit, stěhovala jsem ze spodních polic skleněné věci nahoru a dolní skřinky obsadila knížkami. Když už v chůzi nepotřeboval mou dopomoc pohyboval se po bytě volně. Je třeba vědět do jakého prostoru dítě jde, odstranit nebezpečné předměty, hlavně chemikálie, prostředky na praní a ostré nebezpečné věci. Jinak dítě objevuje samo. I na horká kamna si jednou sáhne, když zjistí že to bolí, už se jim vyhýbá. Myslím, že toto období, kdy dítě… Číst vice »

Kateřina
Host
Kateřina

Do dvou let věku dítěte mi přijde normální kontrolovat, jak se dítě chová, co dělá a usměrňovat jej. Kdy jindy by mu měl rodič vštípit jednoduchá pravidla, v 15ti letech? Dodnes si pamatuji, jak k nám přišla na návštěvu známá s děckem a to si automaticky otevřelo naší kuchyňskou linku a začalo rabovat. Klidně jsem se zeptala dítěte, co si tam odložilo a co tam hledá? Pak jsem jej poslala rabovat hračky, které jsou pro to určené a byl klid. Takovéhle chování u dětí prostě neumím tolerovat. U nás se děti nepatlaly v jídle, ani ho neházely po kuchyni, nerabovaly… Číst vice »

Lea
Host
Lea

Tak to jste šťastná žena.Mám dvě děti,to první to také nedělalo,ale dcera se od „rabování skříní opravdu nenechala ničím odradit.Prostě ji to v určitém věku bavilo mnohem víc,než cokoli jiného.Naštěstí to zas netrvalo nijak dlouho,ale i tak to stálo zato.Není to nedostatkem výchovy,spíše asi mírou objevitelského talentu.

Kateřina
Host
Kateřina

Njn, talent asi ti naši neměli :) Na nádobí (oblečení) mohli sahat pouze, když to bylo na pořadu dne, tzn. chystání stolu, vyklízení myčky, praní, žehlení.. to byly momenty k tomu určené, jinak ne. Naštěstí mi to oba vzali bez větších potíží. Moje mantra byla „nádobí je na vaření, prádlo na oblečení a hračky na hraní“.. Nyní už v odrostlejším věku jsou nadšení badatelé a objevují svět kolem sebe (kameny, rostliny, zvířata), vyžadují knížky, které jsou naučné a pak je i sami používají. To píšu jen proto, že opravdu jsem v nich neutlumila ten zájem o zkoumání a bádání úplně,… Číst vice »

Lea
Host
Lea

Vždyť to píšu,že jste šťastná žena.Ale fakt Vás nikdy nenapadlo hrát si s něčím jiným,než z hračkami?

Kateřina
Host
Kateřina

Neberte to tak doslova, samozřejmě, že si naše děti hrály i s jinými věcmi, než jen s hračkami. Venku – voda, kamínky, písek, tráva, klacky, vyřazené nádobí, náčiní a samozřejmě zvířata (domácí). No a doma se zábava také našla, např. přelévání vody z jednoho umyvadla do druhého, později zalévání kytek, skládání třísek ke kamnům, přebírání ovoce, krocení vysavače, příprava sazenic na jaro a následná péče o ně, vybírání popela (to byla oblíbená hra na kominíky), stavění bunkrů z dek, malování, lepení, pečení, dokonce i sjíždění schodů.. já nevím, prostě to všechno šlo tak nějak v souladu s jejich potřebami a… Číst vice »

Eva
Host
Eva

Popisujete to, co jsem sama odsuzovala a jsem proti tomu, ale od toho poznáte, jak matka své dítě vychovává a vede. Svým popisem o sahání na kamna jsem nemyslela, že jsem si syna nevšímala. Naopak mé povolání mně naučilo, že musím mít oči i vzadu jak se říká. Právě to bylo to nechat mu volnost, ale neztratit ho z očí. Musela jsem stíhat normální práci. Do roku byl v plínkách a snažila jsem se aby co nejdřív začal chodit na nočník, abych si od praní plenek ulehčila, žádné jednorazovky nebyly. Vařilo se každý den. Měla jsem úlevu když nás rodiče… Číst vice »

Kateřina
Host
Kateřina

Přes rok jsem měla sama na starosti děti, hospodářství, velký dům, dřevo, zatápět v kamnech, odhazování sněhu, v létě sekání zahrady, péče o ni, každý den vaření, do toho práce a ještě dálkové studium. Bez babiček a bez výpomoci z venčí. Nemyslím si, že bych se zrovna nudila, možná právě proto jsem si nemohla dovolit ten luxus ležérního přístupu.. děti šlapaly jak na drátkách, nebyl prostor pro nějaké „objevování“. Chtěly chodit? Musely vědět, na co sahat, o co se opřít můžou a o co ne.. zabralo to času a času povídání si o všem a vysvětlování a ukazování. Na schodech… Číst vice »

Káča
Host
Káča

Ona se snaží celá společnost děti vychovávat a ochraňovat. Nedávno jsem se synem (9let) „trénovala“ platbu bezkontaktní platební kartou. Trochu si nebyl jistý v postupu i přiskočil pán z obsluhy bezobslužných pokladen a chtěl mu radit. Byl velice udivený, když jsem ho požádala a opakovala žádost dvakrát, aby ho nechal, že nepotřebuje pomoc, ale přijde na to sám. Takže nejen rodiče, ale i okolí, chce děti ochraňovat. Mnohdy je nenecháme vyřešit problém samotné. Je to velká škoda.

Kateřina
Host
Kateřina

Jen poznámka, ale vy jste také ochraňovala svého syna a nenechala ho tu situaci vyřešit samotného. Kdyby to mělo být, jak popisujete, měl se sám rozhodnout, jestli pomoc od pána přijme, či nikoli a zároveň mu to i sám sdělit, takže plně souhlasím s Vaší větou „mnohdy je nenecháme vyřešit problém samotné“ :)

Jitka Polanská
Editor

To je pravda, zvykli jsme si dětem brát věci z ruky a servírovat jim hotová řešení. K ničemu je nepustit, aby to nepokazili. Jak se to pak mají naučit?

Kateřina
Host
Kateřina

Ještě dodatek, co mi dnes řekl syn a mě přišlo, že se to k tomuto tématu docela hodí. Syn povídá: „Mami, vzpomínám si, jak jsem chtěl jít sbírat popadaná jablka a ty jsi skládala nádobí do myčky jako teď a řeklas mi, ať na tebe počkám. Pak jsi šla se mnou k té jabloni a ukázala jsi mi jablka, na která si mám dávat pozor. Já bych to nepoznal, vypadala na první pohled v pořádku, ale zevnitř byla úplně vyžraná a byly v nich zalezlé vosy.“ Je to už přes šest let zpátky a stále si to pamatuje, ani nevím,… Číst vice »

Jitka Polanská
Editor

Osobne si myslim ze co popisujete je dobra vychova a vedeni a ze kde je hospodarstvi, kola, luky a macety, detem zakrneni nehrozi. Dost rodin ale dneska podobne veci nema a odnasi po detech i hrnecek od snidane, jak mi zrovna nedavno rikala jedna rodinna terapeutka. Je treba se na veci divat panoramaticky, nevidet za vsim sebe a myslet na blaho vsech. :)

Kateřina
Host
Kateřina

Za sebe můžu říct, že jsem se většinu věcí naučila napodobováním.