Proč děti často škola nebaví? Školství přitahuje učitele s potřebou řádu, většina dětí je ale jiných, říká psycholožka

Šárka Miková přednáší o Teorii typů, z níž vyplývá, že děti nejsou stejné. Vyškolila také tisíce českých učitelů a má o nich zajímavé informace. Zjistila například, že mezi nimi převažuje jeden typ osobnosti. Možná je to vysvětlení, proč se mnoha dětem ve škole nelíbí a nedaří?

Jak je to tedy s těmi učiteli?
Stejně jako děti nejsou stejné a mají jiné potřeby i ve výuce, tak učitelé taky nejsou stejní a jejich vrozené potřeby a typ osobnosti se promítají do toho, jak učí. Už C. G. Jung popsal, že přicházíme na svět s různým „nastavením mozku“, díky kterému se pak lišíme v tom, jak přijímáme informace, jak se rozhodujeme, co má pro nás v životě hodnotu a co nás motivuje.  A také jak se potřebujeme učit. Takže když má paní učitelka potřebu stability a předvídatelnosti, tak stejně přistupuje k dětem. Těmto učitelům je přirozené hlídat dodržování pravidel, dětem dávají přesné návody, osvědčené postupy a dbají na trénování dovedností, protože to všechno oni sami při učení potřebují. Zodpovědně vedou děti k tomu, aby dobře zapadly, aby plnily, co mají a byly součástí řádu. Takových učitelů je v českých školách až 70 procent. Proškolila jsem jich 5000 a byť v populaci je lidí s těmito vrozenými potřebami necelých 40 procent, tak ve školách jich je většina.

Proškolila jsem 5000 učitelů a byť v populaci je lidí s vrozenou potřebou řádu a stability necelých 40 procent, tak ve školách jich je většina.

Jak si to vysvětlujete?
Školství přitahuje lidi s potřebou předvídatelnosti, protože je to stabilní obor se zavedeným systém a řádem. Navíc ho dobře znají vlastně odmala. Jejich mozek je totiž nastaven tak, že cokoliv nového porovnávají s tím, co už mají zatříděno v databázi zkušeností: už jsem to někdy viděl nebo je to alespoň něčemu podobné? Pokud ne, není to pro mě důvěryhodné. Neznamená to, že nic nemění – naopak rádi změní to, co nefunguje, protože jejich klíčovou potřebou je dělat zodpovědně svou práci. Jenže jejich přirozená tendence vracet se neustále k minulosti jim někdy zavírá oči před současnou realitou, takže si nemusí všimnout, že léty osvědčený postup už nezabírá, a z toho, co je nové, vyberou jen to, co znají, a řeknou „to už přece dávno děláme“. Nemůžeme se jim ale divit. Ti, co po nich změny požadují, bývají jiné typy osobnosti – mají vizi, představu, jak by to mělo být, ale zase nedokáží konkrétně popsat, co z toho, co doteď fungovalo, můžeme používat dál, co potřebuje změnit a jak to uděláme. A semináře nabízející nové metody to nevyřeší, protože jsou vzdálené konkrétní realitě daného učitele. Ten může měnit svou zažitou praxi, ale potřebuje vyjít z toho, co se děje v jeho třídě.

Už známe profil většinového českého učitele s potřebou řádu a stability. Jaké jsou ty další typy, neboli – jaké děti má tento učitel ve třídě?
Z hlediska potřeb se lidé dají rozdělit na čtyři typy. Ten, o němž jsme už mluvili, je v populaci nejpočetnější – téměř 40 procent. Pak je ještě jedna stejně velká skupina, která má úplně opačné potřeby: akce teď a tady, svoboda, dělat si „co chci“ a reagovat na to, co se kolem děje. Oba tyhle typy se hodně drží reality, toho, co je konkrétní a na co si mohou sáhnout. A pak jsou dvě menší skupiny, těm říkáme intuitivní a myslí se tím to, že jim nestačí smyslová realita, ale pořád k tomu mají asociace a další možnosti. Nezajímá je, co to je, ale co by to mohlo být. K čemu by to mohlo sloužit, s čím to může souviset. Dělí se ještě na dva typy: jedni podporují víc logiku a objektivitu ve vyhodnocování, druzí jdou víc po hodnotách, vztazích, pocitech. Ta první skupina má klíčovou potřebu kompetentnosti a to jsou děti, na kterých odmala vidíte, jak jsou na sebe náročné a samy si před sebe kladou cíle. Jenže totéž očekávají od učitele, nenechají se opít rohlíkem, mají šťouravé otázky, proč mám něco dělat – je za tím potřeba chápat logiku té věci. Když paní učitelka řekne „protože jsem to řekla“ nebo „protože se to tak dělalo vždycky“, je to pro tyhle typy úplný nonsens. Prověřují, jestli je učitel dost odborník a když je nedokáže zaujmout, tak klesá jejich zájem. Těch je asi 12 procent, takže ve třídě jsou třeba dva.

Pro ten poslední typ je důležité, aby jim učitel dával najevo, že je má rád a jsou pro něj něčím výjimečné. A aby byl laskavý a shovívavý k nim i spolužákům. Jinak se trápí, řeší pocity své i ostatních a na výuku se nemohou soustředit. Tyhle děti se ve škole jakžtakž přizpůsobí, protože chtějí, aby je paní učitelka měla ráda.

Téměř polovina dětí má úplně opačné potřeby: akce teď a tady, svoboda, dělat si „co chci“ a reagovat na to, co se kolem děje.

Jak se cítí dítě s potřebou volnosti v klasické škole, kde akce moc není?
Některé děti začnou „zlobit“ – vyrušují, dělají si legrácky, u těch s potřebou kompetentnosti hrozně rychle klesne vnímání autority a pak doma říkají „proč tam mám chodit, vždyť už všechno vím“. Tyhle děti ty věci strašně rychle poberou a nebaví je trénovat na dalších a dalších příkladech. To neznamená, že nikdy neudělají chybu. Já mám tři děti a syn je přesně tenhle typ – chce poznávat víc a víc a pilovacím úkolům nedává moc pozornosti. Takže se snadno stane, že tam nasekají chyby, což je pro paní učitelku signál, že to ještě dobře neumí, a zadá jim další trénovací úkol. Přitom lepší by bylo dát jim volnost: vymysli kvíz pro ostatní, nebo slovní úlohu. Nebo si něco nastuduj a pak nám o tom něco řekneš. Teď jsem byla u kamarádky, která má přesně takovou holčičku. Je v první třídě. Maminka přišla na třídní schůzku a viděla na stěně obrázky dráčků, takové ty klasické s mašličkami. Jeden dráček ale vypadal jinak – místo toho kosočtverce bylo srdíčko. Tak se maminka uklidnila, když viděla, že paní učitelka je na tohle ochotná přistoupit. Největší problém školství je, že většina učitelů trvá na něčem, co je pro většinu dětí nepřirozený způsob.

Co se děje, když takovým učitelům na semináři odtajníte, že ve třídě mají pravděpodobně přes 60 procent dětí, které potřebují vlastně pravý opak?
Je to pro ně velké „aha“ a vlastně se jim uleví, protože vidí, že když se jim ve třídě nedaří to, o co se snaží, tak to není jejich chyba.

Největší problém školství je, že většina učitelů trvá na něčem, co je pro většinu dětí nepřirozený způsob.

Dokážou se změnit, nebo je typ osobnosti něco, co nás ovlivňuje neměnně?
Každý z nás se mění. Naše vrozené potřeby ale zůstávají stabilní. Z dítěte, které se ptá „Paní učitelko, jak to mám udělat“, vyroste manažer, který si bude se svým nadřízeným vyjasňovat, co se od něj očekává, aby splnil úkol dobře, a bude pro něj obtížné delegovat na své podřízené, protože pocit zodpovědnosti mu nedá je nekontrolovat. Dítě, které potřebuje akci, se sice naučí ovládat, ale po půldenním sezení na semináři mi jako dospělé řekne „Bylo super, že jsme pracovali s konkrétními příklady a mohli si to zkoušet, ale potřeboval bych se u toho trochu hýbat.“

Já učitele seznamuji s Teorií typu už 20 let a je jich dost, kteří díky tomu ve své výuce leccos změnili. Minimálně to, že za chováním dětí vidí rozmanité potřeby a snaží se je „číst“ jinak. Nestane se jim to, co paní učitelce, která byla nešťastná, že si holčička po roce chození do montessori školky ještě nezvykla. Soudila tak podle toho, že si ráno sama nikdy nevybrala pomůcku, se kterou bude pracovat, ale jen se k někomu přidala. Maminka se holčičky zeptala, jak to je, a ta jí to pragmaticky vysvětlila: „Já vždycky čekám, protože kdo si vezme tu pomůcku první, ten ji pak taky musí uklidit. Já jsem ještě nikdy nemusela uklízet.“ Paní učitelku by nenapadlo se na to takhle podívat, a i kdyby ano, asi by si řekla, že je dítě líné, vyčůrané a bůhvíjaké. Přitom jde o klíčovou potřebu dosáhnout maxima s minimem vložené energie či zdrojů. Tyhle děti umí dobře logicky vyhodnotit situaci a udělají jen nutné minimum – nic jiného jim totiž nedává smysl. Jednou bude tahle holčička optimalizovat procesy a vymýšlet nejefektivnější řešení. 

Co konkrétně tedy učitelům radíte?
Představme si, že vývoj dítěte je jako lezení po žebříku. Každá nová dovednost, zvládnutá činnost či sociální zkušenost posouvá dítě výš a dál. Učitelé chtějí, aby se jejich žáci po žebříku posouvali, ne vždy ale vědí, jak je přitom podpořit.

Děti s potřebou kompetentnosti rády lezou po žebříku samy. Rády si před sebe staví své výzvy, nejvíce ty intelektuální. „Popolézt o jeden schůdek nahoru bude znamenat, že jsem dobrý, ale dva? To budu ještě lepší!“ Jenže riziko pádu se zvyšuje, a proto dítě zvažuje: „Je lákavé zažít velký úspěch, který potvrdí mou kompetentnost, ale co když selžu, a ukáže se, že dost dobrý (schopný, chytrý) nejsem?“ Tyhle děti se podpoře učitele často brání, protože pomoc okolí znamená že nejsou schopny to zvládnout samy. „Dobrou radu“ by měly dostat jenom, když si o ni výslovně říkají.

„Stačí brát v úvahu, že tak, jak to mám já, to nemusí mít všichni lidi.“

Děti s potřebou svobody a akce se taky rády učí samy, ale poněkud živelně, metodou pokus omyl. Nevzpomínají si na to, co se minule osvědčilo, ani nedomýšlejí důsledky toho, co udělají. Prostě zkusí a uvidí. Učitelé však očekávají systematičtější přístup, a tak dítěti vnucují standardizované postupy, které ale člověku zaměřenému na přítomnou chvíli nemohou dávat smysl – vždyť příště to přece bude úplně jiná situace!

Děti s potřebou harmonie potřebují podporu v různé míře – rozhodně ale chtějí, aby ve třídě nepanovalo vztahové napětí – to jim totiž hodně brání se učit.

Děti s potřebou stability a předvídatelnosti potřebují podporu největší. Pomáhá jim, když jim učitel připomene, jak to zvládly minule a co konkrétně jim přitom pomohlo. Ani jim by ale učitel neměl svou pomoc vnucovat – může nabídnout, že je k dispozici, když ji bude dítě  potřebovat. Přemlouvat ale takové dítě, ať zkusí něco vymyslet samo, ho může zcela paralyzovat. Obavy nemá jen z toho, zda to zvládne, ale taky z toho, že nevyhoví učiteli, kterého vnímá jako přirozenou autoritu.

Asi není lehké tohle všechno u každého žáka vnímat a správně na to zareagovat. Kde začít?
Základ je vědět, jaký jsem já. Uvědomit si, že můj přístup vyhovuje jen některým dětem a zamyslet se, co můžu udělat pro ty jiné. A hlavně vnímat to, co mi děti signalizují. Jak si vyloží zadání úkolu, jak přistupují k jeho realizaci nebo jaké výstupy odevzdávají. Nejedná-li se zrovna o diktát, je v dětských pracích tolik vidět!

Dobrá cesta je také se s dětmi o těch rozdílech bavit a někteří učitelé to tak dělají. Když je jedna skupina už hotová a tváří se znuděně, že musí čekat na ty pomalejší, paní učitelka může říct: vy to sice máte hotové, ale vystačili jste si se dvěma zdroji informací. Oni to chtěli mít komplexnější, proto jim to déle trvá. Každý to máme jinak a není lepší a horší.

Základ je vědět, jaký jsem já. Uvědomit si, že můj přístup vyhovuje jen některým dětem a zamyslet se, co můžu udělat pro ty jiné.

Může to stíhat učitel ve třídě, kde je sám na třicet žáků?
Není vůbec nutné, aby v každé chvíli vycházel vstříc potřebám všech žáků. Může ale myslet na to, aby zařazoval i takové činnosti, které jemu nejsou tak blízké, dával dětem možnost volby (např. chceš to zpracovat formou tabulky, myšlenkové mapy nebo navrhneš něco sám?) a nehodnotil děti za něco, co díky své přirozenosti ještě nemohou zvládat. Klíčové je brát v úvahu to, že tak, jak to mám já, to nemusí mít všichni lidi. Žádná velká individualizace.

Šárka Miková je psycholožka. Vystudovala psychologii na FF UK v Praze. Dvacet let poskytuje poradenství v oblasti výchovy, vzdělávání, motivace, osobního rozvoje a práce s týmy. Ve své práci využívá Teorii typů (vycházející z učení C. G. Junga) umožňující odhalovat vrozené klíčové potřeby, které jsou zdrojem vnitřní motivace. Napsala o tom knihu Nejsou stejné.

Rozhovor vyšel 12.února v Akademii Lidových novin.

40

Pravidla diskuze

(zavedena 13. dubna 2018)

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání
Příspěvky porušující pravidla mažeme.
avatar
7 Comment threads
33 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
19 Comment authors
ZdenaMilenaBuďValinaEleanor Recent comment authors

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

nejnovější nejstarší
Tercel
Host
Tercel

Dítě se musí naučit poslouchat a dělat to, co se po něm chce. Velí učitel…..a dítě poslouchá a učí se. Je to asymetrický vztah, jak psal prof. Plzák. Pokud dítě neposlouchá autoritu a dělá si co chce, pravděpodobně nikdy z něho nic nebude.
Naopak děti se musí učit jednotě a spolupráci mezi sebou. Až se stanou osobnostmi a prokoušou se knihovnami knih a praktickými zkušenostmi, poté mohou posouvat hranice směrem vpřed. Dřív ne.

lea
Host
lea

Asi nikdo tady nepochybuje,že vedoucí postavou vzdělávání je učitel.Ani v článku se nic takového netvrdí. Jen mi není jasné, kdy a jak se z dětí, které dělají jen to ,co se po nich chce,poslouchají,nevybočují z řady,stanou najednou ty „osobnosti“?

Eva
Host
Eva

Přemýšlím, co bude dělat holčička, která nerada uklízí a čeká kdo si hračku vezme první, aby nemusela uklízet. Paní učitelka by měla sledovat a obrátit pravidlo, že hračku budou uklízet všichni ti, kteří se o hračku dělili. Pak by se vidělo, jak tuto situaci holčička vyhodnotila. Buď by se nehrála vůbec, nebo by nové pravidlo přijala a zjistila, že vzájemně si pomáhat je dobré. Což si myslím, že by bylo ta lepší varianta. Může se taky stát, že začne využívat jiných situací a bude jen přebírat něco od těch druhých a někdy zneužívat situací ve svůj prospěch. proč bych to… Číst vice »

Tercel
Host
Tercel

Jsou tři typy lidí.

1.Nejlepší jistě je ten, kdo myslí svou dovede chápat, co může přijíti potom a nakonec dopadnout nejlépe.

2.Výborný také je ten, kdo radám uvěří správným.

3.Kdo nemá rozumu sám, ani druhého poslechnout nechce a dobrou jeho radou se říditi, bezcenný je takový člověk.

Hesiodós, 7. stol. př. n. l.

Učitel je jednička a dítě musí být dvojka, aby se něco naučilo a pochopilo. Jenže většina dnešních dětí jsou trojky. Tady musí nastoupit rodiče, aby laskavým imperativem a někdy i důrazným, děti „převedli“ z trojek na dvojku. Toto je základní pravda, kterou všichni opomíjejí…

Michaela
Host
Michaela

Mezi dětmi i učiteli jsou 1, 2 i 3. Učitel, který (SI) druhého poslechnou nechce, bezcenný je člověk…

monika
Host
monika

Plzak ma nekdy hloupe reci. Deti se v dnesnim systemu uci byt pouze poslusnou ovci ve stade. Ve statnim systemu je velmi slaba sance na podporu individuality.Par ucitelu je skvelych, ale jsou nuceni statnim urednim systemem k absurdnim zpusobum uceni-s obrovskym rozsahlym poctem osnov.Nase skolstvi nema koncept-proto se tak rozmahaji soukrome skoly,kde rodice mohou komunikovat a veci menit tak, jak je vidi v realnem zivote. Prilis mnoho politiky, mala spoluprace mezi rodici, detmi, psychology.

Tercel
Host
Tercel

Mýlíte se…děti se musí naučit poslušnosti, dodržování pravidel a kooperaci. Představte si, že si pilot dopravního letadla nebo lékař bude dělat, co se mu chce nebo líbí…Chtěla byste, aby váš chirurg nedodržoval pravidla? Nebo že by váš stavitel experimentoval s vaší stavbou nového domu a nedržel se plánu a projekce? Pochybuji…

Michaela
Host
Michaela

Kdo říká, že nemají děti dodržovat pravidla? Vaše slova „musí se naučit poslušnosti“ spíš znějí jako by byla z věznice než ze školy. Já bych řekla, že se dějí musejí vést k zodpovědnosti a k respektování autorit. A proč nedat dítěti, které už v 15 letech ví, že chce být stavitelem víc prostoru k tomu, aby rozvíjel dovednosti, které bude potřebovat jako stavitel a méně (MÉNĚ – nikoli vůbec) se věnoval třeba biologii?

Valina
Host
Valina

Nebojte se. Dítě, které žije tady a teď netíhne k takovým zaměstnáním. Právě tím, že objeví své silné a slabé stránky díky vhodnému přístupu brzy, bude se mu i lépe hledat jeho profesní zaměření a nebude se tedy např. zbytečně trápit 10 let ve škole. Odpovídá člověk „tady a teď“ člověku, který „ctí pravidla“ ;)

Pavel
Host
Pavel

Považuji to za hluboký omyl! Dítě se nemusí učit poslouchat učitele! Učitel, který velí, je špatný učitel. Správný učitel by měl děti zaujmout přirozenou autoritou (je motivátorem), a být dětem parťákem. Je ale fakt, že na to moc v dnešním divném školním systému není prostor, protože se musí učit podle osnov.

Eleanor
Host
Eleanor

Učit podle předem dané struktury (ŠVP, dříve osnov) je NUTNÉ, jinak dítě z jedné školy nemá znalosti srovnatelné s dítětem z druhé školy – obrovský problém při nástupu na střední školu nebo při přestupu z jedné školy na druhou během absolvování základky.
Neklade se důraz na domácí přípravu – pro většinu teenagerů je domácí příprava téměř ponižující aktivita. Rodiče jsou toho názoru, že VŠE se má zvládnout ve škole – probrat ano, ale zopakovat je leccos možné doma. A dítě se tak učí i samostatnosti.

Zdena
Host
Zdena

To máte pravdu , že na takovýhle přístup rozhodně není prostor a ani není čas . Každá škola má stanovený přesný vzdělávací program , který je nabitý učivem a přesně naplánovaný na každou hodinu od první do poslední minuty , co musíte stihnout . V tomto systému není čas vůbec na nic jiného než se věnovat probírání látky 45 minut . Když nestihnete – vyjede po vás vedení školy , školní inspekce a učiteli hrozí pro neschopnost vyhazov z práce . V tomto systému je nezbytně nutné , aby žáci celou hodinu dávali pozor a poslouchali učitele . Pojďte si… Číst vice »

Anežka
Host
Anežka

Paní má pravdu, super článek, potěší:)

Tercel
Host
Tercel

Článek je zavádějící…dítěti se výše zmíněné rady nemají dostat od učitele, ale od rodičů. Každý „handicap“ dítěte pak s ním musí rodiče dohánět. Učitel by se pak jen zdržoval s jejich dodatečnou výchovou a neprobral by to,m co má probrat. Nejlepší by bylo, aby pak takové nevychované a nepřízpusobivé děti si vychovávali doma sami rodiče…a nikdo si nebude stěžovat!

Kateřina *
Host
Kateřina *

Ano, paní má pravdu, existují různé typy dětí, dospělých, učitelů, rodičů, prarodičů, a já nevím čeho všeho. A pak jsou typy, které se nedokáží přizpůsobit nikomu jinému, než sobě a tam je ta potíž. Místo, aby lidé projevovali respekt a toleranci k ostatním, prosazují pouze své ego nad potřeby jiných. Tento trend je na vzestupu a spousta lidí ho velebí jako to nejlepší, co nás může potkat. Škola je prostor, kde se setkává velké množství lidí s různými zvyky, návyky, výchovou, náboženstvím, názory a já nevím, čím vším ještě. Je logické, že se nemůže zavděčit všem a proto bych očekávala,… Číst vice »

Marie
Host
Marie

Perfektně výstižně napsané. Konečně někdo se zdravým rozumem….

Tercel
Host
Tercel

Přesně tak to vnímám i já paní Kateřino…jenže v článku je vyzýváno k přizpůsobování učitelů dětem, místo aby to bylo naopak….divná doba. Paní psycholožka radí učitelům, jak by to nemělo vypadat….

lea
Host
lea

Máte pravdu Kateřino.Pravidla platila,platí a musí platit i nadále,jistěže i ve škole, i všude jinde.Nikdo to v článku ani v žádné škole nezpochybňuje.Tady se píše o typech osobnosti ,jak učitelů,tak i dětí a o tom,že pro efektivní vzdělávání každý typ potřebuje něco trochu jiného.Trochu to připomíná typy učení a paměti.Někdo se učí lépe ,když si text čte,někdo třeba u toho rád chodí,někdo to potřebuje slyšet,nebo vyzkoušet. Učitelé nemohou moc změnit svůj typ osobnosti, ale mohou trochu vyjít vstříc dětem,které to mají nastavené jinak. Samozřejmě ,když to vědí a chápou to. A o tom je ten článek,o to se paní psycholožka… Číst vice »

Tercel
Host
Tercel

Paní Leo, nechápu vás…Škola je od toho, aby se děti učily, naslouchaly a aby si zvykly na řád, který je daný a neměnný. To ony si musí přivyknout a přizpůsobit daným podmínkám. Jakmile se jim bude někdo přizpůsobovat, budou to očekávat celý źivot a pak budou frustrované a zklamané, když to tak nebude. Život není peříčko a často je nutná trvalá námaha. Takže musíme naše děti naučit zkousnout zuby a makat…

Eva
Host
Eva

Jen taková připomínka. Když zatloukáte hřebík a tlučete se přitom do prstu, tak to tak budete dělat dál, protože to tak někdo nastavil? taky si ty prsty posunete a hledáte místo, abyste si ten prst nerozmašíroval. Tak je to zrovna s tím učením. taky se mi líp učívalo, když jsem si text přečetla a nebo spojila s nějakým obrazovým doprovodem. Vzdělávání není o výchově, ale hledání té správné cesty, jak načerpat co nejvíce poznatků a taky s nimi umět pracovat. Výchovou procházíme životem od narození a vzdělávání se může uskutečnit na dobrých základech výchovy a vedení dětí od rodičů a… Číst vice »

lea
Host
lea

Zvykly na řád,který je daný a neměnný? Nejspíš už od Marie Terezie,ne? Od té doby metody vyučování a vzdělávání přece jen trochu pokročily.

Milena
Host
Milena

Paní Leo, na pedagogických fakultách se toto učí, dokonce i na konzervatoři v rámci pedagogiky a psychologie v 5. a 6. ročníku, problém je v dlouhodobě zážitém vzorci panujícím přímo na školách. I sebeotevřenější a snaživý kantor musí splnit požadované výstupy. A s tolika dětmi ve třídě toho prostoru není zdaleka tolik, kolik by bylo potřeba. Viděla jsem (když jsem učila na ZŠ, teď jsem naštěstí v ZUŠ, kde mám u klavíru jednoho žáka a vztah je mnohem víc partnerský a funguje to) zásadní rozdíl ve výuce celé třídy (dějepis) a ve výuce skupiny cca 15 žáků (angličtina). Čas a… Číst vice »

lea
Host
lea

Já vím.Máte ve všem pravdu,hlavně v tom dlouhodobém zažitém vzorci ,panujícím přímo na školách.Není divu ,že pak učitelé rychle zapomenou to,na co se na fakultě připravovali.včetně svých ideálů a předsevzetí.Odolá tomu málokdo,pokud nemá podporu okolí ,kolegů ,rodičů i ředitele.Chce to týmovou práci a to se sejde málokde.

Katka
Host
Katka

Poslechněte si děti, mají několik učitelek, tu co nemají rádi tam se více děti i špatně učí, tu kterou mají rádi lépe se učí. Někdo to s dětmi umí a výsledek je tak lepší, a někdo to s dětmi neumí a výsledky jsou katastrofální. Učitelé se mají co učit od učitelů co to s dětmi umí !

lea
Host
lea

Řekla jste to jasně,stručně a bez složitých slov. Není,co dodat.

Eva
Host
Eva

paní Katko, metody můžete odkoukat, používat, ale někdy to ten efekt nemá. prostě to chce to srdíčko. Na kantořinu by měl chodit člověk , který má na prvém místě děti a pak ty peníze. Vím, že to bez nich nejde. Bez toho srdíčka ale taky.

lea
Host
lea

Budte bez obav,Evo,to právě děti rozeznají naprosto bezchybně.

Berenika
Host
Berenika

Ono je to trošku jinak. Já jsem učitelkou už čtrnáctým rokem. Vlastní povahou nejsem žádný „ctitel řádu a pořádku“ – naopak jsem byla vždycky založením spíše chaotik a improvizátor. Jenže takhle jako učitel nemůže uspět. Bez řádu a stability nejde vyučování řídit a neudržíte kázeň a hodinu pohromadě. I tak musíte improvizovat hodně často – ale na improvizaci a svobodě se vzdělávací proces stavět nedá. Učitel se buď naučí stavět na struktuře a řádu, nebo nikoho nic nenaučí, pravděpodobně se brzy zblázní nebo z oboru uteče – a kromě toho bude mít neustálé problémy (s žáky, s jejich rodiči i… Číst vice »

Eva
Host
Eva

Taky jsem si v začátcích nebyla někdy jistá. Ale pomáhalo mi, když jsem měla před sebou nějakou kostru, v bodech rozvržené aktivity, osnovu podle které jsem jela. pak se mi do toho taky někdy vešla i ta improvizace. A odbourání pevně stanoveného režimu mi taky ulevilo. necítila jsem se tak svázaná.

Eleanor
Host
Eleanor

Improvizovat může učitel až s určitými zkušenostmi, a to s třídou, která dodržuje pravidla. Jinak se může stát, že máte problém 30 dětí zvládnout kázeňsky, a pak jde celé předávání vědomostí do kytek.

Eva
Host
Eva

To už jsem učila čtrnáct let podle dřívějších osnov. Rok 1989 přinesl změny, na které jsem si musela zvykat, protože to, na co si zvyknete za čtrnáct let, chce čas, aby si člověk ozkoušel to nové. Nakonec jsem zjistila, že když si to správně nastavím, používat to správné z dřívějška a připojit to nové, tak to potom přineslo něco, co už jsem si užívala daleko víc, nesvázaná tolik časovým rozvrhem a striktností příprav. Ale ta dobrá důsledná příprava na začátku byla přínosem.

Milena
Host
Milena

Přesně tak, práce s dětmi a studenty je jedna z nejtěžších, ale i nejkrásnějších a ze své dlouholeté zkušenosti vím, že nejúčinnější je mít ve výuce smysluplný systém, být důsledný a vyžadovat klid a soustředění při vyučování, ale současně být k dětem vlídný, usměvavý a v případě žákova neúspěchu mu dát příležitost si nepovedený test nebo zkoušení opravit. Pak je radost učit!

Alena Tříšková
Host
Alena Tříšková

Právě jsem pochopila, proč jsem měla tak ráda svoji učitelku z první třídy. Mého surrealistického sněhuláka, který vypadal jako odraz v zrcadle petřínského bludiště, dala na nástěnku na chodbu vedle sborovny. O svém sněhulákovi jsem měla pochybnosti, jestli to takhle jde, paní učitelka mi dala najevo, že můžu…

Eva
Host
Eva

Paní Aleno, jste moje krevní skupina. Když jsme s dětmi malovali obrázky, zadala jsem téma a měla strašnou radost, když každý měl toho sněhuláka nějak nakřivo, či našišato. Jednou jsme takhle malovali a děti dokončovaly svoje práce. V tom přišla moje kolegyně a do obrázku, který se mi zrovna líbil, štětcem sněhuláka opravila. Kdybych mohla, tak by po té ruce dostala. Ale před dětmi to nejde. Viděla jsem smutek v očích dítěte a byla smutná s ním.

Tomáš
Host
Tomáš

Ve školách a kolem nás přibývá neustále více a více psychologů, specialistů a výsledkem je větší a větší počet rozcapených fakanů, líných, kterým tyto tzv. psycholožky jdou na ruku, je to jejich marketing, školit přiblblé matky, které si neumí vynutit u svých fakanů respekt, jak chtít po škole nemožné. Výsledky se nedostavují, ve školách je větší a větší bordel a tzv. specialisté pořádají školení :-)

Buď
Host
Buď

pane Tomáši, v něčem Vám musím dát za pravdu. Čím více psychologů, tím více dětí, které mají problém. Taky si myslím, že vyrábíme děti pro psychology. Já si nepamatuju, že bych na začátku mé praxe bylo tolik dětí s nějakou vadou, která by bránila vzdělávání. Buď bylo do školy dítě zralé, nebo dostalo odklad, aby se za rok vyladily potřebné nedostatky. Někdy se mi zdá, že rodiče řeší přes psychologii zanedbanou rodinou výchovu a svádějí to na kantory, že dítě nezvládají. Neříkám, že by děti pomoc nepotřebovaly i v dřívějších dobách. Řešily se zdravotní problémy. měla jsem ve třídě třiceti… Číst vice »

Zdena
Host
Zdena

To máte pravdu , rozcapených fakanů přibývá , chtějí si diktovat , co se budou učit – a nejlépe nic . Přišla jsem do 5. třídy na jejich první hodinu angličtiny , poloviny žáků na mne začala křičet “ proč oni se mají učit nějakou angličtinu , na co jim to je a že se jim nechce , ať se Američani naučí česky ! “ Velmi podobné je to s ostatními předměty – “ na co je jim výtvarka , proč by měli umět kreslit atd…..“

Martin Slavík
Host
Martin Slavík

Učitel s potřebou řádu není horší, než učitel bez této potřeby, jak ostatně plyne z teorie typů. Jediné, co je potřeba vědět, je že každý je jiný. Úplně nechápu preferenci teorie typů před typologií Myersové-Briggsové, zařazení do MBTI lze udělat bez dotazníku, je to snadnější a rizika jsou stejná jako v teorii typů. Spíš bych si dal pozor na to, že obojí není validované žádným způsobem oproti např. Velké pětce. http://www.teorietypu.cz/o-teorii-typu/25-proc-se-vyhybame-dotaznikum

Eva
Host
Eva

Já se s teorií typů setkávám prvně, je to velmi zajímavé téma. A jestli, tak jak je psáno v upoutávce ke knize, pomáhá v orientaci toho jaké dítě mají doma, pomůže jim diagnostikovat chování dítěte tak, že nebude třeba odborníků a poradí si v situacích sami doma, bude to jenom ku prospěchu. Rodiče, kteří chápou, že je vlastně jen na nich, zda znají dobře své dítě, mají vyhráno. Jen z vlastních zkušeností z dlouholeté práce s dětmi, jsem poznávala rozdíly v chování dětí, hledala příčinu změn, většinou se mi dařilo jít správným směrem. proto pro mně byla ta práce zajímavá,… Číst vice »

Eva
Host
Eva

Popíšu své dojmy ze začátku nástupu do své praxe. Je to už skoro padesát let. nastoupila jsem na vesnickou školu, kterou rekonstruovaly pro větší počet dětí. Mělo jich být 24 a nakonec s výjimkou protože tam byla práce, tak jich tam bylo 33. Byl to dost zápřah, ale přesto mi utkvěly některé děti dost pro to, co se s nimi dělo dál. Měla jsem třídu smíšenou, v ní čtyři kluci, každý povahou trošku jinačí, prošli základku a když odcházeli, šla jsem se na ně podívat. Všichni čtyři šli na střední školu, ze dvou se stali dobří muzikanti, kteří možná ještě… Číst vice »