Proč děti často škola nebaví? Školství přitahuje učitele s potřebou řádu, většina dětí je ale jiných, říká psycholožka



Šárka Miková přednáší o Teorii typů, z níž vyplývá, že děti nejsou stejné. Vyškolila také tisíce českých učitelů a má o nich zajímavé informace. Zjistila například, že mezi nimi převažuje jeden typ osobnosti. Možná je to vysvětlení, proč se mnoha dětem ve škole nelíbí a nedaří?

Jak je to tedy s těmi učiteli?
Stejně jako děti nejsou stejné a mají jiné potřeby i ve výuce, tak učitelé taky nejsou stejní a jejich vrozené potřeby a typ osobnosti se promítají do toho, jak učí. Už C. G. Jung popsal, že přicházíme na svět s různým „nastavením mozku“, díky kterému se pak lišíme v tom, jak přijímáme informace, jak se rozhodujeme, co má pro nás v životě hodnotu a co nás motivuje.  A také jak se potřebujeme učit. Takže když má paní učitelka potřebu stability a předvídatelnosti, tak stejně přistupuje k dětem. Těmto učitelům je přirozené hlídat dodržování pravidel, dětem dávají přesné návody, osvědčené postupy a dbají na trénování dovedností, protože to všechno oni sami při učení potřebují. Zodpovědně vedou děti k tomu, aby dobře zapadly, aby plnily, co mají a byly součástí řádu. Takových učitelů je v českých školách až 70 procent. Proškolila jsem jich 5000 a byť v populaci je lidí s těmito vrozenými potřebami necelých 40 procent, tak ve školách jich je většina.

Proškolila jsem 5000 učitelů a byť v populaci je lidí s vrozenou potřebou řádu a stability necelých 40 procent, tak ve školách jich je většina.

Jak si to vysvětlujete?
Školství přitahuje lidi s potřebou předvídatelnosti, protože je to stabilní obor se zavedeným systém a řádem. Navíc ho dobře znají vlastně odmala. Jejich mozek je totiž nastaven tak, že cokoliv nového porovnávají s tím, co už mají zatříděno v databázi zkušeností: už jsem to někdy viděl nebo je to alespoň něčemu podobné? Pokud ne, není to pro mě důvěryhodné. Neznamená to, že nic nemění – naopak rádi změní to, co nefunguje, protože jejich klíčovou potřebou je dělat zodpovědně svou práci. Jenže jejich přirozená tendence vracet se neustále k minulosti jim někdy zavírá oči před současnou realitou, takže si nemusí všimnout, že léty osvědčený postup už nezabírá, a z toho, co je nové, vyberou jen to, co znají, a řeknou „to už přece dávno děláme“. Nemůžeme se jim ale divit. Ti, co po nich změny požadují, bývají jiné typy osobnosti – mají vizi, představu, jak by to mělo být, ale zase nedokáží konkrétně popsat, co z toho, co doteď fungovalo, můžeme používat dál, co potřebuje změnit a jak to uděláme. A semináře nabízející nové metody to nevyřeší, protože jsou vzdálené konkrétní realitě daného učitele. Ten může měnit svou zažitou praxi, ale potřebuje vyjít z toho, co se děje v jeho třídě.

Už známe profil většinového českého učitele s potřebou řádu a stability. Jaké jsou ty další typy, neboli – jaké děti má tento učitel ve třídě?
Z hlediska potřeb se lidé dají rozdělit na čtyři typy. Ten, o němž jsme už mluvili, je v populaci nejpočetnější – téměř 40 procent. Pak je ještě jedna stejně velká skupina, která má úplně opačné potřeby: akce teď a tady, svoboda, dělat si „co chci“ a reagovat na to, co se kolem děje. Oba tyhle typy se hodně drží reality, toho, co je konkrétní a na co si mohou sáhnout. A pak jsou dvě menší skupiny, těm říkáme intuitivní a myslí se tím to, že jim nestačí smyslová realita, ale pořád k tomu mají asociace a další možnosti. Nezajímá je, co to je, ale co by to mohlo být. K čemu by to mohlo sloužit, s čím to může souviset. Dělí se ještě na dva typy: jedni podporují víc logiku a objektivitu ve vyhodnocování, druzí jdou víc po hodnotách, vztazích, pocitech. Ta první skupina má klíčovou potřebu kompetentnosti a to jsou děti, na kterých odmala vidíte, jak jsou na sebe náročné a samy si před sebe kladou cíle. Jenže totéž očekávají od učitele, nenechají se opít rohlíkem, mají šťouravé otázky, proč mám něco dělat – je za tím potřeba chápat logiku té věci. Když paní učitelka řekne „protože jsem to řekla“ nebo „protože se to tak dělalo vždycky“, je to pro tyhle typy úplný nonsens. Prověřují, jestli je učitel dost odborník a když je nedokáže zaujmout, tak klesá jejich zájem. Těch je asi 12 procent, takže ve třídě jsou třeba dva.

Pro ten poslední typ je důležité, aby jim učitel dával najevo, že je má rád a jsou pro něj něčím výjimečné. A aby byl laskavý a shovívavý k nim i spolužákům. Jinak se trápí, řeší pocity své i ostatních a na výuku se nemohou soustředit. Tyhle děti se ve škole jakžtakž přizpůsobí, protože chtějí, aby je paní učitelka měla ráda.

Téměř polovina dětí má úplně opačné potřeby: akce teď a tady, svoboda, dělat si „co chci“ a reagovat na to, co se kolem děje.

Jak se cítí dítě s potřebou volnosti v klasické škole, kde akce moc není?
Některé děti začnou „zlobit“ – vyrušují, dělají si legrácky, u těch s potřebou kompetentnosti hrozně rychle klesne vnímání autority a pak doma říkají „proč tam mám chodit, vždyť už všechno vím“. Tyhle děti ty věci strašně rychle poberou a nebaví je trénovat na dalších a dalších příkladech. To neznamená, že nikdy neudělají chybu. Já mám tři děti a syn je přesně tenhle typ – chce poznávat víc a víc a pilovacím úkolům nedává moc pozornosti. Takže se snadno stane, že tam nasekají chyby, což je pro paní učitelku signál, že to ještě dobře neumí, a zadá jim další trénovací úkol. Přitom lepší by bylo dát jim volnost: vymysli kvíz pro ostatní, nebo slovní úlohu. Nebo si něco nastuduj a pak nám o tom něco řekneš. Teď jsem byla u kamarádky, která má přesně takovou holčičku. Je v první třídě. Maminka přišla na třídní schůzku a viděla na stěně obrázky dráčků, takové ty klasické s mašličkami. Jeden dráček ale vypadal jinak – místo toho kosočtverce bylo srdíčko. Tak se maminka uklidnila, když viděla, že paní učitelka je na tohle ochotná přistoupit. Největší problém školství je, že většina učitelů trvá na něčem, co je pro většinu dětí nepřirozený způsob.

Co se děje, když takovým učitelům na semináři odtajníte, že ve třídě mají pravděpodobně přes 60 procent dětí, které potřebují vlastně pravý opak?
Je to pro ně velké „aha“ a vlastně se jim uleví, protože vidí, že když se jim ve třídě nedaří to, o co se snaží, tak to není jejich chyba.

Největší problém školství je, že většina učitelů trvá na něčem, co je pro většinu dětí nepřirozený způsob.

Dokážou se změnit, nebo je typ osobnosti něco, co nás ovlivňuje neměnně?
Každý z nás se mění. Naše vrozené potřeby ale zůstávají stabilní. Z dítěte, které se ptá „Paní učitelko, jak to mám udělat“, vyroste manažer, který si bude se svým nadřízeným vyjasňovat, co se od něj očekává, aby splnil úkol dobře, a bude pro něj obtížné delegovat na své podřízené, protože pocit zodpovědnosti mu nedá je nekontrolovat. Dítě, které potřebuje akci, se sice naučí ovládat, ale po půldenním sezení na semináři mi jako dospělé řekne „Bylo super, že jsme pracovali s konkrétními příklady a mohli si to zkoušet, ale potřeboval bych se u toho trochu hýbat.“

Já učitele seznamuji s Teorií typu už 20 let a je jich dost, kteří díky tomu ve své výuce leccos změnili. Minimálně to, že za chováním dětí vidí rozmanité potřeby a snaží se je „číst“ jinak. Nestane se jim to, co paní učitelce, která byla nešťastná, že si holčička po roce chození do montessori školky ještě nezvykla. Soudila tak podle toho, že si ráno sama nikdy nevybrala pomůcku, se kterou bude pracovat, ale jen se k někomu přidala. Maminka se holčičky zeptala, jak to je, a ta jí to pragmaticky vysvětlila: „Já vždycky čekám, protože kdo si vezme tu pomůcku první, ten ji pak taky musí uklidit. Já jsem ještě nikdy nemusela uklízet.“ Paní učitelku by nenapadlo se na to takhle podívat, a i kdyby ano, asi by si řekla, že je dítě líné, vyčůrané a bůhvíjaké. Přitom jde o klíčovou potřebu dosáhnout maxima s minimem vložené energie či zdrojů. Tyhle děti umí dobře logicky vyhodnotit situaci a udělají jen nutné minimum – nic jiného jim totiž nedává smysl. Jednou bude tahle holčička optimalizovat procesy a vymýšlet nejefektivnější řešení. 

Co konkrétně tedy učitelům radíte?
Představme si, že vývoj dítěte je jako lezení po žebříku. Každá nová dovednost, zvládnutá činnost či sociální zkušenost posouvá dítě výš a dál. Učitelé chtějí, aby se jejich žáci po žebříku posouvali, ne vždy ale vědí, jak je přitom podpořit.

Děti s potřebou kompetentnosti rády lezou po žebříku samy. Rády si před sebe staví své výzvy, nejvíce ty intelektuální. „Popolézt o jeden schůdek nahoru bude znamenat, že jsem dobrý, ale dva? To budu ještě lepší!“ Jenže riziko pádu se zvyšuje, a proto dítě zvažuje: „Je lákavé zažít velký úspěch, který potvrdí mou kompetentnost, ale co když selžu, a ukáže se, že dost dobrý (schopný, chytrý) nejsem?“ Tyhle děti se podpoře učitele často brání, protože pomoc okolí znamená že nejsou schopny to zvládnout samy. „Dobrou radu“ by měly dostat jenom, když si o ni výslovně říkají.

„Stačí brát v úvahu, že tak, jak to mám já, to nemusí mít všichni lidi.“

Děti s potřebou svobody a akce se taky rády učí samy, ale poněkud živelně, metodou pokus omyl. Nevzpomínají si na to, co se minule osvědčilo, ani nedomýšlejí důsledky toho, co udělají. Prostě zkusí a uvidí. Učitelé však očekávají systematičtější přístup, a tak dítěti vnucují standardizované postupy, které ale člověku zaměřenému na přítomnou chvíli nemohou dávat smysl – vždyť příště to přece bude úplně jiná situace!

Děti s potřebou harmonie potřebují podporu v různé míře – rozhodně ale chtějí, aby ve třídě nepanovalo vztahové napětí – to jim totiž hodně brání se učit.

Děti s potřebou stability a předvídatelnosti potřebují podporu největší. Pomáhá jim, když jim učitel připomene, jak to zvládly minule a co konkrétně jim přitom pomohlo. Ani jim by ale učitel neměl svou pomoc vnucovat – může nabídnout, že je k dispozici, když ji bude dítě  potřebovat. Přemlouvat ale takové dítě, ať zkusí něco vymyslet samo, ho může zcela paralyzovat. Obavy nemá jen z toho, zda to zvládne, ale taky z toho, že nevyhoví učiteli, kterého vnímá jako přirozenou autoritu.

Asi není lehké tohle všechno u každého žáka vnímat a správně na to zareagovat. Kde začít?
Základ je vědět, jaký jsem já. Uvědomit si, že můj přístup vyhovuje jen některým dětem a zamyslet se, co můžu udělat pro ty jiné. A hlavně vnímat to, co mi děti signalizují. Jak si vyloží zadání úkolu, jak přistupují k jeho realizaci nebo jaké výstupy odevzdávají. Nejedná-li se zrovna o diktát, je v dětských pracích tolik vidět!

Dobrá cesta je také se s dětmi o těch rozdílech bavit a někteří učitelé to tak dělají. Když je jedna skupina už hotová a tváří se znuděně, že musí čekat na ty pomalejší, paní učitelka může říct: vy to sice máte hotové, ale vystačili jste si se dvěma zdroji informací. Oni to chtěli mít komplexnější, proto jim to déle trvá. Každý to máme jinak a není lepší a horší.

Základ je vědět, jaký jsem já. Uvědomit si, že můj přístup vyhovuje jen některým dětem a zamyslet se, co můžu udělat pro ty jiné.

Může to stíhat učitel ve třídě, kde je sám na třicet žáků?
Není vůbec nutné, aby v každé chvíli vycházel vstříc potřebám všech žáků. Může ale myslet na to, aby zařazoval i takové činnosti, které jemu nejsou tak blízké, dával dětem možnost volby (např. chceš to zpracovat formou tabulky, myšlenkové mapy nebo navrhneš něco sám?) a nehodnotil děti za něco, co díky své přirozenosti ještě nemohou zvládat. Klíčové je brát v úvahu to, že tak, jak to mám já, to nemusí mít všichni lidi. Žádná velká individualizace.

Šárka Miková je psycholožka. Vystudovala psychologii na FF UK v Praze. Dvacet let poskytuje poradenství v oblasti výchovy, vzdělávání, motivace, osobního rozvoje a práce s týmy. Ve své práci využívá Teorii typů (vycházející z učení C. G. Junga) umožňující odhalovat vrozené klíčové potřeby, které jsou zdrojem vnitřní motivace. Napsala o tom knihu Nejsou stejné.

Rozhovor vyšel 12.února v Akademii Lidových novin.

 
DOPORUČENÉ ČLÁNKY


Líbil se vám náš článek nebo k němu máte co říct? Ohodnoťte ho a okomentujte. Budeme rádi za vaše postřehy a zkušenosti. Můžete ho i sdílet na svém facebooku.

Přihašte se přes facebook, twitter nebo Zaregistrujte se
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Upozornit na
guest
41 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Tercel
Tercel
13. 2. 2019 15:12

Dítě se musí naučit poslouchat a dělat to, co se po něm chce. Velí učitel…..a dítě poslouchá a učí se. Je to asymetrický vztah, jak psal prof. Plzák. Pokud dítě neposlouchá autoritu a dělá si co chce, pravděpodobně nikdy z něho nic nebude.
Naopak děti se musí učit jednotě a spolupráci mezi sebou. Až se stanou osobnostmi a prokoušou se knihovnami knih a praktickými zkušenostmi, poté mohou posouvat hranice směrem vpřed. Dřív ne.

lea
lea
13. 2. 2019 18:30
Reply to  Tercel

Asi nikdo tady nepochybuje,že vedoucí postavou vzdělávání je učitel.Ani v článku se nic takového netvrdí. Jen mi není jasné, kdy a jak se z dětí, které dělají jen to ,co se po nich chce,poslouchají,nevybočují z řady,stanou najednou ty „osobnosti“?

Eva
Eva
13. 2. 2019 20:11
Reply to  lea

Přemýšlím, co bude dělat holčička, která nerada uklízí a čeká kdo si hračku vezme první, aby nemusela uklízet. Paní učitelka by měla sledovat a obrátit pravidlo, že hračku budou uklízet všichni ti, kteří se o hračku dělili. Pak by se vidělo, jak tuto situaci holčička vyhodnotila. Buď by se nehrála vůbec, nebo by nové pravidlo přijala a zjistila, že vzájemně si pomáhat je dobré. Což si myslím, že by bylo ta lepší varianta. Může se taky stát, že začne využívat jiných situací a bude jen přebírat něco od těch druhých a někdy zneužívat situací ve svůj prospěch. proč bych to dělal, když to za mně udělá ten druhý. A nebo, proč bych to dělala, počkám, až to udělá ten druhý a já to potom využiju ve svůj prospěch. Měla jsem holčičku, která pořád jakoby poplakávala, dělala, že se jí stýská, nehrála si s dětma, ale když dostala vedoucí úlohu a mohla se ukázat, byla najednou plná temperamentu. prostě potřebovala aby se na ni upoutala pozornost. Když mohla řídit skupinu dětí, byla ve svém živlu. Ve škole se jí daří velmi dobře. Typy dětí a charaktery dětí jsou různé a člověk se musí naučit je rozeznávat a dobře se v nich orientovat. Jen na to musí ta správná ,,vyučovací pohoda,,.

Tercel
Tercel
13. 2. 2019 20:48
Reply to  lea

Jsou tři typy lidí.

1.Nejlepší jistě je ten, kdo myslí svou dovede chápat, co může přijíti potom a nakonec dopadnout nejlépe.

2.Výborný také je ten, kdo radám uvěří správným.

3.Kdo nemá rozumu sám, ani druhého poslechnout nechce a dobrou jeho radou se říditi, bezcenný je takový člověk.

Hesiodós, 7. stol. př. n. l.

Učitel je jednička a dítě musí být dvojka, aby se něco naučilo a pochopilo. Jenže většina dnešních dětí jsou trojky. Tady musí nastoupit rodiče, aby laskavým imperativem a někdy i důrazným, děti „převedli“ z trojek na dvojku. Toto je základní pravda, kterou všichni opomíjejí…

Michaela
Michaela
14. 2. 2019 15:08
Reply to  Tercel

Mezi dětmi i učiteli jsou 1, 2 i 3. Učitel, který (SI) druhého poslechnou nechce, bezcenný je člověk…

Tobi H
Tobi H
18. 5. 2019 17:59
Reply to  Tercel

K tomu citátu, resp. k těm třem typům lidí… Je to ze 7.stol. př. n. l.! To je doba opravdu dávná, takže přirovnávat mi dnešní školní systém k systému ze 7. stol. př.n.l., opravdu není na místě. Školství se zaseklo někde v období komunismu. Ano, nová látka sice stále přichází, změnil se trošku i přístup k dětem, ale stále je náš vzdělávací systém poměrně zaostalý.

monika
monika
13. 2. 2019 20:50
Reply to  Tercel

Plzak ma nekdy hloupe reci. Deti se v dnesnim systemu uci byt pouze poslusnou ovci ve stade. Ve statnim systemu je velmi slaba sance na podporu individuality.Par ucitelu je skvelych, ale jsou nuceni statnim urednim systemem k absurdnim zpusobum uceni-s obrovskym rozsahlym poctem osnov.Nase skolstvi nema koncept-proto se tak rozmahaji soukrome skoly,kde rodice mohou komunikovat a veci menit tak, jak je vidi v realnem zivote. Prilis mnoho politiky, mala spoluprace mezi rodici, detmi, psychology.

Tercel
Tercel
13. 2. 2019 21:05
Reply to  monika

Mýlíte se…děti se musí naučit poslušnosti, dodržování pravidel a kooperaci. Představte si, že si pilot dopravního letadla nebo lékař bude dělat, co se mu chce nebo líbí…Chtěla byste, aby váš chirurg nedodržoval pravidla? Nebo že by váš stavitel experimentoval s vaší stavbou nového domu a nedržel se plánu a projekce? Pochybuji…

Michaela
Michaela
14. 2. 2019 15:00
Reply to  Tercel

Kdo říká, že nemají děti dodržovat pravidla? Vaše slova „musí se naučit poslušnosti“ spíš znějí jako by byla z věznice než ze školy. Já bych řekla, že se dějí musejí vést k zodpovědnosti a k respektování autorit. A proč nedat dítěti, které už v 15 letech ví, že chce být stavitelem víc prostoru k tomu, aby rozvíjel dovednosti, které bude potřebovat jako stavitel a méně (MÉNĚ – nikoli vůbec) se věnoval třeba biologii?

Valina
Valina
15. 2. 2019 17:04
Reply to  Tercel

Nebojte se. Dítě, které žije tady a teď netíhne k takovým zaměstnáním. Právě tím, že objeví své silné a slabé stránky díky vhodnému přístupu brzy, bude se mu i lépe hledat jeho profesní zaměření a nebude se tedy např. zbytečně trápit 10 let ve škole. Odpovídá člověk „tady a teď“ člověku, který „ctí pravidla“ 😉

Pavel
Pavel
14. 2. 2019 12:32
Reply to  Tercel

Považuji to za hluboký omyl! Dítě se nemusí učit poslouchat učitele! Učitel, který velí, je špatný učitel. Správný učitel by měl děti zaujmout přirozenou autoritou (je motivátorem), a být dětem parťákem. Je ale fakt, že na to moc v dnešním divném školním systému není prostor, protože se musí učit podle osnov.

Eleanor
Eleanor
15. 2. 2019 08:32
Reply to  Pavel

Učit podle předem dané struktury (ŠVP, dříve osnov) je NUTNÉ, jinak dítě z jedné školy nemá znalosti srovnatelné s dítětem z druhé školy – obrovský problém při nástupu na střední školu nebo při přestupu z jedné školy na druhou během absolvování základky.
Neklade se důraz na domácí přípravu – pro většinu teenagerů je domácí příprava téměř ponižující aktivita. Rodiče jsou toho názoru, že VŠE se má zvládnout ve škole – probrat ano, ale zopakovat je leccos možné doma. A dítě se tak učí i samostatnosti.

Zdena
Zdena
17. 2. 2019 15:09
Reply to  Pavel

To máte pravdu , že na takovýhle přístup rozhodně není prostor a ani není čas . Každá škola má stanovený přesný vzdělávací program , který je nabitý učivem a přesně naplánovaný na každou hodinu od první do poslední minuty , co musíte stihnout . V tomto systému není čas vůbec na nic jiného než se věnovat probírání látky 45 minut . Když nestihnete – vyjede po vás vedení školy , školní inspekce a učiteli hrozí pro neschopnost vyhazov z práce . V tomto systému je nezbytně nutné , aby žáci celou hodinu dávali pozor a poslouchali učitele . Pojďte si to zkusit – být tím vaším motivátorem a parťákem , kolik toho zvládnete udělat ! A mezi 30 žáky ve třídě máte 15 dětí a ADHD a dalšími poruchami učení a chování ….

Anežka
Anežka
14. 2. 2019 07:26

Paní má pravdu, super článek, potěší:)

Tercel
Tercel
14. 2. 2019 07:31
Reply to  Anežka

Článek je zavádějící…dítěti se výše zmíněné rady nemají dostat od učitele, ale od rodičů. Každý „handicap“ dítěte pak s ním musí rodiče dohánět. Učitel by se pak jen zdržoval s jejich dodatečnou výchovou a neprobral by to,m co má probrat. Nejlepší by bylo, aby pak takové nevychované a nepřízpusobivé děti si vychovávali doma sami rodiče…a nikdo si nebude stěžovat!

Kateřina *
Kateřina *
14. 2. 2019 08:32
Reply to  Anežka

Ano, paní má pravdu, existují různé typy dětí, dospělých, učitelů, rodičů, prarodičů, a já nevím čeho všeho. A pak jsou typy, které se nedokáží přizpůsobit nikomu jinému, než sobě a tam je ta potíž. Místo, aby lidé projevovali respekt a toleranci k ostatním, prosazují pouze své ego nad potřeby jiných. Tento trend je na vzestupu a spousta lidí ho velebí jako to nejlepší, co nás může potkat. Škola je prostor, kde se setkává velké množství lidí s různými zvyky, návyky, výchovou, náboženstvím, názory a já nevím, čím vším ještě. Je logické, že se nemůže zavděčit všem a proto bych očekávala, že v rámci kolektivu dojde k určitému „přizpůsobení se“ ze strany všech, to ale dnes evidentně není žádoucí. Jediný, na koho je vyvíjen nátlak, že se musí přizpůsobovat, je škola – učitelé. To mi nepřijde moc rovnocenný vztah a hlavně mi to nepřijde jako dobrý vzor pro ty malé děti, které to vnímají víc, než tušíme. Stačí navštívit kino na dětský film. Tam je těch individualit nepočítaně. Nahlas vše komentují (věk 10-13 let, ty nejmenší neřeším), neustále kopou do sedaček, nebo si dávají nohy na opěradla před sebou. Jestli je tohle projev individuality, tak ať se radši projevují doma. Vrcholem všeho je, že každému slušně vychovanému to vadí, ale nikdo se neozve. Tohle mi hlava opravdu nebere. Když jsem se chlapců za sebou zeptala, jestli si všimli, že nesedí doma v obýváku a všechny ruší, byl najednou klid. Že se dnes člověk bojí ozvat, aby náhodou nebyl označen za despotu, nebo snad nedej bože člověka, který neuznává individuality a nepodporuje jejich kreativitu, to mě fakt upřímně štve. Každý snad ví, že je čas a prostor na individualitu a pak je taky čas a prostor na to, aby se člověk choval slušně a nenarušoval prostor nikoho ve svém okolí. Nebo to takhle nikdo jiný než já nevnímá?

Marie
Marie
14. 2. 2019 08:43
Reply to  Kateřina *

Perfektně výstižně napsané. Konečně někdo se zdravým rozumem….

Tercel
Tercel
14. 2. 2019 10:18
Reply to  Kateřina *

Přesně tak to vnímám i já paní Kateřino…jenže v článku je vyzýváno k přizpůsobování učitelů dětem, místo aby to bylo naopak….divná doba. Paní psycholožka radí učitelům, jak by to nemělo vypadat….

lea
lea
14. 2. 2019 10:45
Reply to  Kateřina *

Máte pravdu Kateřino.Pravidla platila,platí a musí platit i nadále,jistěže i ve škole, i všude jinde.Nikdo to v článku ani v žádné škole nezpochybňuje.Tady se píše o typech osobnosti ,jak učitelů,tak i dětí a o tom,že pro efektivní vzdělávání každý typ potřebuje něco trochu jiného.Trochu to připomíná typy učení a paměti.Někdo se učí lépe ,když si text čte,někdo třeba u toho rád chodí,někdo to potřebuje slyšet,nebo vyzkoušet. Učitelé nemohou moc změnit svůj typ osobnosti, ale mohou trochu vyjít vstříc dětem,které to mají nastavené jinak. Samozřejmě ,když to vědí a chápou to. A o tom je ten článek,o to se paní psycholožka snaží. Za to jí patří dík,myslím, že to ocení i učitelé.Jen se trochu divím, že se to neučí už na pedagogických fakultách.

Tercel
Tercel
14. 2. 2019 10:53
Reply to  lea

Paní Leo, nechápu vás…Škola je od toho, aby se děti učily, naslouchaly a aby si zvykly na řád, který je daný a neměnný. To ony si musí přivyknout a přizpůsobit daným podmínkám. Jakmile se jim bude někdo přizpůsobovat, budou to očekávat celý źivot a pak budou frustrované a zklamané, když to tak nebude. Život není peříčko a často je nutná trvalá námaha. Takže musíme naše děti naučit zkousnout zuby a makat…

Eva
Eva
14. 2. 2019 11:17
Reply to  Tercel

Jen taková připomínka. Když zatloukáte hřebík a tlučete se přitom do prstu, tak to tak budete dělat dál, protože to tak někdo nastavil? taky si ty prsty posunete a hledáte místo, abyste si ten prst nerozmašíroval. Tak je to zrovna s tím učením. taky se mi líp učívalo, když jsem si text přečetla a nebo spojila s nějakým obrazovým doprovodem. Vzdělávání není o výchově, ale hledání té správné cesty, jak načerpat co nejvíce poznatků a taky s nimi umět pracovat. Výchovou procházíme životem od narození a vzdělávání se může uskutečnit na dobrých základech výchovy a vedení dětí od rodičů a pak při uvědomování si sebe sama.

lea
lea
14. 2. 2019 13:54
Reply to  Tercel

Zvykly na řád,který je daný a neměnný? Nejspíš už od Marie Terezie,ne? Od té doby metody vyučování a vzdělávání přece jen trochu pokročily.

Milena
Milena
14. 2. 2019 11:20
Reply to  lea

Paní Leo, na pedagogických fakultách se toto učí, dokonce i na konzervatoři v rámci pedagogiky a psychologie v 5. a 6. ročníku, problém je v dlouhodobě zážitém vzorci panujícím přímo na školách. I sebeotevřenější a snaživý kantor musí splnit požadované výstupy. A s tolika dětmi ve třídě toho prostoru není zdaleka tolik, kolik by bylo potřeba. Viděla jsem (když jsem učila na ZŠ, teď jsem naštěstí v ZUŠ, kde mám u klavíru jednoho žáka a vztah je mnohem víc partnerský a funguje to) zásadní rozdíl ve výuce celé třídy (dějepis) a ve výuce skupiny cca 15 žáků (angličtina). Čas a vzdělávací plán je prostě dost neúprosný.

lea
lea
14. 2. 2019 14:03
Reply to  Milena

Já vím.Máte ve všem pravdu,hlavně v tom dlouhodobém zažitém vzorci ,panujícím přímo na školách.Není divu ,že pak učitelé rychle zapomenou to,na co se na fakultě připravovali.včetně svých ideálů a předsevzetí.Odolá tomu málokdo,pokud nemá podporu okolí ,kolegů ,rodičů i ředitele.Chce to týmovou práci a to se sejde málokde.

Katka
Katka
14. 2. 2019 11:42

Poslechněte si děti, mají několik učitelek, tu co nemají rádi tam se více děti i špatně učí, tu kterou mají rádi lépe se učí. Někdo to s dětmi umí a výsledek je tak lepší, a někdo to s dětmi neumí a výsledky jsou katastrofální. Učitelé se mají co učit od učitelů co to s dětmi umí !

lea
lea
14. 2. 2019 14:06
Reply to  Katka

Řekla jste to jasně,stručně a bez složitých slov. Není,co dodat.

Eva
Eva
14. 2. 2019 14:10
Reply to  Katka

paní Katko, metody můžete odkoukat, používat, ale někdy to ten efekt nemá. prostě to chce to srdíčko. Na kantořinu by měl chodit člověk , který má na prvém místě děti a pak ty peníze. Vím, že to bez nich nejde. Bez toho srdíčka ale taky.

lea
lea
14. 2. 2019 16:10
Reply to  Eva

Budte bez obav,Evo,to právě děti rozeznají naprosto bezchybně.

Berenika
Berenika
14. 2. 2019 14:48

Ono je to trošku jinak. Já jsem učitelkou už čtrnáctým rokem. Vlastní povahou nejsem žádný „ctitel řádu a pořádku“ – naopak jsem byla vždycky založením spíše chaotik a improvizátor. Jenže takhle jako učitel nemůže uspět. Bez řádu a stability nejde vyučování řídit a neudržíte kázeň a hodinu pohromadě. I tak musíte improvizovat hodně často – ale na improvizaci a svobodě se vzdělávací proces stavět nedá. Učitel se buď naučí stavět na struktuře a řádu, nebo nikoho nic nenaučí, pravděpodobně se brzy zblázní nebo z oboru uteče – a kromě toho bude mít neustálé problémy (s žáky, s jejich rodiči i s vedením školy). 😀

Eva
Eva
14. 2. 2019 18:34
Reply to  Berenika

Taky jsem si v začátcích nebyla někdy jistá. Ale pomáhalo mi, když jsem měla před sebou nějakou kostru, v bodech rozvržené aktivity, osnovu podle které jsem jela. pak se mi do toho taky někdy vešla i ta improvizace. A odbourání pevně stanoveného režimu mi taky ulevilo. necítila jsem se tak svázaná.

Eleanor
Eleanor
15. 2. 2019 08:42
Reply to  Eva

Improvizovat může učitel až s určitými zkušenostmi, a to s třídou, která dodržuje pravidla. Jinak se může stát, že máte problém 30 dětí zvládnout kázeňsky, a pak jde celé předávání vědomostí do kytek.

Eva
Eva
15. 2. 2019 18:28
Reply to  Eleanor

To už jsem učila čtrnáct let podle dřívějších osnov. Rok 1989 přinesl změny, na které jsem si musela zvykat, protože to, na co si zvyknete za čtrnáct let, chce čas, aby si člověk ozkoušel to nové. Nakonec jsem zjistila, že když si to správně nastavím, používat to správné z dřívějška a připojit to nové, tak to potom přineslo něco, co už jsem si užívala daleko víc, nesvázaná tolik časovým rozvrhem a striktností příprav. Ale ta dobrá důsledná příprava na začátku byla přínosem.

Milena
Milena
17. 2. 2019 13:27
Reply to  Berenika

Přesně tak, práce s dětmi a studenty je jedna z nejtěžších, ale i nejkrásnějších a ze své dlouholeté zkušenosti vím, že nejúčinnější je mít ve výuce smysluplný systém, být důsledný a vyžadovat klid a soustředění při vyučování, ale současně být k dětem vlídný, usměvavý a v případě žákova neúspěchu mu dát příležitost si nepovedený test nebo zkoušení opravit. Pak je radost učit!

Alena Tříšková
Alena Tříšková
14. 2. 2019 20:01

Právě jsem pochopila, proč jsem měla tak ráda svoji učitelku z první třídy. Mého surrealistického sněhuláka, který vypadal jako odraz v zrcadle petřínského bludiště, dala na nástěnku na chodbu vedle sborovny. O svém sněhulákovi jsem měla pochybnosti, jestli to takhle jde, paní učitelka mi dala najevo, že můžu…

Eva
Eva
14. 2. 2019 22:16

Paní Aleno, jste moje krevní skupina. Když jsme s dětmi malovali obrázky, zadala jsem téma a měla strašnou radost, když každý měl toho sněhuláka nějak nakřivo, či našišato. Jednou jsme takhle malovali a děti dokončovaly svoje práce. V tom přišla moje kolegyně a do obrázku, který se mi zrovna líbil, štětcem sněhuláka opravila. Kdybych mohla, tak by po té ruce dostala. Ale před dětmi to nejde. Viděla jsem smutek v očích dítěte a byla smutná s ním.

Tomáš
Tomáš
14. 2. 2019 22:38

Ve školách a kolem nás přibývá neustále více a více psychologů, specialistů a výsledkem je větší a větší počet rozcapených fakanů, líných, kterým tyto tzv. psycholožky jdou na ruku, je to jejich marketing, školit přiblblé matky, které si neumí vynutit u svých fakanů respekt, jak chtít po škole nemožné. Výsledky se nedostavují, ve školách je větší a větší bordel a tzv. specialisté pořádají školení 🙂

Buď
Buď
16. 2. 2019 14:19
Reply to  Tomáš

pane Tomáši, v něčem Vám musím dát za pravdu. Čím více psychologů, tím více dětí, které mají problém. Taky si myslím, že vyrábíme děti pro psychology. Já si nepamatuju, že bych na začátku mé praxe bylo tolik dětí s nějakou vadou, která by bránila vzdělávání. Buď bylo do školy dítě zralé, nebo dostalo odklad, aby se za rok vyladily potřebné nedostatky. Někdy se mi zdá, že rodiče řeší přes psychologii zanedbanou rodinou výchovu a svádějí to na kantory, že dítě nezvládají. Neříkám, že by děti pomoc nepotřebovaly i v dřívějších dobách. Řešily se zdravotní problémy. měla jsem ve třídě třiceti dětí dítě, které bylo tak živé, že jsem byla ráda, že jsme to ve zdraví přežili oba. Dnes by takové dítě bylo v poradně s glejtem hyperaktivní dítě. myslím si, že v dnešní době, právě, že jim chybí ten žádaný pohyb, mají v sobě někdy tolik energie, že nevydrží, celé dopoledne sedět v klidu. Myslím, že dětem pohyb nejen venku, ale i v tělocvičnách chybí. My jsme taky měli jen dvě hodiny tělocviku ve škole, ale odpoledne to bylo spíš pro nás pohyb venku, nebo se chodilo do sokola, jezdilo na kole, hrála vybíjená, všechny možné hry, které dnes dětem nic neříkají. Prarodičové zavzpomínejte na skákání panáka, přes švihadlo a pod. Jsou děti, které opravdu pomoc potřebují a možná to vzdělávání zvládají lépe, než ti zdraví s glejtem nějakého omezení. Kantor, když viděl, že už to nemůžeme vydržet, řekl vztyk a cvičilo se i ve třídě. Myslím, že se v tom udělal tak trochu, použiju lidový výraz guláš. Ale vaše myšlenky, se daly vyjádřit jinými slovy např“ rozmazlených dětí, školit nezkušené matky, apod. Vím, že jste naštvaný, ale na koho, na psychology, matky, děti, nebo na společnost? Taky mi doporučovali na střední škole,když kluk z rodinných důvodů zaflákal dvě hodiny výtvarky, protože neměl pomůcky. bavil se a rušil. Po poznámce paní profesorky jsem to řešila návštěvou ve škole, s obavou, co se stalo. Bylo mi všechno vysvětleno, doporučeno. Kluk doma dostal kázání, patřičné doporučení pro případ, že by si to chtěl zopakovat, práci dodělal, dostal jedničku a bylo vymeteno.

Zdena
Zdena
17. 2. 2019 15:26
Reply to  Tomáš

To máte pravdu , rozcapených fakanů přibývá , chtějí si diktovat , co se budou učit – a nejlépe nic . Přišla jsem do 5. třídy na jejich první hodinu angličtiny , poloviny žáků na mne začala křičet “ proč oni se mají učit nějakou angličtinu , na co jim to je a že se jim nechce , ať se Američani naučí česky ! “ Velmi podobné je to s ostatními předměty – “ na co je jim výtvarka , proč by měli umět kreslit atd…..“

Martin Slavík
Martin Slavík
14. 2. 2019 23:57

Učitel s potřebou řádu není horší, než učitel bez této potřeby, jak ostatně plyne z teorie typů. Jediné, co je potřeba vědět, je že každý je jiný. Úplně nechápu preferenci teorie typů před typologií Myersové-Briggsové, zařazení do MBTI lze udělat bez dotazníku, je to snadnější a rizika jsou stejná jako v teorii typů. Spíš bych si dal pozor na to, že obojí není validované žádným způsobem oproti např. Velké pětce. https://www.teorietypu.cz/o-teorii-typu/25-proc-se-vyhybame-dotaznikum

Eva
Eva
15. 2. 2019 12:20
Reply to  Martin Slavík

Já se s teorií typů setkávám prvně, je to velmi zajímavé téma. A jestli, tak jak je psáno v upoutávce ke knize, pomáhá v orientaci toho jaké dítě mají doma, pomůže jim diagnostikovat chování dítěte tak, že nebude třeba odborníků a poradí si v situacích sami doma, bude to jenom ku prospěchu. Rodiče, kteří chápou, že je vlastně jen na nich, zda znají dobře své dítě, mají vyhráno. Jen z vlastních zkušeností z dlouholeté práce s dětmi, jsem poznávala rozdíly v chování dětí, hledala příčinu změn, většinou se mi dařilo jít správným směrem. proto pro mně byla ta práce zajímavá, že každé dítě bylo něčím specifické. Poznávat je bylo velmi zajímavou součástí mé práce. Sleduju je i dál a mám radost, když jsem se ve svých závěrech nezmýlila.

Eva
Eva
23. 2. 2019 09:24
Reply to  Eva

Popíšu své dojmy ze začátku nástupu do své praxe. Je to už skoro padesát let. nastoupila jsem na vesnickou školu, kterou rekonstruovaly pro větší počet dětí. Mělo jich být 24 a nakonec s výjimkou protože tam byla práce, tak jich tam bylo 33. Byl to dost zápřah, ale přesto mi utkvěly některé děti dost pro to, co se s nimi dělo dál. Měla jsem třídu smíšenou, v ní čtyři kluci, každý povahou trošku jinačí, prošli základku a když odcházeli, šla jsem se na ně podívat. Všichni čtyři šli na střední školu, ze dvou se stali dobří muzikanti, kteří možná ještě dnes vystupují v kapele při ZUŠ a jezdí po světě. jen z nim má dvě vysoké školy, možná studuje ještě třetí,ale taky má problém. S tím už asi já nic neudělám. Já jsem si tenkrát vyzkoušela, jak vnímají děti hudbu. Vnímaly, Část symfonické básně ,,Má vlast,, Vltavu vyslechly se zájmem. Tichým vyprávěním jsem poslech doprovázela. Použila jsem tuto skladbu i při jiné příležitosti, děti rovněž poslouchaly až do konce. Ale taky jsem využívala při své práci hudební doprovod, hrála jsem dětem na housle. Proto možná že hudba děti zaujala našli si k ní svůj vztah. Mám ještě jednu dívenku, která vystudovala pedagogiku, jenže nejen má výborný hudební sluch, hraje na dva nástroje a má ráda víc věcí a k tomu ještě děti, dala se na knihovnickou dráhu a vymýšlí vzdělávací programy pro děti a k tomu má své koníčky, hudbu a zpěv. Jednou jsem taky zaslechla jméno, které mi bylo známé. Zapátrala jsem a zjistila, že je to moje dívenka z mateřské školy, která byla velmi bázlivá a úzkostlivá. Zkoušela to na poli sportu a dostala se daleko, když už o ní bylo znát i z médií. Děti umí hodně překvapit. Jsem ráda, když zjistím, co se s dětí vyklubalo, že možná něco malého jsem zasela já a dítě na sobě zapracovalo, aby dosáhlo úspěchu. O to víc sleduji ty, které to od začátku lehké neměly a potřebovaly někdy víc, někdy méně pomáhat. Když se podařilo, měla jsem radost, že ta práce měla smysl.



Pro komentování se přihlaste



Vyberte si,
jaké téma Vás nejvíce zajímá
a dejte se do čtení.

Články pak můžete dále filtrovat. Například dle
věku dítěte a jejich hodnocení.

Staňte se členem naší komunity.

Nechte si posílat ty nejzajímavější články ze světa vzdělávání
a odebírejte náš Facebook.

Buďte naší součástí.