foto: Tereza Černohorská se synem Robinem a dcerou Adélou

Rozhovor s maminkou: „S dětmi doma jsem ráda, ale ne sama. Matky potřebují společnost druhých žen.“

Tereza Černohorská měla první dítě až v šestatřiceti a mateřství bere velmi vážně. Její tříletý syn a rok a půl stará dcera jsou dosud ve dne v noci pořád s ní. „Ale kdybych byla přes den sama, jen s dětmi, tak to ponesu těžce. Zato když se s jinými maminkami navštěvujeme a prožíváme den spolu, jsme všichni šťastní, my i děti,“ říká.

Dřív jste byla do práce ponořená manažerka z Prahy, nyní jste výchově oddaná maminka dvou dětí, která žije na venkově… Popište prosím, jak se to stalo.
Možná to byla ta Sahara. Když mi bylo dvacet osm let, to bylo před třinácti lety, odvolali mě z projektu, který jsem milovala. Šlo o vybudování ambiciózního centra osobního rozvoje. Tehdy se můj život točil kolem práce a měla jsem pocit, že se tím zhroutil. Ve snaze postavit se na vlastní nohy a něco podobného vytvořit sama jsem odjela pro inspiraci do Bavorska. Tam jsem se seznámila s člověkem, který vedl hotel, kde pořádal různé sebepoznávací semináře, a kromě toho organizoval sebepoznávací výpravy na Saharu. Jela jsem na jednu takovou cestu s ním a pak jsem mu začala pomáhat, jako asistentka a tlumočnice. Jezdili s námi Češi i Němci. Jela jsem celkem osmkrát. Na Sahaře jsem se hned cítila jako doma.

Proč podle vás stojí za to se tam trmácet?
Je tam absolutní ticho, neskutečně hluboké nebe, putuje se esenciální krajinou, a to na mě působí blahodárně. Díváte se na přírodu a ona se dívá na vás. Člověk se tam stává malým zrnkem písku, které je nepodstatné a zároveň nenahraditelné, jste najednou součásti velkého celku přírody. Na mnoha místech není signál, takže se musíte odpojit i od technologií. Pocit očisty, návrat k přirozenosti… Dětem jsou teď tři a jeden rok a já jsem s nimi doma, takže na Sahaře už jsem pár let nebyla, ale už to zase začínám plánovat. Táhne mě to tam.

Jak si představit cestu do takového místa s tak malými dětmi?
Pro děti je důležité, aby byla nablízku máma, aby dostaly najíst, aby byly zajištěné jejich základní potřeby. Pak jsou v pohodě kdekoli. Naše děti jsou hodně venku, žijeme na vesnici, jsou zvyklé na přirozený fyzický svět, dokáží se zabavit. To spíš my rodiče zvažujeme, zda bychom se zvládli věnovat jim i výpravě. Takže společnou cestu zatím odkládáme s tím, že místo mě jezdí můj muž, který výpravy postupně převzal.

 

Rozhovor s Tereziným mužem Martinem Černohorským najdete zde.


Nebála byste se vzít děti do pouště, když odtamtud nejde telefonovat? Co když se něco stane?
Máme beduínské průvodce a ti mají satelitní telefon. Takže oni se dovolají. Navíc vědí, kde funguje signál, takže odříznutí nejsou.

Věnovala jste se u sebe i u druhých osobnímu rozvoji. Hodilo se vám to nějak, když jste založila rodinu?
Něco užitečného to asi se mnou udělalo. Nějak mě to připravilo na to reflektovat výzvy, na které narazím, a projít jimi bez větší úhony, ale připravená jsem určitě nebyla. Je to jako vstoupit do třídy, kde se učí úplně jinak. A učení jde až na dřeň.

Co je podle vás v dnešní době hlavní úskalí, o které se rozbíjí klid v rodině?
Jedna z největších nemocí doby je, že rodinu tvoří jen máma, táta a jedno dvě děti. Na dva dospělé je všeho moc. Podporu a přítomnost jiných lidí nám nahradily věci, které nám ulehčují život, ale to není plnohodnotná náhrada. Když jsem sama s dětmi už třetí den v kuse a muž se jen objeví mezi dveřmi, protože odněkud přijel a zase musí odjet, snáším to těžko. Myslím, že to platí, i když je žena doma sama jen přes den. Muž sice večer přijde, ale je unavený, není v jeho silách jí vynahradit její deficit komunikace s někým dospělým, s těmi babičkami a tetičkami a sousedkami, které byly po ruce v minulosti. Ale nejde jen o komunikaci, ale i o praktickou pomoc, možnost si vydechnout, zatímco druhá žena, které důvěřujete, je nablízku.

Jaké na to máte řešení u vás doma?
Snažím se být přes den pospolu s dalšími ženami s malými dětmi. Prožít spolu ten den, ne jen se sejít na kafe a popovídat si, i když i to určitě taky pomáhá. Vytvářet taková společenství je evidentně zdravé i pro děti. Můj tříletý syn je na jiné dospělé zvyklý, nestydí se, není zakřiknutý, dává se s neznámými lidmi do řeči. Mimo jiné si takto děti zvykají, že dospělí se nevěnují jen jim, když jsou s nimi, prostě se vedou řeči, něco se vaří, a děti se nějak zabaví samy, nebo i trochu pomáhají s tím, co se právě dělá.

O zapojování dětí do chodu domácnosti se vedou debaty. Někomu se to daří, někdo jiný si stěžuje, že si děti ani neodnesou hrníček od snídaně.
Je třeba to chytit v nízkém věku, umožnit už maličkým dětem, aby si připadaly užitečné. Už i Adinka chce pomáhat, vidí to u Robina. Jasně, že mi to trvá déle s její pomocí než bez ní. Jasně, že při tom někdy něco rozbije. Ale vím, že jí to dělá dobře. Robin se mnou vykládá nádobí z myčky, dělá různé drobné domácí práce, samozřejmě s mým dohledem a pomocí. Beru to spíš jako součást výchovy, než že by mi to nějak usnadnilo život, to spíš naopak, musím pořád dávat pozor a jde to i pomaleji. Ale pustit děti odmalička k práci, zapojit je do chodu domácnosti, je podle mě důležité.

Beru to spíš jako součást výchovy, než že by mi to nějak usnadnilo život, to spíš naopak, musím pořád dávat pozor a jde to i pomaleji. Ale pustit děti odmalička k práci, zapojit je do chodu domácnosti, je podle mě důležité.

Jste z Prahy, ale žijete s mužem v Krkonoších. Bylo snadné si tady vytvořit svůj okruh spřátelených matek?
Nějakou dobu to trvalo. Otěhotněla jsem hned, jak jsme se přestěhovali, a dost dlouhou dobu jsem byla sama. Pak se mi to ale nějak podařilo a je to úplně o něčem jiném. Je veselo a lehčeji. Uvařit oběd ve dvou ženských a čtyřech dětech je daleko jednodušší, než když to dělám sama pro nás. A děti jsou taky spokojené. Hrají si spolu, starší dávají pozor na mladší.

V některých evropských zemích na západ od nás se matky vrací do práce již v roce věku dítěte, někdy i daleko dříve. Co si o tom myslíte?
Upřímně, tenhle trend mi přijde dost nešťastný. Do tří let dáváte dětem základ, který je pro jejich další život naprosto určující. Takže být doma s dětmi mi přijde i společensky významné. Sebelepší instituce přítomnost mámy dítěti nemůže nahradit. Samozřejmě jde taky o to, jak ta máma s dítětem je. Být spolu v nějakém zábavním centru, nebo spolu vařit, je podle mě rozdíl.

Takže být doma s dětmi mi přijde i společensky významné. Sebelepší instituce přítomnost mámy dítěti nemůže nahradit.

Co podle vás brání tomu, aby se matky takto scházely?
Asi různé věci, ale jedna věc, která mě jako bývalou Pražačku napadá, je, že ve velkém městě to určitě nejde tak snadno jako tady na vesnici, v domě se zahradou. Když přijde návštěva s dvěma neposednými dětmi do pražského bytu, obrátí vám ho vzhůru nohama, a kdo má na tohle sílu? Vznikají mateřská centra, což je fajn, ale nevím, v kolika z nich je prostor něco opravdu s dětmi dělat, ne jenom přihlížet.

První dítě jste měla až ve třiceti šesti letech, bylo to pro vás ve správnou chvíli?
Asi ano, ještě mě nezachvátila panika, že už je pozdě, kterou zažívá poměrně dost žen z mého okolí. Určitě to má i nějaké nevýhody, oproti tomu, když lidé zakládají rodinu o deset let dříve, ale mělo to jednu velkou výhodu: byla jsem zralejší, a tak prožívám své rodičovství i partnerství vědoměji a asi i odvážněji. K domácímu porodu bych se v pětadvaceti určitě neodhodlala. Stejně jako bych si asi tehdy nezvolila tu cestu být opravdu do tří let s dětmi doma, asi bych jim unikala k práci. Dnes to mám jinak. Naše děti ještě nikdy nespaly beze mě, i když Robinovi už byly tři roky. Určitě víc vnímám jejich potřebu bezpečí, vím, proč je důležité jí naplnit.

Určitě víc vnímám jejich potřebu bezpečí, vím, proč je důležité jí naplnit.

Vaše děti se narodily doma?
Robin doma, Adélku jsem začala rodit doma, ale porod jsme dokončili v nemocnici, protože se zvyšovaly rizikové faktory, a vyhodnotili jsme, že to tak bude bezpečnější.

A to jde, přerušit porod a odejít do nemocnice? Nebo vás tam odváželi?
Ne, normálně jsem se oblékla a šla. Porod už byl v chodu, ale tělo reagovalo na změnu a proces se pozastavil.

Proč jste se rozhodla pro domácí porod?
Asi proto, že jsem chtěla porodit já, ne aby mě někdo „odrodil“. Já jako žena mám sílu a schopnost porodit. Můžu potřebovat pomoc, ale jsem to já, čí síla při porodu působí. Část našich porodníků stále vidí matku v pasivní roli pacienta, a to se mi nelíbí.

Během porodů se ale dřív běžně umíralo…
To je pravda, ale je třeba vzít v úvahu, že průměrná zdravotní kondice dnešních lidí je daleko lepší, stejně jako výživa, hygiena a taky možnost vyhodnotit rizika a podle toho se zařídit. Ano, určitá rizika u porodu zůstávají i dnes, ale rizika jsou koneckonců i v porodnici, o těch se ale tolik nemluví.

Tereza Černohorská vystudovala Mezinárodní teritoriální studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Věnovala se různým aktivitám v oblasti sebepoznání a osobního rozvoje, přeložila knihu Vědomý byznys, založila projekt Putování Saharou. Nyní se věnuje svým dětem Robinovi a Adéle.

6

Pravidla diskuze

(zavedena 13. dubna 2018)

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání
Příspěvky porušující pravidla mažeme.
avatar
6 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
6 Comment authors
AnnaumfaEliškaLeaMarkéta M. Recent comment authors

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

nejnovější nejstarší
Moniq
Host
Moniq

Ani omylem. Pustit si v době, kdy je člověk nejzranitelnější, nejistý po porodu a utahaný, k sobě nějakou další slepici, která bude akorát kritizovat, dávat „dobré“ rady…nene.

Markéta M.
Host
Markéta M.

Asi jsem vážně divná. Mně společnost matek a cizích dětí nijak zvlášť nechyběla. Spíš mě ty ostatní mámy s neustálým focením a probíráním blbostí vadily. Vždy jsem byla liška samotářka, občas vylezu z nory pobavím se, pokecám…..a šupem zpátky do doupěte. :)))

Čili, některé mámy potřebují společnost druhých žen a některé až tak ne.

Lea
Host
Lea

Před nedávnem jsem četla, že se leckde zakládají takové „obytné komplexy“ , nebo jak to bylo nazýváno,už přesně nevím.Každá rodina má samozřejmě svoje soukromé bydlení,ale také mají možnost se střetávat,navštěvovat v různých prostorách, nebo venku. Všichni se dobře znají, děti mají možnost si spolu hrát atd.Taky třeba příležitostné hlídání pak není takový problém, jako třeba někdy u nás. Dobře taky funguje třeba půjčování nějakých věcí, které nemusí mít každá rodina ,např. motorová pila a podobné nářadí.Prý to funguje skvěle a dovedu si to dobře představit.

Eliška
Host
Eliška

Mluvíte mi z duše, proto jsme založili Lesní kvítka, spolu je nám dobře

umfa
Host
umfa

Slyšel jsem jednou charakteristiku člověka, že prý je „třeskutě alternativní“. Moc mi nebylo jasné, co je tím míněno, ale teď jsem to pochopil. Díky za článek.

Anna
Host
Anna

Někdo nevydrží sám, někdo zase doma :-) vedle své práce – výuky jazyků – ještě „chůvuji“. Zatímco bez dítěte jsem introvert, co mu stačí vyjít ven jednou dvakrát za týden, s dítětem 5 hodin doma nevydržím. A proto to stále dělám – pravidelný přísun vitamínu D se hodí! :-D