Paní učitelko, probereme, co potřebujeme, a budeme si povídat, ano? FOTO: Unsplash
Jeden z nejtěžších úkolů rodičovství je najít rovnováhu mezi laskavým a přísným přístupem k dětem. Britská autorka Sue Palmerová popisuje lásku jako pozornost věnovanou dětem, naslouchání a respektování názorů a pocitů dětí. Přísnost Palmerová definuje jako nastavení jasných hranic v chování. Každodenní komunikaci s dětmi lze vyladit i pomocí přesně definovaných postupů. Tady je několik tipů z „manuálu“ pro rodiče i učitele mateřských škol Dobrý začátek od organizace Schola empirica.
1) Buďte důslední
Mnoho konfliktů vychází ze situace, kdy jeden rodič dovolí, co druhý zakáže. Nebo že se dítě snaží vymoci si výjimku z určitého pravidla, protože jste ji už tolikrát udělili. Proč ne i tentokrát.
Tip: Vždy se držte toho, co jste si s dítětem domluvili. Pokud nastanou okolnosti, kdy je pravidlo nutné nebo vhodné porušit, situaci mu vysvětlete. „Jsme na výletě, tak si můžeme dát dva kopečky zmrzliny, i když obvykle míváme jen jeden.“
2) Sliby se musejí plnit
Důvodem vyhroceného konfliktu může být zklamání. Pro vás je to jen výlet do akvaparku, pro dítě ale zrovna nejdůležitější věc. Pokud dítě takové okamžiky zažívá často, může to dokonce zanechat trvalé následky třeba na tom, jakým způsobem se bude projevovat v partnerském životě.
Tip: „Dnes to nejde, máš spoustu domácích úkolů. Když je všechny uděláš, pojedeme do akvaparku zítra.“ Pokud dítě takto motivujete, musíte slib splnit, aby vám věřilo i příště. Pokud návštěvu akvaparku plánujete, ale týden předem si nejste jisti, že budete mít čas, raději o záměru dítěti neříkejte.
3) Dávejte pokyny efektivně
Nejprve zvažte, jestli je nutné určitý pokyn vůbec dávat. Děti jsou zahlcené instrukcemi od dospělých, takže je často přestávají vnímat a mohou přeslechnout ty skutečně důležité. Některé pokyny mohou být pro dítě nesrozumitelné nebo mu mohou zbytečně ubližovat, protože obsahují tvrdou kritiku či ponížení.
Tip: Pokyny mají být stručné, jasné a bez hodnocení, ve formě neutrální rozkazovací věty. Tedy ne „máš tady hrozný nepořádek, to se nestydíš,“ ale „prosím ukliď ty kostky.“ Než jej vydáte, získejte si pozornost dítěte, přimějte je, aby se na vás podívalo. Vyvarujte se několikému opakování pokynu. Zmiňte také důsledky, pakliže dítě pokynu neuposlechne.
4) Napomínejte konstruktivně
Odposlechem ve vlaku či v restauraci se zdá, že nejoblíbenější pokyny českých rodičů jsou „přestaň“ a „nedělej to.“ A nejoblíbenější reakce českých dětí je nepřestat a dělat to. Negativně formulované pokyny se zaměřují na špatné chování, místo aby dítěti řekly, jak se chovat správně.
Tip: Lepší je poradit dítěti, čemu se má namísto nežádoucího chování věnovat. Nebo jeho pozornost přesměrovat jinam. A také vysvětlit důvody zákazu. „Teď nemůžeš tak hlasitě křičet, bráška šel spát. Chtěli jsme si hrát s legem, tak pojď.“
5) Zlobení přehlížejte
Dítě vyžaduje pozornost ostatních – a rodičů především. Když se mu jí nedostává, upozorňuje na sebe tím, čemu dospělí říkají zlobení. Podvědomě chce, aby je kárali, protože mu tím konečně věnují pozornost.
Tip: Pokud nevhodné chování dítěte přehlížíte, nemá důvod se dál chovat nepatřičně. Následně si však musíte všimnout, že něco udělalo dobře, a pochválit ho za to. Například že vydrželo sedět v klidu pět minut, nebo hezky poskládalo hračky na příslušné místo. Dítě tak zjistí, že pozornost dostane i bez rušivého upozorňování na sebe. Přehlížení v takovém případě znamená, že se „zlobivému“ chování nebudeme vůbec věnovat. Nebudeme za něj kárat, ale ani chválit, když přestane.
6) Vše má své následky
Z chyb se malý člověk učí. Jednak si příště bundu obleče nebo hračku nerozbije, ale také se rozvíjí jeho smysl pro zodpovědnost a samostatnost. Pokud tedy dítě zákaz či pokyn odmítá respektovat, proč jej nenechat pocítit důsledky?
Tip: Dítě by mělo předem vědět, co bude následovat. „Když do té kaluže skočíš, budeš mít mokro v botách a bude ti zima.“ Případně je postavte před volbu: „Tak skoč, ale budeme se muset vrátit domů, abys nešel v mokrých botách a nenastydl.“ Aby byla metoda účinná, musíte jeho volbu respektovat, byť nevyjde podle vašich představ.
7) Chvalte konkrétně
Největší motivací pro dítě je pozitivní pozornost rodičů, tedy objetí, úsměv či pochvala. Tím se dá předcházet tomu, že dítě bude hledat jiné cesty, jak získat pozornost rodičů, tedy zlobit. Sociální odměna nejenže je nejúčinnější, ale dodává dětem silný pocit sebeúcty.
Tip: Důležité je, jakým způsobem dítě chválíte. Lze to totiž udělat i efektivněji, než „ty jsi dnes ale hodná.“ Srdečným a přátelským způsobem se dítěti snažte vysvětlit, co přesně vás na jeho chování potěšilo: „Ta postavená věž z kostek je ale hezky vysoká, hezky drží a barevně jsou kostky pěkně sladěny.“
8) Odměna nemá být úplatek
Některým dětem nemusí pochvala stačit, aby se chovali žádoucím způsobem. Pokud ale si dítě zvykne, že za uklizení pokoje dostane malou hračku nebo finanční odměnu, bude odměnu vyžadovat pokaždé, kdy je o něco požádáte. A bude spolupracovat jen, když bude mít o odměnu zájem.
Tip: Namísto „Když přestaneš křičet, tak ti to koupím,“ zkuste eskalaci u regálu s legem raději předejít třeba tím, že se oddělení hraček vyhnete. Anebo na naléhání nereagujte, každopádně lego kupte až na konec za to, že dítě bylo klidné nebo na příklad pomáhalo Vám s nákupem.
9) Společné hraní předchází konfliktům
Rodiče si oddechnou, když si dítě konečně hraje samo a oni se mohou věnovat jiným věcem. Nicméně právě tehdy si lze k dítěti nejsnáze najít cestu. Dělá, co ho baví, situaci má pod kontrolou. V takových chvílích lze nastavit partnerství, ze kterého je možné čerpat v budoucích napjatých momentech.
Tip: Najděte si každý den chvíli, kdy se budete věnovat jen dítěti a činnosti dle jeho výběru. Sedněte si blízko něj, dejte mu svou plnou pozornost a nechte se jím vést. Nesnažte se ho příliš usměrňovat nebo mu pomáhat, spíš se ptejte: „Takže na věži hradu bude hlídat dinosaurus. Na kterou jej mám položit?“
10) Učte sociálním dovednostem
Nejlépe zvládnutý konflikt je ten, který se neudál. Zvlášť malé děti se chovají agresivně proto, že si v situaci neví rady anebo reakci okoukaly od svého okolí. Mnohému negativnímu chování tedy mohou rodiče předejít tím, že dítě vybaví dostatečnými sociálními kompetencemi na to, aby se o bagr či panenku nemuselo poprat.
Tip: Veďte dítě k přátelskému chování a učte je ovládat negativní emoce. To neznamená jen, dítěti vysvětlit, že se má dělit, pomáhat ostatním dětem nebo se ptát, jestli si může půjčit cizí hračku. Důležité je, dítě v interakci s ostatními pozorovat a za žádoucí chování je chválit – například si všimnout maličkých krůčků k navázání kontaktu s dětmi (úsměv, snaha se zapojit do hry, snaha nabídnout pomoc). A především jít dítěti sami příkladem.
Na základě východisek psycholožky Sue Palmerové připravila nezisková organizace Schola empirica souhrn metod pro rodiče a pedagogy v mateřských školách pod titulem Dobrý začátek. „Z dlouhodobé práce s rodiči nám vyšly čtyři pilíře, na kterých tyto metody stavíme – věnování pozitivní pozornosti, stanovení jasných hranici, princip chválení a přehlížení, a vedení dítěte k samostatnosti,“ vysvětluje ředitelka Schola empirica Egle Havrdová.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
„Následně jej však musíte si všimnout“
„Pokud ale si dítě zvykne“
„To neznamená jen, dítěti vysvětlit, že“
„Důležité je, dítě v interakci s ostatními pozorovat“
„stanovení jasných hranici“
…
Zase jste neměly dost času ani dost lidí, abyste si to po sobě přečetly, že? 🙂
prve zvažte…..to je taky prapodivné
Ano, najdou se i jiné případy, děkuji za doplnění, myslím ale, že současný výčet k demonstraci pointy stačí. Stačilo přitom pouhých pár minut, věnovaných korekci, a vše mohlo dopadnout jinak.
S článkem samotným se přitom dá víceméně souhlasit, zvláště, když si vzpomenete, že podobnými pravidly se vyznačují i učitelé, kteří jsou svými žáky v minulých článcích chváleni jako „přísní, ale féroví“.
S článkem souhlasím. Matky strašně rády děti kontrolují a přikazují a děti automaticky neposlouchají a ignorují ty neustálé pokyny, příkazy, zákazy a jsou přehlcené zbytečnostmi, které na ně matky chrlí jeden za druhým. Obleč se, neskákej tam, pojď se najíst, napij se, neběhej, nespadni, umyj se, atd. atd. Jde mi z toho hlava kolem, i jako dospělá mám chuť poslat je někam. Pravda, mně zase vyčítají, že se o své děti nestarám. Vždy jim řeknu, že nemusím, protože když je jim zima, tak si o oblečení navíc řeknou a nebo se prostě obléknou samy a dokonce i ví, kdy mají hlad a žízeň, nebo jak se kde chovat a co to je, nést zodpovědnost za své chování. Když potřebuju, aby se najedly i když nemají hlad (léky, cesta, atp.), vysvětlím jim to a není problém.
Pravopis a čeština obecně je v tomto článku doslova Popelkou.
Přílišná „výchova“ je k ničemu, přílišná „nevýchova“ rovněž. Kupříkladu dnešní článek, viz níže:
https://www.novinky.cz/krimi/clanek/mladika-na-ulici-malem-ukopal-k-smrti-12lety-kluk-40294317
Hlavně se těmi radami neřiďte. Těm, co potřebují objevit naprosté základy normální komunikace, pomůže obvykle jen individuální dlouhodobější odborná podpora, nikoliv nějaké instantní desatero. Zbytek textu jsou pak nesmysly, nebo rady, které mohou fungovat pouze za určitých okolností, přestože se tváří univerzálně. Z textu článku pak nejde vyrozumět, zda alespoň původní zdroj v podobě britská psycholožky lze brát vážně.
„Rodiče si oddechnou, když si dítě konečně hraje samo a oni se mohou věnovat jiným věcem. Nicméně právě tehdy si lze k dítěti nejsnáze najít cestu. Dělá, co ho baví, situaci má pod kontrolou. V takových chvílích lze nastavit partnerství, ze kterého je možné čerpat v budoucích napjatých momentech.“
Jedna z největších hloupostí, kterou dělají někteří rodiče, zejména v poslední době. Totiž to, že se začnou dětem montovat do hry, když si hezky hrají samy. Brání tak jejich přirozenému rozvoji mnoha důležitých schopností a dovedností, včetně kreativity a učení se samostatnosti. Takové dítě bývá později nesamostatné, nesoustředěné, u ničeho dlouho nevydrží.
„Nesnažte se ho příliš usměrňovat nebo mu pomáhat, spíš se ptejte: „Takže na věži hradu bude hlídat dinosaurus. Na kterou jej mám položit?“
Opět nesmyslné. Také ze zkušenosti mohu říct, že děti nemají rády dospělé, kteří se jim podbízejí, nebo jsou pasivní. Naopak je ocení jako aktivní hráče, od kterých se mohou naučit mnoho zajímavého. Určitou snahou po dirigování nás pak děti zkoušejí.
„Dnes to nejde, máš spoustu domácích úkolů. Když je všechny uděláš, pojedeme do akvaparku zítra.“
Negovat takto domácí úkoly a podmiňovat návštěvu aquaparku jejich splněním je „výborný“ nápad. Snad v nějaké hodně zoufalé situaci…
„…učte je ovládat negativní emoce“
To se dělá prosím jak?
„Důležité je, dítě v interakci s ostatními pozorovat a za žádoucí chování je chválit.“
Chválit dítě za to, že udělá, co vy po něm požadujete – no, když myslíte… Ale moc se to neliší od „buď hodný chlapec“, že?
A vůbec všechny ty rady (tipy) jsou takové moralistické, komunikace strojená až teatrální. Brrr…
Fakt to tady nebudu rozebírat celé. Pokud někdo nebere se značnou rezervou, zhasnout obrazovku, zavřít, nečíst… Nelovit blbosti, zejména na internetu. Komunikovat (naživo) s rozumnými lidmi. Při výchově se řídit intuicí, vlastními zkušenostmi. Pokud mám, cítím nějaký problém, vyhledat odborníka. Co se týče literatury, určitě existují i zajímavé a podnětné knihy a publikace zahraničních i tuzemských autorů. Ze zkušenosti mohu říct, že to nebývají ty „křiklavé“. Při hledání zdrojů či odborníka opět využít i trochu té intuice, nebo dát na doporučení někoho, kdo se vyzná.
Jistěže můžeme přejmout nějakou informaci ze špatného nebo balastního textu. Nicméně vždy je to spojeno s určitým rizikem, zejména když se v dané problematice neorientujeme.
Schola empirica – další zbytečná neziskovka ?
Dala bych dohromady rozhodně lepší desatero. A to i zadáčo 🙂
Děkuji, paní Brandtnerová, napsala jste i ty myšlenky, které se mi jen tak míhaly na pozadí v hlavě a sama jsem je nedokázala formulovat. Zejména slovo „moralistický“ mi mluví z duše. Když čtu podobné texty, vždycky si vzpomenu na tu pitomou básničku o dědově dřevěné míse, která vychovávala už naše babičky a prababičky, a zejména mám stejný pocit u většiny textů věnujících se modernímu trendu nevýchovy (patrně se jedná o stejné duševní nastavení autorů). Jak se to prosím udělá, aby bylo dítě vybaveno takovými osobnostními předpoklady, aby se o (svou vlastní) hračku nemuselo poprat? Když je na hřišti s jinými dětmi, jejichž rodiče asi podobné články nečtou? Jsem dospělá, a přesto se leckdy musím (byť ne fyzicky) prát o věci, které mi někdo upírá, ačkoliv podle práva a pravidel slušného chování by mi je upírat neměl. Ano, chrlit na děti příkazy a zákazy nemá výsledek, ale plně se dítěti věnovat a dát mu vždy možnost volby může pouze rodič, který nechodí do práce a nemá žádné povinnosti kromě péče o dítě (jen jedno). Viz příklad s kaluží a mokrými botami. To můžeme aplikovat, pokud jdeme na procházku. Jakmile jsou děti dvě nebo jdeme za nějakým důležitým cílem, je konec svobodnému rozhodování, domů se prostě vrátit nemůžeme. A co udělá takový rodič, když má děti dvě, jedno chce na procházku a druhé chce skákat v kalužích a pak se vrátit domů? A rodič potřebuje nakoupit, protože doma není co k jídlu, a vyzvednout dopis na poště? Vždycky někoho zklameme, vždycky někoho omezíme na jeho svobodě, vždycky musí někdo rozhodnout autoritativně, protože jiné řešení tu není.
Také děkuji za souhlasnou reakci, paní Evie.
Jsem stejného názoru. Nijak zvlášť se o tzv. moderní metody nezajímám, ale někdy se s jejich výsledky samozřejmě setkávám. Taky jsem dospěla k názoru, že to bývá vesměs taková směska rozmazlování a moralizování. Většinou je tam patrný i komerční podtext.
A není vůbec zdravé věnovat se pouze dítěti. Dítě má přijít do světa, který fungoval už před jeho narozením, a do toho se začlenit. Přístup, že všechno se začne točit kolem dítěte, je přístup neurotický, nezdravý. Stejně tak jako všechno mu později dovolit. Člověk si má svůj život zformovat tak, aby zvládal nejen to, co je nutné pro dítě, ale také pro něj.
Když někdo nechá dítě vybírat si mezi tím, zda v botách skočit do louže a být zmáčený, nebo neskočit, myslím, že to musí být pro dítě velice matoucí. V mnoha věcech potřebuje mít od nás nastavené hranice, poskytujete mu to pocit jistoty. Kompetence svobodného rozhodování se posouvají postupně s jeho vývojem. Samozřejmě to neznamená, že někdy do té louže skočit nezkusí. Ptát se nás asi přitom nebude 🙂 Ale myslím, že zrovna čvachtavé boty si obvykle každý dobře pamatuje, a příště už je opatrnější :-O 🙂 Jinak se domnívám, že v průběhu běžného dne nastane plno situací, kdy můžeme dát dítěti rozumné a věku odpovídající možnosti volby.
Asi do sedmi let svého věku je ještě dítě především zaměstnáno samo sebou. Hranice mezi tím, co je mé a co je tvé, ještě plně nerozeznává. Tedy můžeme vysvětlovat, jak je dobré se k druhým chovat, ale nemůžeme očekávat, že se z něj v tomto věku stane nějaký okouzlující altruista.
Dobrý den, paní Brandtnerová, Dobrý začátek je vytvořen na základě třicetiletého rigorozního výzkumu a je v souladu se současnou vědou o výchově a psychickém rozvoji dětí. Všechny souvislosti jsou k přečtení na webu incredibleyears.com nebo pod heslem „What Works Clearing House“. Já jsem třeba díky tomu začala jinak komunikovat s dítětem a velmi se mi osvědčilo oslovit ho ve chvíli, když si hru vybere samo a přidat se k němu „podle jeho pravidel“. Předtím jsem dělala tu chybu, že jsem hry nabízela já a divila jsem se, proč to moc nefungovalo. Je přece skvělé, že existuje mnoho „desater“ či jiných rad pro rodiče, aby si každý mohl vybrat to, co mu – a jeho dítěti – vyhovuje nejlépe.
Také děkuji za reakci. Nicméně původně se program odvolává na poznatky britské psycholožky, teď je najednou vytvořen na základě dlouhodobého rigorózního výzkumu. Mezi výzkumem a jeho možnou interpretací konkrétní osobou je velký rozdíl. Proto mi váš komentář připomíná spíš reklamní rétoriku. To i vcelku zavádějícím tvrzením, že program je „v souladu se současnou vědou“. Něco takového nemůže říct opravdu nikdo. Navíc já si třeba nemyslím, že by zasahovat dítěti do volné hry, chválit ho za splnění našeho požadavku, nebo kupovat mu hračku za pomoc při práci byly zrovna správné výchovné principy obecně podporované současnými psychology. K vaší záležitosti: Nelze vyrozumět, jaké byly příčiny špatně fungující komunikace mezi vámi a dítětem. Proto se ani nedá říct, zda bylo dobré vyměnit jeden přístup za jiný, protikladný. Zda je to dobré i z dlouhodobé perspektivy. Dítě může dobře reagovat i z jiných příčin, než že je metoda přínosná – například cítit, že jste o něj projevila zájem apod.