Volná dětská hra je nejstarší a nejpřirozenější forma učení. Dítě si při ní rozvíjí právě to, co potřebuje. A čím víc dětí, tím větší škola. Účastníci skupinové volné hry se učí vyjít s ostatními, řešit problémy, směřovat k cíli. Volná hra je také balzámem pro sourozenecké vztahy – čtěte ve druhé čási rozhovoru s nadšenou pozorovatelkou dětské hry Justinou Danišovou.
Jak dětem dopřát volnou hru, když jich je víc? Třeba vy máte čtyři děti…
Čím víc dětí, tím pestřejší bývá hra. Pro mě je to teď mnohem jednodušší než dřív, kdy jsme měli dětí méně a byli menší. Fungující dětská skupina si mnoho věcí, nejen kolem hraní, zařídí sama. Jen je třeba zajistit, aby ve skupině nepřevládaly děti plné přetlaku, který si potřebují uvolnit. To je pak potřeba pomoc dospělého.
První díl rozhovoru o volné hře čtěte zde.
U nás je teď nejtěžší vyjednávání s nejmladším, který ještě nemá tak rozvinuté sociální cítění, aby pochopil, kdy už moc tlačí na úkor ostatních. Naomi Aldort říká, že miminka a nejmladší „neandrtálci“ jsou starost rodičů. Od mala se vyplatí chránit spíš starší dítě. To má mít svoji bezpečnou zónu, kde si může tvořit své projekty a já musím hlídat to malé, aby mu do toho příliš nezasahovalo. Proto jsme u nás doma vždycky dělali ohrádky pro starší, aby si tam mohli nerušeně hrát s legem. Pokud starší děti malého sourozence chvíli pohlídají nebo si s ním pohrají, tak je to fajn, ale není dobré tím starší sourozence úkolovat příliš často. Pomůže to sourozeneckým vztahům. Někdy má podprahově starší sourozenec negativní vztah k mladšímu sourozenci právě proto, že nemá svůj klid.
A je to ještě volná hra, když si spolu hraje víc dětí? V takové chvíli se asi nemá každý šanci rozvíjet v tom, v čem potřebuje, protože třeba dostal přidělenou nějakou roli.
Když se podíváte na štěňata nebo koťata, ta jsou ve volné hře téměř celý den. Buď si jedno kotě hraje s nějakým míčkem, nebo se skupinově perou. Stejně tak to funguje v dětské skupině. Často se skupina různě mění stejně jako téma a styl her. Jsou děti, které raději jen pozorují, připojí se jen občas, někdy si ale vytvoří prolézačku, bunkr, raketu, což přiláká ostatní.
Skupinovou volnou hru někdo řídí, a je to tak v pořádku. Ostatní ho mohou svrhnout a říct „nám se to nelíbí, vymyslíme si jinou hru“, a on, jestli se chce ve hře udržet, se musí snažit, aby všem při hraní bylo dobře. Učí se vést celý tým osobností a zároveň řešit problémy a směřovat k cíli. U naší smečky jsou časté dynamické zvraty, kdy se někdo rozčiluje, že mu něco nevyhovuje. V bouřlivých emocích ze hry odejde, někdy až teatrálně. Ale pokud je hra baví, tak najdou společné řešení. Někdy se rozdělí do menších skupinek, pak se opět spojí, protože někdo vymyslí něco jiného, otestují to všichni a zase se rozpadnou.
Dětská skupina je podobná řece. Ve hře stále teče, málo co ji zastaví, ale občas koryto mění velikost, prostředí, někdy zpomalí, skoro se zastaví, ale pak opět vyrazí dál.
Co když si dítě samo vyžádá sedm kroužků do týdne a pak mu nezbývá čas na volnou hru?
Pokud to chce dítě samo, hodí se vyzkoušet to alespoň na čas. Některé děti to tak opravdu mají a jsou s tím v pohodě. Ale velká část dětí po čase cítí únavu… Já bych to řešila ve chvíli, kdy bych si všimla, že má dítě málo energie nebo často přetlaky, které uvolňuje na mladším sourozenci, domácím mazlíčkovi, otrhává kytky v domácnosti, nebo maluje na zeď – to pro mě byly vždycky jasné signály, že někde něco drhne a je dobré hledat skutečnou příčinu.
A co když dítě chodí za rodičem s tím, že se nudí?
Rodič musí být dobrý pozorovatel. Zvyšovat svou citlivost k projevům dítěte. Pokud přichází dítě velmi často, možná je prostě takový typ a v tomto vývojovém období potřebuje více vzoru k napodobování nebo inspiraci. Ale pokud přichází jenom občas, tak moje odpověď většinou bývá „a čí je to problém, že se nudíš?“. Je dokázáno, že nuda je předskokan další činnosti. A dítě se musí naučit samo pracovat se situací, že neví, co má dělat.
Volná hra také krásně rozvíjí překonávání překážek a vlastní plánování. Když nemám co dělat, musím si vymyslet, co budu dělat, a pak si musím naplánovat, co k tomu budu potřebovat, jak to zařídit. Kdežto když já přijdu a řeknu „teď budeme dělat tohle“, seberu dětem příležitost samostatně vyřešit problém s nudou. Činnosti nabízím ve chvíli, kdy vidím, že to ve skupině vře a bublá – potřebují změnu, ať už prostředí nebo tématu hry. Pak stačí můj drobný nápad a opět si vše řídí sami, rozjíždí novou hru a skupina je v pohodě díky nadšení z domlouvání nové hry.
Vy také říkáte, že volná hra obrušuje rozdíly mezi sourozenci…
Myslím, že volná hra dělá z něčeho, co by mohl být problém, skvělou příležitost. Děti si všechny rozdíly postupně vylaďují, někdy bouřlivě, ale celkově to funguje. Jedno dítě například snadno vymýšlí nové hry, druhé dítě skvěle zvládá organizaci jednotlivých rolí, třetí vše rychle testuje v praxi a čtvrté to může vše pozorovat a učit se. Role se často mění, každý někdy řídí a jindy se nechává inspirovat. Pokud bych jim vše řídila já, neměli by příležitost si všechny ty různé role vyzkoušet, domluvit a rozvíjet různé stránky své osobnosti. Volná hra ve skupině využívá různorodosti dětí a zároveň je nutí naslouchat, co kdo ve hře potřebuje.
Děti se postupně učí sociálním dovednostem, jen je důležitá role dospělého. Nejen coby vzoru, ale i při pochopení odlišností mezi dětmi ve skupině. Naše čtyři děti jsou v něčem každé hodně jiné a v něčem jsou si naopak blízko. Je dobré s nimi mluvit o tom, že každý z nich má silné a slabé stránky a jiné potřeby. Pětiletá Sára má potřebu se všemi všechno sdílet, včetně všech svých malých zranění. Osmiletý Prokop to viděl jako nespravedlivé, že jí dáváme tolik pozornosti, ale jakmile jsme si promluvili o tom, proč to Sára potřebuje, tak ve chvíli, kdy se to děje, už se na mě jen koukne s lehce ironickým chápajícím úsměvem „mami, už zase“.
Naše nejstarší má jasný cíl, za nímž si jde, a někdy hůř zvládá přizpůsobovat se skupině. Prokop se naopak přizpůsobuje i tam, kde nemá, a tohle zase vnímal jako nespravedlnost. Tak mluvíme o tom, že se můžou vzájemně obohacovat – on se od sestry může učit, jak jít za svým cílem, ona zas od něj, jak se přizpůsobovat. To co byl dříve problém, díky odlišnosti dětí, může být najednou ohromná příležitost pro celou skupinu. Volná hra děti láká, baví a dovoluje jim každému rozvíjet se v něčem jiném.
Justina Danišová je autorkou webu www.svobodnahra.cz a nadšenou pozorovatelkou dětské hry. Je také metodičkou webu www.ucimesevenku.cz, který získal letos cenu Eduína za inovace ve vzdělávání. Má čtyři děti.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
