Vylézt na Mount Everest, to bych asi uměl, ale mě teď zajímají jiné výzvy, říká otec pěti dětí a průvodce po Sahaře

Martin Černohorský byl velmi úspěšným manažerem a posléze podnikatelem v onlajnu, jak říká, a kromě toho i zdatným triatlonistou. Když byly všechny výkonové mety zdolány, přišla krize, která vedla ke změně životního kurzu – místo ven dovnitř. Inspirován svou ženou, nyní se věnuje průvodcování zvláštního druhu: vodí výpravy na Saharu, a jde o sebepoznávací cesty. Má pět dětí ve dvou generacích, formálně nedosáhl víc než základního vzdělání a o vzdělání a výchově v dnešní době byla řeč i v tomto rozhovoru.

Máte takovou zvláštní práci – provázíte lidi po Sahaře a není to jen taková obyčejná turistika, spíš cesta za poznáním sebe sama. Jak jste k tomu dospěl?
V mém životě bylo několik zlomů a tahle práce souvisí s tím posledním. Před tím jsem patnáct let podnikal v internetovém byznysu.

Vzděláním jste co?
Vzděláním nejsem nic.

Dostudoval jste nějakou školu?
Ne. Papírově mám základní vzdělání. Odešel jsem z gymplu ve třetím ročníku. Pak jsem tedy vystudoval management v bakalářském studiu na zahraniční soukromé škole, tedy sídlící v Praze, tam mi to umožnili bez maturity, což by v našem systému nešlo.

Omezovalo vás v životě nějak, to, že jste, formálně vzato, člověk bez vzdělání?
Myslím, že ne, když nepočítám svůj stud. Nikdy se mi nestalo, že by mi někdo řekl, že mě kvůli tomu nezaměstná. Taky jsem práci nikdy nehledal přes výběrová řízení, práce si mě vždy spíš našla sama. Ale popasovat se s tím vnitřně bylo těžší. Přece jen, ať chceme nebo ne, většinový koncept toho, co je správné, co je to být správným člověkem, na nás působí. I když v dnešní době jsou tyhle kolektivní představy i tlaky rozvolněnější.

Jak váš odchod z gymnázia brali rodiče?
Máma je učitelka, takže to nenesla lehce a dodnes říká, že to pro ni bylo těžké, ale já o tom tehdy s nikým nediskutoval. Ta moje volba souvisela s rozhodnutím skončit s vrcholovým sportem, s plaváním. Chodil jsem na sportovní gymnázium, máma je učitelka tělocviku. Musel jsem pak nějak zpracovat ten rozdíl mezi dramatickým životem vrcholového sportovce, kterému jde o vítězství na olympiádě, a životem, kam už sport tohle drama nevnáší.

Jakou jste našel po škole práci?
Šlo hlavně o to se uživit, takže jsem pracoval několik měsíců na stavbě. Ale bylo to s partou muzikantů, ke kterým jsem měl blízko, nebyl to špatný život. A celkem rychle jsem si našel lépe placená místa v korporátu. Začínal jsem v bance a celkem rychle se vypracoval až na vrcholové manažerské pozice. Zatímco mí spolužáci ještě studovali, já už sbíral cenné pracovní zkušenosti, a tím jsem získal jistý náskok. Líbí se mi takový ten „cechovní“ přístup ke vzdělávání – neboli učím se tím, že něco dělám a odkoukávám přímo v praxi. Zvlášť v IT prostředí to dává smysl, tenhle svět se vyvíjí tak rychle, že škola nemá šanci s ním držet krok. Z tohoto pohledu se člověk vzdělává daleko efektivněji ve firmě.

Narazil jste někdy na nějaký deficit daný tím, že jste neprošel teoretickým vzděláváním? Vysoká škola například učí – má učit – práci s informacemi na vysoké úrovni…
Vlastně neměl. Když to nějak popíšu v kategoriích, kterými se teď vnitřně zabývám (a to souvisí i s těmi poutěmi na Saharu), tak pro mě je velký rozdíl mezi znalostí a moudrostí. V životě potřebujeme hlavně moudrost, schopnost integrovat různé zkušenosti a přetavit je do nějakého poznání. Moudrost si spojuji se zkušenostmi, prožitky, vlastním hledáním. Stávající pojetí vzdělávání, jak to vidím já, je ale postavené převážně na předávání znalostí. A teoretické znalosti samy o sobě jsou mi prakticky k ničemu. To je, jako kdybych učil dítě lézt na prolézačku tím, že mu to budu vysvětlovat u stolečku, místo abych ho nechal lézt a padat. Škola lidem vysvětluje, jak by něco měli dělat, kdyby to dělali, ale reálně to přitom nedělají.

Copak to naši předkové vymysleli tak špatně? Vzdělávací systém, jak ho známe, existoval po generace…
Myslím, že tradiční vzdělávání dokáže dobře připravit zaměstnance, které někdo vede, ale už méně lidi, kteří chtějí být samostatní, a těch je dnes víc a víc. Ideálem je, aby se člověk uměl o sebe postarat sám, práci si našel a vytvořil, ne aby čekal na nějakou fabriku nebo banku, až mu ji nabídne. A takový člověk potřebuje hodně praktické moudrosti, školní znalosti nestačí. Já jsem chodil do školy dvanáct let a nevybavuju si, že bych se tam naučil něco, co se mi pak v praxi opravdu hodilo. A to je hrozně dlouhá doba. Ale je to otázka pohledu. Někomu tahle škola dala víc než mně. Nechci nikomu nutit svou perspektivu. Spíš ať je víc možností. Možnost učit se v praxi a praxí, zážitkově a skrz zkušenosti, ale i možnost chodit do klasické školy, pro ty, kterým to vyhovuje.

Škola nás naučila číst, psát a počítat, to se hodí, ne?
To snad ale nemusíme nikoho učit, můj tříletý syn počítá pořád, učí se to sám.

Od vrcholového manažera k vlastní firmě, pojďme dopovědět, jak se stalo tohle…
Kolem roku 2000 mě přizvali k řízení malé české internetové firmy, jaké tehdy vznikaly ve velkém počtu. Byla to příležitost se osamostatnit a dokázat si, že umím řídit lidi a procesy. Firma se nám pod rukama postupně rozrůstala, až z toho byl holding několika společností a já jsem tomu dělal generálního ředitele. Etnetera existuje dál a dobře se jí daří. To jen já jsem z ní před pěti lety odešel.

Máte dvě dospělé dcery a tři děti předškolního věku. Máte nějaký ideál rodičovství?
Mým úkolem jako rodiče je podpořit dítě v tom, aby našlo své talenty. Neměl bych mu cpát své představy nebo nějaké nenaplněné vlastní aspirace. Dnešní děti jsou silné osobnosti, mnohé by si ani nic vnutit nenechaly. Robin, můj tříletý syn, mi v lecčem připadá silnější než já. Má svou vůli, kterou směřuje ke svým talentům, a kdybych tohle chtěl nějak měnit, musel bych ho zlomit.

Kdy třeba převládne Robinova vůle nad vaší?
Když je zaujatý svou malou tiskárničkou a tak ponořený do tiskání, že ho nic na světě nepřiměje s tím přestat, i když je třeba čas na večeři. A žádným nátlakem se mi nepodaří, aby změnil názor. Bude ze všech sil oponovat.

Takže u vás doma kraluje tříleté dítě, nebo se nějak vaše potřeby a požadavky dají skloubit s těmi jeho?
Já se při tom zamýšlím nad tím, proč je tak důležité, aby šel s námi jíst, když je zabraný do hry.

Takže když budete někde na nákupu a pak máte naplánovaný výlet, ale Robin bude chtít zůstat hodinu dvě v obchodě a hrát si tam, pro vás to bude v pořádku?
Asi jo, asi pro mě není tak důležitý ten původní plán. Když se u dětí objevuje hněv nebo vzdor, vede mě to spíš ke zkoumání než k potlačování. Ale je jasné, že jsem to já, kdo stanovuje hranice, když jeho chování narušuje mé potřeby. Ale jde to bez křiku a nervozity. Prostě ho vezmu do náruče a odnesu ho, jsem silnější než on. Zvednu ho do vzduchu a řeknu mu „hele, teď musíme jít, potřebuju to teď udělat podle sebe“. Ale v mém projevu a srdci není při tom hněv a dítě neponižuju ani nezesměšňuju.

Funguje to?
Někdy jo, někdy ne. Výchovu jedu vlastně ve třetí vlně, kromě dospělých dcer (z nichž jedna už má dvě děti, takže jsem i děda, ve svých čtyřiačtyřiceti) mám jednoho předškoláka s bývalou partnerkou a další dvě malé děti, které žijí se mnou a jejich mámou, mou ženou Terezou. A tak už vím, že chyby dělám a budu dělat, a beru to s určitou lehkostí. A můj pohled na to, co jako rodič dělat, se taky v čase mění.

 

Jaký otec jste byl, když byly malé vaše dospělé dcery?
Despotičtější a silovější. Když už byly velké, tak jsem se jim za to omluvil. A tohle moje přiznání, že jsem byl, jaký jsem byl, protože jsem to prostě líp neuměl, mělo velký účinek, vyléčilo mnohá zranění. Svým způsobem to je daný vzorec, ze kterého se nejde úplně vyvázat. Rodiče nás zraňují, a my se stáváme dospělými, když už nejsme v zajetí těchto zranění. Má to nějaký iniciační význam. Je to součást našeho údělu. Důležité je umět uznat vlastní chybu a omluvit se. Je to právě snaha působit neomylně a dokonale, co způsobuje ve výchově velké škody. Dítě se pak taky snaží být dokonalé, nebo spíš zakrývat svou nedokonalost.

Co fyzické tresty, zažíval jste je doma a použil sám někdy ve výchově?
Já jsem jako kluk býval bit celkem často. Dcery jsem občas přes zadek plácl, a občas, i když výjimečně, mi to někdy ujede i teď, se synkem. Pak se mu ale omluvím, není to cesta, kterou bych obhajoval jako správnou. Neříkám mu – vidíš, to máš za to!

Od výchovy zpět k vám. Jak se tedy stalo, že jste opustil práci na vrcholu a začal se věnovat nějakým poutím na Saharu?
Jak už to tak bývá, změna nastala krizí. Můj život mi najednou přestal dávat smysl. Jel jsem v nádherném, nablýskaném vlaku, ten najednou zastavil uprostřed polí a já nevěděl proč. Můžeme to klidně nazvat krizí středního věku. Tak jsem se zastavil a začal jsem hledat. A z nitra najednou vystoupily priority, které vydělávání peněz nebo dokazování si toho, jak jsem dobrý, odsunuly do pozadí. Tím, jak jsem se lépe „díval“, začal jsem i víc „vidět“ souvislosti a hlubší pravdy o sobě, začal jsem rozumět tomu, proč se co děje. Tenhle sebekoučovací proces mě dovedl k myšlence, že bych se mohl věnovat koučování druhých, firemní kultuře, organizaci a managementu. Ale to byla jen velmi krátká, přechodná fáze. Seznámil jsem se totiž se svou budoucí ženou Terezou, která jezdila se skupinami lidí na Saharu, a na jednu z těch výprav jel jako účastník. A pak jsem se sám stal průvodcem. Tereza je teď s našimi dětmi doma a já jsem její projekt převzal. Uvědomil jsem si, že prostředí byznysu je pro mě najednou příliš malé. Ve firmě je snaha vše plánovat a řídit, a já zjišťují, že na život se tohle úplně aplikovat nedá, je proměnlivý a vzpírá se tomu.

Je ve mně nějaká část, která je ochotná vyslyšet výzvy, které mi život přináší.

Co je tedy přesně novou náplní vašeho života?
Už pět let žijeme na vesnici v Krkonoších. Kromě výprav za sebepoznáním, které vedu, mám i individuální klienty v Praze. A teď jsme tu na protějším kopci koupili pozemek, na kterém chceme vybudovat nějaké základní zázemí pro skupiny lidí scházejících se za cílem nějakého sebepoznání. Když to řeknu poeticky, vytváříme prostor a čas pro to, aby se mohly dít zázraky života. To jsou ty hlavní komodity – prostor a čas. Když je jich dostatek a člověk je v kontaktu s přírodou, začnou se dít věci. Lidé zažívají aha momenty, ve kterých si uvědomí, že spoustu věcí, o kterých si mysleli, že musí dělat, dělat nemusí. A že mohou dělat věci, o kterých si mysleli, že jsou jim nedostupné. A z toho uvědomění pramení pocit velké úlevy. Uvolní se napětí, o kterém jsme ani nevěděli, protože to do té doby byl náš permanentní stav.

Na jednom společenském setkání, kterého jsem se taky účastnila, jste řekl, že na Mount Everest byste vylézt asi dokázal, ale že vás už podobné výzvy nelákají. A že vám přijde jako větší výzva strávit čtyři hodiny s dítětem.
Přesně už nevím, co jsem řekl a jak jsem to myslel, ono se to, co si myslím, pořád mění. Jasně, mám za sebou zdolávání různých výzev, ještě před šesti lety jsem absolvoval triatlon Iron man a pamatuju si, že jsem pak přemýšlel o tom, co bych tak ještě mohl podniknout. A nemohl jsem přijít na nic, co by mi dávalo smysl.  Vylézt na nějaký další kopec, nebo třeba přeplavat kanál La Manche? Ale proč vlastně? A tak jsem přesedlal na vnitřní výzvy, poznávání sebe sama. Na určité úrovni je to náročnější než cokoli, co jsem absolvoval před tím. Neschovávat se sám sobě, být pravdivý.

Martin Černohorský vedl patnáct let společnost Etnetera na principech svobodné firmy, než se začal věnovat aktivitám seberozvoje, které zastřešil názvem Život je. Žije v Krkonoších, v obci Rudník.

Připravujeme i rozhovor se ženou Martina Černohorského Terezou Kalinovou Černohorskou.

21

Pravidla diskuze

(zavedena 13. dubna 2018)

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání
Příspěvky porušující pravidla mažeme.
avatar
5 Comment threads
16 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
7 Comment authors
ParabellumMartinV.V.PavelBara Recent comment authors

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

nejnovější nejstarší
Ilona
Host
Ilona

Tenhle tatka je tatka na spravnem miste,u svych deti..clanek se mi.moc libil..narozdil od predchozich,klobouk dolu,mate muj obdiv a respekt.
Chlapy nesektuji vseobecne,protoze jsou krasne vyjimky.

Martinc
Host
Martinc

Ilono díky

Lea
Host
Lea

Lépe později, než vůbec.

Lea
Host
Lea

Pane Martine,nemám nic proti Vašemu přístupu ke vzdělání.Naopak ,podporuje to moje přesvědčení,že schopný člověk se v životě prosadí,i když zrovna neabsolvuje klasické vzdělání.Přesto mnou cloumá zvědovost,jak člověk ,který vyplní v žádosti o zaměstnání kolonku vzdělání -základní-získá místo v bance?

Martinc
Host
Martinc

Hezký den Leo,
nikdy jsem žádnou žádost nevyplňoval. Pomohl mi táta a můj nadřízený byl jeho kamarád. Nevím jak se k tomu banka stavěla. Bylo mi 18 a psal se rok 1993. Možná to bylo tenkrát jinak než dnes. Měl jsem určitě štěstí a dovolil jsem aby mě lidé podpořili.

Bara
Host
Bara

Tak to chodí i dnes,práci si člověk většinou najde nejlépe přes známost. Někdy se hodí dodat i „bohužel“.

Pavel
Host
Pavel

Upřímně, pane Martine, jsem z toho článku poněkud rozpačitý. S některými věcmi bych se ztotožnil, ale se dvěma nejspíše nikoliv, a to – kolik dětí, které se rozhodnou odejít ze vzdělávacího procesu se základním vzděláním, má takové možnosti (známé, příbuzné na těch správných místech), jako se naskytly u Vás? A za druhé, zmiňujete se o tom, že “ ideálem je, aby se člověk uměl o sebe postarat sám, práci si našel a vytvořil, ne aby čekal na nějakou fabriku nebo banku, až mu ji nabídne“. Je řada oborů, kde to nepochybně jde, na druhou stranu je ovšem řada oborů, kde… Číst vice »

Lea
Host
Lea

Díky moc za upřímnou odpověď .Vaše rodiče docela obdivuji.Nejsem si jistá,že bych takovou situaci ,jako rodič ustála“bez ztráty kytičky“.

Ilona
Host
Ilona

Kdyz ctu prispevky lidi,rikam si,proc hodnoti pouze a jen vzdelani,jestli to panovi staci apod…
Proc na 2.stranu nehodnoti jeho pristup nejenom k detem.Na to,co dokazal si ocividne vystacil se vzdelanim,jake ma..a dokazal vice nez lide s nekolika skolami.Treba stesti,nahoda,byt ve spravny cas na spravnem miste,tak to v zivote je a ja mu to moc preju,i cele rodine.
Plno lidi ma skoly a jako lide jsou ve sve praci nepouzitelni stejne jako lide vubec.
A pokud mu nekdo pomohl..no a..i nam leckdo pomuze,at si kazdy zalovi v pameti.Tak to bylo,je a bude..

Pavel
Host
Pavel

Třeba se ptají z toho důvodu, paní Ilono, že pokud by se toto dělo plošně, odpadla by starost se školstvím jako celkem, nebyl by žádný stres z přijímacích řízení, maturitních zkoušek a podobně… :-) Má to v podstatě jednoduché řešení, podle mého názoru :-) Nechte své dítě dokončit základní školu, do 18 let jej živte doma a potom ho nechte jít se základním vzděláním svou vlastní cestou… ty tři roky po základní škole můžete využít k budování patřičných známostí, aby mohlo být ve správný čas na správném místě…:-) Nedovedu si dost dobře představit, že by někdo kupříkladu ze známosti protlačil… Číst vice »

Ilona
Host
Ilona

Tohle neni plosny problem,spise vyjimka..me to nemusite tak obsahle vysvetlovat..za me samozrejme vzdelani ano,ale kazdy to asi nepotrebuje..
A protlacit lekare na nejaky post bez vzdelani,tak to je prehnane prirovnani.

Pavel
Host
Pavel

Proč přehnané, paní Ilono? Promiňte, ale já prostě nemohu odolat… třeba bude dotyčný v tu správnou dobu na správném místě…:-)

Ilona
Host
Ilona

Tak k lekari pak radsi nechodte a budte na nespravnem miste😉

Pavel
Host
Pavel

Ono to ne vždy jde… a – aniž bych měl v úmyslu se kohokoliv jakkoliv dotknout – modlit se neumím :-))

Ilona
Host
Ilona

Chapu😉

V.V.
Host
V.V.

Martine, ráda bych Vám položila pár otázek s tím, že Vaši odpověď nechávám pouze na vašem rozhodnutí. 1. Měl jste rád svoji první ženu, když ano, proč jste od ní odešel? 2. Máte rád svou druhou ženu, jak jste ji mohl převzít to, co měla ráda, ona souhlasila? 3. pokud jsem vyrozuměla měl jste i partnerku. To máte v sobě tolik lásky, nebo sám v sobě nejste pevně přesvědčen o tom, na čem Vám v životě opravdu záleží? To jste neměl ani radost z toho jak za patnáct let firma vzkvétala, že jste odtud odešel? Mám takový pocit, že ještě… Číst vice »

Martin
Host
Martin

Hezký den, tomu říkám otázky na tělo. Pokusím se sdílet, jak to vidím dnes, i když už jsem přijal to, že můj pohled na svět i mé prožitky se stále mění tím, jak prožívám život. 1. Ano. Miloval jsem svou první ženu. Odcházel jsem v tu dobu za jinou ženou. Dnes to spíše vidím tak, že jsem se mnoho let svého života snažil nebýt jako můj táta. Velmi brzy jsem šel do vztahu a rodiny a nestihl jsem prožít období mezi 18-25 rokem jako mladík bez závazků. Ty závazky mě pak začaly dusit a také bylo potřeba, abych v sobě… Číst vice »

Ilona
Host
Ilona

😊ono jit s kuzi na trh je dost tezke a Vy nemusite nikomu nic vysvetlovat,hajit se apod.lide neznaji souvislosti…
Ja se vzdy snazim se chovat vzdy a vsude,abych se sama sobe mohla podivat do oci..
A to je me zrcadlo svedomi a nastesti funguje a myslim,ze i Vam..

V.V.
Host
V.V.

Děkuji Vám za Vaše upřímné odpovědi, možná jsem trochu poopravila svůj názor a trochu přehodnotila myšlenky. Život není jednoduchý. Držím Vám palce, ať se Vám podaří naplnit své myšlenky a poznáte to co je v životě krásné a co Vám stojí opravdu za to, aby to bylo součástí Vašeho života. Držím palce.

V.V.
Host
V.V.

Přečetla jsem si odpovědi vás obou a dlouho přemýšlela. Tak trochu se mi rýsuje, proč se vaše životy spojily. Příběh pokračuje a já protože mám ráda děti, bych měla otázku. Jakou roli teď ve vašem životě hrají obě malé děti a jakou si pro ně představujete budoucnost?

Parabellum
Host
Parabellum

?