ADHD. Čtyři písmena, která v posledních letech slyšel snad každý. Porucha pozornosti spojená s hyperaktivitou komplikuje život dětem, rodičům i učitelům – a přitom stále existuje mnoho lidí, kteří vůbec nevěří, že něco takového existuje, a děti s touto poruchou řadí do kategorie „nevychované“. Výzkumu ADHD se věnuje i Radek Ptáček, profesor lékařské psychologie a klinický psycholog.
Projevuje se ADHD nějakými změnami v mozku, nebo je to jen záležitost chování?
ADHD je neurovývojová porucha s výrazným genetickým podkladem. Studie neurozobrazovacích metod ukazují, že lidé s ADHD mají změny téměř ve všech oblastech mozku. Hlavně v prefrontálním kortexu, kde sídlí takzvané funkce řídící, schopnost plánování, organizace, kontroly chování a emocí, pracovní paměti. Druhou oblastí jsou hluboké části mozku, jako je třeba amygdala, která má na starosti emoční regulaci. Pak je zasažen mozeček, který souvisí s regulací motoriky, takže tu máme problém s motorikou, ale také s vnímáním času. Děti ve škole často nefungují tak, jak školský systém očekává. Mají obtíže s dodržováním pokynů, pracovní pamětí, regulací chování a celou řadou dalších věcí. Pak z nich vyrostou dospělí, kteří například neustále chodí všude pozdě a působí jim to problémy v osobním i pracovním životě.
Okolí občas rodičům batolat říká – to vaše dítě u ničeho neposedí, to bude určitě hyperaktivní. Dá se ADHD skutečně poznat v tak raném věku?
Do 3 let nedokážeme ADHD spolehlivě diagnostikovat, protože nesoustředěnost a nižší regulace chování je pro tento věk typická. Jednou z věcí, na které je ale dobré se soustředit, je regulace temperamentu. Pokud máte doma roční dítě, které má časté afektivní záchvaty, tak u toho je riziko rozvoje ADHD větší, než u dítěte, které lítá od jedné věci k druhé, ale emoce reguluje docela dobře.
A co ve školce? Tam už se na ADHD přijde?
Školka hraje velkou roli. Protože jedno z diagnostických kritérií je, že ta porucha se musí projevovat ve více prostředích. Když se dítě dostane do prostředí, kde jsou jiné a vyšší nároky než doma, může začít selhávat. A učitelkám ve školce rukama prošly stovky, možná tisíce dětí, takže vědí, čeho si všímat. I ve školce se ADHD projevuje problematickou regulací emocí a chování. V případě, kdy učitelka rodičům řekne, že jejich Jaroušek je těžko zvladatelný a náročný, tak by se rodiče neměli urazit, ale měli by se zamyslet nad tím, že jim poskytuje velmi cennou informaci.
Co s takovou informací rodič může dělat?
Rodiče toho můžou udělat hodně, ale musejí spolupracovat s odborníky a být ochotní pracovat sami na sobě. Rodič tráví s dítětem nejvíc času, a přestože ADHD je geneticky dané a má biologickou podstatu, tak spousta toho samotného chování se zpevňuje nebo oslabuje v interakcích s okolím. Některé studie říkají, že pokud jsou rodiče dítěte s ADHD emočně nestabilní, má to vliv na intenzitu jeho symptomů. Další studie ukazují, že když dáme rodiči antidepresiva, tak dítě se zlepší.
Z čeho to vyplývá?
Když vy jste v nepohodě, dítě je v nepohodě. A to i dlouhodobě. Když má dítě problémy ve škole, je plačtivé, tak rodič ho často vezme za ruku, dovede k psychologovi a řekne, zjistěte, kde je problém, a spravte mi ho. A my říkáme, dítě nám nevoďte, přijďte nejdřív vy a řekněte nám, co se děje ve vašem životě. A rodič najednou řekne, mám toho hrozně moc, nedaří se mi vypnout, a teď k tomu ještě ty problémy ve škole. Duševní stav dítěte je skutečně z velké míry odrazem duševního stavu rodičů.
A kdy se tedy ADHD dá s určitostí diagnostikovat?
Když dítě doroste do školního věku, tak už můžeme použít testy, které jeho pozornost srovnávají s vývojovou normou. Navíc to dítě bohužel už začíná ve škole nějakým způsobem selhávat. A jako u většiny poruch platí, že čím dříve se začnou řešit, tím lépe. V případě ADHD platí, že finální rozhodnutí o diagnóze by měl vydat dětský psychiatr, samozřejmě často s přispěním ostatních odborníků, zvláště klinických psychologů.
Když se řekne ADHD, lidé si často představí neposedného kluka, který běhá po třídě a vyrušuje. Mívají poruchu pozornosti i děvčata?
Celá řada studií ukazuje, že poměr ADHD u kluků a u děvčat se pohybuje v rozpětí 2:1 až 9:1. To je obrovský rozptyl. Některé definice ADHD se totiž soustředí hodně na tu hyperaktivitu, a ta se častěji vyskytuje u chlapců, zatímco u dívek je častější ten typ s poruchou pozornosti.
Taková dívka zůstává ve škole naprosto poklidná, nenápadná. Sedí někde ve třetí lavici, nedělá problémy, ale nejde jí matematika, čeština, obecně předměty, které vyžadují nějakou koncentraci pozornosti a paměť. Takže má trojky, čtyřky, postupem školní docházky je to někdy až na reparát. Všichni si říkají, ona je hodná, ale rozumu moc nepobrala.
Pak se stane, že k nám takové děvče přivedou s podezřením na potíže s intelektem, a my zjistíme, že inteligence je minimálně v normě, ale brzdí ji porucha pozornosti. Takovému dítěti se dají léky na ADHD a ono se ohromně zlepší. Bohužel mnoho dívek diagnostice uniká, což pak velmi negativně ovlivňuje jejich další život.
Jakou prognózu má vůbec ADHD v dospělosti?
Hyperaktivita a impulzivita s věkem často odcházejí, dospělí už nelezou po stropě, ale formy ADHD spojené s nedostatkem pozornosti můžou mít daleko problematičtější vývoj. Ta hodná dívka, co jí nejde matematika, může mít v životě mnohem hlubší potíže, než ten neposeda, který všechny otravuje, ale díky tomu náročnému chování si o pozornost řekne a dostane ji.
Dříve se mělo za to, že existují psychické poruchy dětské a dospělé. Teď už víme, že to tak neplatí, že ty poruchy se vyvíjejí a transformují s věkem. Poruchy pozornosti v dospělém věku můžou přecházet do poruch nálad, nebo až do afektivní bipolární poruchy. ADHD člověka disponuje k rozvoji široké škály psychopatologie, neurotických poruch atd. A ADHD v kombinaci s poruchami nálad zvyšují riziko sebevraždy až o 200%. Takže se vážně nevyplácí tuto poruchu podceňovat.
Co můžou rodiče udělat pro svoje děti?
Rodiče, kteří vidí, že se jejich dítě nechová pro svůj věk úplně typickým způsobem, by to neměli bagatelizovat. Když je učitel upozorní, že dítě nezvládá, nedaří se mu, tak by to neměli odkládat a měli by se jít poradit. Máme skvělou síť pedagogicko-psychologických poraden, máme dětské psychology a psychiatry. A jakmile odborník řekne, že by to mohlo být ADHD nebo jiná psychopatologie, tak by nad tím rodič neměl mávnout rukou. Ta porucha totiž nezmizí. Rodič si řekne, my nechceme léky, nechceme psychoterapii, tak ho dáme do prostředí, které bude respektovat jeho individuální zvláštnosti, nebo si ho vezmeme do domácího vzdělávání. A to je ta největší chyba, kterou můžou udělat. Protože tomu dítěti nezajistí bublinu až do konce života.
Radek Ptáček je profesor lékařské psychologie, klinický psycholog, soudní znalec. Dlouhodobě se zabývá nejširší problematikou lékařské a dětské psychologie, i etickými a forenzními aspekty těchto oborů. Je odborným ředitelem občanského sdružení Národní institut pro děti a rodinu. Působí na Psychiatrické klinice 1. LF UK a University New York in Prague.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Ono je to hodně o přístupu k dětem ze strany rodičů i učitelů. Je pravda, že tuto diagnózu má mezi známými asi 30% dětí. Pře dvaceti lety bylo hyperaktivní tak jedno dítě ze dvou stovek, ale okolí s ním umělo pracovat. Teď s rozmachem všemožných doktorů a psychologů je z toho téměř smrtelná diagnóza, kdy je malý nebohý tvor stavěn téměř na piedestal a tímto čtyřpísmenným zaklínadlem všemožně omlouván. Bohužel málokdo se s těmito dětmi snaží pracovat a věnovat se jim, tuto neochotu se všichni snaží kompenzovat přehnanou hysterií a rádoby citlivostí. ADHD dítě nechají růst v jeho ADHD bublině bez nějakých větších zásahů….
Upřímně si myslím, že dětí s poruchou je pořád stejně, jen díky lepší diagnostice a kategorizaci umíme jejich problémy lépe pojmenovat. Mám pocit, že i můj otec, který byl v 80 letech prostě „kluk co roste pro šibenici“ měl mít diagnostikovanou lehčí formu ADHD… Je to stejné jako u autismu- těch dětí není víc než třeba před stopadesáti lety, jen se mění prostředí a nároky na dítě. Spousta lidí, kteří dnes mají lehčí formy autismu (a problém přizpůsobit se hektické současnosti) by absolutně neměli problém zvládat prostý život rolníka 18 století, a nikomu by nepřišli divní nebo jiní.
Myslím,že máte pravdu ,Terezo.Přiznávám,že i mě to kdysi trochu vrtalo hlavou.Ale vaše vysvětlení je docela logické. Docela by mě ale zajímalo,co by na to řekl pan doktor,autor článku.
Také si to myslím!
pisete o lehkych formach…ale jsou deti s tezkymi formami Adhd a k tomu treba stredne funkcni autismus,mam takoveho syna,takze dobre vim cim jsme si prosli…navzdory dobremu intelektu vzhledem k problemovemu chovani ho nechteli v bezne skole,ja zkoncila behem let na antidepresivech a syn funguje v prostredi specialni skoly,kde jsou nastavene podminky,ktere je schopen zvladat,ale nikdo nevime co se stane az za rok dokonci zakladku…jestli zvladne bezne uciliste…
Mám takový dotaz. Do jakého poměru při této vadě se dostává vada získaná a vada vrozená? Je faktem, že byly také živější děti, ale vždycky se s nimi dalo nějak pracovat. Proč teď dochází ke vzniku tolika vad mezi dětmi? ADHD, jsou děti s poruchou autistického spektra, Daunovým syndromem. Je to tím, že teď víc než dřív končí v rodinné péči, nebo je poměr těchto vad vyšší, než v dobách dřívějších. Příčin, proč se děti neumí soustředit je možná několik. Uspěchanost doby, přemíra podnětů, co mi vadí je vkládání reklam do televizních pořadů i dětem. Děti mají více hraček, než stačí ke svým hrám využít. Někdy hračky nedávají příležitost k přemýšlení a rozvoji fantazie, je pouze něčím, co dítě uchopí a následně hned odloží. Je poznat, které dítě umí využít jednu hračku pro smysluplnou hru. Myslím, že dětem začíná opravdu chybět příroda, která nabízí velký prostor pro rozvoj dítěte.
Není to porucha získaná,ale genetická.Na mozku jsou vidět změny v mnoha oblastech.Výchovou je možné ovlivnit nějak nejhorší projevy,ale výchova za vznik poruchy nemůže.
Nemusí být jen genetická, může být i získaná např. drobným poškozením mozku v období před nebo během narození a dalšími vlivy.
Evo, podle mne je to vada získaná, nikoliv vrozená. Vrozená by byla proti přírodě, příroda takové chyby nedělá. Chybujeme všichni, protože chyby jsou lidské. Jistě to platí i o ADHD.
Takže siamská dvojčata jsou chyby lidí?
Evko, jsem žena středního věku. V dětství jsem o žádném ADHD nikdy neslyšela a ani mě nikdo nikde na tuto nemoc nevyšetřoval. Přesto jsem si jistá, že mám ADD. A rodiče mě rozhodně nestavili na piedestal, měla jsem velmi tvrdý režim. V dětství mi říkali lenoušku. Vždycky jsem se cítila mizerně. Netušila jsem, co dělám špatně. Všichni ode mne očekávali, že půjdu ve stopách úspěšných předků. Já jsem to ale nedokázala. Nevěděla jsem jak. Poprvé jsem něco dokázala, když jsem se naučila na maturitu. Strach mi pomohl. Normální lidé se jsou schopní učit i beze strachu. Pak mi taky hodně pomohlo pití koly. Možná funguje na stejném principu jako ritalin. Netuším. Pokud jsem pila kolu, dařilo se mi. Pokud kolu nepiju a nejsem pod tlakem, soustředím se jen velmi špatně. Buďte ráda, že něco takového nemusíte řešit a nebagatelizujte tady potíže ostatních. Vám se to může sice zdát jako banalitka, ale pro mě to není jednoduché. Už jen proto, že mě hodně lidí považovalo za lenocha. Nejsem líná.
Lado, mám podezření, že dcerka (9) má ADD. Můžeme si prosím napsat, mám na Vás pár otázek. Děkuji k.prchalo@seznam.cz
Já to nechci bagatelizovat, jen si myslím, že dnešní ADHD dospělo do stádia, že se dětem v podstatě nikdo nevěnuje ve smyslu, že by s nimi zodpovědně pracoval, prostě má ADHD, tudíž nemusí mít povinnosti a zodpovědnost ostatních dětí a budeme ho omlouvat, prostě se nedokáže soustředit, tak se mu přizpůsobte. To není o lenosti, nedělám z dítěte spratka, blbce ani lenocha, ale myslím na budoucnost toho, když se práce s takovým dítětem zvrhne v rezignovanou nečinnost. Vůbec neříkám, že je dobře člověka/dítě z ADHD, bít, zastrašovat nebo na něj řvát, ale u rodičů i odborníků mi chybí práce k tomu dítě stimulovat, tak aby tu pozornost udrželo. Kamarádka má dítě s ADHD a utvrzuje ho, že je to naprosto normální a okolí se bude přizpůsobovat jemu/n naopak. Co bude dělat v dospělosti, bude mít omluvenku, speciální pracovní skupinu nebo invalidní důchod? Navíc polovina dětí má ADHD diagnostikované od psychologa bez léčby !!! Vždyť je to dopr*ele (že to tak musím říct) neurologická porucha a léčbu+ diagnostiku provádí lékař ne psycholog !!! Proto mi dnes spousta případů ADHD přijde pokryteckých a můj obdiv dospělým i dětem co se s touto diagnózou snaží opravdu bojovat.
Paní Evo, pokud má dítě opravdu Adhd a většinou se tato porucha pojí i s dalšími psychiatrických potížemi , tak se můžete snažit sebevíce a když je období , kdy je kladen na dítě ve škole větší nárok , tak se může vyskytnout situace, že dítě není schopno fungovat. Pak se škola musí přizpůsobit dítěti, tak to prostě je.Vím o čem mluvím, mám dceru s Adhd a dalšími přidruženými psychiatrickými poruchami. Navštěvuje běžnou ZŠ a vysvědčení je s vyznamenáním.
Vaše zprostředkované postřehy od kamarádky jsou trošku zavádějící .
Souhlasím s paní Idou.Mám tři děti,ADHD má (naštěstí)jen prostřední. A je to přesně jak píše. Ve škole má u sebe asistentku,funguje vedle ní,ne za ni. A pozná,kdy už toho je na dceru moc.Většinou je to už ke konci vyučování,poslední hodiny.A pak už jí ubírá z nároků na ni.Jinak to bohužel nejde. Kdo nemá dítě s touto diagnozou a nevychovává ho,tak to nikdy nepochopí.
A že před 20 lety se ADHD diagnostikovalo a těmto dětem se víc věnovalo?(viz výše) Tak to určitě ne.Diagnostikoval se hlavně „nějaká“forma poruchy pozornosti(většinou ADD),vystavil se papír,ale tím to skončilo. A dítě se pak,po nějaké době,většinou přesunulo na zvláštní školu,protože na normální základce nestíhalo. A to jen proto,že ačkoli bylo na průměru intelektu nebo dokonce v nadprůměru,tak k některým věcem potřebovalo více času na pochopení,na což učitelka při dalších 20 dětech ve teřídě neměla čas. Takže to je jen tak na okraj k tomu,že se s těmito dětmi umělo dřív pracovat.
Přesně,kdo takové dítě nemá,tak to nepochopí a bohužel to nechápou ani někteří učitelé, přesto, že tvrdí, že ví o co jde a jak s tím pracovat.Vzdyť o tom studovali, říkají,ale pokud doma s takovým dítětem nesdílejí ty útrapy,tak ví prd. A netýká se to jen školy, neumějí rozhodovat ani o běžných věcech a pokud je to nebaví,tak podle toho je také výsledek.Já jako rodič jsem často zoufalá a co teprve to dítě!Ale má to i hezké stránky.Nejen negativní emoce umí dát hodně najevo.
Leni, mate asistentku pri ADHD?
Jste skvělá žena,která se s touto diagnozou dokázala poprat.Smekám.
Já to mám hodně podobně, celé dětství jsem poslouchala jak jsem liknavá, pomalá, všude jsem byla poslední, naše totalitní paní učitelka psala vzkazy rodičům, že mám více číst, přitom jsem denně seděla hodinu nad slabikářem, i/i pro mně byla španělská vesnice… Učení mi šlo také jen ve stresu, nebo pod tlakem. Nakonec jsem zvládala vystudovat s DiS. za jménem. Ale musím říct, že při kancelářské práci je hodně těžké se soustředit, někdy mám pocit, že by mi bylo lépe někde, kde se nevypisují žádné papíry. Taky mně trápily ty změny nálad, splíny, pocit méněcennosti, že nemám vyznamenání jako sestra…. Nedávno jsem shlédla film Nepozorní a to mi hodně otevřelo oči, uznala jsem sovu poruchu ADD, všechno to najednou začalo dávat smysl… například jak mi někdo vysvětloval učivo a já jsem byla v myšlenkách úplně jinde, nebo jak běhám po bytě a nevím, pro co jsem šla, nebo se třikrát vrátím pro mobil, dokola čtu jednu stranu v zákoníku, ale nejsem schopna se soustředit na obsah. Tu kolu zkusím 🙂
Lépe bych to neřekl.
Muj prostredni syn ( dnes 25let) mel ADHD. Tridni ucitel s nim odmitl pracovat a oduvodnil to tim, ze se takovymi detmi nema cas zabyvat, ze musi pripravit jednickare na gymnazium … nejmladsi syn 10let) ma horsi formu ADHD a teprve u nej vidim nejaky zajem ze strany skoly a je to moc fajn,kdyz vas nekdo chape a pomaha …
Dobrý de Míšo, můj první syn má taky ADHD a z klasické ZŠ mi ho vyloučili, že nemají čas na takové děti ikdyz měl asistentku, ale ta tam nebyla na všechny předměty. Teď chodí do speciální třídy a je spokojený, jiný přístup učitelů i žáků. Teď mám podezření na nemoc i u dcerky, tak uvidíme co vyšetření, ale chování tomu nasvědčuje. Tak jsem zvědavá jaké to bude u ní všechno.
Žiju v Anglii kde pomáhám s dětmi ve škole, nic jako ADHD tady neexistuje, s dětmi se pracuje individuálně a nedostávají známky, nedělají se rozdíly a neukazuje se na děti jako na možný problém v poruše výchovy, to jen české zakrnělè školství a postkomunistický psychologický sistem z našich dětí dělají něco nenormalniho, doporučoval bych více individuální přístup a méně praktik a odborníků z dob minule, což vlastně nejde jelikož si to v Čechách předávají z generace na generaci 😏
Máme dceru ročník 1972, tenkrát jsme se s tímto problémem u ní setkali, jezdili jsme k psycholožce, psychiatrovi a nebylo to nám ani jí nic platné. Nakonec skončila ve zvláštní škole i když všichni odborníci říkali, že je v pořádku. Nakonec se začala sebe poškozovat a ani my jsme neměli sílu bojovat proti našemu školství. Její výsledky se rapidně zlepšily a my jsme jsme se přestali také trápit. Později se vdala, odstěhovala se do USA, naučila se anglicky a narodila se jí dcera autistka. Mám podezření, že to má souvislost. Jen na okraj mého psaní v 70 a 80 letech ADHD v Československu nikdo neznal a ani informace o této nebyly.
Tento článek je úplně o ničem, 3 věty jsou rozepsány na 3 strany.
V článku je jedna velmi důležitá informace- a to, že projev ADHD (a dalších poruch, například autistického spektra) je u dívek diametrálně odlišný než u chlapců. A protože u dívek společnost vyloženě vyžaduje chování „jako dáma“- tedy sedět, nevyrušovat, nezlobit, neodmlouvat, tak spousta dívek, které mají tyto poruchy sítem propadne a jdou životem nediagnostikované…. Proto, pokud máte dcerku, která (jak je zmíněno v článku) je „hodná, ale rozumu moc nepobrala“, piďte se po příčinách jejích špatných známek. V mnoha případech se jedná o řešitelné poruchy. Není totiž pravda, že kluci by byli k těmto problémům náchylnější- jen u chlapců jejich projevy obtěžují okolí a díky tomu dostanou diagnózu….
A mělo se napsat , jak ADHD často vzniká – plod je poškozený již v těhotenství tím , že jeho matka kouří , pije alkohol nebo dokonce fetuje , má špatnou výživu a životosprávu , porodí předčasně . Tyto nezodpovědné ženy by děti raději mít neměly .
To je bohužel to kategorizování a nálepkování, kterého je kolem nás spousta… Pokud prosím máte, Zdeno, pro své tvrzení nějaké relevantní podklady, tak je zveřejněte, jinak z matek dětí ADHD děláte (možná neúmyslně) feťačky resp. naprosto nezodpovědné osoby, které by neměly mít děti… Navíc myslím, že rodiče jsou vždy 2…
Díky Juro za tento komentář a máte naprostou pravdu. Akorát takové vyjádření od paní výše posadí pěkně matku na zadek. Já mám dítě s autismem, další s adhd, epilepsii a snad se všemi dys. Kolikrát je to fakt mazec. Kdo takové dítko nemá, vůbec neví, o čem je řeč. Své dítě milujete, ale kolikrát byste ho prilepili k židli, i se zalepenou pusou☹️😢😊. Ani nevím, která diagnóza je horsi. Doufám, ze další me dvě děti budou, „úplně zdravé“. Dohromady jich mám ale 5😁, ještě neteř v péči. A kdyby mi někdo ještě dítko dal, tak beru😁. Maminkám, rodičům „takových“ děti přeji pevné nervy. A stejně je milujeme☺️.
A s lahvinkou se nám budou zdát hodnejsi 😁… To byl vtip. Diky
Jste úžasná
nekouřím, nepiju, dítě bylo plánováné… naopak né nedonošené, ale přenášené …miluji tyhle závěry…:)
To se Vám moc nepovedlo,Zdeno.
Mám dospělého syna…..v dětství mu bylo diagnostikováno ADHD.. ….půlku těhotenství jsem strávila na lůžku v nemocnici z důvodu rizikového těhotenství ,nekouřila ,nepila,nefetovala…nemyslím si,že jsem nezodpovědná matka a přesto tato diagnosa se mému synovi nevyhnula….druhé dítě naprosto v pořádku…prostě se to někdy stane…ale nikdo ,kdo s tím nemá zkušenost,neví co výchova těchto dětí přináší…a ano,jsou to nezvladatelné emoce nahoru dolu,a až pokusy o sebevraždu,ale jejich srdíčko je čisté a pro ostatní by se rozkrájely…jejich empatie je neskutečná a bohužel někdy k jejich neprospěchu…přesto,když rodič chce ,získá takové dítě nejen oporu,ale i parťáka na celý život….vlastně to by mělo každé dítě najít ve svém rodiči………. a proto si dovoluji říci,že vám rozhodně není dovoleno,jakkoliv tady soudit rodiče ,protože vy o tom nic nevíte…jen možná pár načtených článků o ničem z vás učenou nedělá…
Kdo nemá osobní zkušenost s ADHD v rodině, neumí si představit, jaká je to jízda 😊 a někdy prostě nedopadne dobře. A někdy zase ano. Máme tuhle poruchu v rodině já i manžel, minimálně 3 generace zpět. Obě naše děti ji v určité míře zdědily, ale přišlo nám to tak asi v pořádku, protože jsme byli stejní. Oba víme, že nejtěžší je naučit se fungovat s těmi tzv. normálními. A předat dětem vědomí, že hodnota člověka se neměří známkami, úspěchy nebo neúspěchy, ale schopností poučit se, spolupracovat, nevzdávat se a dělat si věci po svém. A brát všechno s humorem, ale to jde většinou až po letech. A nenechat si nacpat do hlavy hodnocení jiných, ale zároveň reálně hodnotit škody, co napáchám a zkusit jim trochu předcházet. Rodičům doporučuji dát na svůj instinkt v míře větší než obvyklé 😊 ADHD je prostě jen jinak nastavený operační systém v poměrně nepřátelském prostředí, tak s tím prostě počítejte a chovejte se fér 😉 všem „trefeným“ a jejich blízkým přeju pevné nervy, soudržnost a nadhled. P.S. a i když mi bude brzy 50, stejně se toho moc nezměnilo, jen mám prostě víc zkušeností.
Děkoji moc za tento hezký příspěvek,ten nadhled a zkušenost je u vás hodně znát.Není nutné si zoufat,tyto děti to prostě mají v životě trochu „s překážkami“.Ale to někdy není vůbec na škodu.Dříve ,než jiné pochopí,že se s životem musí trochu poprat.
Majko, moc Vám i mnohým ostatním tady, děkuju za Vaše slova. Je to neuvěřitelná podpora až vděk, co cítím, když tohle všechno čtu. Můj starší syn má ADD, údajně jen lehčí formu a i přesto, že jeho výchova byla a je vyčerpávající, věřím a jako matka musím, v pro něj dobrý konec. Neuči se, problémy s časem, řádem, autoritami, respektováním pravidel. V necelých 14 letech už kouřil i pil se staršími kamarády. Miluje adrenalin, riziko…, který rodič by se tohohle nebál… Přesto umí být a je citlivý, přátelský, milující zvírata..přírodu. Pro kamarády je schopen udělat i nemožné…
Přesně jak zde mnozí zmiňují, kdo takové dítě nemá..nic neví a ani nemůže. Neměl by proto vynášet soudy. Druhý syn je zcela opačný. .vzorný, rozvážný, organizovaný a systematický ‚šprt‘. Přesto se oba mají rádi a hezky spolu vycházejí. Pani Zdena, která tady pouští ven bludy o matkách alkoholičkách a feťačkách ať jde do háje. Jinak systém-podpora škola, poradny, psychologové zní moc pěkně, ale realná zkušenost je jiná. Syn s nikým nikde moc spolupracovat nechce a o pomoc nestojí, je spíš nezávislý rebel a individualista..takové žádný systém zkrátka nerad vidí. Snad časem..
Ještě jednou moc děkuji za článek, ale hlavně lidskou odezvu nás, s podobne propojeným osudem.
Majko, napsala jste to skvěle i za mě. Jsem na tom stejně a i můj syn. Taky se blížím k 50 takže zkušeností habaděj. Dcera má operační systém opačný😁. Nenapsala bych to lépe. Moc děkuju!
Nejlepší příspěvek. Moc za něj děkuji!!
Moc děkuji za příspěvek. Mám syna s ADHD. Víc nemá cenu psát. Kdo nezažil, nepochopí.
Znám mnoho rodičů dětí s ADHD, které této charakteristice vůbec neodpovídají. A vlastně neznám ani jednoho rodiče, který by byl takový, jak to popisujete Vy.
Můj sym má poruchu autistického spektra a ADHD. Nekouřím, piju zřídka, nejsem závislá na žádných látkách a nebyla jsem v těhotenství ani před ním. Syn se narodil v termínu. A jsem velmi šťastná, že ho mám.
To jste mě teda nadzvedla ze židle. Mám dceru s ADHD a nic z toho jsem tedy rozhodně nedělala – nedělám to běžně, natož v těhotenství. Vás bych teda chtěla někde potkat, aby jste takovým šmahem odsoudila mě i moje dítě.
Muj syn ma ADHD, nekourim, alkohol nepiji, drogy take nejsou me gusto. Pokud podle sebe soudite druhe, je mi Vas lito a doufam, ze Vy deti nemate ani mit nebudete.
No. Starší dcera má diagnostikovanou ADHD, v těhotenství jsem nekouřila,nepila alkohol a ani nefetovala,jen jsem v té době prožívala hodně stresu,což je taky jeden ze spouštěcích faktorů. Takže s těmi odsudky , kdo by dítě mít a kdo ne ,bych být Vámi byla opatrná.
Tak to se hodně mýlíte. V těhotenství jsem nepila, jsem celoživotní nekuřák, snažila jsem se jíst optimálně, porodila jsem několik dní po termínu. Přesto si myslím, že moje dítě ADHD v nějaké mírnější formě má. Stejně tak i já. Jenže u mě jí nikdo nikdy nediagnostikoval. Jo a projevy mám přesně jak jsou popsány v článku.
Vážená paní Zdeno, jste naprosto mimo mísu. V životě jsem nekouřila, jsem abstinent, drogy se mě obešly kilometry daleko, přenášela jsem a mám syna s ADHD. Co Vy o této poruše víte, že napíšete takový blábol?
Také jsem slýchávala otázky: maminko, nepila jste, nekouřila jste a nefetovala jste v těhotenství? Podrobnou amnézou celé rodiny se zjistilo, že všichni muži z manželova vlákna měli tuto poruchu.Syn je jediný chlapík v rodině a také to tak už zůstane. Mrzí mě, že nás v této době mnoho lidí odsuzuje, jak nezvládáme výchovu a co jsme udělali a děláme špatně. Pravda…nevím, jak máme vychovávat takové dítě, ale snažíme se a doufáme, že jednou z něho bude chlap, za kterého se nebudeme muset stydět.
Nerozumím tomu, co jste napsala… Mám 13leteho kluka s diagnostikou od 5let ADHD ve škole má špatne známky, dvojku z chování, ve škole ho berou jako grazla, ale já nikdy nepila, nefetovala, kouřila jako puberťák, ale nikdy ne v těhotenství,jedla jsem zdravě, dokonce i sportovala. Porodila jsem sice o 3 týdny dříve, ale dle lékařů to na dite nemělo žádný vliv, pouze byl v inkubátoru, byl studený.
V těhotenství jsem nekouřila, nepila alkohol a ani kávu, nefetovala.. Snažila jsem se jíst zdravě, cvičila a jedna dcera má ADD + deprese a druhá ADHD. Prostě asi zapracovala genetika a smůla.
Dítě bylo plánované, velmi jsme se na jeho příchod těšili, nikdy jsem nekourila, nepiji, dbám na pestrou stravu, jste hloupá…..
V těhotenství jsem nekouřila, nepila alkohol, nefetovala, živila jsem se normálně a porod byl v termínu…. přesto mám dceru s ADHD!!!!Víte- to nemusí být těhotenstvím, ale také komplikovaným porodem!
a jste normalni? spousta lidi co kouri a pije ma naprosto zdrave deti a naopak lide jako ja co nekouri ani nepije ma dite s adhd a autismem-coz zatim stale nikdo nevi kde se to bere…u adhd je dedicnost po jednom z rodicu coz v mem pripade je u syna po otci…tak prosim vas neurazejte naprosto nevinne zeny!!!
Jestli pro tato tvrzení máte alespoň zčásti nějaký důkaz, mohla byste kandidovat na příští Nobelovu cenu. Pokud ne, nedělejte prosím závěry o tom, čemu nerozumíte.
Paní Zdeno, nezlobte se na mne……ale nemáte pravdu!!!!
Sama jsem 2x předčasně porodila a věřte mi, že jsem nefetovala, nepila alkohol a výživu jsem měla výbornou.
Tak jako každý jedinec je osobnost a vše je dáno nejen genetikou, ale například těžkým porodem atd. Je přece tolik faktorů co toto způsobují…
Upřímně kolik z nás co píší komentáře během těhotenství užívali drogy?
Typuji že žádná!!!
Měla jsem nádherné těhotenství, ne kouřila, ne pila, a nič z toho co píšete, porod na jedničku a syn ADHD má.
Pani Zdeno. Bud si tady delate srandu a chtela jste se pobavit nad odpovedmi na vas prispevek nebo jste tak neinformovana o teto problematice. Tak kdyz jste se chtela pobavit tak vam to vyslo. Super a co ted? Pujdete na dalsi stranku komentovat neco jineho, vytocit nekoho jineho? Asi se v zivote hodne nudite, to je mi vas teda lito kdyz toto je vase nejvetsi zabava. To se asi vase matka v tehotenstvi hodne nudila asi jste pro ni nic neznamenali kdyz vas to takto poznacilo. Nebo jste tak hloupa ze o tom nic nevite a pisete do diskuze. Bohuzel nikdo nepochopi jake to je vychovavat dite s ADHD dokud si tim sam neprojde.
A tuto informaci jste vyčetla odkud?? Jsem abstinent,nekuřák,nefetuji(ani trávu jsme nikdy nezkusila) a dcera má ADHD ve středně těžké formě. Děti mám 3,ale tuto diag.má jen ta jedna,prostřední co byla plánována. A zrovna ona je ten případ jak vrozené, tak získané. Genetická informace od otce,rizikové těhotenství,narození v termínu,ale přidušená(naštětsí jen lehce) při porodu.
Takže než vypustíte takovýto blábol,tak si první něco zjistěte.
Celé těhotenství jsem nepila, nikdy jsem nekouřila, nefetovala, jedla jsem zdravě a mám dítě ADHD … v čem jsem nezodpovědná? Paní Zdeno, trochu špatný závěr, protože nevíte, o čem píšete
Nezlobte se na me, ale v tomto s Vami nesouhlasim. V tehotenstvi jsem nekourila, nepila- ani blbou Kofilu jsem si nedala kvuli kofeinu. Jedla vesmes zdrave. Porodila jsem presne den po terminu za cca hodinu a pul prirozenym porodem agbar score 10. Zadna cukrovka, cholesterol, vsechny testy a vse v poradku. A jen jeji tatinek ADHD. Male jsou 3 roky, diagnozu uz mame cca pul roku- presne ten typ co maji kluci. Pokud mate deti, mate stesti, ze jste to nezazila. Ale toto tvrzeni neni uplne pravdive, i kdyz mohou byt k tomu vice nachylne. Ovsem co vse to jste psala nezpusobuje?…
Konečně rozumný názor v tomhle balastu!
V těhotenství jsem nepila,nekouřili a nikdy ani nefetovala a syn to má,tak nevadí že ho mám?
Zdeno…jako matka tří dětí a nyní už i babička vnuka ,který ma ADHD nemám k Vašemu komentáři slov..To si buď děláte legraci,nebo pokud to myslíte vážně jste sama zralá na odborníka..Víc k tomu asi raději nenapíšu..
Dobrý de Zdeno, mám syna s ADHD, v těhotenství a ani předtím jsem nekouřila, nepila žádný alkohol, ani nefetovala. Chodila jsem plavat a cvičit, tak nějak normálně. Chodila jsem na dlouhé procházky do přírody a i během pracovní doby jsem všude chodila pěšky místo MHD. Hodně jsem se snažila jíst zeleninu, ovoce, bílkoviny. Nejsem Vegan ani nic podobného, ale nemám ráda knedlíky apod. Porodila jsem 3 dny před plánovaným termínem. Jsem moc ráda, že svého syna mám i když je to někdy hodně náročné a vyčerpávající. Právě ta silná emocionální stránka je někdy negativní, ale často velmi pozitivní.
Všem maminkám přeji hodně sil, aby dokázaly nastavit a dodržovat režim a lásku v srdci-naše děti potřebují ze všeho nejvíc vědět, že jsou milované.
Pan doktor tady psal,že máme skvělé PPP i další odborníky.Já o tom nepochybuji,ale minimálně poradny jsou už nějakou dobu značně přetížené.Nejstarší vnuk(10 let) je od narození velmi živé dítě. Ale jako malý výraznější problémy neměl.Brzy a velmi dobře mluvil (neustále),jeho hrubá motorika se také vyvíjela velmi rychle.Přes veškerou naši snahu ale odmítal veškerou grafomotorickou činnost a také soustředění na jednu činnost byl problém. Ve školce ale k žádným problémům nedošlo,byl iniciativní a vždy našel partnery ke hře Poradna doporučila rok odklad,kvůli grafomotorice. Ve škole pak,díky skvělé učitelce taky nijak netrpí,ale problémy se soustředěním tu jsou,také se čtením,psaním,atd.Poradna diagnostikovala dyslexii,dysgrafii a dopručila poděkovat paní ušitelce,která pro něho udělala maximum.To víme.Ale ADHD prý nemá.Ale podle mě ano.Doma se opravdu nedokáže soustředit ani na domácí přépravu déle než dvacet, třicet minut, je už z celého dne unavený.Občas má nekontrolované výbuchy vzteku,je-li toho už moc.Je nepořádný,v tašce a v penálu stále něco chybí atd.I v testech má potíže,nejen se psaním,ale i časem. Většinou to nestihne.Nemá dobrou představu o čase.Asi by měl jít na nějaké odbornější vyšetření,ale poradna ho nikam neposlala.Ráda bych mu pomohla,je to škvělý kluk s úžasnou fantazií,ale tyto problémy ho omezují.
Možná existuje možnost nechat vnuka vyšetřit jiným odborníkem, nejsme neomylní. Mám se na to zeptat?
Asi ano,zvažujeme to.Nejsem si jistá na koho-neurolog,psycholog, psychiatr? Taky nevím,je-li to možné bez doporučení poradny. Dcera se také trochu obává další „nálepky“.Ale chtěla bych mít jasno.Máme výborné učitele,naštěstí,to je velká výhra.Jinak by se nejspíš jeho problémy stupňovaly.
Zkuste http://www.inep.cz. Venuji se i detem.
Doporučuji, podívejte se na centrum duševniho zdraví Jeseník, prim. Novotný.
Moc děkuji všem za rady.Vážím si toho.
Dcera má diag.potvrzenou od neurologa.Ale šly jsme na základě žádanky z poradny.Tak nevím jestli to půjde i bez ní. ADHD se projevuje(psáno i v článku)změnami na mozku.
K psychologovi vás může doporučit i pediatr, ke kterému dítě chodí. My pak od psycholožky pokračovali zas na její doporučení k psychiatrovi, protože léky může předepsat jen ten. A vyšetření na neurologii jsme absolvovali na žádost od psychiatry..
napsala jsem dotaz
Zkuste se domluvit s jeho ošetřujícím pediatrem. Ten má možnost ho poslat na vyšetření.
Mám syna, který má ADD a také Aspergera. A dle příznaků, které popisujete by se mohlo jednat právě o něj. Váš vnuk má podobné příznaky jako můj syn. Není to jednoduché, ale oni za to vlastně nemůžou. Není to o výchově.
Vůbec nechci zlehčovat popisovanē problémy paní Leo. Mám tři syny bordelaři byli všichni, někdy také bojovali s časem při pisemce a kdo ne. Dnes jsou dva dospělī muži s vysokoškolským vzděláním. Dnes mne dokonce ten prostřední bordělåř šokoval když mi na adresu toho druheho bordelare sdělil „on neumí pověsit prádlo tak, aby ho nemusel žehlit “ Prostě dospěl Nechtějte prosim dělat z dětí dokonalē roboty. P. S. Do tašky toho nejmenšího bordelaře se podívám až zítra chci mít klidnou sobotu.
Ta Vaše poslední věta mě opravdu rozesmála,Káčo.Děkuji.Ale moje děti takové nebyly.Tak to nechápu.Vážně se všem třem klukům věnujeme,co to jde.Vím,že nejsou všechny děti stejné,ani je nechci nijak „škatulkovat“Ale opravdu nechápu,proč by třeba ve čtvrté třídě musel nosit všechny učebnice a sešity v batohu,protoře je pro něj „problém“,připravit si na konkrétní den.Ale víc mě vadí jeho občasné emoční „výbuchy“,i když bych řekla,ře i to se časem zlepšuje.Tak uvidíme.Ani jeho dys poruchy,obtíže při psaní ,čtení,jsem si nevymyslela. A dokonalě roboty z dětí vážně nedělám,to Vás práce ve školce rychle odnaučí.Spíš mu nechci ublížit tím,že bych po něm chtěla něco,čeho vlastně není schopen.Zdravím,mějte se.
:-). To dává naději. Nechcete o tom k nám v tomto duchu napsat sloupek? Mnoho rodičů by to asi utěšilo. Zajímalo by mě, zda jste jim třeba ukazovala, jak pověsit prádlo, jestli si to od Vás nechali ukázat… Jak jste je vedla, co podle vás je důležité, aby to dobře dopadlo…
Mě všude do papírů psali LMD (lehká mozková dysfunkce). Tenkrát se tomu tak říkalo a taky mi říkali, že jsem jiná. Škola mi nešla a máma mi vždycky říkala, že jsem líná a drzá a nikam to nedotáhnu. Od 17ti let jsem se snažila protloukat sama, protože jsem nechala školy a ona mě vyhodila. Myslela jsem si, že jsem prostě blbá, když neprolezu ani střední školu a dělala jsem různé práce za minimální mzdu. Ve 23ti jsem skončila v Bohnicích a pak ještě 2x. Od té doby jsem vystřídala spoustu antidepresiv a antipsychotik, prodělala pár terapií a vyslechla si diagnózy od emoční nestability po maniodepresivnií psychózu. Nikdo mi nikdy neřekl, že mám prostě jen ADD. Dneska mám úžasného partnera a malou dcerku, ale strašně se bojím, aby na tom nebyla podobně. Často mám deprese a s lidmi se moc bavit nechci protože mám pocit, že vždycky špatně pochopí co jim chci vlastně říct. Teď na mateřské se to ještě prohloubilo. Nemám nic jako poporodní depresi ani laktační psychózu, ale spíš sociální fobii z nízkého sebevědomí. Partnerovi občas musím říct, že je pro mě těžké se soustředit nebo něco neříkat před ostatními lidmi nějakým způsobem, ale já si to neuvědomuji a je pro mě velice těžké to pochopit bez citlivé zpětné vazby, jakoby mi opravdu chyběli nějaké souvislosti mezi akcí a reakcí a všechno bylo zajímavější než to co dělám v daný okamžik. Po bytě mám vždycky vic rozdělených a věcí a asi 20 rozečtených knížek. Tak asi tak bych tu poruchu pozornosti popsala. Je to samozřejmě hodně komplexní a můžete to pozorovat na všem. Sice bych nikde nezapomněla dítě, ale nákup i s penězi doklady a telefon v kočárku klidně nechám. Když si připadám už opravdu hloupě pustím si nějaký starý film s Pierrem Richardem, protože ten je v tom opravdu dobrý.
Díky za upřímný příspěvek. Znám velmi chytré lidi, kteří zapomínají kdeco, takže z toho si komplexy méněcennosti nedělejte. Nehledě na to, že „hloupost“ má ve společnosti zbytečné stigma, co to je hloupost? A proč je to důležité, nebýt hloupý? Důležité je podle mě snažit se být dobrým člověkem a chránit svou důstojnost. Ničeho se dopředu nebojte a važte si toho, co máte. Držím palce.
Dobrý večer, tak jak jste sepsala svůj příspěvek, tak se v žádném případě nevyjadřuje hloupý člověk. Právě naopak. Vyberte si co Vás baví a pracujte na sobě. Moc Vás zdravím a přeju hodně štěstí.
Taky moc držím palce.A podle tohoto příspěvku,který jste napsala,rozhodně nejste hloupá.Tohle by hloupý člověk nikdy napsat nedokázal. Naopak. Dokázala jste toho hodně a sama bez pomoci rodiny. Teď máte vlastní rodinu,dcerku,to je důležité.Buďte jí oporou,kterou Vy jste neměla.
Dodržujte, prosím, pravidla diskuse uvedená nad komentáři….
Zdravím všechny, nedalo mi nereagovat na příspěvek Khatru moc držím palce a pro ostatní na youtube je dokument “ Nepozorní“, který je přímo o lidech co se s tím potýkají, jak se cítí atd. Můj syn je ADHD a nyní mu je 23 let, bohužel v době kdy vyrůstal byl pro ostatní „divnej“, „nevychovanej“, „grázl“ atd. pochopení v rodině i mimo rodinu bylo nulové. Sice jsem s ním chodila na psychiatrii, bral léky, ale když jste jediný kdo se snaží řídit doporučeními od psychiatra moc s tím neuděláte. Ač jsem se snažila, prostudovala co se dalo (v té době toho nebylo mnoho), tak bohužel v 15 letech ho jeho otec (se kterým jsem byla již 5 let rozvedená a o syna nejevil zájem) dotáhl do hospody a řekl mu ať si dá místo chemie (léků) raději pivo, postupem času se přidaly i drogy. Už 5 let společně bojujeme proti závislostem a je to peklo, proto všichni kdo máte děti s touto poruchou, dejte pozor hlavně kolem dospívání, protože nespokojenost těchto dětí se sebou samými a s nepřijetím od okolí je k tomu přímo vede. V léčebně kde byl syn 2 roky bylo hodně lidí ADHD, řekla bych že většina. Všem držím palce a hlavně těm dětem J.
Zdáte se mi být úžasná a chytrá. Já mám sice titul Bc., ale co to je, že? :)…momentálně pracuju taky za minimální mzdu a kdybych neuměla jazyky, které mi to po odpoledních a večerech vykompenzují přivýdělkem, tak nevím, nevím. Asi se neumím a nechci nikam cpát. Tak mám na co se cítím, ale nestěžuju si..naopak.
Můj syn má ADD po otci. A nechce vůbec číst. Smekám, před vašimi 20 rozečtenými knihami a výbornou stylizací i pravopisem. Musíte být prostě chytrá ženská. Přeju štěstí a úspěch. Věřte si, to je nedůležitější!
V dnešní době se zatajují nejen rodičům, ale i všem občanům základní věci. Rodiče jsou v pohodě dobře, ale když mají nedostatek minerálů a vitamínů z čeho se plod vyvíjí? Potom se narodí dítě, dostane nálepku ADHD a nikoho už nenapadne, že by mu mohly chybět životně důležité minerály a vitamíny, takže tělo poraď si.
Takže začarovaný kruh a dnes je opravdu jednodušší hasit požár než řešit příčinu. Proto farmaceutický průmysl do těchto dětí cpe nějaké chemické látky, pardon, léky a má z toho peníze…Dětem např. začnou vypadávat vlasy, tak dáme ještě něco jiného…potom se najednou projeví cukrovka…žaludeční problémy…problémy se spánkem….vyprazdňováním…a začarovaný kruh jedna báseň.
Prostě farmaceutická záležitost, jak dostat pod kontrolu 7 miliard lidí na planetě 😀
Plod se v matce chová jako parazit, vezme si co potřebuje bez ohledu na to, co zůstane matce, takže onemocnět by musela nejdříve matka.
A ano, dítku doplňujeme například hořčík a krevní testy na různé vitamíny a minerály se také dělaly. Překvapivě, vše v pořádku 🙂 .
Nic se nesmí přehánět, ani přílišné dávkování léků, ani jejich odmítání 🙂
Chcete říct, že genetika se dá ovlivnit výběrem minerálů v těhotenství?
Moc se díváte na televizi a čtěte moc neověřených konspiračních blábolů. Dřív se tyto poruchy označovali souhrnně LMD (lehká mozková dysfunkce) nebo LME . Dřív se o tom veřejně nemluvilo, ale první zmínky o
něčem ve smyslu ADHD pochází už z 18.stol. Dnes se právě naopak do těch dětí snaží prášky zbytečně necpat a místo nich trénovat KTB funkce a hodně s nimi mluvit o tom jak se cítí a co od nich očekávají, tím se myslí, že to dítě dostane režim, který mu usnadní normální fungování. Někdy je to výzva i pro ty rodiče, protože je to jak známo dědičné. Dítě má pevně daný rozvrh a ví kdy se co dělá, aby si vytvořilo pozitivní denní rituály a udrželo, tak lépe koncentraci doma i ve škole, což je stále problém, protože současné školství je pořád systémově na úrovni toho 18. století, kdy nutíme děti učit se memorovaním a chybí praktická výuka, i zdravé dítě bez ADHD udrží koncentraci cca 20min a ty hodiny mají pořád 45 minut většinou souvislého výkladu nebo zkoušení, kdy učitel zkouší jednoho žáka a zbytek třídy se nudí, což je přímo živná půda pro poruchy chování, které se pak projeví na vysvědčení. Mě škola nedala vůbec nic a protože jsem učiteli pokaždé pokládala otázky ve smyslu, aby nám to vysvětlil na něčem konkrétním. Většina z nich jsou staří lidé, kteří zamrzli kdesi v době páry a nedovede vám říct nic lepšího, než že je to v osnovách. Pokud by se mělo s ADHD něco dělat muselo by to všude vypadat jako na Scio školách a přistupovat individuálně by se mělo ke všem dětem a ne jenom k těm co mají nějaké stigma že zlobí.
Paní Růženko, nadhodila jste zajímavé a důležité téma. Tedy volně navazuji: Náš soukromý rodinný lékař se problematice civilizačních nemocí odborně věnoval, byl také hodně úspěšný v jejich léčení, měl i zahraniční klientelu. To vše zejména za pomocí úpravy stravy, přírodních prostředků, homeopatie. Vím, že právě v případech poruchy pozornosti apod. u dětí poukazoval na to, že častou a spojenou příčinou bývá například skrytá potravinová alergie. Nejlepší bude uvést citaci přímo z jeho textu:
„U potravinových alergií mohou být příznaky vnitřní a subjektivní povahy, nemusejí se projevovat téměř vůbec navenek, pouze mírnými symptomy jako je napětí v břiše, plnost apod. Dítě je přitom unavené, nepozorné, protože mu energii potřebnou pro školní práci odčerpávají akutní břišní příznaky, na které si zvykne a nepovažuje je za patologické. Dítěti ve škole uniká výklad, ztrácí kontinuitu při sledování výuky, někdy se únava projevuje jako polehávání po lavici, zkroucené sezení, jindy jako apatie nebo naopak neklid. Dítě, které nesleduje školní výklad, se ve škole nudí, začne leccos vymýšlet. Hledá si v kolektivu podobně spřízněnou duši a snaží se o rozvrat disciplíny v hodině směrem k nenáročnosti, kde jsou nároky na výdej energie mnohem nižší. Ukazuje se, že tyto děti jsou značně psychologicky postiženy právě z nedostatku energie, kterou odčerpává jejich oslabený imunitní systém.“
Dále uvedu příklad z trochu jiného soudku: U svého dítěte jedna matka zaznamenala určité neurotické symptomy jako zvýšenou podrážděnost, nesoustředěnost, slabost, občasnou apatii. Vyhledala pomoc psychologa. Řešilo se to tam tehdy směrem nedostatečné rodinné pohody, prostě klasika, když se moc neví. Ze zajímavosti jsem si tehdy příznaky dítěte (byla jsem s ním v pravidelném kontaktu) vyhledala v homeopatické Materii medice. Jednoznačně tehdy vyšel lék Kalium Phosphoricum, což je v podstatě nervová živná látka. Matka prezentovala ekologický styl života, zdravé stravování jejich rodiny. Nicméně později jsem zjistila, že to ve skutečnosti znamenalo, že celá rodina doslova mizerně a poměrně málo jedla. (Z jejich pohledu to samozřejmě bylo jinak.) Čemuž odpovídá i uvedený lék – nedostatek bílkovin, cukrů. V podstatě jedli zejména syrovou nebo vařenou zeleninu s trochou oleje. Něco sladkého mělo dítě zcela výjimečně a velice málo, rodina tehdy navíc plánovala přejít na výhradně bezmasou stravu. Takové věci se odborník samozřejmě vůbec nedozví, pokud náhodou nepojme podezření. Jen ještě stojí za zmínku, že jsem toto dítě několikrát zažila, jak doslova v transu stálo u někoho, kdo jedl nějakou sladkost, nebo přímo žebralo.
Tedy se stravou a celkovou vyvážeností organismu mnoho souvisí. V poslední době zaznamenávám, jak nezdravě a nedobře jí třeba právě lidé tzv. zdravě se stravující. Nakonec musím konstatovat: Zlatá dobrá a především vyvážená kuchyně – recepty našich maminek a babiček!
P. S. Farmaceutický průmysl nijak nepodporuji (velice, velice okrajově…), nevidím v tom smysl a ani výsledky – ale to možná vyplývá už z mého komentáře 🙂
mám syna s ADHD, 14 let, má i dysfunkce. Těhotenství nebylo dobré, ležela jsem 6 týdnů na kapačkách na udržení… s manželem jsme oba vzdělání lidé, dobré zaměstnání a i přesto se nám takové dítě narodilo. sourozenec je v pořádku. Výchova takového dítěte je nesmírně náročná, několikrát jsme si mákli na samé dno, vyčerpání… Ale nezvdávali jsme to, víme, že srdíčko má na správném místě… bohužel už je ve škatulce grázlík a těžko se z ní bude dostávat. Můžu říct, že nyní se až neuvěřitelně zklidnil, ale porucha soustředění bohužel zůstává. Špatně se učí, těžko si pamatuje, známky vůbec neodpovídají času, který nad učením strávíme, ve škole má asistenta. Vím, že i my jsme v jeho výchově udělali hodně chyb, protože dítě s ADHD nenasává tak jak „zdravé“ děti jen pozorováním vás . dítě s ADHD neustále posouvá nastavené mantinely, nechce se podřídit autoritě. Je to tak trochu boj, kdo z koho. Je to běh na dlouhou trať, kousek po kousku mu ukazovat správné chování, být důslední. On to totiž také nemá vůbec jednoduché. Ve věku v jakém je už to hodně vnímá, že je „jiný“. všem rodičům ADHDákům přeji pevné nervy, ať z těch našich drobků vyrostou slušní a sebevědomí lidé. Okolí a zejména dospělí snadno odsoudí takové dítě, že je nevychované. Bohužel, taková je společnost. Ale už nevidí to vše kolem…
Přesně vím,o čem mluvíte.Člověk občas má sklon propadnout beznaději,když má dojem,že veškerá jeho snaha se míjí účinkem.Ale to není pravda,jen to někdy opravdu hned není vidět.Jak jsem už psala,máme štěstí na učitele,v jeho škole se neznámkuje a svému učiteli věří. V září jde do školy jeho mladší bratr,ten zatím vypadá v pořádku,tak jsem zvědavá,jestli to bude jiné.Doufám,že ano.Ale nepochybuji o tom,že z nich vyrostou slušní dobří lidé , se zdravou sebedúvěrou.Ono to často dopadá tak,že děti,které musejí překonávat překážky ,jsou na tom pak v životě lépe,než ti,kterým jde všechno snadno.
Měla bych ještě jeden dotaz.Četla jsem,že třeba ve Francii je výskyt ADHD výrazně nižšší,než např. v jiných srovnatelných zemích.Uvádělo se tam naprosto mizivé číslo,asi 0,5% .Dávají to do souvislosti jednak s mnohem zdravější výživou a jednak s tím,že ve Francii vlastně není ADHD jako nemoc uznána. Nemohl by nám pan doktor říct,co je na tom pravdy?
Je to nazor pani Marilyn Wedge, Ph.D.
nasledujici clanky rikaji neco jineho>
https://www.healthcentral.com/article/do-children-in-france-have-adhd
Jen je velká škoda že v době kdy je o ADHD na netu spousta informací,je inkluze a učitelé mají různé školení, je stále spousta pedagogů kteří diagnózu ADHD neuznávají,berou je jako nevychované spratky kterým stačí dát pár facek a hned budou vědět jak se chovat,nebo tvrdí nám rodičům že ADHD v devítce už mít nebudou,že když budou přece chtít tak nebudou mluvit v hodině,nebudou reagovat impulsivně atd..O tom že dítě s ADHD se nesnaží motivovat pozitivně a chválit za každý pokrok,ale naopak číhají na každou jeho chybu,kterou hned potrestají.Stačí promluvit v hodině,zapomenout úkol,nebo říct svůj názor-protože často tyto děti řeknou naplno to co si myslí bez ohledu na to jestli je to úplně vhodné,tak místo toho aby je usměrnili,hned je trestají špatnou známkou,důtkou apod.A pak se diví že dítě se zatvrdí a je mu vše jedno,když stejně přece dělá vše špatně 🙁
Bohužel většina škol s těmito dětmi nedokáže pracovat a vidí v nich jen nevychované spratky…. Což má za následek častou změnu škol, kde je to stejné jako v předchozích. Toť zkušenosti z okolí. Je to o tom přístupu a zkušenostech pedagogů, ale pohodlnost vyhrává. Jednodušší je říct, to dítě je nevychované a nezvladatelné, sem nepatří. Rodičům s těmito dětmi držím palce.
Dobrý den,
sama jsem od mala ADHD a vydrželo mi to teď. Hodně jsem se setkávala právě se špatným přístupem což mě až demotivovalo něco dělat. Pak se ale našla jedna učitelka která se mi věnovala a já se zlepšila. Dokonce jsem začla chodit ke školní psycholožce a pomáhala mi s pochopením výuky a občas pomohla i s těžkými úkoly. Naučila jsem se soustředit skrz hudbu a dodnes mi to moc pomáha.
Teď už jsem matka a můj syn už skoro 6let je na tom stějně jako já. Dala jsem ho do školky která hlásala jak má školení na děti s ADHD a přednostně berou je protože mají přizpůsobený program. Né vždy je pravda co školka o sobě hlásá a musela jsem se synem pryč. Oddělovali ho od kolektivu, nesměl si hrát s ostatními když u hry nevydrží být pozorný atd. Přitom je to velice chytrý kluk manuálně zručný jen prostě nevydrží skoro u ničeho dlouho a skáče mi po stropě xD . Pomohla mi poradna pro děti s rodiči. Nastavili jsme režim a vše jde o něco lépe.
ADHD je dědičné z rodiče na dítě. Máme to v rodině a nelze se tomu nijak vyhnout. Jsem ráda že je syn akční a dělá si spoustu věcí po svém, neztratí se. Je dobré na to nekoukat jako handicup, ale jako na součást Vašeho dítěte. Syn je hodně srdečný, empatický .. má silné emoce, ale to časem zvládne.
Chceto pevné nervy, režim a přizpůsobit se potřebám dítěte. Nezkoušet dítě přizpůsobit Vám. Pak to půjde snadno 🙂
Dobry den ,mate uplnou pravdu presne s timhle jsme se v osme a devate třídě potykali nejčastěji.Náš syn,16.let,nakonec zvládl přijímačky na střední školu a úspěšně bojuje v prvním ročníku,kde se k těmto dětem chovají mnohem lépe.Všem rodičům a rodinam dětí s ADHD preju hodne sil ,trpělivosti a lásky.
jak často dopřáváte dětem domácí stravu?kde nakupujete? v nadnárodních řetězcích?zkuste si zodpovědět a budete možná mít jasno z tolika procent z kolika ovlivnuje strava lidské tělo
Moje dítě jí domácí stravu, kupuju farmářské, bio, v těhotenství jsem nepila, nekouřila a nefetovala. Druhé dítě se jeví v pořádku. Moje děti nejedí ve fast foodech a i spousta jiných „výdobytků“ západní společnosti jim je upřena. Nicméně to první dítě bylo „jiné“ již od narození. Ve dvou letech jsem si myslela, že je to autista. Když na hřiště přišlo stejně staré dítě, tak to byl fakt rozdíl. Moje dítě bylo neřízená střela. Nechápu, proč pořád někdo hází vinu na rodiče. Většina rodičů v dané chvíli dělá to, co si myslí, že je nejlepší. Myslím, že jen málokdo chce cíleně ublížit svému dítěti. Jak myslíte, že se cítí rodič, který má doma dítě, které nereaguje na běžnou interakci standardně? Věčně se někdo do takových rodičů naváží, že na děti kašlou. Tak to ale není. 🙁
Děkuji moc za tento článek. Mám syna s ADHD. Je to někdy velmi těžké, společnost si na Vás ukazuje, že máte nevychované dítě a když zmíníte poruchu ADHD, tak se Vám ještě vysmějí. Je to velice smutné, že naše společnost je v tomto směru velmi netolerantní. Samozřejmě, že ne vždy lze vše přisuzovat ADHD. Měli by si lidé uvědomit, že nikdo není dokonalý a jsou mezi námi i takoví, kteří mají nějaké potíže a musí se jim pomoci a né vysmívat.
Navštěvujeme úžasnou paní v pedagogickém centru a i úžasnou soukromou školku, kde nám pomáhají a všichni se společně snažíme, aby měl syn i s touto poruchou krásné dětství, které si zaslouží.
Prosím o radu, mám dceru přesně ten typ, co je popisovaný v článku. Dle mého ADHD bez hyperaktivity, ale nediagnostikované, PPP navštěvujeme. Problémy s pozorností, pamětí. Je v 8. třídě, známky se rapidně zhoršují, problémy s psaním poznámek. Ve vztazích a chování bezproblémová, doma občasné výkyvy nálad, ale to můžu přičítat i pubertě. Hloupá určitě není, jak řešit to zhoršení ve škole?
Můj syn ADHD v 18 šel o radu k psychiatrovi s úzkostí,která, podle mě, souvisí s diagnózu, pan doktor mu ale sdělil, že na ADHD nevěří .Jinak prý vynikající odborník. Myslím také , že těmto dětem by pomohla dobrá psychoterapie.
To je hodně zarážející,když Vám něco takového řekne odborník.Ale já bych to asi nevzdávala a zkusila najít jiného.K lékaři byste měla mít především důvěru,jinak je to o ničem,zvlášť u psychiatra.
Pan Dr.Ptáček a sdružení Hyperaktivita naší rodině a hlavně mému synovi velmi pomohli při pochopení a zvládání života s ADHD.Do té doby jsme jen tápali a škola ani lékaři nám nepomohli.Synovi je nyní 22 let a je to šikovný a schopný mladý muž,který i navzdory ADHD a dalším poruchám učení se skvěle dokáže uplatnit v životě i v zaměstnání.Díky pane doktore.
clanek je zajimavy,i kdyz nesouhlasim s tim,ze rodic muze za chovani ditete…ja skoncila na antidepresivech,protoze jsem se starala jako jedina celodenne o syna do 5 let a nasledne prosla obrovskym stresem i v dalsich letech ohledne predskolniho zarazeni syna a pak do skoly,kdy syna nechteli v bezne skole a tlacili na nas tak dlouho, dokud jsem to nevzdala,syn ma od 3 let tezke adhd a od 7 let atypicky autismus,bohuzel byl opravdu strasne hyperaktivni,impulzivni s afektivnimi zachvaty kdy dokazal zdemolovat co mu prislo pod ruku….ale dnes je mu 14 let a je uplne jiny-malo komunikativni,nema potrebu mit kamarady,skolu nesnasi,miluje hlavne pocitac-to je jeho svet,je tvrdohlavy,ale ma dobre srdce a ma zajem neco vytvaret…nekteri spoluzaci ze skoly maji pouze adhd a ve veku 13-14 let maji problemy s kradezemi,kouri,zkousi alkohol,maji zkusenosti s policii a nekteri konci i v lecebne….takze za me je hodne dulezite laska a trpelivost rodicu,pak pomoc odborniku a leky,bohuzel v soucasne dobe v republice chybi kolem 120 detskych psychiatru…ale psychologu je opravdu dost
Pro Zdenu. Bl.ka. Jak toto můžete napsat. Nejspíš máte jinou, horší diagnozu.
Manifestaci ADHD jsem zachytil u všech svých dětí včas. Po „přeléčení“ došlo k brzy trvalé remisi. Pouze Martina jsem musel seřezat 2x.
Pane Pepo, blahopřeji Vám, protože vůbec netušíte, oč tady běží. Máte jenom životní štěstí, že jste se s tím nepotkal…
Nezbývá než doufat, že později stejná léčba zabere i na manifestaci Vašeho Alzheimra či Parkinsona 🙂
Pane Pepo, zjevně vaši chlapci byli jen neposlušní, nikoli s diagnózou ADHD. K čemuž vám blahopřeji.
Můj syn (dnes 16 let) na neustálé cirkusy kvůli škole (poznámky vyrušuje, pokřikuje, reaguje neadekvátně….) reagoval tím, že se stále více uchyloval do svého světa a měl sebevražedné sklony.
Připomínáte mi rozhovor s výchovnou poradkyní, která mi zcela vážně trvdila, že i ona měla dva kluky a stačilo je jen seřezat. Můj syn měl režim, že by se za něj nemusela stydět vojenská škola (bez vymezených pravidel a stereotypů by to nešlo) přesto to byl „nevychovaný spratek“. A došlo i na to seřeznání. Měli jsme výčitky co by rodiče, že jsme selhali. Velmi se nám ulevilo když byl diagnostikován jako ADHD. Změnili jsme školu a zde nebyl syn zaškatulkovaný jako grázl a nevychovaný spratek (citace výchovné poradkyně) se kterým nemá cenu se zabývat, protože stejně roste pro kriminál. Jsem nesmírně vděčná učitelům na nové škole kam od 8. ročníku přestoupil. Ve spolupráci s námi byly vytvořeny stereotypy a pravidla a jeho prospěch se rapidně zlepšil a on poprvé v životě chodil rád do školy. On se tam dokonce těšil. Na třídní schůzky jsme již nechodili „na pranýř“, ale syn byl i chválen. Naučil se postupně pracovat se svojí výbušnou povahou. A vypadá to, že i jeho snížené sebevědomí se postupně narovnává.
Jen pro pořádek: můj syn je přesnou kopií mého bratra (dříve se tomu říkalo lehká mozková dysfunkce s dyslexií, dysortografií, dysgrafií) , který je vysokoškolsky vzdělaný, slušný člověk. Tatínek měl tytéž problémy. Prostě genetika se ošálit nedá.
Jen pro pořádek, máme ještě o 16 let starší dospělou dceru a ta byly stejnými pedagogy hodnocena jako vzorná žačka reprezentující školu. Takže výchovou to opravdu není. To jen „duševní inženýři“ mají rychlé soudy, a to z neznalosti problému.
Pane Pepo, váš komentář nám minimálně připomíná, že pokud věci bereme s humorem, žádné psychické problémy většinou nehrozí 🙂
A teď mě napadá – je také možné, že kdyby někteří předci nastavovali dětem hranice tak dobře a důsledně jako vy (osobně ale používám rafinovanější techniky než děti seřezat, nicméně vaše tvrzení stejně vnímám jako určitou nadsázku ;-), jejich současní potomci by se na špatné geny nemohli odvolávat, neboť by nebylo na co se odvolávat 🙂
Dobrý den, jsem matka dcery s ADHD a panickou poruchou s insomnií.
Ani nevíte, nebo možná jste se už setkali s pedagogy, kteří stále tyto děti
považují za nevychované .
Úroveň vzdělání pedagogů v této problematice je zarážející .
Ano, souhlasím. Vyšetření našeho syna bylo na podnět matky, nikoli pedagogů, kteří o něm mluvili jako o nevychovaném spratkovi a grázlovi :-(.
Prosím, zdržte se negativních emotivních komentářů vůči ostatním diskutujícím, ať už říkají cokoli a vás to třeba provokuje k silnější reakci. Přispíváte tak k udržení důstojné a přínosné debaty.
Doktori vseobecne hledaji problemy. Maji co resit. V clanku jsem dokonce zahledl neco o tom, ze kdyz se rodicum dali antidepresiva, dite se zklidnilo. Nevim, ale mam trochu jinou zkusenost. Matka ditete brala antidepresiva, s ditetem to nehlo. Kdyz bylo u me, zadny z projevu ADHD se nekonal. Jde o to neresit dusledky, ale resit priciny. A mnohdy nehledat nemoc, ale jedinecnost. Ono vsechny nacpat do jakehosi vzoru tzv. normalnosti proste nejde. Cim vic se o to odbornici snazi, tim vic je nemocnych. A nekdy se proste stanete nemocnych jen proto, ze vas za nemocneho maji, udelaji ho z vas. Aniz byste nemocnym byli. Zkousel jsem to i v jednom socialnim centru a jen zmena pohledu a pristupu delala „zazraky“ i bez leku a jakehosi specialniho pristupu. Doslo i ke zmene u pacienta, ktery byl v tom centru 36 let. Nakonec me za to vyhodili, protoze ten tzv. nemocny jim tam delal na dobrovolnickou smlouvu a diky zmenam dostal nabidku na stalou praci. Bylo po zisku za peci o nej a bylo po levne pracovni sile. I s timhle se clovek setka.
Staci byt uvnitr vyrovnany, nehledat problemy a nehonit se za preludy a spoustou nepotrebnych potreb, na nic si nehrat… To je jedna z moznych cest z rise mnoha tzv. nemoci.
Pane Pavle, moc hezký a zajímavý komentář. Máte celostní přístup 🙂 Na který si sice mnozí hrají – je to v současnosti dokonce jakási móda, ale málokdo zřejmě tuší, o co se jedná. Sama za sebe bych řekla, že je to spíš životní volba člověka.
Ano, na antidepresiva mám stejný názor. Je to z dlouhodobější perspektivy taková smlouva s ďáblem. Jsou vysoce návyková, způsobují mnoho vedlejších nežádoucích účinků. Vedou mimo jiné k emoční oploštělosti, což má samozřejmě zejména ve vztahu matka-dítě většinou špatný dopad právě na dítě. Také na vztah s partnerem, což samozřejmě v reálu nebývá vůbec zanedbatelná komplikace. K antidepresivům by se mělo podle mého přecházet jen v případě velice vážných potíží, například rizika sebevraždy apod., respektive tam, kde je to skutečně na místě. Bohužel v současnosti je to spíš tak, že pro mnoho lidí je v okamžiku jakýchkoliv problémů pohodlnější brát tabletky, než se zamyslet, hledat řešení, nést zodpovědnost vůči sobě, druhým i světu, a třeba i projevit v životě trochu odvahy. Vím, že někteří soukromí terapeuti nechtějí přijímat do své péče klienty, kteří se léčí nebo dlouhodobě léčili antidepresivy. Zřejmě ví proč. Současnou oblíbenou anti-triádu, tzn. antidepresiva-antibiotika-antikoncepce, považuji vůbec za devastující metlu lidstva.
Máte pravdu i v tom, že v dnešní době se sice hodně mluví o respektu a lepšímu přístupu k lidem s nějakým handicapem či onemocněním, ale opravdu mnohdy jen mluví.
Věnovala jsem se dětem, které se z nějakého důvodu nezačleňovaly do kolektivu (například pocházely z jiného kulturního prostředí, vážná situace v rodině, neurotické potíže apod., nebo měly zkrátka nějaký svůj důvod 🙂 A mohu dle svých zkušeností říct, že snad v každém kolektivu – vyjma těch, kde to opravdu funguje – se pár takových najde. Všude je tendence tyto děti „onálepkovat“, začít se k nim chovat poněkud jinak, a opravdu je ve své podstatě jedno, zda v negativním nebo tzv. pozitivním smyslu. Děti, a zvlášť ty s nějakým problémem, něco takového silně vnímají. Takže hlavním nástrojem změny a jejich včlenění do kolektivu bylo skutečně věnovat jim sice pozornost, nicméně jednat s nimi normálně, nevyčleňovat je. A přesně jak i vy uvádíte – výsledky jsou pak velmi dobré, často i okamžité, a to i v takových případech jako například sociální fobie.
Jinak mám samozřejmě také zkušenosti, že pokud se nějaké dítě dostalo z dosahu matky, která neurotický stav způsobovala (i celkově způsobila), jeho projevy se zlepšily nebo patologické vůbec nebyly. Ale to je terapeutická klasika. Proto pokládám za mnohem podstatnější příčinu problémů přejímání negativních rodinných schémat než vliv dědičnosti. Záleží samozřejmě na konkrétním případu, jsou i postižení vrozená. I ta však mají své příčiny, z nichž hlavní roli nemusí vůbec hrát genetika. Nicméně naprostou většinu současných případů považuji za vývojové poruchy.
Připomněl jste mi také příhodu z jednoho setkání s lidmi s psychickým onemocněním. Snažili jsme se tam tehdy překlenout bariéru právě mezi tzv. normálními lidmi (vypůjčila jsem si vaše slova 🙂 a přítomnými s duševním postižením. Například společnou komunikací o tom, že stejné problémy jako lidé s diagnózou mají v podstatě i ti zdraví, že ani oni některé situace hned anebo bez pomoci okolí nezvládají, že rozdíl je třeba pouze v intenzitě potíží, v odlišném rodinném zázemí apod. Začala se vytvářet celkem příjemná a vstřícná atmosféra. Jenže tu začal narušovat jeden z organizátorů akce a pracovník daného sdružení (nikoliv odborník, ale pamatuji si, že o sobě zdůrazňoval, že je křesťan), tvrzením, že bagatelizujeme problémy nemocných, vůbec jim nerozumíme (a zřejmě ani vůbec ničemu na světě…) apod. Byl dost nepříjemný, řekla bych skoro až vzteklý – zkrátka velice zvláštní reakce. Nicméně, přesně jako vy jsem si při té příležitosti něco zásadního uvědomila. Totiž, že bariéry na cestě k uzdravení nemusejí být pouze v nemocných.
Jak to nejvystizneji napsat? Ma moje dite (holcicka) ADHD? Bojim se, ze neni v jejich 3,5 letech neco OK. Urcite neni zakriknuta, ticha, pamet ma na svuj vek – rekla bych velmi dobrou…. . Ale „vezme ji to“ a je nejjednoduseji receno: NEZVLADATELNA. Napr., jako dnes: ze tancuje, kolem dokola – sekretar se sklem, topeni a ona se toci dokola a pada, v blizkosti miminko a ja ji 10 min. premlouvam, aby prestala a ona v tranzu, jak kdyz neslysi a pridava, zastavim ji, drzim a krik…… . Napiste mi, ze to proste deti delaji, ze rodice zakazou a dite neposlechne a vygraduje situaci…, nebo mam premyslet o psychologovi, prave abych nic nezanedbala.
Nejsem odborník, ale řekla bych, že v tomto věku mají nezvladatelné emoce u dětí své místo. U syna jsem přemýšlela, že skončím u psychologa já, protože už to nešlo vydržet. Pomohla „jednoduchá“ věc. Žádné zákazy, ale neustálé řešení situací a hlavně předcházení nežádoucímu chování. Např. Kubo, jdeme k lékaři. Víš, kdo chodí k lékaři? A jak se chovají lidé, kteří sedí v čekárně?.. A proč myslíš, že se tak chovají? .. Rozebírat, rozebírat, rozebírat. a pak si připomínat i v průběhu pobytu v čekárně.. Samozřejmě na úrovni dítěte a adekvátně dané situaci. Chceš se točit? Můžeš, ale musíme posunout miminko. Musíš se točit přímo na tomto místě? Proč? Aha a místo odrazu ve skleněné vitríně, nechceš se radši pozorovat v zrcadle? Přitom by ti to slušelo mnohem víc.. a tak pořád dokola, tra la la la la 🙂 Znám děti, které by mohly záchvaty vzteku vyučovat.. všechno přešlo a diagnózu nemělo ani jedno z nich. Ale znám i děti, které byly „poslušné“ a diagnózy si u nich ve škole podávaly ruce. Pokud máte pochybnosti, vždycky se můžete poradit s Vaším dětským lékařem, který má určitě lepší představu o tom, co je „normální“ a co už je za hranou. Zloba a vztek jsou přirozenou součástí našeho bytí a dítě musí dosáhnout určité úrovně, aby je dokázalo přijmout a zpracovat. Přeji hodně sil do dalších etap dětského vývoje 🙂
Dekuji za odpoved, vysvetlovani je u nas dnes a denne, to byl jen stripek z dnesniho chovani, kdyz jsem si precetla predmetny clanek. Popis situace nebyl jen, ze je v jeji blizkosti nekdo zranitelny (pry tancovala-motala se pro miminko = na vsechno, co se nema delat, ma odpoved, kterou dospeli nevymysli), ale spis, ze ona je zranitelna, ze muze spadnout na topeni, do skla. O lekari mi ani nemluvte: nedavna kontrola na ORL, kde ji nic nedelali (predem o tom vedela) se neobesla bez hysterickeho vystupu, kdy ji drzelo 5 osob. V cekarne byla OK, nic nenasvedcovalo vystupu….
Je to jako s ohněm, když se dítě spálí, bojí se plamenů. Z toho co jste popsala, bych se nedivila, kdyby Vaše malá měla tyto výstupy u jakéhokoli lékaře ještě dalších pár let. Vy ten důvod neuvidíte nikdy, ale ona už to v sobě může mít zafixované. Mít na sobě hordu pěti dospěláků, kteří mě „tlačí“ k zemi bych nerozdýchala asi ani jako dospělá. Z přístupu některých lékařů – sester jsem rozčarovaná. Pak se diví, že s nimi děti nechtějí spolupracovat a dávají vše za vinu rodičům. A jinak máte pravdu, děti jsou nekonečná studna možností a odpovědí 🙂
Pišéte že máte miminko Nemůže dcera jen prostě žárlit a vynucovat si Vaši pozornost?
Dovoluji si tvrdit, ze peci smeruji na obe stejne. Doslova. Starsi chce porad krmit, chapu, ze me ted osocite, ze by mela sama, mela, ale pak neji…. . Kocarek jsem musela koupit dvoj, protoze proste ona se chce taky vezt a hrajem si vsechny 3 …. . Ale i presto, vystupy ma – nema proc. Mozny hloupy dotaz, ale vse se vzdy zhorsi, kdyz pozre neco sladkeho. Co ADHD a sladke??
Já Vám to věřím,že péči směřujete na obě děti stejně.Někdy to ale nestačí.To ,co popisujete,je běžný projev staršího sourozence,který vidí Vaši péči o miminko,a snaží se ji taky vyžadovat.Měla byste dcerku utvrzovat v pocitu,že ona je ta starší,šikovnější a měla by Vám v péči o miminko“ pomáhat“.Postrčit ji do role „starší setry.Někdy pomohou i různá „privilegia“ těch starších,mohou si třeba hrát s určitými hračkami ,což mimina nemohou,mohou sami chodit,mohou jít i později spát , mohou jíst samy nebo i jiné věci,než mimina.Možností je dost.Sladkosti je potřeba dávkovat opravdu opatrně,dnešní děti jich prostě mají moc a dobře to neděla žádnému z nich.
O tom vůbec nepochybuji. Ale ona to může vidět jinak, dřív byla maminka jen její
Jistě. Ale z toho přece můj komentář vychází.Všechno tomu nasvědčuje.
Kateřina vám odpověděla velmi pěkně.I pan doktor v článku píše,že děti v tomto věku jsou emočně nevyrovnané.Ale chápu,že po přečtení tolika příspěvků o této poruše jste znejistěla.Nebojte se .Opravdu to děti v tomto věku dělají.
Dobrý den.Zaujal mě článek o dětech s ADHD.Podle autora článku je dnes široké množství psychologických a psychiatrických poraden, kteří se s tímto problémem zabývají.Zajímalo by mě, jestli by autor článku nebo kdokoliv mohl napsat nějaké konkrétní odkazy, kam by se rodiče těchto dětí měli obrátit o pomoc.Další věc kterou autor článku píše je, že je to dědičná záležitost, což sice možné je, protože podle toho co napsal o dívkách s ADHD, tak pravděpodobně ho mám i já, ale přijde mi přitáhnuté za vlasy aby rodiče emočně nestabilní pro zachování klidu na ditě by měli brát antidepresiva
My ADHD rozhodně nepodceňujeme. Jistě podstatně méně než ti, kteří s ním straší a světem je rozšiřují, namísto preventivních opatření. Pod rouškou léčení napomáhají řízené likvidaci.
Dobrý den, se zájmem jsem si přečetla nejen článek, ale i diskuzi pod ním. Jen mě napadá toto. Jak se asi žije ostatním dětem v okolí dětí s psychickými poruchami? Jak se cítí vedle nich? Mohou se ohradit vůči jejich chování? Nebo to prostě mají „chápat“?
Hanka
Paní Hano, taky někdy nad tím přemýšlím. Je to velmi nešťastné, když se dítěti něco přihodí. Trpí rodina už tím, že je omezena v mnoha všech a podřizuje svůj čas tomu, aby bylo co nejvíce v pohodě dítě. To je fakt. K tomu dochází u zodpovědných rodičů. Je li ale problém necháván na pospas situaci, že se to nějak upraví, pak z toho může být dost velká kalvárie. Přemýšlím nad tím, kde se najednou tolik těchto problémů bere. Zaznělo tady, že je to vada patřící mezi dědičné, to před tím nikdo situaci neviděl, neřešil a neměl s ní zkušenosti, vždyť jsme taky připravovaly děti do školy, a měly přehled, co kterému dítěti schází. Ale za celou tu dobu, jsem neměla tolik diagnostikovaných dětí. V posledních letech to bylo tak jedno dítě ve třídě, jinak to byly problémy s výslovností. lateralitou a pod. Co ještě byly děti s nevýhodným rodinným prostředím. Objevovaly se problémy, ale to díky špatnému vlivu z rodinného prostředí. Taky mám někdy obavy, aby děti vedené k tomu, že by měly chápat ty druhé, to jednou nevzdaly a neřekly si, že tenhleten druh chování asi není to pravé. I ten jejich pohárek trpělivosti může jednou přetéct. Kdo je potom znevýhodněn, mají stejné podmínky ke vzdělávání všechny děti? Když máme vytvářet podmínky ke klidnému a tvořivému prostředí, které umožňuje přemýšlení a hledání, objevování, ale také a to především, soustředění z obou stran.
Evo, je pravda, že to je demotivující i v dospělosti, když ve firmě jeden maká jako šroubek a druhý si tam hlavně vysedává, popíjí kávičku, „nestíhá“ a tak nějak plynule předává svou práci na šroubka.
Ano, mohou, toto se ve třídách běžně řeší, učitelé a asistenti za pomocí školních psychologů a speciálních pedagogů se snaží najít funkční formu soužití, která nikoho nepoškozuje, a pokud to umějí a pokud počet dětí se specifickými probémy nepřesáhne únosnou mez, daří se to.
Ano ,pokud.
Opravdu se domníváte, že děti bez speciálních potřeb nijak nepoznamená, že jsou téměř každý den vystavováni verbálnímu napadání. Zajímá se někdo o to, co tyto děti prožívají. Samozřejmě, že hledání funkční formy soužití je důležité. Psychika dětí je ale velmi křehká, i pro dospělého je těžké dbát rad psychologa „odstřihnout se“ od slovního napadání dítěte, tolerovat jeho násilnické kresby a psané nadávky – nutit jej směrovat je do „vztekovníčku“ apod. Jako přínos vidím, že ostatní děti poznají, že takoví lidé jsou, že mají různé problémy, ale zároveň mají stejná práva jako ostatní. Jen jestli si nezačnou myslet, že přizpůsobovat se musí jen oni, že lidé s psychickými problémy mají právo na toleranci a oni ne. Zajímá mě, jestli se někdo už zaobíral výzkumem, jaký to má vliv na tyto obyčejné děti.
Hanka
Dobrý den, když si čtu komentáře pod tímto článkem, vím, že většina lidí problematice ADHD vůbec nerozumí a nikdy si o ní nic nenačetla… mám přítele, který je neléčené ADHD v dospělosti.. mám načtené snad úplně všechno, protože jsem mu chtěla pomoct.. takže: 1) ADHD není žádný výmysl ani výmluva, je to prostě vrozený handicap – podobný jako je třeba špatný zrak nebo vrozená cukrovka – nemůžete si řict, převychovám ho a on se zlepší. Nezlepší, nemůže, nemá k tomu technické možnosti. 2) dřív takových dětí bylo míň, protože se za to jak se jejich dítě chová rodiče styděli a k žádnému doktorovi s ním nešli – místo toho ho převychovávali – tj. říkali mu jak zlobí, jak je neschopný, trestali ho – a z takových dětí bohužel vyrostli lidé, kteří trpí stejně jako můj přítel – má obrovské úzkosti, deprese, závislosti, výbuchy energie, kdy je schopný udělat pracovně úplně všechno ale pak také obrovské propady, kdy je neskutečně unavený – a to jsou věci, které se střídají za jeden jediný den i 100x. 3) ADHD je snadno rozpoznatelné – není to jenom takové zlobení, jsou to tak velké výkyvy, že si nelze těch výkyvů nevšimnou – je to střídání se nálad, kdy je ten člověk úplně zlatý a najednou je úplně vzteklý.. 4) doporučuji opravdu nepodceňovat a zajistit dítěti po diagnostice ADHD příslušnou léčbu – není to léčba, která ho vyléčí – je to léčba, která mu pomůže zvládat tento nevyléčitelný handicap – kromě toho pokud se začne u malých děti, je velká možnost že při vývoji dítěte se tento handicap tak zmenší, že je skoro vyléčen – ale pozor, nikdy nevymizí úplně – je nutné to celý život takto vnímat. 5) ADHD je a mám to 100% ověřené porucha soustředění – tzn. že človek s ADHD nemá problém se soustředit, ale na soustředění musí vynaložit strašně velkou energii – a soustředění nevydrží dlouho – ten výdej energie je ale spojen právě s úbytkem energie a tak způsobuje v člověku s ADHD nervozitu – zpočátku dne se tato nervozita projevuje hyperaktivitou a také chvilkami, kdy Vás tento člověk vůbec nevnímá – vůbec znamená, že třeba minutu sedí, dívá se před sebe a vůbec neví, co mu říkate ( prostě mozek se na chvilku vypne). V druhé polovině dne se úbytek energie projevuje strašnou únavou a pokud takového člověka nikdo neusměrní, aby si šel odpočívat a tento člověk se snaží držet tempo s ostatními lidmi (např. večer někam jde, něco dělá nebo na něj někdo moc mluví) přichází obrovské výbuchy vzteku.
Takže určitě doporučuji všem kromě léčby, pozorovat chování člověka s ADHD a snažit se mu bez emocí porozumět. Nesmíte se hroutit a spínat rukama, že už se to nedá vydržet. Jen bez emocí pozorujte. A nakonec příjdete na ten systém, který si člověk s ADHD jakože vytvořil k tomu, aby byl schopný s tímto handicapem fungovat. A pokud ho pochopíte a ve správný okamžik budete tohoto člověka nebo dítě usměrňovat, aby odpočívalo když mu opravdu už došla energie, jeho chování se strašně zlepší. Opravdu věřte mi.
A na závěr: lidé s ADHD jsou většinou velmi velmi chytří a inteligentní – jen neumí tuto schopnost používat celý den – mohou přemýšlet jen v krátkých intervalech – proto často mají i deprese, protože ví, že mají na víc, ale díky této poruše většinou nemají úspěchy ve škole a v zaměstnání. Proto nikdy dětem s ADHD neříkejte jak jsou neschopní a hloupí a líní. Podpořte je. Naučte je přemýšlet v intervalu, kdy jim na to energie stačí a naučte je odpočívat, když už jim energie došla.
A nastudujte si tuto problematiku. Je to strašně náročné a důležité. Bez Vaše správného vnímání člověku s ADHD nikdy nemůže pomoci. A věřte mi bez Vaší pomoci to nepůjde.
Hodně štěstí.
Paní Ladislavo, ani nevíte, jak jsou cenné poznatky ze skutečného života. A teď, když si představím učitelku, která tyhlety poznatky nemá, jak se jí musí pracovat, když neví, jaké příčiny změn v chování to jsou. Že je dítě unavené, odpočívá, může někdy připadat jako, že je nesoustředěné, nemá zájem atd. Jenže, když se vyskytne těchto dětí třeba pět ve třídě, má učitelka sledovat, kdy které dítě má zrovna potřebu odpočívat, nebo se soustředit na to, aby výuka byla zajímavá a dětem něco přinesla. Tak jako vy jste načetla spoustu informací a já Vás obdivuji za to, že máte velkou empatii a umíte pomáhat, tak by mělo zároveň s konstatováním, že dítě má tohle a tohle, má mít takový režim, takový přístup, tak tak se projevují stavy u dítěte, má mít takové a takové nároky, mělo jít ruku v ruce. Tak aby učitel, měl šanci na začátku zpracovat a ujasnit si požadavky a potřeby dítěte. Speciální pedagogiku jsem nestudovala, nevím, do jaké míry se s touto problematikou kantoři seznamují. Já osobně jsem se seznamovala s problematikou dětí s postižením až v průběhu, kdy mi tyto děti nastoupily do třídy. Ve spolupráci a doporučením SPC jsem sestavovala individuální plány většinou dovedností, které má dítě procvičovat. O projevech chování tam nebylo nic, musela jsem sledovat a podle toho reagovat. Byl případ, kdy mi ani ze SPC nedokázaly říct, co konkrétně dítě potřebuje, jak situaci řešit. nakonec z toho byl na konci mé pedagogické práce asistent pedagoga. Spolupráce byla velmi dobrá a já jsem si dávala dohromady to, co mi v pozorování chybělo. A věřte, vyšlo mi to v neprospěch rodiny. Chyba na začátku a možná, kdybychom nezačaly jednat, dopadlo to mnohem hůř.
Paní Ladislavo, je samozřejmě sympatické, že chcete druhému pomoci. Ale popisujete docela závažnou diagnózu. Jen vás chci upozornit na to, že u vztahů jako je ten váš s přítelem, existuje riziko, že se vpravíte jako kamarádka nebo partnerka do role jakési náhradní matky, a to je úloha nejen nesmírně náročná, ale v dlouhodobém horizontu také obvykle velice nevděčná. Zejména v partnerském vztahu je důležité, aby to byl vztah reciproční. Vše bych řešila s odborníkem, a to i v tomto ohledu.
V roce 1987 mi byla diagnostikována porucha soustřední spolu s dyslexií a dysgrafií. Dnes by to odpovídalo ADHD(tenkrát u nás taková diagnóza nebyla). Moji rodiče díky bohu vzali tuto informaci a věnovali mi více času. neměl jsem žádné úlevy, naopak jsem musel víc makat abych se s tím naučil žít a fungovat. z vlastní zkušenosti vím, že přístup který se v dnešní době prosazuje, je špatný. ADHD není něco co by mělo lidem ulevovat. život to komplikuje pouze tím že musím vyvinout větší úsilí abych mohl konkurovat všem ostatním. pokud já budu mít dítě s ADHD tak jej povedu stejně jako vedli moji rodiče mě, protože vím, že to je správná cesta. prošel sem si tím.
Právě – s takovými rodiči a jejich dětmi se pak i dobře spolupracuje. S tímto přístupem je to v podstatě přirozená práce, člověk ji nemusí brát/nebere ani jako ztíženou. A leccos se následně také může zlepšit. Většinou si přitom i uvědomíme, že vlastně každý má nějaký menší či větší handicap, něco, co v životě musí překonávat.
Děkuji za zajímavý a přínosný komentář 🙂
Děkuji za tento článek, hodně mi pomohl. Mám dceru 10 let a posílají nás od čerta k ďáblu. 2. a 3. třídu nám dali individuální plán. Teď jsme ve 4 tř. Přidali poruch a spoustu věcí, jak je ještě horší než byla a IVP nám vzali. Na asistenta nemáme nárok, i když dle mého názoru i rovněž paní učitelka se k tomu přiklání by to dceři hodně pomohlo. Na neurologie odcházíme každý měsíc :suspendence ADHD. Navrhli nám léky. Taktéž navrhla i paní psycholožka. Bála jsem se toho, ale jdeme do toho. Snad nám to pomůže. Jsem už zoufalá z toho, že se tak moc dcera snaží a prostě to nejde. A pak přijde jedna paní spc. pedagožka, která ji vidí 2h. I s cestou a vůbec neposlouchá co se snažíme s paní učitelkou říct. Prostě se nevejdeme do tabulek. Smutné, že se tyto děti řadí podle tabulek. Už i tak to mají těžké….
Mám dva syny s ADHD. Starší nemá tak výrazné projevy 15 let jak mladší 1O let. Oba mají vyznamenání. U mladšího jsou stále problémy, které řešíme s paní učitelkou. Děti s ADHD jsou velice chytří jen na to potřebují více času a hlavně je to musí bavit. Tto děti potřebuji hodně lásky a trpělivosti. Oba mají tuto diagnozu zděděnou po mne. K ADHD se připojují další zdravotní problémy. Ale jsou to zlatíčka a jsou bezprostřední.