Eva Motyková: Domácí škola ze mě dělá nepřítele mých dětí. Chci se s nimi zase kamarádit, hrát hry a jen tak být

Jsem matka tří dětí. 1.třída, 3.třída, 8.třída. Jsme společně zavřeni v bytě 4+kk na kraji malého sídliště, nemůžeme ven, nejdeme raději ani na nákup, babičky i tety se nás bojí, a já mám milion povinností. Kromě toho, že jsem se neplánovaně ocitla v domácím vzdělávání, měla bych chodit i do práce. Pracuji jako personalistka v menší výrobní firmě, nyní tedy převážně z domu nebo na telefonu. Home office má i můj muž programátor, který tráví hodně času u počítače. Děti chodí

Tomáš Chrobák: Pojďme využít příležitosti a na chvíli zrušit povinné úkoly i známky. A pozorujme, co se stane

Zážitky z posledních dnů mě přiměly k zamyšlení nad současnou situací ve školách. Vnímám ji jako mimořádnou příležitost. Jako šanci skokově se posunout nejen v tolik zmiňované digitalizaci, ale především v tom, jak vést děti k samostatnosti a osobní autonomii. Přesně opačně na mě ale působí situace, které mě obklopují. Bojím se, že pokud budeme pokračovat ve způsobu práce, kterým jsme tohle období začali, přejde chuť učit se i ty, kteří se dosud vzdělávali rádi. Co s tím? Řeknu vám, co

Jan Kršňák: Odehrává se nejdůležitější společenská událost našich životů. Děti se nemusí nic cíleně učit, hodně se toho naučíme my všichni

Ve škole jsme se naučili dělit čas na čas pro učení, pro práci a čas pro volnou zábavu. Ale co když je takové dělení špatné? Co když se lze učit i během volna? Co když se ve skutečnosti učíme po celý život, i po dokončení školní docházky, každý den, každou minutu, od narození až do smrti? Co když se vzděláváme, i když jsou školy zavřené? Co když se právě odehrává vyučovací hodina, při níž se naučíme něco opravdu podstatného? Každý

Hana Matoušů: I české příběhy mají globální sílu. Náš vítěz učitelské ceny se dostal do světového finále

Tomáš Chrobák, učitel matematiky z Moravskoslezského kraje a vítěz loňského ročníku českého kola Global Teacher Prize, se právě stal jedním ze světových finalistů soutěže. Vybíralo se z dvanácti tisíců učitelů ze sto čtyřiceti zemí světa. Padesát finalistů je ze třiceti sedmi zemí. Mám v rámci EDUinu cenu GTP na starosti a mám samozřejmě ohromnou radost, byť ji teď prožívám na pozadí koronavirové pandemie. Zdálo by se, že v globálním srovnání se zeměmi, kde učitelé čelí dramatickým situacím, nemůže Česká republika nabídnout stejně strhující

Ondřej Šteffl: Učitelé, klid! Nehoří to, nechte děti a rodiče, aby se zkonsolidovali, pak můžete v klidu řešit, jak učit

Mám dojem, že jsme se všichni, kdo se pohybujeme kolem vzdělávání, trochu lekli přijatých opatření  a honem honem řešíme, co dělat. Lekli se rodiče, děti, učitelé, ředitelé, vysoké školy. Vlastně se lekli všichni. Jako by bylo nutné hned od prvního dne děti podchytit a nenechat je vydechnout. Pamatuju si ještě uhelné prázdniny, byl jsem u babičky. Určitě jsem se tam toho hodně naučil, už ale nevím co. Ale vyjmenovaná slova ani Ohmův zákon to nebyl, škola na nás nedosáhla. A

Vojtěch Mýlek: Jaké děti se scházejí s neznámými lidmi z internetu? Tohle vyplývá z mé diplomové práce

Jsem členem výzkumného týmu IRTIS z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, který se zapojil do rozsáhlého mezinárodního výzkumu chování dětí na internetu EU Kids Online. Ještě než vypukl poprask kolem dokumentu V síti, zajímal jsem se o děti a dospívající, kteří se baví s lidmi, jež znají pouze z internetu – a to jak pouze online, tak i v rámci osobních setkání v realitě. Kolik takových dětí a dospívajících vlastně je? Liší se nějak od těch, kteří se na internetu

Štěpán Moravec: Škola, kde učitel předstírá, že je expertem na svůj předmět, je jen mentální zvyk. Jde to i jinak

Pracuji na střední škole, kde učitel je hlavně expertem na proces plánování a reflexe učení a na potřeby studentů. Učíme (a učíme se) hodně, vyučujeme málo. Studenti se u nás učí hlavně sami. A ačkoliv vyučuji ze srdce rád, myslím, že je to tak správně. U přijímacích zkoušek musí uchazeč odpovědět na tři otázky: za prvé, čemu se chce během studia věnovat. Náš školní vzdělávací program je totiž vystavěný tak, aby zhruba polovinu času “vyučování” měl student na to, věnovat se

Marta Pavelková: Shrnout výkon dítěte pod jedno číslo nemůže přinést nic dobrého, soutěživá atmosféra nesvědčí ani dospělým

Pracovala jsem v nadnárodním korporátu, kde bylo zvykem hodnotit výkon zaměstnanců. Byla to velmi zajímavá zkušenost – člověk by neřekl, jak taková věc dokáže narušit integritu člověka, ale i vztahy na pracovišti a výkon celého týmu. Firma se zabývala online prodejem, náplní mé práce byly překlady popisků k produktům a kompletní zákaznický servis. To vše zabalené do obrovského stresu. Na konci měsíce se totiž zveřejňoval jakýsi žebříček produktivity – minimum bylo šest vyřízených mailů, překladů nebo telefonátů za hodinu. Hodnocení tedy

Ludmila Hamplová: Výběr školy pro dceru jsme moc neřešili… A pak přišla šikana. Teď hojíme traumata

Asi to bude znít divně, ale od základní školy, kam bude chodit moje dcera, jsem toho moc nechtěla. Když se dítě chce učit a umí celkem vycházet s ostatními, nemusím přece nic řešit, myslela jsem si. Netušila jsem, jak hodně se mýlím, kolik sil mě bude stát dostat dceru z běžné základky pryč, a jak bude těžké zhojit její traumata způsobená šikanou. Nad výběrem školy jsme nijak zvlášť nepřemýšleli. Žijeme v jednom rychle se měnícím městě nedaleko Prahy, kde počet obyvatel neustále roste.