Lucie Martin Nešporová: Jsem máma tyranka a nestydím se za to. Mobily, tablety ani televizi našich pět dětí k dispozici nemá

K sepsání tohoto příspěvku jsem se nechala vyprovokovat v rámci jedné diskuse na téma „Pravidla k používání mobilů u dětí“, která se odehrála na nejmenované sociální síti. Vlastně i my jsme se již delší dobu s manželem zamýšleli nad tím, jak v naší domácnosti nastavit pravidla, aby se z našich dětí nestali úplné zombie neustále přilepené na obrazovku tabletu, telefonu nebo jakéhokoliv podobného vynálezu. Nakonec jsme dospěli k poměrně drsným závěrům a k celkovému odmítnutí jakékoliv demokracie v otázkách užívání počítačů, mobilních telefonů, tabletů našimi dětmi. Musím ovšem vysvětlit,

Kateřina Emer Venclová: Co se podpory nadaných dětí týče, točíme se v kruhu, je to taková Hlava XXII

Dlouho jsem byla přesvědčená, že je česká legislativa oddaně věrná odkazu Franze Kafky. V podpoře nadaných žáků je ale jasně znát rukopis Josepha Hellera. Představme si žáčka, který učivo zvládne dřív než ostatní, nebo je pochopí na první dobrou (i když někdy trochu jinak, než to učitel myslel). Při dalším vysvětlování a procvičování se nudí, otravuje, zlobí. Po nějakém čase má dost velké problémy – se školou, s vrstevníky, s rodinou, a hlavně sám se sebou. Seženou-li rodiče dobrého psychologa

Hana Matoušů: Učení je nakažlivé jako chřipka. Už pátý týden se mi nedaří této nákazy zbavit

Máme doma šesťáka. Právě opustil bezpečné, v jeho případě bohužel trochu stojaté a zatuchlé vody prvního stupně a vrhl se do proudu druhostupňového vzdělávání. Poprvé konfrontován s rozmanitostí pedagogického sboru. Poprvé konfrontován s radostí z poznání. Je jí natolik plný, že ji neudrží v sobě, ale nekontrolovaně z něho tryská. „Víš, že kdyby se Země přestala otáčet kolem své osy, tak vybuchne a my s ní?“ vypálí na mě před spaním. „Opravdu? Protože se část, která je blíže slunci, přehřeje a začne hořet?“ plácnu. „Nebo

Jana Červenková: Nechci vařit, chci zas pařit! Heslo zářijových matek-zásobovaček s vytahanýma rukama

Celé září si připadám jako zásobovač. Míjím se na ulici s ostatními matkami, soucitně se na sebe díváme a v rozšířených zorničkách nám problikají nápisy „SOS“. Na transparenty s údernými hesly typu „Nechci vařit, chci zas pařit!“ v těch vytahaných opičích rukách není místo. Každá si jak hovnivál valíme před sebou to své zbožíčko. Sto rolí hajzlpapíru do školky, mýdla, kapesníčky, špejle, obaly, podložky, z kabelky nám trčí čtvrtky, nejhorší jsou ty átrojkové, ty prostě nenarvete nikam… Od domu k

Veronika Dittrichová: Čeho si cením? Že dnes mohou děti ve škole myslet nahlas. My jsme mysleli tajně

O prázdninách jsme na rodinném setkání vedli řeči o tom, co bylo…“Jak jsem v 1.třídě soudružce učitelce zopakoval, co si můj děda myslí o komunistech,“ vzpomíná bratranec na 70. léta tvrdé normalizace. Děda očividně netušil, jak pozorný je jeho vnouček. Řekl ve škole přesně to, co slyšel doma – a rodina pak měla průšvih. Můj otec mi říkával: myslet si můžeš, co chceš, ale neříkej to ve škole…! Jaký to pro dítě nepochopitelný paradox. A nechávám si hlavou běžet obrazy: Foglarovy

Jaroslav Jirásko: Na vstupu zvídaví prvňáci, na výstupu otrávená mládež. Mají v tom prsty rodiče i škola

Tak nám minulý týden nastoupili do školy prvňáčci. Mají za sebou období života, kdy se naučili úplně nejvíce. Umí mluvit, chodit, myslet, hrát si… Ještě jsou každý jiný. Většina z nich je zvídavá, “proč” a”jak” jsou jejich nejčastější slova. Hned druhý den mě při toulkách po škole bez zábran navštíví v ředitelně. Ptají se na to, co vidí. K čemu to je? Prohlížejí si dětské obrázky, skartovačku, kluky zaujme jánského medaile ve vitríně, holčičky  se shluknou kolem plyšové veverky – 

Eva Holubová: Tu správnou učitelku pro své děti jsem hledala rok. Stálo to za to, těžíme z toho dodnes

Vzpomínám na první školní den mých dvojčat v Základní škole sv. Voršily nedaleko Národní třídy. Snažila jsem se jim vybrat školu a učitelku, které se nebudou bát, ale budou ji mít rádi a budou si jí vážit. Která je nebude trestat, ale bude je vychovávat a bude u nich požívat autoritu, která vyvěrá z úcty, nikoli ze strachu. Hledání trvalo rok a našli se v mém okolí tací, kteří se mi posmívali nebo mě osočovali, že si myslím, že jsou mé děti

Lenka Menšíková: Děti se učí od rodičů, tak proč to nevyužít i v době, kdy už chodí do školy? Poradím vám, jak na to

„Už zase se hrabou v hlíně, podívej, jak vypadají,“ ujely mi jednou nervy, když jsem viděla své děti (ještě ve školkovém věku) opět celé od bláta. Ti dva nevynechali jedinou příležitost se od hlavy k patě ušpinit. Většinou mě baví je pozorovat, ale jsou chvíle… no, chápete mě, ne? Soused se na mě podíval a s úsměvem konstatoval: „A ty se divíš? Co děláš každou volnou chvíli???“ No, ano, miluji zahradu, květiny, byliny a kontakt s nimi mě naplňuje klidem a radostí. A děti

Tereza Schillerová: Nelečte si na dětech své mindráky, dříve nebo později toho budete strašně litovat. Třeba až dostanete rakovinu

V létě roku 2016 jsem  na svém blogu odpinkla článek nazvaný „RODIČŮM“ (ne mým, ale všem), a ten se stal fejsbukovým virálem. Inspirovala mě k tomu jedna vzteklá maminka, kterou jsem potkala ve škole svého syna. Potom jsem si začala všímat, že je takových maminek (i tatínků) všude plno. Jedna vynadala dcerce v obchodě, že překáží, místo aby ji prostě jemně přesměrovala. Jiná udělala katastrofu z díry na synových kalhotech, a slyšela jsem i neuvěřitelný slovní průjem kvůli dvojce (!) z češtiny.