Jan Vávra: Škodí dnešním dětem přílišná tolerance? Spíš osamělost, špatné vztahy dospělých a výchovné lži

Na zdi na Facebooku mi již několik let „přistávají“ různé, ale navzájem si podobné články o tom, že děti jsou dnes zlé, neposlušné, nemají respekt a ničeho si neváží. Může za to údajně příliš tolerantní výchova. Dětem se vše dovolí, a takto to vypadá. Je třeba přitvrdit. Než to všechno alibisticky hodíme na děti, doporučoval bych se zamyslet nad tím, jaký na té situaci máme podíl my dospělí. Nakonec je to vždy o dospělých, ti mají v ruce výchovu. Polovina manželství

Miroslav Hudec: Jak mě jako vzpurnou socku nevzali do pionýra. Paní učitelky, neunáhlujte se v úsudku

V sychravém listopadovém odpoledni popotahuje kluk nosem a oběma rukama se přidržuje mokrých ok drátěného plotu. V ohrazeném prostoru hraje gramofonová deska Pochod padlých revolucionářů a na dlážděném prostranství před mauzoleem sovětských vojáků stojí v pozoru jeho spolužáci v bílých košilích a tmavých kalhotách a sukních. Kluk na chvilku zavírá oči a představuje si, jak taky stojí vedle nich ve vzorně vyrovnané řadě a jak mu elegantní, nažehlený důstojník spolu s vnadnou okresní tajemnicí Československého Svazu Mládeže taky uvazují pionýrský šátek a potřásají rukou. Když

Václav Hořejší: Je úroveň našeho školství špatná, nebo dobrá? Jak se to vezme

Často čtu stesky nad klesající úrovní vzdělanosti naší mládeže. Teď ve zkouškovém období bych se k nim někdy i rád připojil. Po večerech opravuji testy posluchačů předmětu imunologie na Přírodovědecké fakultě UK a u většiny z 200 studentů jsou výsledky skutečně tristní. Mnozí tito mladí lidé zřejmě nemají mentálně na to se tenhle poměrně snadný předmět (ve srovnání třeba s teoretickou fyzikou nebo matematikou) naučit. Našemu univerzitnímu systému neprospívá, že je založený na jakémsi „bulimickém“ principu. Ono ale není divu – ve

Tomáš Feřtek: Proč jsou učitelé tak hákliví na kritiku? Možná jim to připomíná špatné známky

Učitelé dnes nemají respekt, ozývá se tu a tam ve veřejné debatě. Nejčastěji od učitelů. Já jsem to ale ještě na vlastní oči neviděl. Stížností na konkrétní školy a učitele jsem od rodičů zažil stovky, ale nedostatečný respekt ne. Víc něž pětadvacet let bydlíme v malé obci na rozhraní středních a jižních Čech a moje žena tu s přestávkami učí na základní škole. Za tu dobu bych nenašel opravdu jedinou situaci, která by se dala vyložit jako projev neúcty či dokonce pohrdání

Bloger Táta parťák: Vedeme děti k zodpovědnosti, nebo k poslušnosti? Já totiž nechci, aby mé děti byly poslušné

Přečetl jsem si článek Marka Hermana, že „tříleté dítě by mělo mít nejméně dvě povinnosti“ a zamyslel jsem se. Co to  vlastně jsou, ty povinnosti? A proč je mají děti mít? Nemám slovo povinnost rád. Na pozadí cítím: Musíme vás k tomu donutit, jinak byste to nedělali. Typicky třeba povinná školní docházka, povinná četba, povinný domácí úkol. Cítíte chuť to dělat, když je to povinné? Já naopak. A když něco z toho naopak povinné není, lidé to přesto (nebo možná právě

Tereza Puldová: Když dítě dostane do ruky dotykáč, změní se. Naše dcery ho ještě nemají, i když loudí

Naše dcery (dcery 9 a 7,5) nemají zatím mobil ani tablet. Ne, nejsme rodina Amišů. Během mateřské jsem pracovala z domova na počítači. Část práce spočívala i v péči o FB stránky různých projektů. Děti od malinka viděly maminku pracovat na počítači i na „chytrém“ telefonu. A když se jednou vrátily z prázdnin s babičkou a dědou na chalupě, kde byly i jiné děti, začaly najednou mluvit o tabletu. Zvlášť mladší dcera začala loudit a dokázala být hodně „protivná“. Byla

Jan Kršňák: Maminky, zkuste si vystřelit z brokovnice a sundat nějaké to monstrum, budete svému synovi blíž

Většině matek se nelíbí, když děti hrají násilné počítačové hry. Ale především kluci je mají rádi. Dávají jim příležitost stát se hrdinou, což je v dětském věku v naší společnosti poměrně těžké zažít jinde. Ale když si dítě nezažije pocit hrdinství, jak se může v dospělosti stát hrdinou? Možná proto je kolem nás hrdinů tak málo. Nevíme, jak se to dělá, žádné hrdinné dobrodružství jsme nikdy nezažili. Další věcí, kterou se děti hraním akčních her učí, je spolupráce. Spoluhráči mohou

Eva Hankusová: Když něco chceš, musíš pro to něco udělat. A to platí, i když chceš morče

Naše čtyřletá Soňa si přeje morčátko. Přeje si ho opravdu hodně, už nejmíň půl roku chodí, prosí, přemlouvá. Já jsem ten typ rodiče, co dětem docela rád dopřeje, když třeba chtějí nějakou hračku. Ale morče? To je něco úplně jiného. Sedly jsme si se Soňou a probraly jsme to. Že morčátko není hračka, je to živý tvor, který má svoje potřeby. Pokud si ho pořídíme, zasáhne to do chodu celé rodiny. Budeme muset zařídit hlídání, když pojedeme pryč. Musí se

Miroslav Hudec: Máme to snad v genech – i městské děti rády lezou po stromech. Tak proč je nenecháme?

Tak nám tady v České Lípě Lidl postavil Rákosníčkovo hřiště. Dopředu říkám, že Lidl nemám moc rád, protože kvůli parkovišti nechali vykácet řadu topolů, údajně kvůli bezpečnosti, a pak se ukázalo, že byly o několik metrů dál a nebyl pro to žádný důvod. No, ale zpátky k tomu hřišti, které si Lidl předsevzal postavit v různých českých městech a my už ho tu máme. Rodiče tou novotou nadšení, děti nadšené. Ale jen nějaký čas. Hřišťátko je sice barevné a tak trochu jako z pohádky,