Zdenka Vlasáková: Mikuláš ani Ježíšek neexistují, přiznali jsme synovi, když mu bylo sedm. Nechceme dětem lhát

Stalo se to předloni, syn byl tehdy v první třídě. Jednoho večera při koupání začal úplně nečekaně o existenci Mikuláše a čerta. Prý někdo ve škole říkal, že nejsou a on to ví taky, protože když tu byl minule čert a mluvil, tak se mu nehýbala pusa, ani nemrkal, takže je jasné, že to byla maska, převlečený člověk. Návštěvu čerta a Mikuláše zažil do té doby dvakrát a necítil se v tom dobře, stejně jako my rodiče. A přišla záludná otázka: jestli

Soňa Musilová: Moje děti byly za klávesnicí počítače ještě dřív, než se naučily sedět. Zákazy nic dobrého nepřinesou

Před časem jsem na webu rodicevitani.cz četla článek o zakazování mobilů a televize dětem a ráda bych napsala svůj pohled na věc. Nesouhlasím s názorem některých rodičů, že moderní technologie jsou strůjcem veškerého zla. Podle mě je počítačová gramotnost stejně důležitá jako znalost anglického jazyka nebo vlastnictví řidičského průkazu a zbytečné extrémy můžou přinést jen problémy. Moje děti byly za klávesnicí počítače ještě před tím, než se naučily sedět. Manžel si vzal syna na klín a společně „konfigurovali“. To, co tehdy

Tereza Bočanová: Odstartoval to před časem jeden pytlík odhozený v lese, teď se studenty sbíráme i jinačí věci

Každý měsíc jezdím se studenty na víkendové akce do přírody a vozíme s sebou velké pytle na odpad. Neváháme je použít! V říjnu jsme zamířili do Lovečkovic u Litoměřic, kde se konal Den za obnovu lesa. V severních Čechách jsem studovala, s univerzitou v Ústí nad Labem spolupracuji a ten kraj mě chytil za srdce, a tak se mu to snažím vracet, kdykoliv mám příležitost. U Lovečkovic máme chalupu, takže jsme se studenty mohli hlavu složit zdarma, což se rozhodně počítá. Přijeli jsme v pátek navečer

Michaela Šédová: První svařák a konečně svobodně do kostela: to byl můj listopad 1989

Sedmnáctý listopad 1989 jsem prožívala jako studentka pražského gymnázia velmi intenzivně, pamatuji si téměř na každý okamžik: sobotu, kdy se spolužáci domlouvali, že půjdou na Albertov, a já jsem nemohla, protože jsem byla velmi aktivní v podzemní církvi a vedla skupinku „náboženství“ malých děvčat; pondělí, kdy spolužáci ve třídě vyprávěli, co se stalo na Národní třídě; následující dny, kdy jsme na chodbě naší školy poslouchali Svobodnou Evropu a prožívali propuštění Jána Čarnogurského, demonstrace na Václavském náměstí a na Letné… Doma

Dan Pražák: Jak na zlobivou třídu, když nechci dávat poznámky? Výsledek osobního experimentu jednoho začínajícího učitele

Loni jsem dostal třídu na druhém stupni, která byla mezi kolegy vyhlášená jako těžce zvladatelná. Byli tam žáci, kteří se dokonce pyšnili tím, kolik už nasbírali poznámek. Přidávat jim další se mi nezdálo jako efektivní způsob, jak se třídou pracovat, a to i kdybych byl ten typ, co si na poznámky potrpí. A to nejsem. Atraktivní mi nepřipadaly ani další možnosti umravňování jako třeba písemky za trest. Tím jako učitel trestám i sám sebe, musím je pak opravit, a to

Tomáš Hajzler: České reakce na Gretu ukazují, co jsme se naučili ve škole – excelentně papouškovat a hledat na druhých chyby

Česká „diskuze okolo Grety“ je tou nejlepší metaforou toho, na co tady léta poukazují kritici našeho školního systému – tj., že naše školství se přežilo, nebezpečně škodí jednotlivcům i společnosti a do budoucna bude zásadní překážkou naší schopnosti postavit se výzvám, které nevyhnutelně přijdou. Na případu všech těch českých reakcí na Gretu je jasně vidět, co s námi náš školní systém dělá. Ten většinový nás na prvním místě přetváří ve vášnivé „fanoušky znalostních soutěží“, kteří všechno ví (nebo vědí, že

Jan Vávra: Je třeba stále mluvit klidným a vyrovnaným hlasem, abyste byli dobří rodiče? Rozhodně ne

Myslím, že dlouho jsem jako rodič žil v představě jakési „idealizované“ komunikace, která se projevuje tak, že mluvím klidně, vyrovnaně, emoce jsou pod kontrolou. Zkušenost mi ale opakovaně ukazovala, že něco je špatně. Člověk před dětmi dlouho vypadá klidně a vyrovnaně a buď a) se z něj stává takový „permanentní Ned Flanders“ b) pohár přeteče, on vybuchne a rozmetá všechno, o co se předtím snažil. Člověk to vidí kolem sebe. Někdo je programově stále milý, a pak se diví, proč

Lucie Martin Nešporová: Jsem máma tyranka a nestydím se za to. Mobily, tablety ani televizi našich pět dětí k dispozici nemá

K sepsání tohoto příspěvku jsem se nechala vyprovokovat v rámci jedné diskuse na téma „Pravidla k používání mobilů u dětí“, která se odehrála na nejmenované sociální síti. Vlastně i my jsme se již delší dobu s manželem zamýšleli nad tím, jak v naší domácnosti nastavit pravidla, aby se z našich dětí nestali úplné zombie neustále přilepené na obrazovku tabletu, telefonu nebo jakéhokoliv podobného vynálezu. Nakonec jsme dospěli k poměrně drsným závěrům a k celkovému odmítnutí jakékoliv demokracie v otázkách užívání počítačů, mobilních telefonů, tabletů našimi dětmi. Musím ovšem vysvětlit,

Kateřina Emer Venclová: Co se podpory nadaných dětí týče, točíme se v kruhu, je to taková Hlava XXII

Dlouho jsem byla přesvědčená, že je česká legislativa oddaně věrná odkazu Franze Kafky. V podpoře nadaných žáků je ale jasně znát rukopis Josepha Hellera. Představme si žáčka, který učivo zvládne dřív než ostatní, nebo je pochopí na první dobrou (i když někdy trochu jinak, než to učitel myslel). Při dalším vysvětlování a procvičování se nudí, otravuje, zlobí. Po nějakém čase má dost velké problémy – se školou, s vrstevníky, s rodinou, a hlavně sám se sebou. Seženou-li rodiče dobrého psychologa