Jak správně bojovat aneb proč se teď ve školách tolik mluví o pravidlech? Už tomu rozumím

Jedno páteční odpoledne jsem se nachomýtla k tomu, když na základní škole Edisona v pražských Modřanech tři malí žáci, Matěj, Jenda, Eliáš, ve věku sedmi osmi let, vymýšleli pravidla boje. Jak správně bojovat v družině. Domlouvali se, kam může vést rána (ne na břicho, ne do hlavy), že to nebude plnou silu, že kdo nechce bojovat, nikdo se ho nedotkne, že každý může přestat, kdy chce – signál je zvednout ruku. Paní učitelka jejich debatu usměrňovala a výsledky zapisovala. Společně

Jan Juříček: Žáci by měli hodnotit učitele. To nás pedagogy může někam posunout. Jak?

Kultura v českém školství není taková, že by si učitelé uměli navzájem dávat zpětnou vazbu a mnozí si názory druhých berou dost osobně. A tak jsem evaluací pověřil žáky. Zpětná vazba od nich je podle mě velmi cenná. Už během studií na pedagogické fakultě jsem se intenzivně zabýval hodnocením, nesoustředím se ale tolik na hodnocení žáka učitelem, ale obráceně – na hodnocení učitele žáky. Psal jsem na toto téma i diplomovou práci. Srovnával jsem různé dotazníky, které pro evaluaci používá sedm

Miroslav Hudec: Stačilo málo a jeden kluk i jeden učitel by měli jiný osud. Jiná matikářka

I v nejvyšších vládních kruzích se teď mluví o tom, že tvrdou učitelskou práci je třeba spravedlivě ocenit. Tak, aby studium učitelství a práce učitele byly cílenou první volbou, a ne až východiskem z nouze. Kéž by se to povedlo. Otázkou je, jak se ti nově přilákaní nadšení učitelé budou ve sborovnách cítit. Vybavila se mi k tomu jedna historka. Zvonil telefon a ve sluchátku se ozval hlas mladého učitele z jedné sídlištní základky. Trochu s obavami jsem čekal obvyklé výtky, jak

Jan Kršňák: Chcete u svého dítěte vypěstovat závislost na počítači nebo mobilu? Poradím vám jak

Není problém pustit malým dětem pohádku v televizi či na tabletu, když unavená maminka potřebuje uvařit večeři nebo si na chvíli v klidu sednout. Nezanechá to na dítěti žádné trvalé stopy. Nechat dítě hypnotizovaně zírat do obrazovky sice není ideální způsob komunikace mezi rodičem a dítětem, ale nejdůležitějším médiem jsou pro děti jejich rodiče  – skrz rodiče dostávají nejvíce informací – a je důležité, aby to byla média správně naladěná, klidná a spokojená. Stále více rodičů však používá obrazovky k

Tomáš Chrobák: Kdy už konečně přestane to dělení na génie a lopaty? To by nám všem prospělo

„Stávající matikář tvrdí, že na dementy nemá čas a že někdo k lopatě musí,“ napsala mi matka jednoho mého žáka, když mě žádala, jestli bych byl ochoten ho doučovat matematiku. „Syn je velmi citlivý a empatický, byl by z něj výborný psycholog. Ale tato cesta vyžaduje gympl a vysokou, to nevím, jestli zvládne,“ dodala. Bylo mi z toho smutno. Kdy už konečně zmizí ze škol tohle nálepkování na génie a lopaty? Hned na prvním setkání s Petrem jsem si ověřil, že popis

Michal Horáček: Přijímací zkoušky na univerzitu jsou různé, ale jedno je spojuje – je to trauma

Znovu jsem si to uvědomil v den, kdy jsem (spolu s 200 dalšími uchazeči, téměř výhradně mladými ženami) dělal písemnou část zkoušky na denní studium katedry Dějin umění FF UK. Přijímací zkoušky na univerzitu jsou docela trauma. Je to situace buď-anebo, musíte uspět právě ve stanovené chvíli. Vzhledem k tomu, že každý z uchazečů musel před zahájením vyplnit formulář týkající se zdravotní způsobilosti a pro činovníky katedry nebylo snadné to všechno zkontrolovat, pozdržel se začátek o tři čtvrtě hodiny. Když

Tereza Puldová Stárková: Jak na ranní vstávání a vypravování dětí do školy, aby den nezačínal mrzutě? U nás to děláme takto

O tom, jak uspávat děti, už existuje moře článků. Ale o tom, jak je ráno vzbudit, se toho moc nepíše. A to přesto, že právě buzení a vypravování dětí do školy je skutečnou noční můrou mnoha rodičů. Když jsou děti malinké, často energicky a nadšeně budí celou rodinu klidně už před pátou ranní. Jakmile ale dorostou do školkové a školní docházky, stávají se z nich ranní spáči, které těžko vytahujeme z postelí. Jak tedy ráno zvládnout, aby den nezačínal jako

Útěcha pro rodiče, jejichž dítě se nedostalo na střední školu. Znáte rozdíl mezi ověřovacím a rozřazovacím testem?

V tomto týdnu mnoho rodičů smutní, protože se jejich dítě se nedostalo na školu, kam se hlásilo. Nedostalo potřebný počet bodů v testech, nebo dokonce skončilo někde vespod žebříčku a oni na to nevěřícně zírají: jak je to možné, že naše skvělé, chytré dítě nepřijali? Tenhle sloupek možná může takového rodiče utěšit, byť konstatuje jen fakta. Ano, i velmi talentovaným a chytrým dětem se může stát, že u (těchto) přijímaček neuspějí. Ba co víc, u některých je to i dost pravděpodobné. U

Petra Pokorná Žádníková: Děti se chtějí a dokáží naučit vše samy, když mají dost podnětů. Nevěříte? Tady je náš příběh

Máme tři syny. Do klasické školy nechodí a chodit pravděpodobně nebudou, pokud o to samozřejmě sami neprojeví zájem. Jsou na domácím vzdělávání. Vycházíme z unschoolingu, tj. neučíme děti cíleně různým dovednostem a znalostem, ale necháváme jim prostor pro jejich vlastní hru a objevy, ze kterých jejich učení vyplývá. Škola má prý připravovat na život. Souhlasím. Ale pak by měla jako skutečný život vypadat. Lavice, zvonění, třičtvrtěhodina na každý předmět (o jejichž obsahu by se dalo široce debatovat), několikaminutová pauza a