Rodina a škola

Mít hodně dětí začíná být v módě. Jak si žijí velké rodiny? Je třeba rozdat povinnosti a spravedlivě dělit pozornost

autor:

Jedno dítě, žádné dítě, říkají někdy lidé a mají tím na mysli, že teprve s více potomky „na krku“ poznáte, jak náročná umí výchova a rodinný život vůbec být. Jenže je to opravdu tak, že čím víc dětí, tím je to všechno složitější? Zeptali jsme se matek z velkých rodin, jak se jim daří nejen přežít, ale také si svoje děti užít.   Zatímco ještě před pár roky rodina znamenala mámu, tátu, dvě děti a psa, v posledních letech přibývá rodičů, kteří chtějí

Jídlo, práce i učení. Život mnoha rodin se smrskl na jeden stůl, kde se odehrává vše. Buďte k sobě laskaví a komunikujte se školou, radí psychologové

autor:

Dospělí jsou uhnaní, dětem se stýská po kamarádech. K tomu úkoly a práce – denní realita českých rodin v karanténě. Zatímco bezdětným lidem a rodičům starších dětí se během mimořádného stavu ulevilo, rodiče zejména mladších dětí jsou někdy se silami v koncích. Jak zvládnout všechny role a nezbláznit se z toho? Buďte k sobě laskaví, radí psychologové. „Když se zavřely školy, chápala jsem to opatření jako nutnost. Netušila jsem ale, jaké potíže nám to způsobí,“ vypráví Romana z Prahy, matka dvanáctiletého Kryštofa

Eva Motyková: Domácí škola ze mě dělá nepřítele mých dětí. Chci se s nimi zase kamarádit, hrát hry a jen tak být

autor:

Jsem matka tří dětí. 1.třída, 3.třída, 8.třída. Jsme společně zavřeni v bytě 4+kk na kraji malého sídliště, nemůžeme ven, nejdeme raději ani na nákup, babičky i tety se nás bojí, a já mám milion povinností. Kromě toho, že jsem se neplánovaně ocitla v domácím vzdělávání, měla bych chodit i do práce. Pracuji jako personalistka v menší výrobní firmě, nyní tedy převážně z domu nebo na telefonu. Home office má i můj muž programátor, který tráví hodně času u počítače. Děti chodí

Tomáš Chrobák: Pojďme využít příležitosti a na chvíli zrušit povinné úkoly i známky. A pozorujme, co se stane

autor:

Zážitky z posledních dnů mě přiměly k zamyšlení nad současnou situací ve školách. Vnímám ji jako mimořádnou příležitost. Jako šanci skokově se posunout nejen v tolik zmiňované digitalizaci, ale především v tom, jak vést děti k samostatnosti a osobní autonomii. Přesně opačně na mě ale působí situace, které mě obklopují. Bojím se, že pokud budeme pokračovat ve způsobu práce, kterým jsme tohle období začali, přejde chuť učit se i ty, kteří se dosud vzdělávali rádi. Co s tím? Řeknu vám, co

Všechno slyší a všechno je to zajímá, ale pak z toho mají noční můry. Jak opečovat psychiku dětí v době globální pandemie

autor:

Málokdo teď dokáže myslet na něco jiného než na virus přišedší z Číny. Zajímá to i děti, mnohé z nich ale může nakonec celý ten rozruch pěkně vyděsit. Přinášíme pár tipů, jak s dětmi o pandemii koronaviru mluvit tak, aby z něj neměly noční můry, a jak v této době opečovat jejich psychiku. Mluvíme o koronaviru u večeře, čteme nahlas mimořádné zprávy z internetu, řešíme, jestli je ještě bezpečné jet za babičkou, a s nadsázkou spekulujeme, na jak dlouho by nám vydržel obsah špajzky. Děti to poslouchají,

Slyšíš, jak mluví stromy? Knížka od lesníka, který pro lidi oživuje les. Budete se těšit na večerní čtení!

autor:

“Róza dostala k Vánocům od prarodičů knihu o lese a já se do ní úplně zamilovala!” napsala na Facebook maminka šestileté holčičky Mariana. “Napsal to jeden lesník, který vodil léta do lesa dětské skupiny a nebavilo ho furt jen říkat ´tohle je buk´ a ´tohle je dub´. Píše o stromech, lesních zvířatech a rostlinách hrozně poutavě a smysluplně. Spoustu věcí jsem vůbec nevěděla. Ten autor je prostě boží!” Prozkoumali jsme autora Petera Wohllebena, půjčili si několik jeho knih a Marianu

Špatným zprávám v dnešní době neuniknou ani děti. Jak být v obraze, a přitom je nevyděsit? Pár rad rodičům

autor:

Zprávám se v dnešní době nedá uniknout, a to zejména těm špatným. Jen co ráno vezmete do ruky telefon, už se na vás valí. Koronavirus se šíří, ledovce ubývají, a mohli bychom pokračovat. Jisti si můžeme být jednou věcí: děti se to všechno stejně dozvědí. Na nás rodičích zůstává, od koho a jak. Zamýšlí se nad tím Paul L. Underwood, novinář z deníku New York Times.  Paul L. Underwood pracuje jako novinář pro deník New York Times. Sledovat, co je ve

Má škola právo hnát nemocné dítě pro omluvenku k lékaři? Pokud to není záškolák, tak by neměla

autor:

Českem proletěla chřipková epidemie, v některých školách kvůli ní odložili předávání pololetního vysvědčení, jinde raději zavřeli. Rodiče píší omluvenky a mnohdy kvůli nim tahají nemocné děti k lékaři. Mají školy právo po nich něco takového chtít? A mají lékaři povinnost omluvenky psát?  „Zrovna řeším, co mám dělat, když s dětmi při běžných virózách nechodím – a ani nechci začít chodit – k doktorce, a ve škole nám řekli, že při absenci déle než tři dny je potřeba omluvenka od lékaře,“ stěžuje

Jan Vávra: Jak reagujete, když vaše dítě něco chce? Je dobré umět říci ne, ale ne bezmyšlenkovitě

autor:

Odmítneme dítěti koupit další kopeček zmrzliny, nedovolíme mu další hodinu u počítače, chceme, aby ráno vstalo do školy – a oheň je na střeše. Dítě křičí, pláče, odporuje – a spolu s rodičem zažívá frustraci. Dítě proto, že nedostává to, co chce, nebo mu nutíme něco, co nechce, a rodič proto, že čelí jeho reakci. Co s tím? Právě schopnost reagovat na svou i něčí frustraci je podle mě v životě jedním z důležitých faktorů úspěchu a štěstí. Jakým způsobem zvládáme, když