Dieter Schwartz: O holčičce s dlouhými vlasy, která neuměla počítat. Jak pocit ohrožení může zablokovat vaše dítě

Během let, kdy jsem učil na základní škole, jednou přistoupila do páté třídy holčička. Měla velmi dlouhé vlasy a byla poněkud zakřiknutá. Když jsem na hodině matematiky zadal početní úlohu, všiml jsem si, že nepočítá, jen zírá do papíru. Opatrně jsem se jí zeptal, jak jí tenhle výpočet učili ve škole, kde byla před tím. Začala mi to vysvětlovat. Brzy mi došlo, že úloze vůbec nerozumí, ale nechce to přiznat. Když si všimla, že mi to začíná být jasné, propukla

Učiliště shromažďují vzdělávací odpad? Ano, ale na řemeslo jdou i skvělí žáci. Učňovské školství by proměnily čtyři maličkosti

„Na učiliště nechodí jen žáci bez motivace, ale i kreativní, manuálně zruční, výborní pozorovatelé s nadáním pro řemeslo a pro život. Proti takovým jsou mnozí gymnazisté uvadlé květinky,“ říká dlouholetý pedagog Robert Čapek v reakci na  sloupek Tomáše Feřteka v Respektu s názvem Smrad a nezájem. Z učilišť jsme udělali odpadkový koš školství. „S tím, co napsal kolega, souhlasím. Ale chybí tam polovina argumentů,“ říká Čapek. Jaké to jsou? Podle vás není pravda, že učiliště plní žáci bez motivace, kteří nikdy nezažili úspěch ve škole

V životě se mi hodila i zatracená matika a fyzika. Jak vzpomíná na školu autorka Marie Terezie Mirka Zlatníková

„Snažila jsem se ve třídě, kde platil spíš zákon silnějšího než chytřejšího, nějak přežít,“ říká scénáristka Mirka Zlatníková o letech strávených na základní škole v dělnické čtvrti. I takovou zkušenost ale dokázala v životě zúročit, stejně jako poznatky z neoblíbených exaktních věd. „Jakmile se vyžadovala přesnost, nastal horror. Špatné známky, opravné zkoušky.“ Základní škola: byly to šťastné roky, nebo utrpení? Dva šťastné, to když jsem chodila do první a druhé třídy na pražských Vinohradech. Skvělá učitelka, fajn děti. Hodně podnětů

Jak se slovenská učitelka stala asistentkou pedagoga: mám čtyři syny a ve škole se starám o Honzu

Inkluze v praxi očima asistentky pedagoga v jedné běžné pražské základní škole. Gabriela Kotmanová je Slovenka, původní profesí učitelka slovenštiny a hudební výchovy na druhém stupni. „O této pracovní pozici jsem slyšela samá negativa, ale mě to baví. Důležitá je souhra s paní učitelkou,“ říká. Co je přesně její náplní práce a o koho se stará? Jaké je vaše vzdělání? Vystudovala jsem učitelství pro druhý stupeň na pedagogické fakultě Komenského univerzity v Bratislavě, obory slovenština a hudební výchova. Učila jsem tři roky, v Bratislavě,

Divočina ve třídě. Co se událo jedno pondělní dopoledne ve 4.A základní školy za rohem

V základní škole, kterou mám za rohem, mi umožnili se přijít podívat do hodiny. A pak se děly věci. Ale začalo to už před tím. Jsem s učitelkou domluvená na pondělí, hodina začíná v deset. Nedostala jsem žádné instrukce, a tak píšu v pátek v půl osmé večer sms: „Omlouvám se, že jsem se neozvala dřív. Přijdu chvíli před hodinou, abyste mi řekla, jak se mám chovat. Každopádně budu sedět, ani nedutat.“ Přišla mi odpověď: „Klidně do hodiny zasahujte, ptejte se mě i

Lenka Vrtišková Nejezchlebová: Chopte se mě, pochopové, dala jsem obě své děti do jeslí

Slavný soude, mám hned dvě deprivované děti (3 a 6), které od dvou let trpěly nedostatkem mateřské lásky. Musely totiž do kolektivu stejně malých deprivovaných nešťastných kamarádů v soukromé školce (jeslích), aby tam trpěly při hraní, malování, zpívání, tancování pod školeným vedením nechutně vlídných a kreativních tet, aby strádaly společným blbnutím na hřištích a pískovištích, zoufaly si na procházkách a plakaly nedostatkem pozornosti a mateřské lásky v divadýlkách, místo toho, aby si náramně individuálně jaksepatří užívaly s výtvarně a múzicky dosti nekreativní

Jak se z bystrých kluků stávají skladníci, nebo spíš nezaměstnaní. „Ve škole na ně kašlou,“ říká učitelka angličtiny na SOU

Vtipní kluci na mopedu, co baví celou partu a dělají dobrovolné hasiče. Kluci, co imponují holkám. Co a kdy se s nimi stane, že jsou z nich nakonec skladníci na celý život, a to v nejlepším případě? „Tady na učilišti berou učně jako ´nestudijní materiál´, a tím pádem nikoho nezajímají. Musí si tu odsedět tři roky a víc od toho nikdo nečeká, ani oni samotní,“ říká Andrea Svobodová, učitelka angličtiny na SOU. „Od malička s nimi nikdo nepočítá a v tomhle věku je pak těžké

Tomáš Feřtek: Patříte mezi rodiče, kterým vadí slovní hodnocení místo známek? Tři věci, které byste měli vědět

Týden stará historka. Povídám si s učitelkou druhé třídy jedné pražské školy. Tak trochu si stěžuje, že k ní přešel kluk z malé školy založené rodiči a to či ono neumí. Třeba hůř čte. „Ale co je zajímavé,“ říká, „učení ho hrozně baví, pořád mi něco nosí a na něco se ptá. Ty moje ostatní děti ve třídě jsou ochotné dělat už jen věci, které jsou na známku.“ To je v pedagogické literatuře po desetiletí známá věc a potvrzuje to v rozhovoru pro Český rozhlas

Byl jsem šprt, šplhoun a žalobníček. Jak vzpomíná na školu muzikant a bavič Ivan Mládek

Ivan Mládek vzpomíná na školu rád. Na základce ho bavily všechny předměty kromě češtiny, která se nakonec stala jeho obživou. Ze školních škamen si odnesl mimo jiné ponaučení, že házet botami se nemá. Ošklivě jimi zranil spolužačku. „Musel jsem pak šplhat u učitelů a žalovat, abych si trojku z chování vylepšil na jedničku,“ říká. Základní škola: byly to šťastné roky, nebo utrpení? Většinou šťastné roky, výjimečně utrpení. Například když jsem v pololetí v sedmé třídě dostal trojku z chování za