Učitelkou jsem se málem nestala, zpívat moc neumím, říká letošní vítězka ankety o nejpopulárnějšího učitele Zlatý Ámos

Pavlína Kopáčiková z Vacova vyhrála anketu o nejpopulárnějšího učitele Zlatý Ámos, ale stačilo málo, a učitelkou na prvním stupni se nestala. Proč? Práce s dětmi ji celoživotně baví, ráda se jako učitelka učí nové věci, s dětmi sportuje, vymýšlí a tvoří, ale hudební výchova není její silná stránka. A pedagogické fakulty dodnes soudí, že pokud nehrajete na klavír a nepějete národní písně, nemáte na prvním stupni základní školy co dělat. A stejně tak můžete prohrát proto, že ve čtyřiceti neuplavete

Syndrom vyhoření – strašák, který obchází sborovnami. Až 80 % učitelů má nakročeno k vyhoření, tvrdí psychologové

Do práce nastupují s velkým nadšením. Pracují s nasazením, přesčasy jim nevadí, o víkendech i po večerech vyhledávají novinky z oboru. Po nějaké době je ale doběhne chronický stres. Dostavují se pochyby o smyslu práce, obrovská únava, a spolu s ní přichází odpor, zapomětlivost, sklíčenost a nesoustředěnost. Se syndromem vyhoření se nejčastěji setkávají ti, kteří pracují s lidmi, tedy třeba lékaři, sociální pracovníci, právníci – nebo také učitelé. „Oči bez jiskry, za celý den se neusměje, často si stěžuje na únavu, nic ho nenadchne

Zlatý Ámos je soutěž učitelské popularity. Umí ukázat, co děti na učitelích především oceňují

„Máte špunty do uší? To je dobře,“ komentoval moje sluchátka visící přes límec Slávek Hrzal, školský ombudsman a krom toho i letitý organizátor ankety o nejpopulárnějšího učitele. Potkali jsme se před žižkovským hotelem Olšanka. Nevěděl jsem přesně, jak to myslí, ale docházelo mi to postupně, schod po schodu, jak jsem se blížil do prvního patra, kde je konferenční sál. Znělo to velmi autenticky jako probíhající hokejový zápas, včetně apokalyptického kvílení vuvuzel. A přesně tak vypadalo celé odpoledne se Zlatým Ámosem.

Rodiče touží vědět, kdo bude učit jejich prvňáka, a vědí proč. V této škole je k učitelkám pouštějí

Na prvním stupni je třídní učitel pro děti středem školního vesmíru, je tedy hodně důležité, aby si se svými žáky rozuměl. Aby ho měly rády. To není jen něco navíc. Proto se hodně rodičů před zápisem domáhá na školách informace, kdo bude jejich dítě učit, chtějí učitele poznat osobně. Na základní škole v pražském Chodově mají v předzápisovém období Školu nanečisto. Během jedné z odpoledních hodin nanečisto paní učitelka Šárka Kačerová zkoumá pomocí zábavných úloh děti, které mají jít v

Čeští učitelé spolu obvykle moc nepečou, ale v téhle škole se důležité věci řeší u bábovky

Čeští učitelé tráví většinu času sami s dětmi ve třídě a další čas pak nad sešity a přípravami. Ke sdílení s kolegy se dostanou jen málokdy. V ZŠ Strossmayerovo náměstí v Praze se ale rozhodli, že si právě pro setkávání a vzájemnou inspiraci prostor udělají, i když to znamená, že dvakrát měsíčně chodí do práce o hodinu dřív. „Pojďte si vzít bábovku, je špaldová. Včera jsem ji pekl s dcerou,“ nabízí kolegům zástupce ředitele Martin Provazník lákavé plátky moučníku. Ve třídě 6.B voní káva a

Tomáš Feřtek: Proč jsou učitelé tak hákliví na kritiku? Možná jim to připomíná špatné známky

Učitelé dnes nemají respekt, ozývá se tu a tam ve veřejné debatě. Nejčastěji od učitelů. Já jsem to ale ještě na vlastní oči neviděl. Stížností na konkrétní školy a učitele jsem od rodičů zažil stovky, ale nedostatečný respekt ne. Víc něž pětadvacet let bydlíme v malé obci na rozhraní středních a jižních Čech a moje žena tu s přestávkami učí na základní škole. Za tu dobu bych nenašel opravdu jedinou situaci, která by se dala vyložit jako projev neúcty či dokonce pohrdání

Zapomněli jsme jako společnost, jak vážená by měla být učitelská profese, říká organizátorka ceny pro učitele

„Učitel je člověk, který má obrovský vliv. Může děti formovat, i deformovat. Hodně pro žáka udělat, ale i hodně pokazit. Proto bychom dobré učitele měli umět docenit,“ říká Hana Matoušů, která má na starosti organizaci české odnože mezinárodního ocenění Global Teacher Prize Czech Republic. Vyzvídali jsme na ní zajímavosti a fakta o této ceně,  která se letos koná již potřetí (první rok byl pilotní) a má napomoci pozvednout prestiž a vážnost učitelské profese. Na Nový rok odstartoval nový, již druhý

Jak jsem na učňáku potkala básníka. V dětech jsou skryté poklady, říká učitelka češtiny

„Aleše jsem potkala na Střední odborné škole třineckých železáren a ukázalo se, že má v sobě básníka a velký dar vyprávění,“ říká Veronika Dittrichová, učitelka češtiny a varhanice. Aleše jsem učila od třeťáku, na Střední odborné škole třineckých železáren. Obráběči kovů, češtinu měli každý druhý týden dvě hodiny. Dvacet pět kluků s nízkou motivací. Někdo spí na lavici po flámu, někdo jen tak bez zájmu kouká, bylo to pikantní. Klasická výuka nefunguje, to je jasné, a tak jsem hledala jiné cesty. Napadlo

Děti by se měly ve škole naučit rozumět světu, ne vedlejším větám, říká učitelka. Jedeme na výkon a podstatné nám uniká

Lucie Řehořová má za sebou více než třicetiletou praxi učitelky. Pracovala ve školce, v družině, na prvním i na druhém stupni. Nejraději vzpomíná na patnáct let strávených ve speciální škole pro děti s poruchami učení. „Měla jsem tam třeba holčinu, dyslektičku, která byla na prvním stupni označená téměř za nevzdělavatelnou. Nakonec odmaturovala a teď je na vysoké škole v Kanadě. Takové příběhy mě naplňovaly,“ říká.  Jaké děti chodily do vaší školy? Oficiálně jsme byli škola – tedy až druhý stupeň, od šesté třídy