Své šesťáky teď nazývám Robinsony. Na půl roku se stali mými kolegy, říká učitelka z Chomutova

Školní rok, který byl nejen pro české školy velmi neobvyklý, se chýlí ke konci. Děti z druhého stupně strávily ve škole od pololetního vysvědčení jen zhruba měsíc a půl. Každá škola a každý učitel přitom k výuce přistoupili po svém. Jak hodnotí uplynulou „dobu koronavirovou“ Markéta Moravcová, která učí češtinu a výtvarnou výchovu na ZŠ Chomutov, Zahradní 5265? Když se uzavřely školy, na co jste jako pedagogové u vás ve škole mysleli nejdřív? Když přišlo rozhodnutí o uzavření škol, věděli jsme, že

K čemu jim to bude? ptají se rodiče, když vidí, co se jejich děti učí. Proč to v mnohých školách stále vypadá jako před 30 lety?

Chodí teď za vámi děti častěji než dřív, protože potřebují pomoct s referátem nebo něco vysvětlit? Rodiče mají v době koronaviru unikátní šanci nahlédnout, co všechno se dnes děti ve školách učí. A mnozí jsou v šoku z toho, na jakých detailech i dnes školy často bazírují. Už dávno se mluví o tom, že je množství učiva třeba redukovat a soustředit se spíš na jeho hloubku. Zatím ale, jak se říká, skutek utek. Šestnáctiletý Kristián navštěvuje sextu jednoho gymnázia v Hradci Králové. Chová doma spoustu

Myšlenky učitele matematiky: Ve třídě mám koumáky i sběratele. Jak děti motivovat, aby se nebály přemýšlet, v této i jiné době?

Tomáš Chrobák, učitel matematiky Hejného metodou a vítěz minulého ročníku učitelské ceny Global Teacher Prize (který letos postoupil do finále světového klání) se v tomto třídílném seriálu zamýšlí nad tím, jaké má ve třídě děti. A nad tím, jak je vést, aby se z nich stali koumáci a ne sběratelé. Jaká otázka vás dokáže ve výuce nejvíc rozpálit? U mě to je: “A bude to na známky?” Každý z nás učitelů už tuhle větu slyšel. Míváme na to několik více

Školy jsou zavřené, jak učit děti na dálku? Vítězové učitelské ceny radí kolegům, jak uchopit těžký úkol

Děti sice ode dneška nechodí do školy, ale hrozí jim, že je učitelé zavalí prací na doma. Obvyklý učitelský strach, že se něco nestačí probrat, se znásobil. Ale mohou klasické domácí úkoly nahradit učení? A nezkolabují pod jejich tíhou celé rodiny? Tomáš Chrobák a Monika Olšáková jsou vítězové loňského ročníku učitelské ceny Global Teacher Prize. Tomáš učí matematiku, Monika přírodovědné předměty, ale je také lektorkou čtenářské gramotnosti. Jejich školy leží pár kilometrů od sebe, v Bašce a Janovicích na severní

Malvína Buclová: Proč se musím učit anglinu, když mám v mobilu překladač, ptají se mě studenti. Tady jsou aspoň čtyři důvody

„A proč se musím učit anglinu?“ ptá se mě zase jeden z mých žáků na technické střední škole. Podobných dotazů přibývá, a vlastně se není čemu divit – každou chvíli nás vývojáři překvapí novým překladačem nebo „apkou“, takže se generaci, která se už skoro narodila s displejem v ruce, může zdát, že si s tím v životě vystačí. Argumenty maturitou a vůbec čímkoli, co se nachází ve více či méně daleké budoucnosti, nezabírají. Že učení tříbí analytické myšlení anebo dokonce, že je prevencí Alzheimerovy choroby…

Říkají mi: „Jsi blázen, že ses na to dala“, ale já nelituju… Na slovíčko s čerstvými studenty peďáku

Kateřina, Jirka, Karolína, Tereza. Jsou v prvním ročníku Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Když vše dobře dopadne, stanou se z nich učitelé a snad půjdou i učit, pokud je vítr neodvane jinam (což se ale absolventům pedagogických fakult stává poměrně často). Co na výběr jejich budoucího povolání říkali rodiče a kamarádi? Jak se jim líbí na fakultě? A jaký by podle nich měl být učitel? Tereza: Všichni se sem vejdeme a je to tu interaktivní „Rodina mi do mých rozhodnutí nemluví,

Žádné mytí nádobí a krájení cibule, jeseničtí učni zvládnou hovězí líčka i vepřovou panenku. Vaří přímo před hosty, a ti se oblizují

Hodně se u nás mluví o špatné úrovni učňovského školství. Kdo si chce poopravit mínění, může se vypravit do Wiener Kaffeehaus v Priessnitzových léčebných lázních v Jeseníku. Studenti oboru kuchař a číšník z nedalekého učiliště vám tam naservírují tu nejlepší vepřovou panenku, o nugátových knedlíčcích nemluvě. Vše se navíc připravuje přímo před zraky hostů a v útrobách restaurace jsou skryty moderní výukové prostory. Je čtvrteční poledne, v jesenické kavárně prvorepublikového střihu je slušný frmol. Za kuchyňským pultem, na nějž je vidět od každého stolku

Žádné rádoby vaření ve cvičné minikuchyňce. Tady děti každý den uvaří několik desítek skutečných obědů

V jedné pražské škole se vedení rozhodlo, že nechá děti zacházet s ostrými noži a rozpáleným sporákem. Žáci sedmých a osmých tříd tu každý den samostatně uvaří několik desítek obědů. Jde o školu Montessori. Pomoz mi, abych to dokázal sám, je ostatně motto této pedagogiky.  „Takže pánové, dneska máme super čas. Je devět a my máme většinu té nejhorší práce za sebou. Tak se mi to líbí,“ utírá si Kuba ruce do zástěry a do dřezu odkládá nůž. Právě společně

Ankety v médiích ukazují malou znalost historie mladých Čechů. Jsou průkazné? Tato a další otázky kolem výuky dějepisu

Občas přijde v médiích na přetřes, že děti neumí dějepis, a dřív uměly. To když se třeba zveřejní anketa k nějakému výročí, jako to bylo loni, kdy bylo těch kulatých hned několik: 1918, 1948, 1968… Odtud je zkratka k závěru, že v tom selhává škola. Je to pravda? A jak by vůbec výuka dějepisu na základních a středních školách měla vypadat? O tom se debatovalo na květnovém kulatém stole pořádaném Stálou konferencí asociací ve vzdělávání (SKAV) a informačním centrem EDUin.