Kvůli zájmu estebáků jsem musel být pilným žákem. Jak vzpomíná na školu senátor Pavel Fischer

Boje mezi žižkováky a vinohraďáky, skvělí třídní učitelé, vášeň pro počítače a jazyky, která mu zůstala. Takové jsou vzpomínky na školní léta senátora Pavla Fischera. A později strach, že studia můžou kdykoli skončit. „Naše rodina nesouhlasila s režimem, chodil jsem do skautu, účastnil se aktivit, které vyvolávaly zájem estébáků. A tak jsem o to zodpovědněji zkoušel přistupovat k učení, chtěl jsem studovat, přičemž vyhodit mě mohli v podstatě kdykoliv.“ Znamenala pro vás škola šťastné roky, nebo spíš utrpení? Jako dítě

Základka, to byly nejhorší roky mého života. Připadal jsem si jako ve válce, vzpomíná Marek Herman

„Škole jsem říkal ‚školizna hnusizna‘,“ vzpomíná lektor Marek Herman. A nevzpomíná rád. „Měl jsem pocit, že jsem ve válce. Věčně jsem lítal v nějakém průseru, ale v mnoha nevinně.“ Poslechněte si, co mu na škole vadilo a co si z ní odnesl do života.    „Chodil jsem na sídlištní školu v Opavě a tam bylo tam strašně nepřátelské prostředí. V osmé třídě jsem si oddechnul, když jsem odešel a věděl jsem, že se na to místo už nikdy nevrátím, vzpomíná Marek Herman. „Věčně jsem lítal

Na jakou školu vzpomínají dnešní padesátníci? Tělesné tresty včetně bití byly běžnější, než by se zdálo

Škola se opravdu změnila, napadne vás při čtení těchto vzpomínek lidí kolem padesátky na jejich školní léta. Vyzvali jsme je na FB, ať s námi sdílejí učitelské výstřednosti, které zažili, a příspěvků se sešlo celkem dost. Některé momentky jsou úsměvné, z jiných trochu mrazí. Jedna věc ale přímo bije do očí. Ve školách bylo dost tělesných trestů. Padaly i facky. Ideologie přede vším Češi zhruba od čtyřiceti výše zažili ještě školu „socialistickou“. Učitel byl odpovědný hlavně za ideologickou výchovu. „V šesté třídě

Je dobré být vedle někoho tak silného, kdo má smysl života a každý den na sobě pracuje, říká manželka Milana Hejného

Říká mu Miňo a žije s ním už více než osmapadesát let. Řeč je o zubařce Evě Hejné, která se v roce 1960 provdala za absolventa matfyzu Milana Hejného, dnes známého matematika a didaktika. „Je dobré být vedle někoho, kdo je silný, má smysl života a i v takovém věku na sobě každý den pracuje,“ říká o něm v bytě v pražských Stodůlkách, zatímco on vede ve vedlejším pokoji pracovní hovor přes skype. Jaký je život s matematikem? Docela dobrej, dneska (2. srpna 2018 – pozn. autora)

Poslanec, člen školského výboru, učitel: školu mám rád odjakživa a vidím, že se zlepšuje

Martin Baxa měl štěstí na dobré učitele a už od prvního stupně základní školy se chtěl učitelem stát. Jako primátor města Plzně viděl hodně škol na vlastní oči a mluvil s mnoha učiteli. „Školy se mění k lepšímu, většina učitelů pracuje s velkým nasazením a společnost by to měla ocenit,“ říká. A přeje si svobodu pro školy i pro rodiče. Jste povoláním učitel, co vás k učitelské profesi přivedlo? Teď jako poslanec aktivně neučím, ale jinak jsem opravdu učitel volbou a srdcem, chtěl

Klobouky nosím díky učitelce zeměpisu. Jak vzpomíná na školu herec Jan Přeučil

Z první třídy si pamatuje jen trojku na vysvědčení, na druhém stupni se setkal s Karlem Högerem a začal pošilhávat po divadle. Pak se nuceně vyučil dřevomodelářem, ty nejšťastnější léta ale zažil až na divadelní fakultě. „Byli jsme tou školou doslova posedlí, a tak to vždycky říkám svým studentům – jestli chcete něco dělat dobře, musíte tím být posedlí.“ Základní škola: byly to šťastné roky, nebo utrpení? Do první třídy obecné školy v Praze u kostela svatého Gotharda jsem chodil za války, do

Česká škola mi dala disciplínu, ale zábavná moc nebyla, říká první česká mládežnická zástupkyně v OSN

„Vděčím české škole za disciplínu, ale podstatné věci jsem se naučila až v zahraničí,“ říká první česká zástupkyně mládeže v mezinárodní organizaci OSN. Základní škola – šťastné roky, nebo utrpení?  Kombinace obojího. Šťastné roky to určitě byly, pořád na ně v dobrém vzpomínám. Vděčím české škole za disciplínu, kterou mi dala, za to, že jsem si navykla se učit, i když ty tuny vědomostí, které jsem se musela učit nazpaměť, není samo o sobě není nic, co by člověk později v životě využil.

Publicista a IT nadšenec Patrick Zandl: Běžný ajťák je něco jako dělník v době Karla Marxe, je to pásová výroba kódů

„Běžný ajťák dneška: Týpek zavřený v kubikulu, kterému hodíte na stůl, co má udělat. Taková pásová výroba kódů. Analýza problémů? Ne, plnění příkazů.“ Publicista a influencer s prioritním zájmem o IT a věci veřejné Patrick Zandl o své škole a taky o tom, co čeká od školy svých dětí a zda chce, aby jeho syn, kterého baví matematika, šel v jeho stopách „ajťáka“. Jak vzpomínáte na základní školu? Vychodil jsem sídlištní základku v Pardubicích. Obří sídliště se jmenovalo Polabiny 1-4, každé Polabiny měly jednu

Ať už tomu říkáme integrace nebo inkluze, klapalo by to, kdyby se změnila jedna věc, říká ředitelka školy

Jana Teriaki, ředitelka spádové základní školy v moravských Morkovicích, kde se vzdělává přes čtyři sta dětí,  mluví o inkluzi v její škole a o tom, co by pomohlo, aby to podle ní fungovalo lépe. Jak se inkluze projevila ve vaší škole? Integrovali jsme i dřív, ale takzvaná „inkluze“ z roku 2016 se nás dotkla pozitivně v tom smyslu, že přinesla nárokové peníze. Před tím jsme peníze na asistenty dostávali částečně od kraje, zbytek jsme ale museli řešit z učitelského. Často je problém v tom, že asistent