Jak to chodí na mezinárodní škole ve Vietnamu: Děti si samy plánují, co se budou učit, nedostávají známky a mají dost času i na umění a sport

Miroslav Kůta žije s rodinou už dva roky ve Vietnamu. Přivedla ho tam pracovní nabídka, ale lákala ho i možnost, že si jeho děti vyzkouší vzdělávací systém jiné země. „Na českém školství mi nejvíc vadí, že se mění o tolik pomaleji než okolní svět. Na mezinárodní škole ve Vietnamu učitelé cíleně podporují a rozvíjejí silné stránky každého žáka, to mi přijde hodně důležité,“ říká otec jedenáctileté dcery a šestiletého syna. V prvním díle svého vyprávění o škole ve Vietnamu popsal Miroslav Kůta,

Klára Laurenčíková: To, v čem a jak vyrůstáme, nás ovlivňuje víc, než tušíme. Mí kámoši David, Kuba a Jirka mohli mít jiný osud…

Nedávno se mě kdosi zeptal, jaká přátelství mě v dětství formovala. Měla jsem napřed mlhu, ale pak jsem se začala rozpomínat… Došlo mi, že jsem se vlastně asi až do deseti let neuměla moc kamarádit s holkami. Nechápala jsem hry na “ka” a “neka”, kdy ta, se kterou se zrovna nekamarádí, byla vždy smutná a stejně jako já nechápala klíč té stupidní hry… Zato jsem měla postupně tři kamarády. Davida, který si se mnou chodil hrát na betonové hřiště za

Ve vietnamském Saigonu už se děti vrátily do škol: první dny se testovaly znalosti, ale neznámkuje se. Na různá omezení si školáci zvykli rychle

Miroslav Kůta žije s rodinou už dva roky ve Vietnamu. Přivedla ho tam pracovní nabídka, ale lákala ho i možnost, že si jeho jedenáctiletá dcera a pětiletý syn vyzkouší vzdělávací systém jiné země. I koronavirová doba ukázala, že to pro ně budou cenné zkušenosti. „Reakce školy na tuto situaci byla skvělá. Úkoly byly smysluplné a přiměřené, učitelé zůstali s dětmi v kontaktu a taky jim třeba doporučovali meditace,“ popisuje Miroslav Kůta. Co jsem mohl pozorovat, tak Vietnam reagoval na šíření koronaviru jako jedna

Školy znovu otevírají – je to radost, nebo spíš mrzení? A šlo to vůbec udělat lépe?

Většina rodičů i dětí už po dlouhých deseti týdnech doma vyhlíží pondělní znovuotevření škol. Čím víc se ale den D blíží, tím víc mrzení kolem něj je. Některým školám se podařilo vše vymyslet tak, že budou moci navázat tam, kde v březnu přestaly, kdežto jinde se děti neshledají ani se svými spolužáky, ani s učitelkou. Nutno říct, že to od většiny škol není schválnost a že lépe to leckde opravdu vymyslet nešlo. Karolína žije v Berouně a má dvě dcery

Domácí učení je velký boj, říká máma dcery s ADHD. Ta neupadá na mysli jen díky tomu, že chodí do školy, kde děti neznámkují a nesrovnávají

Psycholožka Ivana Matyášová vychovává s manželem tři děti. Zkušenost s výchovou nejstarší dcery Adiny (8), která má ADHD, ji nasměrovala k pomoci rodinám dětí s touto poruchou. „Pomáhá nám dobré plánování, strukturování práce a pohyb,“ říká o domácí práci s dcerou.  První díl povídání o výchově dítěte s ADHD si můžete přečíst ZDE Minule jsme se bavily o tom, že Adinka si ve škole zvykla a dokáže už víc spolupracovat s dětmi a soustředit se na úkoly. Znamená to, že se děti s ADHD můžou s věkem

Jonáš a další dětí s postižením měly zůstat doma až do konce školního roku. Možná si ale stát dá říct

Jonášovi je osm, ale nemluví a chodí do speciální školy. Je mnoho důvodů pro to, aby se děti jako on mohly do svých tříd vrátit co nejdříve. Ministerstvo školství ale rozhodlo opačně: zůstanou doma jako poslední. Na příběhu jedné rodiny porozumíte tomu, proč to je problém. Státní správě to vysvětlují různé expertní skupiny i úřad ombudsmana. A vypadá to, že ministr na to uslyší a vloží nakonec rozhodnutí do rukou samotných škol. Fantysovým a tisícům podobných rodin by se tak

Tisíce dětí se během koronakrize nevzdělávají a školy je neshánějí. Učitelé si asi nepředstaví, jak na tom různé rodiny jsou, někde chybí i čisté papíry, říká terénní pracovnice

V Česku je téměř deset tisíc dětí, které se během koronakrize nijak nevzdělávají, nejčastěji proto, že nemají potřebné vybavení. Často to jsou přitom právě ty děti, které by podporu učitele nebo asistenta nejvíce potřebovaly. Zatímco v Německu dostane každý žák, který nemá dostatečné vybavení, 150 eur na pořízení techniky, v Česku žádná systematická podpora neexistuje a terénní pracovníci se setkávají s neochotou učitelů dětem vycházet vstříc. „Učitelé si asi nepředstaví, jak na tom různé rodiny jsou, někam nosím i čisté papíry nebo

Nástup do školy byl jako studená sprcha, říká matka dcery s ADHD. Hrozilo, že se vrátí do školky, ale nakonec jsme přišli na to, jak se s tím poprat

Dětská psycholožka Ivana Matyášová žije s rodinou ve vesnici na dohled od Pardubic. Má tři děti, nejstarší dcera Adina, která navštěvuje třetí třídu základní školy, má ADHD. „Zvažovali jsme, jestli dceru v první třídě nestáhnout zpátky do školky, tak velký náraz to byl,“ říká. Zkušenosti, kterými s dcerou prošla, ji nasměrovaly k pomoci rodinám s dětmi s ADHD.  Kudy vlastně vedla vaše profesní cesta? Vystudovala jsem psychologii a nějak přirozeně jsem se nasměrovala k práci s dětmi. Pracovala jsem v

V Bulharsku se učí na dálku všichni stejně, říká česká maminka z pobřeží Černého moře. Stát koupil a zavedl všem školám stejné programy

Češka Veronika žije se svým bulharským manželem a třemi dcerami (10, 9 a 5 let) už čtvrtým rokem na bulharském pobřeží Černého moře. Za běžných podmínek tedy navštěvují místní státní školu a jednou ročně skládají zkoušky na kmenové škole v ČR. V tuto chvíli se ale dvě starší dcery tak jako většina dětí v Evropě učí online. „Online výuka v celém Bulharsku běží podle stejného modelu, ministerstvo zaplatilo všem školám stejný program. Holky mají prostor ještě na to, co zajímá je – mají