Mnoha dětem nejvíc chybí živý a vřelý vztah s rodiči, říká ředitelka školy ve vyloučené lokalitě. Nechme je teď, ať spolu úplně obyčejně tráví čas

Trmice jsou město s několika sociálně vyloučenými lokalitami a vysokou nezaměstnaností a zadlužeností. Třetina žáků tamní základní školy jsou Romové, každý sedmý má speciální vzdělávací potřeby. Velká část rodin nemá dostatečné vybavení pro výuku online. Anebo motivaci. Případně oboje. „O to kreativnější musíme být,“ říká ředitelka tamní školy Marie Gottfriedová. „To, v čem jsou děti nejvíc podvyživené, je živý a vřelý čas s rodiči. Být spolu a dělat takové ty úplně obyčejné věci jako převléknout peřiny, uklidit koupelnu nebo se naučit zatopit

Třesky plesky, hezky česky. Jaké to je učit se v jazyce, který neznám? V českých školách je takových dětí 90 tisíc

Je osm ráno, krátce před Vánoci. Z okna třídy v Pernerově ulici v pražském Karlíně je výhled na vrch Vítkov a sochu Jana Žižky z Trocnova. Zatímco v ostatních třídách se už učí, v integrační jazykové třídě se děti teprve scházejí. Paní učitelka Lenka Kader Aghová vítá novinářskou návštěvu: „Děti, dnes tu máme hosta. Jmenuje se Lucie. Já se jmenuji Lenka. Jak se jmenuješ ty?“ Žáci v lavicích do tvaru písmene U se představují. Je tu Cristina, Nataška, Bi, Jara, Lisa, Dita, Maruška, Rodine – jsou

Jak rozečíst dítě? Když škola nechá žáky číst, co chtějí, třeba z nich vyrostou čtenáři Prousta. Jinak spíš ne

Dřív se ve škole knížky četly tajně. Únik z nudy do fiktivního světa přinášel slast s příchutí zakázaného ovoce. Čtenářské dílny, kde si každý čte na očích všem, mají se čtením pod lavicí společnou klíčovou myšlenku: to důležité je potěšení. Jen přes něj se dá v dětech vypěstovat čtenářský návyk. Rodičovské oko, které by nejraději vidělo, že se potomek ve škole „pořádně“ učí, může hodinu strávenou volným čtením a povídáním o knížkách vnímat jako plonkový čas. Neprávem. Dílny čtení, které

Krásná a poloprázdná… Proč asi? Na skok v teplické škole, jejíž prvňáky lidi před dvěma lety posílali do plynu

Před školou na teplickém sídlišti stojí malý snědý kluk. Přišel na kroužek logiky. O jeho škole se před dvěma lety mluvilo široko daleko. Po zveřejnění fotky prvňáků této sídlištní základky v místním Deníku se pod obrázkem usměvavých dětí šířícím se najednou sociálními sítěmi roztrhl pytel s komentáři uživatelů, které dráždilo, že velká část tvářiček byla nápadně tmavší. Někdo narážel na název ulice, ve které škola stojí, a posílal děti do plynu. Bylo z toho nakonec pozdvižení, dokonce i jeden odsouzený.

Máme pověst školy, která si poradí s každým dítětem. Chodím do práce rád a dbám na spokojenost učitelů, říká ředitel

„Neříkám, že to je jednoduché, je to složité, ale mám na co navázat. Integrace na této škole začala už dávno před mým příchodem na pozici ředitele. Ty děti nepřišly najednou skokově odnikud…“ S ředitelem základní školy v Čelákovicích Jiřím Kyliánkem o jeho škole a inkluzi. „Vždy jsem byl zastáncem toho, že sám do práce musím chodit rád. A když jsem spokojený já, dělám spokojené i jiné lidi, učitele i rodiče, a jejich spokojenost zase působí dobře na mě. Je to

Dcera začala školu přímo nesnášet, vypráví maminka z Brna… Co dělat, když to mezi učitelem a žákem skřípe?

Naprostá většina dětí se do školy těší a rodiče doufají, že jim nadšení z prvních dnů vydrží co nejdéle. Občas se ale stane, že to ve škole zaskřípe a začne být jasné, že mezi dítětem a učitelem není něco v pořádku. Co s tím? „Zkuste táhnout se školou za jeden provaz, i když je to někdy těžké,“ radí odborník. „Naše Nela si ve dvou a půl letech uměla sama zavázat tkaničky, v necelých šesti letech počítala hluboko do mínusu. Nečekala jsem, že by

K rozdělování dětí už dochází i na prvním stupni. S Janou Strakovou o tom, proč jsou velké rozdíly mezi školami problémem nás všech

„V běžných veřejných školách vznikají výběrové třídy, za které si rodiče často připlácejí, a dětem se v nich dostává lepší péče. Odneseme to my všichni,“ říká akademička Jana Straková. Už dlouhá léta upozorňuje na to, že kvalita vzdělání českých dětí extrémně závisí na tom, do jaké školy chodí, v jak bohatém regionu žijí a jaké mají rodinné zázemí. Za prosazování rovného přístupu ke vzdělávání pro všechny děti získala v únoru ocenění Nadace České spořitelny. Jak si stojí český vzdělávací systém z hlediska nerovností

Rok a půl mezi zdravými dětmi nám dal oběma strašně moc, říká maminka chlapce, který po autonehodě ochrnul

„Stát, hoří paní učitelka. Uhaste ji,“ volá na zahradě školky šestiletý Péťa. Sedí ve speciálním kočárku, který tlačí tři další kluci. Pravá ruka, ve které drží pomyslnou hadici, je to jediné, s čím dokáže hýbat. Před třemi lety si při autonehodě poranil míchu. Po zotavení chodil do stacionáře, kde byly převážně děti s mentálním postižením. Teď patří už druhým rokem do třídy Břízek Waldorfské mateřské školy na pražských Petřinách. „Ten rok a půl mezi zdravými dětmi nám dal oběma strašně moc,“ říká

Chceme založit školu, kterou náš region vyloženě potřebuje, a stát nám v tom brání. Nechápu, říká učitelka

Nápad založit střední školu v Chrudimi narazil na odpor státu. Ale proč vlastně? Obecně to souvisí s nechutí MŠMT povolovat vznik dalších nestátních škol. „V návaznosti na mateřskou a základní školu, kterou již několik let úspěšně provozujeme, bychom rádi otevřeli přírodovědné a pedagogické lyceum zaměřené na přípravu budoucích pedagogů i asistentů proinkluzivních škol, kterých je nedostatek. Ministerstvo nám to nechce povolit, a tak jsme iniciovali petici,“ říká zřizovatelka MŠ a ZŠ Na rovině v Chrudimi a učitelka Jana Hrázská.  Seznamte