Klára Laurenčíková: To, v čem a jak vyrůstáme, nás ovlivňuje víc, než tušíme. Mí kámoši David, Kuba a Jirka mohli mít jiný osud…

Nedávno se mě kdosi zeptal, jaká přátelství mě v dětství formovala. Měla jsem napřed mlhu, ale pak jsem se začala rozpomínat… Došlo mi, že jsem se vlastně asi až do deseti let neuměla moc kamarádit s holkami. Nechápala jsem hry na “ka” a “neka”, kdy ta, se kterou se zrovna nekamarádí, byla vždy smutná a stejně jako já nechápala klíč té stupidní hry… Zato jsem měla postupně tři kamarády. Davida, který si se mnou chodil hrát na betonové hřiště za

Jonáš a další dětí s postižením měly zůstat doma až do konce školního roku. Možná si ale stát dá říct

Jonášovi je osm, ale nemluví a chodí do speciální školy. Je mnoho důvodů pro to, aby se děti jako on mohly do svých tříd vrátit co nejdříve. Ministerstvo školství ale rozhodlo opačně: zůstanou doma jako poslední. Na příběhu jedné rodiny porozumíte tomu, proč to je problém. Státní správě to vysvětlují různé expertní skupiny i úřad ombudsmana. A vypadá to, že ministr na to uslyší a vloží nakonec rozhodnutí do rukou samotných škol. Fantysovým a tisícům podobných rodin by se tak

Udržet mladé Italy doma není snadné, ani v době koronaviru. Politici jim domlouvají, celebrity vytvářejí videovzkazy z gauče

Kdo by to řekl, že pro tyhle kluky a holky, kteří již vyrostli s chytrým telefonem v ruce a v jednom kuse komunikují na dálku, bude tak těžké se s nikým nescházet, když se to stane nařízením? Jedním z důvodů, proč Itálie ve snaze izolovat koronavirus přešla k radikálnímu opatření “lockdown” a vyhlásila celé své teritorium za “červenou zónu”, je neopatrná mládež, která nechce nic měnit na svých zvycích. Teď na mladé apelují politici a celebrity vyrábějí videovzkazy: Zůstaňte chvíli

Na inkluzi nenadávám a snažím se budovat dobrou školu pro každého, říká ředitelka z Děčína

Kancelář Aleny Tomáškové zdobí fotky jejích dětí a vnoučat společně s panoramatickými fotografiemi Himálají. Sportovně vyhlížející usměvavá paní ředitelka ZŠ Máchovo náměstí v Děčíně u stejného stolu úřaduje už osmnáct let. Pod jejím vedením se z „Máchovky“ stala vyhlášená škola, kam se jezdí inspirovat učitelé nejen z Ústeckého kraje. Příští rok uvolní své místo nástupci. „Těším se, že zůstanu ve škole jako učitelka výchovy ke zdraví. A taky budu víc cestovat,“ říká. Jak byste představila vaši školu? Jsme vlastně úplně klasická škola s mateřskou

Terapeut o dětství s ADHD: Polepšit se bylo strašně těžké. Šlo to, až když jsem si dal méně ambiciózní cíle

„I když se dítě chce změnit, nechce dělat problémy, často to prostě nedokáže. Aby uspělo, někdo mu musí pomoci,“ říká terapeut a lektor Julius Bittmann, který se věnuje dětem s problémovým chováním a využívá k tomu vlastní zkušenost z dětství. Pokračování rozhovoru, jehož první část najdete ZDE Kdy u vás začal obrat k lepšímu? Mám to spojené s takovými dvěma momenty. Na začátku sedmé třídy mě přivedla domů policie, protože jsem napadl spolužáka. Tedy porval jsem se se spolužákem, jehož otec

Jako problémové dítě s ADHD jsem byl postrachem doma i ve škole, říká lektor a terapeut Julius Bittmann

„Po čtvrt hodině, co jsem byl ve škole, už byl první konflikt,“ říká Julius Bittmann. V tomto rozhovoru se rozpomíná, jaké to bylo být problémovým dítětem. Dětem, jako byl on sám, teď pomáhá: „Je to těžké pro ně i pro okolí. My tomu říkáme cesta kříže. Nechci, aby to vyznělo jen tak, že jsou to pouze chudáčci, oběti učitelů a systému. Mohou být nesnesitelní, ale jak jsem řekl, nejsou zlí. A velmi trpí tím, že si rychle zničí vztahy a

Krásná a poloprázdná… Proč asi? Na skok v teplické škole, jejíž prvňáky lidi před dvěma lety posílali do plynu

Před školou na teplickém sídlišti stojí malý snědý kluk. Přišel na kroužek logiky. O jeho škole se před dvěma lety mluvilo široko daleko. Po zveřejnění fotky prvňáků této sídlištní základky v místním Deníku se pod obrázkem usměvavých dětí šířícím se najednou sociálními sítěmi roztrhl pytel s komentáři uživatelů, které dráždilo, že velká část tvářiček byla nápadně tmavší. Někdo narážel na název ulice, ve které škola stojí, a posílal děti do plynu. Bylo z toho nakonec pozdvižení, dokonce i jeden odsouzený.

S těžko vzdělavatelnými dětmi nikdo nepracoval, jak by měl, jinak by neselhávaly, říká zastánkyně svobody v učení

„Stát nemá mít monopol na vzdělávání,“ říká Michaela Řeřichová, která se angažuje v hnutí Svoboda učení. „Svobodné školy jako jsou třeba Sudbury školy jsou pro mě nádherným modelem funkční organizace společnosti. Je to samosprávná komunita na principech přímé demokracie. Skupina lidí vykonává správu nad společným majetkem, definují si pravidla, spolupracují s jinými komunitami…“ říká dále. Toto je pokračování rozhovoru, jehož první díl najdete zde.  Jak jste se dostala ke Svobodě učení? Jak jsem už říkala, začala jsem se v té

Kateřina Emer Venclová: Co se podpory nadaných dětí týče, točíme se v kruhu, je to taková Hlava XXII

Dlouho jsem byla přesvědčená, že je česká legislativa oddaně věrná odkazu Franze Kafky. V podpoře nadaných žáků je ale jasně znát rukopis Josepha Hellera. Představme si žáčka, který učivo zvládne dřív než ostatní, nebo je pochopí na první dobrou (i když někdy trochu jinak, než to učitel myslel). Při dalším vysvětlování a procvičování se nudí, otravuje, zlobí. Po nějakém čase má dost velké problémy – se školou, s vrstevníky, s rodinou, a hlavně sám se sebou. Seženou-li rodiče dobrého psychologa