Český stavař postavil a řídí školu v Himalájích. Spravují ji čeští skauti, musí umět všechno, hlavně psychicky přežít v náročných podmínkách

Aby se horské vesnice Himaláje nevylidňovaly, musí v nich být škola. Když děti putují do dalekých internátních škol ve městech, ztratí schopnost žít v horách. A domů se nejspíš nevrátí. Jan Tilinger je stavař a cestovatel. V oblasti Zanskar v indickém Kašmíru vymyslel, postavil a řídí školu v odlehlé horské vesnici. Surya je soběstačná stavba z místních materiálů, kterou začali replikovat i na dalších místech. A žáci ve vesnici zůstávají i jako dospělí.

Jak vás to napadlo, postavit školu v Indii?
Asi při cestování. Od svých šestnácti sedmnácti let, kdy jsem začal, jsem poznal mnoho zemí. Škola vychází z mé diplomové práce na stavárně. Jako téma jsem si zadal stavbu, která bude dostatečně komplikovaná, aby mi ji uznali ti, kteří přemýšlí hodně technicky, „betonově“, ale zároveň opravdu někde udělala nějakou pomoc. Hledal jsem tedy různá prostředí, kde lidi žijí v extrémních podmínkách. A pak jsem si řekl, co třeba Zanskar v Kašmíru, nebo Ladakh. Jsou tam třeskuté mrazy, v téhle oblasti je nejstudenější obydlené místo na světě, naměřili tam nějakých – 55 stupňů. Lidé tam zatím žijí izolovaní od překotného rozvoje, který přichází vždy se stavbou silnice. Chtěl jsem stavět s využitím místních materiálů,  jinak, než je v rozvojových zemích běžné. Tam totiž platí: jsme moderní, budeme stavět z betonu, oceli a vlnitého plechu.

 

Existuje nějaký předobraz takové stavby, nebo jste začínal od nuly?
Inspiroval jsem se mexickými experimentálními horskými stavbami. Byly to taky takové kabiny se samotížnou cirkulací vzduchu. Také jsem vycházel ze skleníků, které už v jiných oblastech stavěli, ale konstrukčně jsem to poněkud pozměnil.

Co to je samotížná cirkulace vzduchu?
To je fyzikální princip. Teplý vzduch jde nahoru, studený dolů. Pokud je proud vzduchu správně usměrněn, tak se tím vyhřívá celý barák.

Odkud se ten teplý vzduch bere, v zimě?
Od sluníčka. To ohřívá povrchy, ty ohřívají vzduch, vzduch vytápí dům. Člověk počítá plochu a délku fasády, hloubku budovy, tepelnou kapacitu materiálu…

Vlastně v Himaláji je čistá obloha i v zimě, takže hodně slunce…
Tak. To, jak jsem k tomu přistupoval, je podle mě alfa a omega všech dobrých rozvojových projektů. Přijet tam a najít silné stránky toho místa. Ne že my tady něco slepíme z kari sítí, které přivezeme z Číny, a z cementu, který přivezeme z Německa.

Takže o děti v počátku tolik nešlo, spíš o vaše stavařské ambice?
No, jak se to vezme. Děti mám rád, třeba při svém pobytu v Laosu jsem učil ve škole a tak. Spíš mě baví lidi obecně, včetně dětí. Určitě je škola lepší stavba než nějaká jiná. V tomhle projektu se sešlo víc mých inklinací dohromady, nebo jak to říct.

Za co jste školu postavili?
Grant jsem nechtěl, a tenhle projekt by jej ani nedostal. Do Kašmíru žádná rozvojová pomoc nemíří, je to stát ve státě, ve velmi napjatých vztazích s Pakistánem a Čínou. Indie navíc oficiálně rozvojovou pomoc nepřijímá. Přesto tam naše škola stojí, učí se v ní a žáci dostávají státní vysvědčení. Je sponzorovaná lidmi, převážně Čechy, dává se to dohromady po malých částkách. Jen dva dárci jsou velcí. Petr a Jindra Sýkorovi, kteří měli firmu Office Depot, dříve Papirius, a Jarda Sklenář, stavař, horolezec, filantrop, který nás hodně podpořil v samém začátku, kdy vůbec nebylo jisté, zda se mi podaří něco postavit, nebo ne. V prvních pěti letech to stálo skoro milión ročně.  To jsem pořád chodil a žebral. Na různých akcích a tak. Teď stojí asi tři sta tisíc ročně. Platíme učitele, ale i uniformy a zásoby pro učitele. Je třeba koupit jídlo, ale zaplatit i karavanu, která ho tam doveze. A plynovou bombu, kterou tam musíme taky dovézt. Ani místní už nejsou potravinově soběstační. Třeba zeleninu tam příliš neměli. Pak jsme tam my postavili skleník.

Jak jste vlastně nakonec vybral místo, kde Surya stojí? Zjišťoval jste, kde není škola?
Bylo to kuriózní. O téhle vesnici jsem se u místních úředníků dozvěděl, že tam škola je. Vzdělávání probíhá, řekli mi, škola funguje, tady na to máme tabulku, tady to jsou platy učitelů. Ale když jsme tam přijeli (chodilo se tam tehdy šest dní pěšky), učitelé nikde nebyli.

Ani ta škola?
Ani ta škola. Když měla jednou za čas přijít školní inspekce, třeba jednou za rok, učitelé tam prostě nastoupili ke dni inspekce. Dostali avízo, byli to třeba i příbuzní nebo kamarád inspektora, celé to byla habaďůra. Skoro bych řekl, že učitel něco inspektorovi i platil, nějaký desátek, za to, že nemusel chodit do práce.

Takže v té vesnici vyrůstaly děti, které nechodily do žádné školy?
Ano, jen ti nejbohatší posílali děti do vzdálených, internátních škol. Což je problém. Tyhle děti se už zpátky nevrátí, protože už se prostě v životě v horách nebudou orientovat. Nepoznají, jestli z támhletoho mraku bude pršet, nebo ne, jestli když fouká od támhleté hory, stádo se zaběhne támhletím směrem… Nebudou umět číst ty hory ani pěstovat obilí, nebo se starat o jaky. Navíc když se vracejí z „civilizace“, dívají se již skrz prsty i na vlastní rodiče, protože ti ještě „kadí do díry“. Teď už je tam telefon, ale ještě nedávno jsme potkávali mladé lidi, kteří se třeba v třiadvaceti přijeli podívat, jak vypadají jejich rodiče a sourozenci, s kterými od svých šesti let neměli žádný kontakt. A to odcizení bylo masivní. Díky škole teď vzdělaní lidé ve vesnici dále žijí. Třeba jeli nakonec i do města, udělat si bakaláře. Ale vrátili se domů, doma mají vysoký status vzdělaných lidí, který by ve městě nezískali. V jejich komunitě jim vzdělání dává obrovskou výhodu a autoritu. Obyvatelé Zanskaru jsou národnostní menšina, jejichž jazyk je nářečí tibetštiny, není v Indii uznávaný jako oficiální jazyk. Místní děti včetně těchto se ve státní škole učí v urdštině, ta používá variantu arabského písma. Zanskařané jsou minoritou ve státě minority. A urdština je pro jejich další život skoro nepoužitelný jazyk. Potřebují tibetštinu, hindštinu a angličtinu. V Suryi se učí v mateřském jazyce a mají tam angličtinu i hindí.

Jak dlouho už škola existuje?
Od roku 2008. 11 let. První rok jsme nabrali všechny děti z vesnice, takže mezi nimi byli třeba i třináctiletí, kteří neuměli číst a psát. A jelikož jsme dokázali zajistit skvělé učitele, Tibeťany i Čechy, ty děti dělaly obrovské pokroky, dohnaly to a v pohodě se pak dostaly na střední střední školu v Manalí, nebo na nějakou náboženskou školu až do Karnátaky. A někteří z nich se vracejí zpátky.

Dost se jich vrací?
Ano, dost. Vesnice v téhle oblasti se vylidňují, omladina se stahuje k silnícím za výdělkem, tam vaří čaje pro kamioňáky a turisty. Ale když necháte pole dva roky ladem, tak už ho hned tak neobnovíte. Trvá to roky, než zas půda začne rodit. Takže jsme tam rozjeli různé semináře, aby lidi neodcházeli a měli co dělat i v zimě. Třeba tkaní, to tam lidí lidi umí, je to místní tradice, tak jsme koupili stav.

Záměr byl školu postavit a předat ji místním?
Ano, tak jsem to původně chtěl.

Proč se to nepodařilo?
Zjistil jsem, že to nejde pustit, protože tam nebyl nikdo, kdo by předtím školu řídil, většina lidí ani školu nikdy neviděla. To je jako byste někde postavili elektrárnu a předali ji místním, tak si to tady spravujte sami. Nešlo to. Takže měli budovu, měli učebnice, počítače, solární panely, větrnou turbínu, elektřinu, ale nevěděli, jak funguje škola. Z celé vesnice tam uměl před tím psát jeden člověk. V tibetštině. Pět let byli ve škole permanentně dva Evropani a dva tři Tibeťani. V okolních vesnicích jsme hledali někoho, kdo by uměl ten místní dialekt a mohl pracovat s nejmladšími dětmi. U školy jsme rozjeli i takovou školku, aby k nám mohly chodit děti od co nejnižšího věku. Nikde v dalekém okolí škola nebyla.

Jak dlouho třeba putovaly děti do školy?
I tři dny. 

A jak tam dlouho pobývaly?
Třeba tři měsíce.

Ona je to škola internátní?
Ne, to jsem právě nechtěl. Dělá se to stylem, jako býval u nás handl. Tam jsou skoro všichni nějak příbuzní. Po třech měsících šla děcka třeba na týden domů, nebo šli rodiče kolem s karavanou, tak se stavili, podívat se, že je vše v pořádku. Celá tahle organizace byla na nich, na těch rodinách, a šlapalo to výborně. Teď už má i hodně okolních vesnic školy, takže je většina dětí přímo z vesnice.

Jezdíte tam často?
Jednou za dva tři roky. Je to dost drahý výlet.

Ale čeští dobrovolníci tam působí pořád, že?
Ano, teď tam právě odjíždějí dva skautíci. Je o to celkem velký zájem, ale vybíráme hodně pečlivě. Zájemci procházejí náročnými psychotesty, projde pět ze sta. Ty lidi tam jedou na měsíce, prakticky do izolace. V takových nadmořských výškách bude člověku, který není v dobré kondici, ještě daleko hůř. Od 3500 metrů kognitivní schopnosti klesají. Na to jsou výzkumy. Tedy prováděné na lidech, pro které to nebylo přirozené prostředí. A tady jsme ve 4200 metrech.Taky tam není internet, hudba, kamarádi, teplá voda, pohodlná postel.  S místníma si nepokecáte o svých běžných problémech, máte problém a musíte si ho vyřešit. A vesničani od nich budou očekávat, že vyřešíte i jejich problémy, jste přece ti nejvzdělanější. Rozbije se jim rádio, přijdou za učitelem, aby ho spravil. A kdyby jen rádio, teď tam začali tahat i televizi, satelity, a očekává se, že naši učitelé si poradí, když něco nefunguje. A taky si často poradí. Holky už třeba ošetřovaly ránu po sekyře v hlavě. Nakonec to dobře dopadlo.

Jak moc škola zaměstnává vás?
Dost. Odhadem tak den v týdnu. Stále musím dohlížet na chod školy, podporujeme i naše žáky, kteří jsou teď na vyšších studiích. Ale jelikož už nejsou odřízlí od civilizace v Kargyaku uprostřed hor, bombardují mě na Facebooku, „Helou Honza sir, how is your family doing? What is the weather condition on your site?“ což jsou dvě nejdůležitější věci, o kterých si lidé povídají.

Neunavuje vás to někdy?
Jsem za to obrovsky rád. Je to super pocit. Splnil jsem si sen, který byl dost mimo. A funguje to výborně, technicky i líp, než jsem to spočítal. Podcenil jsem hustotu a tepelnou kapacitu vzduchu v té výšce a je tam intenzivnější solární radiace. Takže i v těch nejstudenějších měsících tam mají větší teplo, než jsem myslel, že tam bude. Což je paráda. A vedlejší vesnice si už postavila kopii. Nemá sice dvojité stěny, tu izolaci ve stěnách totiž nevidí, a tudíž nechápou. Ale i tak, je to super.

Jan Tilinger vystudoval Gymnasium Jižní Město a Fakultu stavební na ČVUT (včetně doktorátu) a nakonec obor Truhlář na SŠT Zelený pruh. Pracoval v různých profesích od hoteliéra, průvodce, vědce, cirkusáka, fotografa. Nyní se věnuje hlavně tradičním řemeslům, rozvojové pomoci a s tím spojeným technologiím i materiálům. Je jedním ze zakladatelů Centra pro mezinárodní rozvojové projekty na ČVUT, kde pořádá pravidelný cyklus přednášek pro širokou veřejnost „Rozvojové středy“ a různé workshopy.

Pravidla diskuze

(zavedena 13. dubna 2018)

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání
Příspěvky porušující pravidla mažeme.
avatar

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..