Česká školní inspekce vyvinula před třemi lety model Kvalitní škola, podle nějž inspektoři hodnotí navštívené instituce. Jak by taková kvalitní škola měla vypadat, popisuje Dana Pražáková z kanceláře ústředního školního inspektora.
Jak podle ČŠI vypadá kvalitní škola?
Model kvalitní školy se skládá ze šesti oblastí, které pokrývají všechny klíčové aspekty kvality vzdělávacího procesu: koncepce školy, pedagogické vedení, kvalita pedagogického sboru, potom výuka a vzdělávání, tedy to, co se konkrétně děje ve třídě, a vzdělávací výsledky. Poslední oblast, která je průřezová, se týká podpory dětí a žáků při vzdělávání, a to jak těch se speciálními potřebami, tak dětí a žáků nadaných a talentovaných. V hodnotícím modelu, který je také zveřejněn na webu ČŠI, obsahuje každá oblast několik konkrétních kritérií s popisem ideálního stavu, k němuž by se školy měly snažit přiblížit. Model kvalitní školy prošel širokou odbornou diskuzí, a lze tedy říci, že jde o konsensuálně přijatý pohled na to, jaká by škola měla být, aby bylo možné říci, že je kvalitní.
V čem by se školy potřebovaly zlepšit úplně nejvíc?
Za školu odpovídá její vedení, alfou a omegou je tedy kvalita ředitele, i když v médiích se více hovoří o kvalitě učitelů. O místo ředitele není v českých podmínkách velký zájem a ředitelé se většinou etablují z učitelů, kterých je v některých oblastech ČR také nedostatek. Zatím neexistuje žádná systematická příprava pro ty, kdo o funkci ředitele uvažují. Chybí také motivační systém, systém vyhledávání potenciálních budoucích lídrů a celkově systematická práce jak s těmi perspektivními budoucími řediteli, tak i s těmi, kteří v pozici ředitele začínají.
Po řediteli české školy je vyžadováno, aby měl patřičné znalosti v legislativě, v ekonomice, personalistice, v GDPR, bezpečnosti, stavařině, a k tomu by měl být lídrem pedagogického procesu. Jenže na to už mu zpravidla nezbývá moc času.
Často slýchám větu „ředitel má být především manažer“ – je to pravda?
Ředitel má být v první řadě lídrem pedagogického procesu. Měl by umět pracovat s celým pedagogickým sborem a všemi dalšími zaměstnanci, organizovat setkávání a spolupráci učitelů zaměřenou na zlepšování výsledků žáků, nabízet podporu začínajícím pedagogům, věnovat se hospitacím a pedagogické podpoře svých kolegů. Problém je, že české školy mají vysokou míru autonomie a ředitelé mají obrovskou odpovědnost. To je rozdíl například oproti Nizozemsku, kde mají školy taky velikou autonomii, ale řadu odpovědností řeší zřizovatel nebo školská rada. Po řediteli české školy je vyžadováno, aby měl patřičné znalosti v legislativě, v ekonomice, personalistice, v GDPR, bezpečnosti, stavařině, a k tomu by měl být vedoucím učitelem. Jenže na to už mu zpravidla nezbývá moc času.
Jak se pozná kvalitní učitel?
Nejlépe to poznáme na výsledcích žáků. Zda jsou žáci motivovaní, prokazují dobré znalosti a dovednosti, a to nejenom ty, ze kterých píší testy, ale i ty sociální a postojové. Ideál by byl, kdyby všichni učitelé byli nejen kvalifikovaní, ale zejména plně aprobovaní, protože právě míra aprobovanosti výuky má na její kvalitu velký vliv. I když samotná kvalifikace a aprobace samozřejmě nezaručí, že takový učitel bude opravdu kvalitní, z dat se ukazuje, že učitelé, kteří učí nějaký předmět neaprobovaně, tak se v něm ani nevzdělávají, tedy je otázkou, jak se mohou dále zlepšovat.
Zaujal mě bod, který říká: „Pedagogové důsledně uplatňují při komunikaci s dětmi, rodiči i kolegy vstřícný a respektující přístup.“ Jak si čeští učitelé stojí v tomto?
Respektující komunikace se stala tématem pro řadu škol, na druhou stranu se v poslední době zvyšovalo množství stížností, které musí inspekce řešit a minimálně 40 procent z nich souvisí právě s nedostatkem v tomto kritériu. Ale abychom byli spravedliví: zvyšuje se také procento rodičů, kteří mají na školu až nereálné požadavky a důrazně prosazují zájmy vlastního dítěte i na úkor ostatních.
V modelu je také černé na bílém, že smyslem vzdělávání není jen získávání vědomostí, ale i „osobnostní rozvoj a rozvoj sociálních dovedností“.
V tom už panuje jistota, že je to krok správným směrem. Řada učitelů však jako prioritní vnímá nutnost probrat všechno učivo. Třeba v biologii tak má řada učitelů stále pocit, že základem je taxonomie, takže v 6. třídě musí probrat měkkýše a členovce, kmeny, řády, rody. Takový vnitřní diktát jim samozřejmě brání rozvíjet nějaké kompetence. K tomu, abyste jako učitel dokázala dobře osobnostně děti rozvíjet, musíte navíc mít přiměřenou sebedůvěru. To v dnešní době také není samozřejmost.
Přesto, že na prvním místě je „učivo“, v mezinárodním srovnávání se čeští žáci od roku 1995 zhoršují…
V šetření TIMSS, jehož výsledky máme naposledy z roku 2015, a týká se matematiky a přírodovědy u 4. ročníků, se pomalu šplháme zase zpátky. Zajímavé je, že v přírodovědné gramotnosti se zhoršily skoro všechny země, problém je, že náš propad byl rychlejší, nejhorší to bylo kolem roku 2007. Učitelé to zdůvodňují zejména externími faktory: tvrdí například, že mají na výuku málo hodin. Jenomže když se srovnáme s těmi nejlepšími zeměmi, tak pouze Singapur má více hodin přírodovědných předmětů než ČR. V tom to tedy nebude. Zajímavé zjištění také bylo, že badatelsky orientované vzdělávání, které je považováno za moderní, nevede automaticky ke zlepšování výsledků. Je skvělé za předpokladu, že je dobře připravené a učitel to umí pojmout komplexně. A děti to samozřejmě víc baví. Ale paradoxně dobře a promyšleně vedená frontální výuka může někdy přinášet lepší výsledky. Čímž nechci říct, že by se učitelé neměli snažit o nic jiného – koneckonců i v našem modelu se píše o tom, že optimální je využívat široké spektrum metod a forem vzdělávání.
Průzkum OECD ukázal zajímavou věc: čeští učitelé jsou na tom hodně špatně se sebedůvěrou.
Je naopak nějaká metoda, přístup, která nemá dobrou pověst, ale z dat vychází, že funguje?
Nejsme propagátoři zázračných metod, protože žádná metoda nefunguje na 100 procent žáků. Co je důležité, je průběžná reflexe toho, jaký má výuka dopad na děti: rozumí mi žáci? Jsou všichni stále přítomní? Víme, že je to náročné a že se to učitelé potřebují naučit a dostávat v tom podporu. Souvisí to ještě s jednou zajímavou věcí, kterou ukázal průzkum OECD: čeští učitelé jsou na tom hodně špatně se sebedůvěrou. Od toho se odvíjí mnohé – pustit se s žáky do náročné diskuse zvládne jen učitel, který si věří, a má se třídou dobrý vztah. Vztah mezi učitelem a žáky je skutečně věcí, na kterou bychom se v našich školách určitě měli zaměřovat. Ukazuje se, když mají žáci ke svému učiteli dobrý vztah, i obtížný předmět lépe zvládají a dosahují v něm lepších výsledků.
Jak ještě by se dalo pomoci efektivitě vzdělávání?
Čeští učitelé si často stěžují, že rodiče nespolupracují. Děti jsou často rukojmím toho, jak jsou rodina a učitelé ochotní je podpořit. V jiných zemích se více snaží rodiče zapojit, vtáhnout je do školy. Je to náročné u rodičů ze socioekonomicky znevýhodněného prostředí, protože ti často nemají absolutně žádnou důvěru ke škole. Míč je na straně školy: pomohlo by, kdyby byli k dispozici sociální pedagogové nebo asistenti, kteří mohou dojít i do rodin. Učitelům by vůbec pomohlo, kdyby se do škol podařilo dostat další pozice třeba na dozory nebo suplování, aby se učitelé mohli soustředit na učení a ředitelé na vedení pedagogického procesu. Pak jsou to i další oblasti, o kterých se mluví neustále, zvýšit společenskou prestiž učitelů, zkvalitnit jejich profesní přípravu, soustředit se více na kvalitu porozumění než na kvantitu učiva …
Ing. Dana Pražáková, Ph.D. je absolventkou Vysoké školy ekonomické v Praze. Dizertaci obhájila v oboru didaktika matematiky na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Pedagogickou praxi získala jako učitelka na střední a jazykové škole. Od roku 2009 působí ve státní správě, nejprve na ministerstvu školství na pozici garanta pro regionální školství, od roku 2016 v České školní inspekci v kanceláři ústředního školního inspektora.
Rozhovor vyšel v dubnovém čísle časopisu Řízení školy.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
To je nejspíš pravda,že mnoho učitelů má malou sebedůvěru.Ani se jim nedivím.Kde by ji tak měli asi vzít?Je mnoho škol,kde začínající učitel nemá téměř žádnou podporu,každý agresivnější rodič si na něj dovolí lecos,často i před dětmi.Často se ho v tom případě nezastane ani vedení.Přetížení ředitelé nevědí ,komu dřív vyhovět,jestli zřizovateli,rodičům,inspekci atd.Učitel je až ten poslední,na koho je třeba brát zřetel.A můžeme stokrát napsat,že od osobnosti a kvality učitele se odvíjí efektivita a kvalita vzdělávání.Školy,kde učitelé mají podporu vedení i důvěru rodičů jsou stále spíš výjimkou.
Agresivní rodiče bych jako hlavní původce nízkého sebevědomí řady učitelů neviděla. Řekla bych, že školství není jediný obor, kde se pracovníci setkávají s agresivními lidmi. Určitě se s nimi setkávají i lékaři a u nich rozhodně nepozoruji, že by se jim nějak snižovalo sebevědomí. Letušky se také setkávají s agresivními pasažéry, které si z nich občas dělají přines, podej služku a sebevědomí jim rozhodně nechybí. Letuška si věří, protože stát se letuškou není až tak jednoduché (alespoň nyní u prestižních leteckých společností a/nebo dříve) a dostat se na medicínu a ještě ji vystudovat zrovna také není úplně jednoduchá záležitost. Takže lékaře obvykle jen tak někoho nezlomí, protože ví, že něco umí. U mnohých učitelů ale tento pocit jistojistě chybí. Vystudovali zpravudla nejjednodušší VŠ a všichni ostatní vysokoškoláci to vědí. Asi jsou to sami učitelé, kdo toto můžou změnit. Tím že budou mít větší znalosti než rodiče a třeba i děti. V dnešní době umí kdejaké dítě líp anglicky než učí paní učitelka v první třídě. Řada dětí pochází z vícejazyčných rodin. Takovým dětem musí připadat učitelka, která možná zná dobře gramatiku a cvičení v učebnici směšná. A děti obecně cítí a poznají, jestli je učitel ve svém oboru dobrý a je si jistý a nebo jestli učí něco, co studoval kdysi na peďáku (v horším případě studoval úplně něco jiného v čem se nikdy neuplatnil (třeba jako slavistiku)) a znalosti má chabé. Děti nikdy nebudou respektovat učitele, který nic moc neumí. Dříve byl učitel někdo, kdo měl znalosti mnohem větší než běžná populace. Platí toto ale i nyní?
V něčem můžete mít pravdu.Ale zrovna lékaře bych s postavením učitelů nesrovnávala.Jednak jich je čím dál méně -a sehnat třeba dobrého zubaře,nebo pediatra,když ten Váš třeba odejde do důchodu ,vůbec není jednoduché.A jednak je lidé opravdu potřebují,často životně důležitě.Myslím,že počet agresivních pacientů a rodičů opravdu nebude souhlasit.A že se v našem školství,hlavně základním,nachází opravdu velmi málo kvalitních angličtinářek,také není žádným tajemstvím.Kde by se tam vzaly,když na jazykových kursech a v různých draze placených jazykových kroužcích si vydělají lepší peníze a bez nervů.A neříkám,že za to můžou jen rodiče.Říkám,že nemají nikde dovolání.
Já to vidím jinak. I učitelů je málo, speciálně těch kvalitních. Lékaři i učitelé jsou potřební. Dovoluji si trvrdit, že agresivních pacientů je dost, jenže lékař nemá 60 dní dovolené a učitel neslouží x desítek hodin přesčasů. A jasně, že ve školství je málo osobností. Určitě na tom mají zásluhu nízké mzdy, ale také status učitele. Člověk, který se věří, tak učitele zpravidla dělat nebude. Sebevědomý člověk si řekne o slušný plat a bude chtít pracovat v příjemném a inspirativním prostředí. Školství svým přístupem láká většinově podivné osobnosti, které rozhodně nejsou tím pravým ořechovým. Když si vezmu, kdo mě učil, tak já bych mezi takovými lidmi pracovat nechtěla.
Simono, obávám se, že Váš náhled na svět je hodně zkreslený. Ukažte mi lékaře, nebo letušku, kteří jsou soustavně 9 let vystavováni tlaku jedné a té samé osoby v podobě nespokojeného pacienta – cestujícího. Ono když přijde jeden blbec, víte, že ho máte na chvíli a možná i za pár hodin ho nahradí další, ale jiný. Pokud by je jeden a ten samý člověk celých 9 let stále shazoval, urážel a ponižoval, vidělo by se, jak jsou na tom se sebevědomím. Opět srovnáváte nesrovnatelné. Když už prestižní letecká společnost, proč nesrovnávat s prestižní školou? Nebo myslíte, že nízkonákladové lety mají stejnou úroveň služeb a především přístupu letušek k cestujícím? To stejné lékaři, jsou kapacity a jsou břídilové. Podívejte se na zaměstnance LDN, domovy důchodců, tam se totiž také projevuje ta dlouhodobá obrácená šikana. Vždycky je jednodušší ukázat na ty druhé, že je to jejich chyba. Chcete-li změnu, začněte u sebe.
Vzpomínám si, jak se před lety kantorka cizího jazyka v kabinetu zhroutila, když ji – podle mého názoru značně neprofesionálně – zpeskovala před žáky zrovna paní z ČŠI. Záminkou k tomu, tuším, bylo to, že děti hledaly ve slovníku sprostá slovíčka (jak těžký je to prohřešek – za minulého režimu jsme dělali totéž, lišil se jen ten jazyk). Takže snaha pomáhat kantorům je ze strany ČŠI také věcí k delší diskusi. Nikdy jsem nechápal, z jakého důvodu byli kantoři při návštěvách ČŠI tak vykulení – jediným výsledkem zpravidla bylo (a to jsme vnímali už jako žáci), že se kantoři chovali naprosto nepřirozeně a výuka ve dnech návštěvy ČŠI byla naprosto nestandardní (co se stylu výuky a průběhu hodin vůbec týče).
Jinak trochu obecněji… když mě ta práce nebaví, tak ji dělat nejdu; když se cítím být nedostatečně ohodnocen finančně, tak tu práci dělat nejdu; když mě ta práce přestala bavit, tak se seberu a jdu jinam. Všechno je to jen o tom, co jsem nebo nejsem ochoten tolerovat; pracovat s dětmi s nechutí (ať už má ta nechuť jakýkoliv důvod) je už od počátku mrhání časem i energií všech zúčastněných stran a potenciálem právě těch dětí.
Zrovna nedávno jsem pomáhal jedné paní učitelce chemie po nástupu na ZŠ z „pajdy“ zprovozňovat Kippův přístroj. Ta slečna projevila takovou neznalost, že bych k ní jakožto kantorce neměl úctu coby žák ani za minulého režimu („když jsme tam přišli do laboratoře, stačilo jen otočit kohoutkem a ono to fungovalo“). Ale na její obranu musím říci, že se k tomu postavila čelem a dnes je, díkybohu, o hezkých pár levelů výš (respektive, je reálná naděje, že školství co nejdříve opustí).
Já myslím, že spousta učitelů není schopná/ochotná ze školství odejít. Svět mimo školství totiž funguje úplně jinak. Nikde jinde než ve školství nebudete mít 60 dnů placené dovolené (a určitě si některé učitelky dokážou udělat i mnohem delší volno, když kašlou na své další vzdělávání a volno mají o všech prázdninách), jinde nebudou mocidámy či mocipáni. Většina z nich neumí cizí jazyk buď vůbec nebo na takové úrovni, aby jej mohli použít v práci. A celkově, oni mají vzdělání na „vzdělávání“, jenže krom toho, na co jsou experty? Vlastně na nic. Když se k tomu přidá ta „ochota“, digitální ignorance, tak je pro ně to školství vlastně jediná možnost. Určitě se toto netýká učitelů, které jejich práce baví, dělají ji s nadšením a mají s dětmi hezký vztah a snaží se porozumět dětskému světu. Ty si podle mě práci najdou vždy.
Na jednu stranu máte pravdu, na druhou stranu bych s Vámi polemizoval.
Další vzdělávání: jde o to, co tím máte konkrétně na mysli, protože jednak tu někde celkem nedávno byla debata o tom, že jistá kvanta probírané látky jsou v podstatě k ničemu (rozumějte, chápu to tak, že i kantorovi jsou tedy k ničemu) a dále – třeba podle mého pohledu – by měl být kantor i odborníkem v dané oblasti (nebo, pokud hovoříme o ZŠ, alespoň člověkem na takové odborné úrovni, aby mu kdekdo nemohl malovat příslovečné straky na vrbě). Jasně, fanda kantor by se rád naučil s atomákem, HPLC, rentgenem a řadou dalších věcí… problém jaksi je, že nové poznatky třeba na základní školy pronikají příliš ztuha, peněz na pomůcky není moc a upřímně, třeba výše zmíněné je fandovi kantorovi na základní škole leda na houby.
Další věc je, že ředitelé škol (a netroufám si odhadovat, v jaké míře) nemívají v oblibě placené kurzy pro kantory – nemám ponětí, proč tomu tak je a nechci o tom ani vzdáleně spekulovat.
Kantorů bych se, s dovolením, poněkud zastal v oblasti toho volna – pokud mají žáci prázdniny nebo ředitelské volno, neznamená to automaticky, že kantoři jsou doma rovněž. Jestli jsou činnosti, které jim vedení školy na tu dobu zadá, smysluplné či nikoliv, nejsem kompetentní hodnotit, ale řekl bych, že řadový kantor je příliš malý pán na to, aby se takovýmto nařízeným činnostem vyhnul jen tak z „plezíru“. První týden letních prázdnin jsou k disposici, kdyby se snad někdo náhodou odvolal proti klasifikaci (přezkoušení je potom komisionální, aby si klasifikující kantor nemohl dělat, co se mu zachce – pořizuje se z toho zápis a přítomen je zpravidla ředitel, jeho zástupce, nebo alespoň výchovný poradce). Poslední týden letních prázdnin jsou kantoři opět ve škole – opravné zkoušky plus další činnosti, zadané vedením školy – o tom, jsou – li smysluplné či nikoliv, můžeme debatovat do bezvědomí).
Já mám v privátním sektoru dovolené až až, nehledě k tomu, že si ji mohu víceméně vybrat, kdy chci – to nejspíš řada kantorů nemůže (už vidím, jak si v květnu, červnu jen tak odjede na týden dovolené a ředitel mu to posvětí).
Ohledně cizích jazyků – obecně nejsem příznivcem jejich výuky na základních školách, konkrétně na prvním stupni, kdy má být jednoznačně preferován mateřský jazyk. Ale to je věc názoru. Já mám tento a někdo další to bude vidět jinak. Hovořím třemi jazyky a dva z toho rozhodně nemá na svědomí naše školství. Mimochodem, na ruštinu (výuka až od druhého stupně) jsme na základní škole měli kvalifikované a vysokoškolsky vzdělané rodilé mluvčí, o čemž si dnešní školy mohou v řadě případů nechat leda zdát.
A co se týče digitální ignorace, o níž se zmiňujete – já jsem si kupříkladu pořídil před lety (2007) digitální fotoaparát za cca 12000 Kč, jen tak, jak jsem šel kolem obchodu, a rád bych viděl kantora, který by si to mohl v té době dovolit, aby – a promiňte mi ten obrat – nepošel hlady. Jak by se ti kantoři měli naučit dělat s něčím, co nemají, protože na to nemají finance, nebo jim to v lepším případě někdo ukáže na x hodinovém školení, aby se po návratu do školy leda utápěli ve vzpomínkách, je mi záhadou.
Přesto dost mladých učitelů ze školství odejde a dokonce mnoho absolventů pedagogických fakult do školství ani vůbec nenastoupí.To trochu Vaší teorii nabourává.Jiná je ovšem situace ve věkové kategorii kolem padesáti let, které je ale v současnosti hodně, kdy se opravdu už učitelky ke změně těžko odhodlají.Jinak v každé profesi najdete lidi,kteří ji dělají opravdu dobře a pak ty ostatní,nemyslíte?
Měla jsem spíše na mysli učitele 50 – 60 let. Třeba s kantory do 30 let se nesetkávám, to je opravdu rarita. Sama si nedovedu představit, že bych přišla po VŠ do kolektivu lidí před penzí. Určitě si dokážete představit, že mladý učitel plný elánu se asi v kolektivu vyhořelých kolegyň těsně před důchodem nebude cítit zrovna příjemně. Pokud před takovou kolegyní zmíníte facebook nebo slovo aplikace, tak řekne, že na to už je stará – místo toho, aby se snažila přiblížit těm dětem. Děti se určitě naučí víc od pedagoga, který jim dokáže porozumět, zbytečně nesekýruje, je proaktivní, má chuť do života. Zvadlá madam, která se těší do kabinetu na kafe se asi moc k dětem nepřiblíží. Jenže právě takový typ lidí ve školství je, protože nemá šanci dělat něco jiného. I pokud půjdou do Lidlu, tak tam budou muset makat a budou mít podstatně krátší dovolenou.
Pokud přede mnou zmíníte „facebook“, paní Simono, bude to na mě působit jako rudý hadr na býka, a to se domnívám, že se s výší intelektu pohybuji někde v šedi průměru, na odpis ve svém věku také nepochybně zdaleka nejsem a zájmy mám dostatečně široké na to, abych na facebooku někoho okouzlil svým luzným virtuálním zjevem:-) Takže je to nejspíš také věc názoru…
Když se mladý kantor dostane do potíží (a věřte mi, dnes to není problém), dal by nevím co za to, kdyby se mohl obrátit na zkušenějšího kolegu či kolegyni, protože je tu jistá pravděpodobnost, že si buď toutéž, nebo podobnou situací prošli.
Jinak s Vámi souhlasím v tom, že osobnost kantora je mnohem, mnohem důležitější než předmět sám, a že oblíbený kantor dokáže vykřesat jiskru zájmu i tam, kde by jinak byl jen popel.
S tak zlym a ubohym clovekem, jako jste vy, jsem se dlouho nesetkala. Uz delsi dobu si vsimam vasich nenavistnych vylevu na adresu ucitelu. Je az neuveritelne, jak vsechny ucitele a ucitelky dobre znate, vite jak se chovaji, co si mysli, co delaji a nedelaji o prestavkach, o dovolene, jak pracuji. Jen vam preji, az budete sama zvadla madam, abyste narazila na stejne kruteho a zleho cloveka. Jste mozna spise k politovani, protoze musite byt hodne nestastny clovek. Clovek zdrave sebevedomy a socialne zdatny nema takove vylevy zapotrebi.
Vaše reakce pro mne přesně znamená stereotypní reakci zakomplexovaného učitele. Sebevědomý učitel se nepotřebuje obhajovat ani nikomu psát, že je někdo jiný zlý a ubohý. Neznáte mne a nevíte, kdo jsem. Pokud bych se školstvím a učiteli měla pozitivní zkušenosti, určitě bych tu nepsala to, co tu píšu. Viděla jsem i to, jak strašně moc jinak může vypadat výuka než v klasické české škole. Stačilo vyjet pár set kilometrů na západ či na sever. Najednou člověk vidí jinou realitu – učitel jedná se žákem s respketem, inspiruje ho, láká na učení. A světe div se! Ty děti ta výuka baví! Nemají potřebu v hodině dělat bordel, eventuálně usnout. Pokud Vás práce v hodinách zmáhá a děti Vám připadají nevděčné, stačí se zapojit do normální pracovního procesu. Pěkně odkroutit 8.5 hodiny denně a 20 dní placené dovolené!
Pani Simono, jste trapna a uboha. Ja osobne se opravdu nemusim obhajovat a dokladovat jak pracuji a take to nedelam. Ale nevidim jediny duvod, proc bych zde nemohla vyjadrit svuj nesouhlas s vasim nechutnym a dlouhodobym napadanim ucitelu. A v klidu, at vam nerupne cevka.
Jinak se paní učitelko naučte číst. Nikde a nikdy jsem nepsala v žádném příspěvku o všech kantorech. Takže tu nepřekrucujte to, co píšu. A hlavně si ten svůj vztek zítra nevylijte na dětech. Pak z nich akorát vyrostou dospělí, který budou mít na školu vzpomínky takové jako já.
Samozřejmě, paní Leo, že v každé profesi najdete velmi schopné lidi, dále šedé myši (průměr) a to, čemu by se dalo drsně říci „odpad“. To jsem nikde a nikdy nepopřel; kdybych se snad v tomto svém tvrzení mýlil, předpokládám, že byste mě na můj omyl neprodleně upozornila.
Nemyslím si, že by nějaká moje teorie byla nabourána – žádnou jsem nepředestřel 🙂 To, co jsem napsal, pramení z holé praxe. Buď chci po kantorovi, aby byl odborníkem, a jako vysokoškolák zvládal – nevím – diferenciální počet, perfektně ovládal nejnovější instrumentální metody v chemii, a tak dále, a tak dále… aby potom po zbytek kariéry vyučoval, že čas se neměří v kilometrech, nebo po něm nebudu vyžadovat až tak vysoce odbornou znalost, ale budu požadovat něco jiného. Tady vidím tak trochu rozpor.
Jinak – struktura kantorů by, podle mého názoru, měla být „třígenerační“ – od mladých přes střední věk až po kantory v (před)důchodovém věku. Jednak z hlediska profesních zkušeností, jednak z titulu toho, aby žáci jednali se všemi věkovými kategoriemi kantorů. A opět se vracím na začátek – viděl jsem mladé kantory zralé na pár facek a důchodce, před nimiž bych s úctou přešlapoval… a naopak.
S Vámi Pavle, já nemám problém,Vaše argumenty jsou rozumné.Odpovídala jsem Simoně,ono se to tady někdy špatně pozná.
Souhlasím s Vámi, paní Leo, je to tu poněkud nepřehledné – nicméně nemáme problém si věci vysvětlit, a to jediné se počítá 🙂
V řadě soukromých, zejména soukromých firem musíte mít výsledky, jinak pápá. Prostor pro šedé myši tam opravdu moc není. A to je základní rozdíl mezi školstvím a soukromým sektorem. Já určitě nemám problém s tím, aby byli učitelé kvalitně a dobře zaplaceni. Na druhou stranu, pokud dostanou nadprůměrný plat, tak od nich budu očekávat pro-aktivní přístup, kritické myšlení a pokrokové metody vzdělávání. Upřímně si něco takového dovedu představit u mladších učitelů a u hrstky těch starších. Nicméně průměr českého školství na to určitě nemá.
Prosím a mohl by jste mi popsat, jak si představujte pro–aktivní přístup, kritické myšlení a pokrokovou metodu vzdělávání? Ale prosím o konkrétní příklady. děkuji
Paní Simono, definujte mi předně pojem „musíte mít výsledky“.
On je totiž problém třeba i v tom, jak těch „výsledků“ dosáhnete a ubezpečuji Vás, že i v privátní praxi jsem měl možnost jednat s lidmi na výši, nad kterou jsem nechápavě kroutil hlavou. A za své pochybné výstupy byli honorováni tak, že ani tomu nejhoršímu kantorovi se o podobných sumách nezdá – a abych nezapomněl, ne, nevystudovali „pajdu“ ani soukromou vysokou školu 🙂
Klidně Vám mohu posloužit několika příklady z praxe, chcete – li 🙂
Nehledě na fakt, že i v privátním sektoru můžete zastávat pozici, kdy se na výrobě podílíte pouze nepřímo (a nemám tím na mysli kancelářskou pozici, což není myšleno jakkoliv urážlivě), takže i když svoji práci budete ovládat jako Bůh, nemusí mít firma dostatečné finance na to, aby Vás odpovídajícím způsobem zaplatila.
Trochu z vašeho příspěvku cítím zášť. Máme v rodině dva učitele a to českého jazyka a matematiky. Žasnu jaký je rozsah vědomostí. Že by nechtěli na sobě dále pracovat to si tedy opravdu nemyslím. Proč by ze školství odcházeli? Mají odborné vzdělání tak se mu věnují. Naopak považuji za promarněné peníze nechat někoho vystudovat a poté po něm nechtít, aby se tomu věnoval. Nebo si snad myslíte, že lékař se věnuje něčemu jinému než vystudoval. Mnoho lidí má stejnou dobu volna jako učitelé a vůbec se za to nestydí, naopak vadí mi drzost lidí, kteří se domnívají, že budou řídit mou pracovní dobu a mají přihlouplé poznámky, pokud nejsem v kanceláři podle nich od rána do večera. Buďme učitelům vděční, že mají trpělivost s námi jako rodiči, protože naše představy jsou mnohdy na hony vzdálené možnostem školství. Nemyslím si, že v zahraničí je to jiné. Patrně na rozdíl od vás máme zkušenost i se školstvím v severských zemích, to by jste se divila. A určitě tam není jen vše na pochvalu. Tedy až budou učitelé opravdu sebevědomí opravdu se budeme všichni divit. Nebudou rodiče a dětičky prosit, aby se věnovali svým povinnostem a neplnění budou tvrdě trestat. Je to totiž velice potřebné. Nelze si myslet, že dítko pošleme do školy a tím pro nás skončí péče o něj.
Bodejď by učitelům nechyběla sebedůvěra! Systém z nich programově dělá blbce – a to hned několika způsoby najednou. Učitel „musí děti zaujmout“, učitelství/školství/školský systém je „služba“, učitel nesmí bít žáky, žáci si mohou dělat, co chtějí. Učitelé mají nízké platy. Nejhorší mobil z celé třídy má paní učitelka (dokonce o tom tady byl nějaký článek, pokud si dobře pamatuji). Když dá učitel dítěti špatnou známku, protože dítě neumí, hned má na krku rodiče, protože „si na jejich dítě zasedl“. Do toho rok od roku neustále narůstá byrokracie otravující ředitele škol (ti potom nemohou pořádně dělat svoji práci) i učitelů samotných.
Země, která si ničí učitele a školství, si ničí i svoje mladé generace. Za 10 nebo 20 let budou ti, co dnes chodí do škol jako děti, dospělí, budou v produktivním věku a budou tvořit společnost. Jací budou oni, taková bude naše země.
Po celou dobu své 40-leté praxe jsem neměla problém s rodiči. a když byl, řešila jsem jej co možná nejdřív. S návštěvy Školní inspekce byl samozřejmě respekt, takový jako má každý učitel. Drobné chyby se našly a já spravedlivou kritiku a jednou i uznání za činnost mimo školu brala a říkala si, že práce má smysl a dělala jsem ji ráda dál. Ale. To ale přišlo až na závěr, kdy jsem po tolika letech najednou slyšela, že všechno je špatně. Zvedl se adrenalin a já si řekla, stálo mi to za to? Už jsem žádný hovor nevedla. Odešla jsem za dětmi. na druhý den se přišla inspekce omluvit. Nevím, co si mám dodneška myslet. Po učitelích se vyžaduje profesionalita v jednání a při tom, osobnost nadřízená se projeví jako neprofesionál, vyřizující si své osobní problémy na učitelce.
Naprosto souhlasím s hodnocením paní učitelky, která byla zklamaná z hodnocení školní inspekce. Mám stejnou zkušenost. Jsem na rozdíl od paní učitelky učitelka mateřské školy. Ve školství jsem už hodně dlouhou dobu, práce mě baví, s rodiči žádné problémy, myslím, že své práci rozumím, snažím se ji dělat poctivě, vymýšlím sama písničky, básničky, baví mě pohyb, hudba. Tohle všechno jsem se vždycky snažila dát dětem. Je krásné, když vidíte, jak se vám to vrací v podobě toho, co pak děti umí. Tohle všechno inspekci nezajímalo. Místo toho jen hledání maličkostí v dokumentaci, žádné vlídné slovo, chování nepříjemné, nadřazené. Nedivím se, že tuhle práci nechtějí mladí dělat a je poslední štací při výběru školy. Je to práce opravdu stále hodně špatně placená, náročná. Zastávám i názor, že instituce jako školní inspekce, je opravdu zbytečná instituce, která bohužel učitelům v jejich práci nepomáhá, ale v současné době škodí. Bohužel se někdy také objeví rodiče či lidé z venku, kteří jsou také naprosto vytrženi od reality a neumí nic jiného, než si ztěžovat a kritizovat. Možná by bylo dobré si říci, že nikdo není nedotknutelný a i my tam dole se můžeme ozvat, pokud budeme nespokojení. Nenechme se ale otrávit, pokud nás práce i přesto pořád baví, dělejme ji a zároveň se braňme, pokud to tak budeme cítit. Nás dobrých učitelů a vůbec učitelů je málo.