FOTO: Archív Jany Šindlerové

Jana Šindlerová: Maturitní vysvědčení není trofej pro vítěze, vzdělávání není závod. Kdy už nám to dojde?

Diskuse o podobě maturit, přijímacích zkoušek a hodnocení výsledků vzdělávání v době nouzového stavu vůbec se nesou hlavně v duchu toho, jak celý proces co nejvíce zjednodušit pro všechny strany a jak ho přizpůsobit dramaticky změněným podmínkám vzdělávání. Je potřeba si přiznat, že zákaz vstupu dětí do škol znamenal především to, že není vůbec možné zajistit pro všechny děti stejné podmínky, ve hře je různá vybavenost technologiemi, různý přístup k internetu, různé možnosti rodičů být svým dětem oporou, ale i zcela různé přístupy jednotlivých škol a jednotlivých učitelů k nové situaci a různé metody zadávání a kontroly školní práce.

Často v této diskusi zazníval z úst učitelů i rodičů argument, že „by nebylo spravedlivé vůči těm, kteří se snaží, kdyby se plošně dávaly dobré známky/maturity za účast na vzdělávání,“ že je to „plivnutí do tváře těm pilným“. Ta myšlenka zní na první pohled logicky, ale ve skutečnosti je hrozně nebezpečná, a to především pro ty „pilné“ a „zodpovědné“, které se snaží „ochránit“. Nutí nás totiž odvozovat svoji vlastní hodnotu od hodnoty ostatních, ba hůř, nutí nás odvozovat hodnotu vlastního úspěchu od neúspěchu a ne-hodnoty ostatních. Pokud ji přijmeme, dokážeme být spokojení jen na úkor ostatních, čím více lidí v našem okolí selže, tím lepší si připadáme my sami. Slyšeli jsme to už mnohokrát „maturita se stává bezcennou, pokud ji složí každý, kde jsou ty časy, kdy středoškolské vzdělání získali jen ti nejchytřejší“.

Je to součást pojetí vzdělávání jako tvrdé soutěže, ve které může zvítězit jen někdo. Maturitní vysvědčení je odměnou pro vítěze, důležité je být nejlepší, nejrychlejší, nejvýkonnější ze všech. Je to dědictví dlouholeté vzdělávací koncepce, která byla založena na vzájemném porovnávání výkonů dětí ve třídě mezi sebou. Jenže porovnávací přístup v dlouhodobém horizontu vychovává lidi, kteří nikdy nemohou být spokojeni sami se sebou. Ti „schopní“ se ani v dospělosti nezbaví nutkání srovnávat se se všemi kolem a utápějí se v každé domnělé nespravedlnosti, kterou najdou. Ti „méně schopní“ hned na začátku ztrácejí motivaci k další práci na sobě, protože vždycky bude někdo lepší, rychlejší, výkonnější. Neustálé soutěžení a poměřování navíc brzdí možnosti spolupráce. Pokud s někým soutěžíme, nechceme mu přece pomáhat. Dlouhodobě se potýkáme s tím, že lidé neumí efektivně pracovat v týmu, řešit konflikty, kooperovat na zadaném úkolu – podpora nezdravé soutěživosti a tvrdých loktů v běžném vzdělávání je jednou z příčin.

Moderní vzdělávání a moderní metody hodnocení vzdělávání jsou ale orientované jinak. Namísto srovnávání výkonů žáků mezi sebou akcentují spíše individuální pokroky dítěte. Hodnotou není „být lepší než ostatní“, ale „posunout sám sebe o co největší kus“. Namísto cíle „vyniknout ve skupině“, se mnohem správněji klade cíl „zlepšovat se v rámci svých možností“. Vzdělávání pak má hodnotu samo o sobě, jde nám skutečně o to, co se naučíme, ne o to, kam se vyšvihneme. Skutečným úspěchem je dosáhnout cíle, který jsem si předsevzal, ne přebít ostatní. V tomto přístupu jsme mnohem snáze schopni ocenit sama sebe a vážit si toho, co jsme získali.

Z hlediska učitele pak moderní vzdělávání znamená posunout se od pojetí vzdělávání jako síta (oddělujeme zrno od plev, slabší kusy odpadnou a my pomáháme jen těm silnějším) k pojetí vzdělávání jako žebříku (pomáháme každému dítěti postupovat po jeho vlastní cestě až tam, kam to půjde). Ten druhý způsob je pro všechny bezpečnější.

Celý ten problém je samozřejmě součástí mnohem širší a hlubší diskuse o tom, co to znamená „spravedlnost“ a „rovnost“ ve vzdělávání a diskuse o smyslu odměn a trestů a motivaci obecně. Ta diskuse zdaleka není ukončená, nicméně už je celkem jasné, že klasické „měřit všem stejným metrem“ v situaci, kdy jsou podmínky vzdělávání nesouměřitelné, nevyhovuje.

Jana Šindlerová je vědecká pracovnice Ústavu teoretické a komputační lingvistiky na FF UK v Praze, lektorka kurzu Rozvíjení digitálních kompetencí pro studenty učitelství na FF UK, členka Učitelské platformy a bývalá učitelka českého a anglického jazyka. Zabývá se didaktikou českého jazyka.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x