"To není velryba, to je keporkak!" Sofinka s Jonášem debatují o mořských živočiších nalepených na skříni.

Bude to záhul, říká oceněná učitelka o své nové třídě se třiceti prvňáčky. Reportáž z prvního školního dne

„My se na vás těšíme, pojďte k nám,“ volá dáma v námořnické čepici do hloučku dětí. Nejsme na moři, ale před základní školou Petřiny-sever v Praze. Je první školní den a učitelka Petra Šubrtová vítá své prvňáky. I oni přišli v pruhovaném, ve třídě na ně čeká loď s funkčním stěžněm a ještě před tím, než se začnou učit písmenka, budou vyrábět vzkaz do láhve…

Je pondělí 2. září, 8.15. Před budovou ZŠ Petřiny-sever se pomalu schází všech 90 letošních prvňáčků i se svými rodinami. Holčičky mají proužkované šatičky, kluci trička. Na krku každý šátek v barvě své třídy. Chytrý nápad – prvňáčci se mohou začít hned okukovat. „Jé, hele, támhleta holčička ze školky má taky zelený šátek, tak se potkáte ve třídě,“ upozorňuje jedna z maminek dcerku.

„Pojďte k nám blíž, my se na vás těšíme.“

„Námořníci jsou silní, šikovní a musejí si na palubě pomáhat,“ volá do megafonu ředitelka školy Jana Kindlová. „Milí rodiče, pokud byste měli při plavbě nějaké problémy, určitě se na nás obraťte,“ dodává směrem k rodičům. Ti mají slavnostní výrazy ve tváři, kdežto děti působí v namačkaném davu spíš ztraceně. Holčička Sofie na otázku, jestli se těší do školy, kýve, ale úplně přesvědčivé to není. Do stejné školy už přitom chodí její starší sestra a ve třídě bude s nejlepším kamarádem ze školky.

Je čas utéct upršenému počasí, které nenechává nikoho na pochybách, že prázdniny skončily, a přesunout se i s rodiči do třídy. I ta evokuje svět námořníků – na zdi je z látky a provazů velká loď s fotkami všech třiceti námořníčků, skříně jsou polepené obrázky mořských živočichů.

Petra Šubrtová skončila loni na druhém místě v mezinárodní soutěži o nejlepší učitele Global Teacher Prize. Rozhovor s ní si můžete přečíst ZDE

„Tak, a je to tady,“ zahajuje Petra Šubrtová. „Zvedněte ruce, kdo jste se těšili do školy,“ vybízí děti. Ruce dvou chlapečků zůstanou dole. „Já vám rozumím, kluci, to je úplně v pořádku. Doufám, že i tak se vám tady bude líbit.“

„Tak nám ukažte, jak jste se těšili,“ volá na zbývající děti stylem rockové hvězdy, která probouzí své publikum. „Jó,“ odpovídají děti. „Tak málo? Tak my vám předvedeme, jak jsme se těšily my.“ „My“ jsou krom třídní učitelky ještě dvě asistentky. Dita je asistentka pedagoga a Karolína asistentka programu Začít spolu, která bude ve třídě přítomná deset hodin týdně. V programu Začít spolu se učí v takzvaných „centrech aktivit“, při nichž děti ve skupinkách řeší praktické úkoly, které je učí přemýšlet a spolupracovat.

Na lodi je dobře

Než vyplujeme, vyvěsíme vlajku.

Přichází první úkol: přečíst si vzkaz na tabuli. Učitelka tak nenásilně zjišťuje, jak jsou na tom děti se čtením. Vypadá to, že jednotlivá písmenka zná většina dětí, některé už dokážou přečíst i celý vzkaz. „Správná loď, než vypluje, musí vyvěsit vlajku,“ říká učitelka Petra. „První jsem připravila já, další už budou na vás,“ dodává a za zvolání AHOJ vyroluje na funkčním stěžni malou vlajku až nahoru. Děti mají oči navrch hlavy a vypadá to, že je to ve škole začíná bavit. Jen jeden chlapec pláče a drží se maminky. „Jirko, neboj, na lodi je dobře, ona kolíbá,“ utěšuje učitelka.

Pak si jde každý prvňák pro pamětní list a třídní učitelka to využívá k tomu, že se snaží zapamatovat jméno každého dítěte. Pro jistotu ale spolu s kolegyněmi každému nalepí jmenovku na hruď. Rodiče odcházejí do školní družiny, prvňáci ve škole poprvé osiří. A dostávají druhý úkol: zamyslet se, co by se chtěli první rok ve škole naučit. Číst, psát, počítat, volají jeden přes druhého a Petra Šubrtová je poprvé seznamuje se zlatým školním pravidlem: když chci něco říct, musím se hlásit.

„Já se chci naučit pokusy,“ volá Jirka, který se ještě před chvílí držel maminky jako klíště. „Informatiku,“ přidává se jiný kluk. „Keramiku,“ říká holčička s copy. Teď je na každém svůj cíl pro první školní rok napsat nebo nakreslit, „výtvor“ nalepit na barevný papír a zarolovat do skleničky od oliv, kterou si každý přinesl. Všechny vzkazy v láhvi se potom pověsí na loď hned nad fotografie všech dětí, a až se bude rozdávat vysvědčení, každý se do své lahvičky podívá a zkontroluje, jestli se plány vydařily.

Kdy už půjdem domů?
„Kdy už půjdem domů,“ ptá se jeden z chlapců během kreslení a lepení. „Za chviličku, neboj,“ uklidňuje učitelka a rozhodne se neklidné prvňáčky rozptýlit společným zpíváním a posléze povídáním o tom, kdo už viděl moře a nějaké živočichy v něm.

Námořnice Sofie

„Ten první den je vždycky takový,“ vypráví později. „V přítomnosti rodičů jsou děti vždycky ‚vyvoranější‘, časem se to změní, ale bude to záhul. Oproti těm mým páťákům, kteří už byli naprosto samostatní, je to samozřejmě šok,“ připouští Petra Šubrtová. „Jsem připravená na to, že zase budou někteří, co se počurají, pokakají, poblikají… V té první třídě je to ještě takové hodně mateřské.“

Krom toho, že třicetihlavá třída je opravdu strop toho, co může jeden učitel zvládnout, jsou v 1.C navíc tři integrované děti. „Budeme muset hodně měnit činnosti, budu jim muset dopřát co nejvíc pohybu,“ plánuje. Taky proto bude 1.C chodit každý čtvrtek na celý den ven. Bez učebnic, bez penálu, pokud se bude něco psát, tak klacíkem do hlíny nebo budou zkoušet písmenka z provázků.

Mám ráda loupežníky
Podle zkušeností Petry Šubrtové bude trvat nejmíň 14 dní, než si děti všechno prohlédnou, než si zvyknou na nové dospělé a zautomatizují si základní věci. „Horší věc je únava z toho všeho nového, ta i u běžných dětí trvá nejmíň do prosince.“

„Mám kliku, že mám ráda i ty loupežníky,“ uzavírá učitelka. „A co mě naplňuje nadějí, jsou rodiče. Už přes léto mě stihli poblažit, když mi jeden z tatínků přišrouboval stěžeň, maminky ušily vlajky, šátky pro každé dítě, a naplánovali na říjen společný výlet na Monínec. Vypadá to, že budeme držet pokupě, což je moc důležité.“

Rodiče také hned první den vyzvala ke spolupráci. „Vnímám vás jako poklady specializací  a hrozně ráda vás zapojím do výuky. Můžete dorazit vy za námi nebo klidně my k vám do práce a povídat nám o tom, co děláte.“ Na Petřinách-sever se uplatní i babičky a dědečkové: ti jsou zase vítáni na takzvaných čtenářských dýcháncích, aby dětem četli ze svých oblíbených knížek.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

11

 
2 Počet vláken diskuze
9 Počet reakcí v diskuzi
0 Počet odběratelů diskuze
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Největší vlákno komentářů

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

nejnovější nejstarší
Brandtnerová
Člen

Jak jsem zahlédla námořnické čepice, nemohla jsem si okamžitě nevzpomenout na alternativně aktivní Amy Veverkovou z učitelské klasiky, americké komedie „Bad Teacher“, která ještě k tomu volala: „Hurá na palubu!“ či tak něco podobného, a děti přitom jenom protáčely panenky očí… Za mě tisíckrát raději fešná Elizabeth se svým, řekněme, pragmaticko-kreativním, nicméně lidským přístupem :-) I jinak nejsem přívržencem a postrádám smysl různých šarád ve školách typu klaunovské či santaklausovské čepice, barevné či pyžamové dny a nevím co ještě. Kdesi v tisku byla závěrem školního roku krátká reportáž o tom, že děti jedné školy musely plnit úkoly a podniknout cestu,… Číst vice »

Ludmila Kovářová
Člen

Přinést skleničku od oliv??? To tedy nevím, jak bych to udělala.