„My se na vás těšíme, pojďte k nám,“ volá dáma v námořnické čepici do hloučku dětí. Nejsme na moři, ale před základní školou Petřiny-sever v Praze. Je první školní den a učitelka Petra Šubrtová vítá své prvňáky. I oni přišli v pruhovaném, ve třídě na ně čeká loď s funkčním stěžněm a ještě před tím, než se začnou učit písmenka, budou vyrábět vzkaz do láhve…
Je pondělí 2. září, 8.15. Před budovou ZŠ Petřiny-sever se pomalu schází všech 90 letošních prvňáčků i se svými rodinami. Holčičky mají proužkované šatičky, kluci trička. Na krku každý šátek v barvě své třídy. Chytrý nápad – prvňáčci se mohou začít hned okukovat. „Jé, hele, támhleta holčička ze školky má taky zelený šátek, tak se potkáte ve třídě,“ upozorňuje jedna z maminek dcerku.
„Námořníci jsou silní, šikovní a musejí si na palubě pomáhat,“ volá do megafonu ředitelka školy Jana Kindlová. „Milí rodiče, pokud byste měli při plavbě nějaké problémy, určitě se na nás obraťte,“ dodává směrem k rodičům. Ti mají slavnostní výrazy ve tváři, kdežto děti působí v namačkaném davu spíš ztraceně. Holčička Sofie na otázku, jestli se těší do školy, kýve, ale úplně přesvědčivé to není. Do stejné školy už přitom chodí její starší sestra a ve třídě bude s nejlepším kamarádem ze školky.
Je čas utéct upršenému počasí, které nenechává nikoho na pochybách, že prázdniny skončily, a přesunout se i s rodiči do třídy. I ta evokuje svět námořníků – na zdi je z látky a provazů velká loď s fotkami všech třiceti námořníčků, skříně jsou polepené obrázky mořských živočichů.
Petra Šubrtová skončila loni na druhém místě v mezinárodní soutěži o nejlepší učitele Global Teacher Prize. Rozhovor s ní si můžete přečíst ZDE
„Tak, a je to tady,“ zahajuje Petra Šubrtová. „Zvedněte ruce, kdo jste se těšili do školy,“ vybízí děti. Ruce dvou chlapečků zůstanou dole. „Já vám rozumím, kluci, to je úplně v pořádku. Doufám, že i tak se vám tady bude líbit.“
„Tak nám ukažte, jak jste se těšili,“ volá na zbývající děti stylem rockové hvězdy, která probouzí své publikum. „Jó,“ odpovídají děti. „Tak málo? Tak my vám předvedeme, jak jsme se těšily my.“ „My“ jsou krom třídní učitelky ještě dvě asistentky. Dita je asistentka pedagoga a Karolína asistentka programu Začít spolu, která bude ve třídě přítomná deset hodin týdně. V programu Začít spolu se učí v takzvaných „centrech aktivit“, při nichž děti ve skupinkách řeší praktické úkoly, které je učí přemýšlet a spolupracovat.
Na lodi je dobře
Přichází první úkol: přečíst si vzkaz na tabuli. Učitelka tak nenásilně zjišťuje, jak jsou na tom děti se čtením. Vypadá to, že jednotlivá písmenka zná většina dětí, některé už dokážou přečíst i celý vzkaz. „Správná loď, než vypluje, musí vyvěsit vlajku,“ říká učitelka Petra. „První jsem připravila já, další už budou na vás,“ dodává a za zvolání AHOJ vyroluje na funkčním stěžni malou vlajku až nahoru. Děti mají oči navrch hlavy a vypadá to, že je to ve škole začíná bavit. Jen jeden chlapec pláče a drží se maminky. „Jirko, neboj, na lodi je dobře, ona kolíbá,“ utěšuje učitelka.
Pak si jde každý prvňák pro pamětní list a třídní učitelka to využívá k tomu, že se snaží zapamatovat jméno každého dítěte. Pro jistotu ale spolu s kolegyněmi každému nalepí jmenovku na hruď. Rodiče odcházejí do školní družiny, prvňáci ve škole poprvé osiří. A dostávají druhý úkol: zamyslet se, co by se chtěli první rok ve škole naučit. Číst, psát, počítat, volají jeden přes druhého a Petra Šubrtová je poprvé seznamuje se zlatým školním pravidlem: když chci něco říct, musím se hlásit.
„Já se chci naučit pokusy,“ volá Jirka, který se ještě před chvílí držel maminky jako klíště. „Informatiku,“ přidává se jiný kluk. „Keramiku,“ říká holčička s copy. Teď je na každém svůj cíl pro první školní rok napsat nebo nakreslit, „výtvor“ nalepit na barevný papír a zarolovat do skleničky od oliv, kterou si každý přinesl. Všechny vzkazy v láhvi se potom pověsí na loď hned nad fotografie všech dětí, a až se bude rozdávat vysvědčení, každý se do své lahvičky podívá a zkontroluje, jestli se plány vydařily.
Kdy už půjdem domů?
„Kdy už půjdem domů,“ ptá se jeden z chlapců během kreslení a lepení. „Za chviličku, neboj,“ uklidňuje učitelka a rozhodne se neklidné prvňáčky rozptýlit společným zpíváním a posléze povídáním o tom, kdo už viděl moře a nějaké živočichy v něm.
„Ten první den je vždycky takový,“ vypráví později. „V přítomnosti rodičů jsou děti vždycky ‚vyvoranější‘, časem se to změní, ale bude to záhul. Oproti těm mým páťákům, kteří už byli naprosto samostatní, je to samozřejmě šok,“ připouští Petra Šubrtová. „Jsem připravená na to, že zase budou někteří, co se počurají, pokakají, poblikají… V té první třídě je to ještě takové hodně mateřské.“
Krom toho, že třicetihlavá třída je opravdu strop toho, co může jeden učitel zvládnout, jsou v 1.C navíc tři integrované děti. „Budeme muset hodně měnit činnosti, budu jim muset dopřát co nejvíc pohybu,“ plánuje. Taky proto bude 1.C chodit každý čtvrtek na celý den ven. Bez učebnic, bez penálu, pokud se bude něco psát, tak klacíkem do hlíny nebo budou zkoušet písmenka z provázků.
Mám ráda loupežníky
Podle zkušeností Petry Šubrtové bude trvat nejmíň 14 dní, než si děti všechno prohlédnou, než si zvyknou na nové dospělé a zautomatizují si základní věci. „Horší věc je únava z toho všeho nového, ta i u běžných dětí trvá nejmíň do prosince.“
„Mám kliku, že mám ráda i ty loupežníky,“ uzavírá učitelka. „A co mě naplňuje nadějí, jsou rodiče. Už přes léto mě stihli poblažit, když mi jeden z tatínků přišrouboval stěžeň, maminky ušily vlajky, šátky pro každé dítě, a naplánovali na říjen společný výlet na Monínec. Vypadá to, že budeme držet pokupě, což je moc důležité.“
Rodiče také hned první den vyzvala ke spolupráci. „Vnímám vás jako poklady specializací a hrozně ráda vás zapojím do výuky. Můžete dorazit vy za námi nebo klidně my k vám do práce a povídat nám o tom, co děláte.“ Na Petřinách-sever se uplatní i babičky a dědečkové: ti jsou zase vítáni na takzvaných čtenářských dýcháncích, aby dětem četli ze svých oblíbených knížek.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Jak jsem zahlédla námořnické čepice, nemohla jsem si okamžitě nevzpomenout na alternativně aktivní Amy Veverkovou z učitelské klasiky, americké komedie „Bad Teacher“, která ještě k tomu volala: „Hurá na palubu!“ či tak něco podobného, a děti přitom jenom protáčely panenky očí… Za mě tisíckrát raději fešná Elizabeth se svým, řekněme, pragmaticko-kreativním, nicméně lidským přístupem 🙂
I jinak nejsem přívržencem a postrádám smysl různých šarád ve školách typu klaunovské či santaklausovské čepice, barevné či pyžamové dny a nevím co ještě. Kdesi v tisku byla závěrem školního roku krátká reportáž o tom, že děti jedné školy musely plnit úkoly a podniknout cestu, aby obdržely vysvědčení. A myslím, že zrovna jiný oceněný učitel té samé soutěže zmiňované v článku výše se zde ve stejnou dobu pohoršoval nad běžně „nudným“ zakončením roku – kytičky, bonboniéry a tak…
Vítání prvňáčků či třeba předávání vysvědčení je slavnostní akt hezký sám o sobě, netřeba z něj dělat nějakou show, přidávat dekorace. Naopak by měl mít atmosféru určité důstojnosti, vážnosti. Navíc v tomto případě ani není téma nijak spojeno s naší tradicí – moře v této zemi nemáme. A že se něco takového dětem líbí, považuji za mylné. Děti nejsou hloupé, v tomto věku už mají rády, když se s nimi jedná „normálně“. Pro rodiče pak bývá nutnost shánět nějaký specifický kostým nadbytečná zátěž a mnohdy celou věc považují za nesmyslnou povinnost, zvlášť je-li takových „akcí“ během školního roku víc.
Tento přístup mi osobně vždy evokuje nižší úroveň školy, a tedy i kvalitu vzdělávání. Vzbuzuje ve mně dojem, že škola bude namísto účelného a smysluplného využívání financí i času, kterého také většinou nebývá nazbyt, investovat energii do různých zbytečností, namísto toho, aby kreativita a schopnosti učitelů byly zaměřovány směrem k výuce. Jen podotýkám, že nemám nic proti slavení svátků, soutěžím, kulturním i jiným akcím pořádaných školou v přiměřeném rozsahu a nepostrádající svůj smysl, ba právě naopak.
Jedna česká socioložka ve své, z mého pohledu zajímavé studii o příklonu části západní společnosti k infantilnímu chování, jakési neochotě či snad neschopnosti některých jedinců, potažmo celých subkultur, dospět, píše o současné tendenci vnášet do práce i školy – kterou považuje za přípravu na pracovní proces jedince – prvky zábavy. Příkladem jsou různé teambuildingy, tematicky zaměřené večírky, povinné zábavné víkendy apod., v případě školního prostředí pak to může být právě třeba organizování mnou výše uvedených akcí. Socioložka se ve své práci zamýšlí nad důvody takového jednání – proč některým lidem dnes už nestačí to, že je prostě spojuje společné dílo.
Díky za názor, v případě této školy a speciálně učitelky Petry Šubrtové opravdu nemůže být o nižší kvalitě vzdělávání řeč (třicet dětí ve třech třídách je právě proto, že je o školu obrovský zájem). Prvňáčci si celý průběh velmi užívali a o postoji rodičů se píše přímo v článku.
Díky za reakci. Webu se podařilo úplně odrovnat diskusní prostředí díky neoznámení podstatné změny ve zveřejňování komentářů čtenářů – což by bylo velmi na místě a přinejmenším slušné –, a tak už jsem chtěla začít debatovat sama se sebou.
Třicet dětí ve třídě je v Praze běžný počet. A pominu-li téma dekorací a kostýmů, tak pokud bych měla vycházet z uvedeného v textu, učitelka mě osobně svým projevem ani ničím konkrétním nezaujala, naopak by mě nejspíš odradila. V článku se píše o postoji pouze několika mála rodičů. A nepíše se o tom, že by si děti vítání nějak užívaly, vyznívá to spíš naopak. To by mi ale ještě přišlo do určité míry pochopitelné.
Jinak nechápu sdělení, že o něčem nemůže být řeč. Jakože basta, rozhodnuto, a nebudeme o tom diskutovat? Aniž by se kdokoliv dozvěděl, proč tomu tak je?
No, tak dobře. Za mě rozebírat netřeba. Ale zase mi to jen trochu potvrzuje, co si o příklonu k různým směrům už myslím. Toto třeba viz mé dílko s názvem „Plnou parou alternativa“:
„Amy, Amy,
vědomosti dej mi!“
křičí dítko zvídavé,
co ve škole je poprvé.
„Co to po mně hochu chceš?
Pryč ode mě rychle běž!
Přestaň tady žadonit,
sám si je běž objevit.
Teď si nasaď čepici
a popadni udici.
Zábavě se poddávej,
školou jen tak proplouvej.“
P. S. Byla jsem náramně stylová a psala to na lodi, byť zrovna zakotvené 🙂 Nicméně až vyrazí, nebude to stejným směrem jako v básni 😉
Diskuse je v háji, paní Brandtnerová.
Já bych kvůli nástupu do školy nešaškovala, mé děti taky ne. Ale jsem prostý přízemní rodič, nevidím smysl v šití vlajek a šátků, v nákupu pruhovaných triček a šatů. Chápu radost paní učitelky z rodičů, kteří poslušně(a možná i s nadšením) splní zadání….v homogení skupině bude méně třenic a problémů. Všichni jsou doslova na jedné lodi. Tak jim to přejme.
V háji zeleném… A my jsme taky obě zelené 😀
Ode mě více o barvách a ohledně diskusních změn v jiné debatě, kde jsem reagovala o něco později, neboť jsem ji zprvu přehlédla :-O
https://www.eduzin.cz/co-si-mysli/lenka-mensikova-deti-se-uci-od-rodicu-tak-proc-to-nevyuzit-i-v-dobe-kdy-uz-chodi-do-skoly-poradim-vam-jak-na-to/
Ještě více než šaškování by mi vadilo to podsouvání a celkově nevhodná komunikace: Dvě děti nezvednou ruce, a učitelka jim hned vnucuje, že je to proto, že se do školy netěšily. Co když je to prostě jen z důvodu, že jsou novým prostředím konsternovány? Přijde mi to mnohem pravděpodobnější. Dále děti nutí, aby volaly, jak se do školy těšily… Dítěti, které se bojí, řekne úplný nesmysl: „Jirko, neboj, na lodi je dobře, ona kolíbá.“ To se to tam vážně i kolébalo? Odhaduji, že s racionálněji zaměřenými dětmi, což bývají častěji chlapci, musí mít tato učitelka problémy. Tak je nazveme loupežníky, a budeme to jejich divné chování tolerovat, že? Ale jak píše paní Markéta, třeba i ony se časem „srovnají“. A začnou taky ujíždět na tom správném námořnickém tripu.
Přinést skleničku od oliv??? To tedy nevím, jak bych to udělala.
Jak to myslíte?
Pokud někdo nejí olivy, tak prostě nemá skleničku od oliv.😁
Proč potřebují právě skleničku od oliv, proč né jakoukoli skleničku, to se asi nedovíme.
Pokud si tuto školu vyberete, tak se musíte naučit jíst olivy ze skleničky.😉
Obávám se, že olivami vše nekončí, ale naopak začíná. Dnes si rodiče často stěžují, jak je škola zatěžuje sháněním roztodivných prkotin. Nemluvě o finanční stránce věci, tam to za různé placení nadbytečných „pomůcek“ a akcí jen lítá…
Normálně se člověk snaží nezatěžovat druhé, respektovat, že svůj volný čas, kterého nebývá mnohdy nazbyt, nechtějí nadměrně trávit záležitostmi souvisejícími se školou. O financích pak ani nemluvě.