Počty dětí, které dostávají v době zápisu odklad školní docházky, se v posledních letech pohybuje kolem 10 procent a čísla spíš rostou, než klesají. „Odkladů přibývá skutečně proto, že přibývá dětí, které mají nějaké potíže,“ říká Hana Imlaufová z Křesťanské pedagogicko-psychologické poradny v Praze-Karlíně.
Proč myslíte, že ani posun zápisů na pozdější dobu nepomohl snížit počet dětí, které dostávají odklad školní docházky?
Odkladů přibývá skutečně hlavně proto, že přibývá dětí, které mají nějaké potíže. To znamená, že před nástupem do školy nejsou tak zralé ve všech oblastech, jak by měly být. Upozorňují na to učitelky ve školce a znatelněji se to rodiče dozvědí, když jdou k zápisu, a tam jim řeknou: nezvažovali jste odklad?
Největší důvod, se kterým se v poslední době setkávám, je problematická výslovnost u dětí a chudá slovní zásoba. Pokud s nimi dítě nastoupí do první třídy, může mít problémy v českém jazyce, v gramatice, ve čtení. A protože přibývá dětí s řečovými vadami, přibývá i dětí s odkladem školní docházky.
Kdy doporučujete začít řešit logopedické vady?
Existují dva typy logopedů. Jedni říkají, že s dítětem je možné začít logopedickou nápravu hned, jakmile spolupracuje, komunikuje a vydrží se chvilku soustředit. Druhá skupina tvrdí, že do pěti let se má dítě volně nechat, počkat, jak se rozmluví, a teprve od pěti let začít nápravu. Myslím, že je to škoda, že potom je zbytečně náročné opravovat to, co má dítě už nesprávně zafixované.
Často rodiče mohou ve školce slyšet, že jejich dítě je na školu příliš hravé. Co si pod tím máme představit? Hravost je přece u menších dětí přirozená.
To ano, spíš jde o to, jestli je dítě zvyklé nebo schopné se cíleně soustředit. Jsou děti, které vydrží jen u toho, co je baví a když se pak mají cíleně soustředit na činnost, která je třeba úplně tak nebaví, to znamená musejí už zapojit trochu i vůli, tak od ní utíkají. Je to hodně na důslednosti rodičů, aby dokázali přidržet dítě u nějakého úkolu, i když už se trochu nudí, aby se snažili ho učit, že by mělo úkoly dokončit. Myslím, že všichni bychom byli v tomto smyslu hraví, kdybychom nerozvíjeli svoji vůli.
Setkáváte se i s rodiči, kteří chtějí svým dětem odložit školní docházku, aby jim „prodloužili dětství“, bez závažnějšího důvodu?
Občas se s tím setkám, ale není to častý jev. Někdy to rodiče rovnou řeknou, a často za tím není jen jejich pohodlnost, aby si ještě prodloužili čas bez povinností. Třeba čekají narození sourozence, chystají stěhování, nebo v tom jsou jiné osobní důvody související se životem té rodiny, a ty důvody bývají velmi srozumitelné.
A stalo se vám někdy, že by přišli rodiče a chtěli odklad pro dítě s tím, že pak bude mít výhodu třeba u přijímaček na osmileté gymnázium, když bude starší a vyspělejší?
Řekla bych, že většina rodičů tak dopředu nepřemýšlí. Naopak se stává, že přijdou do poradny rodiče s tím, že chtějí do školy poslat dítě, které ještě nedovršilo šest let. Tyto děti mohou být chytré a bystré, ale bývají vzhledem k věku snadněji unavitelné. Pak to pro ně může být těžké, když se ve škole srovnávají s dětmi, které třeba odklad školní docházky měly a jsou tím pádem třeba o rok a půl starší.
Hana Imlaufová je speciální pedagožka, rodinná psychoterapeutka, manželská a rodinná poradkyně. Pracuje v Křesťanské pedagogicko-psychologické poradně v Praze-Karlíně. Kromě poradenské praxe přednáší pro mládež, rodiče a pedagogy. Spolupracuje s několika křesťanskými periodiky, kde především odpovídá na dotazy z oblasti vztahů, sexuality a výchovy dětí. Je vdaná, má tři dospělé děti.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Přesně vím, o čem paní Hana mluví. Prošla jsem od roku 1980 prací v logopedické poradně až do roku 2005 a pracovala s dětmi, které se chystaly k zápisu do ZŠ. Je to přesně o tom, poznat dítě, které má ve výslovnosti nedotaženy jen dvě hlásky není takový problém. Když ale rodiče odkládají nápravu řeči až na poslední rok předškolní docházky a u dítěte je větší množství vadné výslovností hlásek, má dítě co dělat, aby tohle zvládlo do začátku školního roku. Není daná doba, za jakou dítě hlásku zvládne nacvičit. je to o motorice mluvidel. Pokud má dítě jak se říká tvrdý jazyk v pěti letech, dost těžko se rozcvičuje. Proto je důležitá komunikace s dítětem, nejenom v mateřských školách, ale především s rodiči. jednak mají kontrolu, zda se dítěti daří hlásky správně vyslovovat a pokud ne, přicházejí dříve do logopedické poradny. V předškolním věku se již špatně zfixovaná výslovnost hůř odstraňuje. Pokud jsou v mateřských školách učitelky, které si do svých plánů stihnou zařadit tak zvané hry s mluvidly, které souvisí s jazykovou výchovou, pomohou dětem mnohdy hravou formou dříve navodit hlásky a řeč dítěte se lépe rozvíjí. Odklady školní docházky dítěte je nutné dobře zvážit. Když je důvodem k odkladu jen drobnost, dítě se potom začíná v mateřské škole nudit, protože prochází opakovaně tématy s mladšími dětmi a jeho motivace se ztrácí. Také přemýšlím, jestli je v současné době větší poměr v procentech u dětí se špatnou výslovností, nebo u dětí z méně podnětných prostředí doma. Pozoruji mladé maminky, jak chodí se svými malými dětmi na procházky. Těm co umí s dětmi komunikovat už raném věku je menšina.Nevím jestli je to uspěchanou dobou. Ale doby, kdy jsme už od počátku musely vyvařovat pleny a denně je žehlit, připravovat každý den čerstvé jídlo pro dítě, ne žádné přípravky ve skleničkách, je už dávno pryč. Mámy mají daleko víc času, než jsme měly my. Tak v čem je asi problém? Zamyslete se, třeba na to přijdete a bude méně dětí s odkladem školní docházky.
Toto nemusí být vždy pravidlem, právě díky tomuto „stereotypnímu“ názoru jsme si prošli čím jsme si prošli. Paní učitelka v MŠ nás nutila od synových tří let, abychom zahájili logopedii i když teprve začal mluvit ve větách. Neustále jsem opakovala, že na to ještě není zralý (psychicky i fyzicky), no v jeho 3,5 letech jsem se nechala ukecat a zahájili jsme logopedii. Po dvou měsících a potocích slz (mých i synových) jsem řekla, že už v tom pokračovat nebudeme. Já byla zoufalá, že mu neumím pomoc a on byl nešťastný, že to nezvládá i když se snažil. A přesně jak píšete, byla jsem za matku, která se odmítá svému dítěti věnovat a nespolupracuje. Bez ohledu na to, že prvorozený byl bez jakýchkoli logopedických zádrhelů, právě naopak. Pak jsem v synových pěti letech sama požádala učitelku v MŠ, zda opět můžeme zahájit logopedii, že i syn už projevuje zájem a vidím v jeho přístupu nejen snahu, ale i progres k lepšímu. Zahájili jsme tedy 15 min sezení 1x za 3-4 týdny (více nebyl prostor) a to mi přišlo hodně málo. Vyhledala jsem tedy přímo logopeda, kam jsme ze začátku docházeli i několikrát týdně. Opět nelibost v MŠ, že kombinuji a nevěřím jejich schopnostem. Syn ale dělal tak skokové pokroky, až jsme všichni hleděli. A šlo to bez slz, bez stresu a hlavně s výsledkem. Během 5ti měsíců zvládl veškeré základy a pak už jsme jen dopilovávali a „kotvili“. Asi mi to ve školce nemohli zapomenout, protože synovi i přesto chtěli dát doporučení na odklad, proti čemuž jsem se ostře ohradila. U zápisu exceloval ve všem, některé úkoly zvládl i dvojjazyčně (a srozumitelně) a paní učitelka nezaváhala ani na vteřinu, že by se neměl stát prvňáčkem. Navzdory výsledkům u zápisu mi dali ve školce „doporučení“ navštívit se synem PPP. Nechci, abych byla označována za nespolupracujícího rodiče, který se nezajímá o vlastní děti, i na škole (učitelky z MŠ a ZŠ se samozřejmě znají). Proto jsme se synem do PPP šli, testy (trvaly přes 35 min v kuse) dopadly na výbornou, měl nadprůměrné výsledky ve všech oblastech a ve dvou průměrné. Jestli on nebyl dle MŠ připraven na první třídu, tak už nevím kdo 🙂 Někdy dovolit dítěti psychicky, ale i fyzicky dozrát je cennější, než zahájit logopedii ve třech letech, protože se to tak dělá. Dítě by mělo být vždy na prvním místě před tabulkami a zažitými stereotypy. A paní učitelky z MŠ? Velká poklona, za jejich práci s dětmi, která jim jde výborně. Že jsme se neshodly v některých bodech, neznamená, že by to syn jakkoli negativně pocítil v jejich přístupu. Naopak, byly si moc dobře vědomy, že syn za svou matku nemůže a on si to tam užíval do poslední chvíle 😀 Za to jim ještě jednou mockrát děkujeme 🙂
Máte pravdu. Právě o tom je logopedická práce, umět poznat, kdy nastal vhodný čas nápravy. K tomu slouží diagnostika. Možná jsem to popsala dost jednoduše. Také se zmiňuji o tom, že u menších dětí je lepší a důležitější prevence. To znamená společné hry v mateřské skole, kdy se procvičující mluvidla. Pokud je zlepšení nedochází začala jsem nápravu ve věku nejdříve 4 a půl roku. Dítě musí být vyzrálejší aby se lépe orientovalo ve své ústní dutině. Je to velice intimní a pro dítě citlivá věc. Proto je nutné nejdřív získat dítě ke spolupráci, aby mu tato činnost nebyla nepříjemná. Je velmi spojená se zkušenostmi u zubního lékaře. Náprava ve třech letech je trochu risk.
JJ, pro něj to samozřejmě bylo těžké i v těch pěti letech, ale tak strašně moc chtěl, zejména když viděl, že to jde.. A to ho posunulo nejspíš tak rychle dopředu. Přála bych toto zažít každému dítěti, ale i rodiči, kteří se musí obrátit na logopedii 🙂 Na školku jsem se moc spoléhat nemohla, protože tam byli na děti příliš mírní a pokud se dítě nějaké aktivity účastnit nechtělo, nemuselo. Náš syn, ačkoli nemluvil, nedostatkem inteligence netrpěl a tak si velmi rychle našel způsob, jak školkou nenásilně proplout. Několikrát jsem paní učitelky upozorňovala, že potřebuje důraznější přístup a že jim dám i písemně, ať důsledně trvají na splnění úkolu, marně. Možná proto nakonec usoudily, že není vhodný do první třídy, kdo ví. Já zase vím, že doma práci (úkoly) odváděl poctivě, dokázal se soustředit, zajímat se o různá témata, rozvíjet dialog, klást správné otázky, nebál se udělat chybu, přiznat ji a napravit a veškeré činnosti si ještě dokázal i užít, tzn. končit pozitivně s pocitem dobře vykonané práce 🙂
Ano nové metody práce někdy začaly děti zbavovat schopnosti že se někdy do činnosti zapojit musí. Je ovšem najít přístup k tomuto dítěti. I dítě, které moc nemluví umí komunikovat. Jeho výkresy či jiné výrobky, stavby ze stavebnice o dítěti dokážou něco říct. Při frontální činnosti se počítalo, že se zapojí všechny děti. V tom byla ta výhoda a učitelka si udělala svůj přehled. I na pohledu očí dítěte zjistíte, zda s vámi chce komunikovat. Děti jsou nádherné a zajímavé bytosti a já jsem ráda, že jsem si to s ními mohla užít. Není nic krásnějšího na světě. Jsem trochu patetická. To proto, že jsem v důchodu. Tak se nezlobte. Přeji vám hodně štěstí.
Děkuji, také Vám přeji hodně štěstí a pěkný den 🙂
Evo, jsem autorka článku. Nechtěla byste si se mnou o logopedii popovídat? je to myslím velké téma. Díky Lucie
Dobrý den, máte pravdu v tom, že je to stále čím dál víc aktuální téma. Někteří rodiče si neuvědomují, že pokud jak se říká propásnou správnou dobu, mají o to víc problémů a právě ve škole. Kdy je to dost náročné. Jen sama nevím, mám jen zkušeností za dvacet pět let práce s dětmi v logopedické pořádně. Logopedové s vysokoškolským vzděláním by mohli mít připomínky. Zvažte sama.
Dobrý den, myslím si, že je to dnešní dobou, mladí lidé neumí společně komunikovat a když pak mají děti, několikrát člověk vidí jak třeba jen u jídla v restauraci jim do rukou vrazí mobil nebo tablet , aby měli sami klid a projížděli si sociální sítě. Přitom o jídla je hlavní možnost kdy celá rodina může komunikovat-sejít se a trávit ,,společné chvíle´´. Je to smutný pohled. A další věc je čtení pohádek před spaním, ruku na srdce kolik rodičů to u předškolních dětí to dělá. Mám dvě děti, kterým jsem pravidelně četla a měli jsme to štěstí, že mluvili hezky a dneska mají rádi i knížky a čtou.
Mluvíte mi z duše. Děti si to zaslouží, aby se jim člověk věnoval a život běží velmi rychle a tyhle vzácné chvíle se už nemusí nikdy objevit. Děti taky mohou přijít a pak rodičům říct, na babi, tady máš mobil, ahoj.
Reaguji až měsíc po uveřejnění článku, přesto doufám, že si mou reakci přečtete. Patřím k rodičům, co dítě vedou a snaží se naslouchat, ale občas z důvodu únavy prostě selžu – ostatně, když mě syn poprvé budil s dotazem: „A co bylo s těmi strašidli.“ Vzpomněla jsem si na vlastní mámu, jak nedokázala večer dočíst ani krátkou pohádku a na tátu, kterému šla Karkulka místa k babičce najednou do JZD… Ale i tak mi přijde, že na tom byli lépe než naše generace. Měli jistoty a to je důvod, proč dnes hromada rodičů věnuje víc času serfováním po netu a hledáním nejrůznějších odpovědí, než rozhovorem s vlastním dítětem. U „kompetentních“ bohužel odpovědi mnohdy nenaleznou. Vždyž kolikrát se za posledních 5 let změnily zákony a vyhlášky přímo ovlivňující život dětí (podmínky rodičovské, mateřské, podmínky pro MŠ, očkovací kalendáře, příspěvky na bydlení, podmínky pro proplácení různých vyšetření ZP, kvalita jednotlivých značek potravin a drogistického zboží, podmínky pro rušení nočního klidu nárazovými akcemi, apod. ). A do 5. roku života je pro dítě každý den důležitý – nemůžu mu říct: „Promiň, teď musím zaběhnout na 5 úřadů, pak do práce potvrdit papíry a pak s tím vším spátky, a asi za týden a půl budu mít na tebe konečně čas. Teda než přijde vyjádření“, bohužel ale tak nějak to po nás matkách stát v dnešní době vyžaduje a nedej bože, že něco zapomenu, nebo vyplním špatně. Po tom všem se špatně čtou pohádky s dobrým koncem a probouzí se v dítěti zájem o okolí. Já, jako rodič, jsem často vyčerpaná a, i když se snažím zvednout, když syn přijde s krabicí kostek, občas se mi to prostě nepovede. Omlouvám se mu za to, ale musím mu na prvním místě zajistit základní hmotné potřeby, a to znamená např. neudělat v daňovém přiznání ŽÁDNOU chybu.
Není možné být dokonalý, a není to ani potřeba. Určitě děláte pro své děti to nejlepší, co dokážete. Taky jsem si s dětmi moc nehrála, ze stejných důvodů, spíš jsem je zaměstnávala, ale ono je koneckonců jedno, jestli s dítětem stavíte věž z kostek nebo škrábete brambory a zametáte smetí. Hlavně že je máte ráda a dáte jim to pocítit.