„Nelakujte ale školku výhradně na růžovo. Nezapomeňte zmínit i to, že dítěti může být někdy smutno, nebo to, že se třeba občas děti mezi sebou pohádají.“ FOTO: Pixabay
Září je blíž než bychom si přáli a pro spoustu dětí to bude chvíle, kdy se v jejich životech něco zásadního změní. Tak třeba se budou muset poprvé pustit máminy ruky a vyrazit do mateřské školy. Učitelka Radka Manová radí, jak na to, aby přechod proběhl co nejlépe.
„To, že dítě přechází čistě z domácí péče do té kolektivní, je pro něj obrovská změna, kterou si z pozice dospělého jen těžko dokážeme představit. Je proto dobré a vlastně i nutné na ni dítě připravit dopředu,“ říká Radka Manová, učitelka, která učila ve státní mateřince a dnes působí v Lesním klubu Letokruh v České Třebové. A říká: rodiče by s přípravami na školku měli začít ideálně už třeba v zimě.
Školku navštivte s dítětem předem a mluvte o ní hezky
„Už v dubnu školky obvykle pořádají dny otevřených dveří. Určitě tam zajděte, ukažte dítěti, jak to tam vypadá, kde jsou toalety, jaké mají hřiště, zkuste ho seznámit i s učitelkami, když je ta možnost,“ říká Radka Manová. Některé školky v posledních letech začaly pro budoucí svěřence pořádat pravidelné odpolední programy, kdy si můžou přijít s rodiči pohrát a nenásilně si přitom na nové prostředí zvykají. „Pokud se ve vaší budoucí školce konají během roku nějaké akce i pro veřejnost, třeba lampionový průvod nebo vynášení Morany, určitě se zúčastněte. Pak budete moct dítěti doma říct – pamatuješ, tam už jsme přece byli a bylo to fajn,“ dodává Radka Manová.
Pokud se v budoucí školce konají nějaké akce, navštěvujte je. Bude se to hodit, až se tam dítěti nebude chtít a vy řeknete: pamatuješ, tam už jsme přece byli a bylo to fajn.
O školce je vůbec dobré doma předem mluvit, třeba i nad knížkami. Říkat si, jaké to tam bude, že dítě potká nové kamarády, vyzkouší si nové hračky, že budou společně malovat, zpívat, cvičit a chodit na procházky. „Nelakujte ale školku výhradně na růžovo. Nezapomeňte zmínit i to, že dítěti může být někdy smutno, nebo to, že se třeba občas děti mezi sebou pohádají. Buďte realističtí a neslibujte zázraky, aby pak potomek nebyl zbytečně zklamaný,“ upozorňuje Radka Manová.
Zvykejte děti na kolektiv i jiné dospělé
Menší problémy s adaptací na školku mívají děti, které jsou zvyklé na kolektiv. Když jsou až do nástupu do předškolního zařízení jen doma s maminkou, případně se sourozencem, může jim pak déle trvat, než se mezi ostatními „otrkají“ – a může to být pro ně zbytečně náročné. „V dnešní době je s malými dětmi možné navštěvovat různá cvičení, zpívání, nebo třeba jen herničky v mateřských centrech. Rodiče by tyto možnosti měli alespoň čas od času využívat. Děti se přirozeně naučí komunikovat s ostatními, podělit se o hračky, nerozhodí je tolik, když do nich jiné dítko třeba trochu žďuchne,“ vysvětluje Radka Manová.
Dobré také je, když rodiče své potomky už od raného dětství na chvíli dávají na hlídání někomu jinému. I batole tak brzy pochopí, že máma sice teď odešla, ale není to navždy, zase se vrátí. „Vhodné k tomuto účelu jsou samozřejmě babičky, tety nebo blízké kamarádky, které jsou v podstatě součástí rodiny, takže jim můžete důvěřovat, a dítě je zná,“ dodává Radka Manová.
Adaptace – školka od školky vypadá jinak, zajímejte se předem
V podstatě všechny školky – státní, soukromé i lesní – dnes mají k období zvykání si na nový režim nějaký speciální přístup. Autorka tohoto článku zažila v soukromé školce adaptaci takovou, že dítě přišlo první den jen na hodinu, další dny zůstávalo i po svačince a koncem prvního týdne až do oběda. „Po spa“ se pak začalo chodit domů zhruba po měsíci. Vedle toho státní školka si od rodičů vyžádala, aby první dva týdny vyzvedávali děti po obědě. Během této doby byly ve školce mimořádně přítomny obě učitelky po celé dopoledne, aby se s novými svěřenci rychleji seznámily, a aby také byly k dispozici dvě náruče pro případné slzičky.
„V lesní školce umožňujeme, aby se první dny dítě zapojilo třeba jen na hodinu nebo dvě s tím, že rodič může být přítomen – buď se účastní programu, nebo je pouze někde opodál a dodává dítěti jistotu. Také zdůrazňujeme, že třeba první dva týdny by dítě mělo chodit domů po obědě,“ popisuje Manová. A dodává, že by se rodiče měli informovat předem, a případně si vyzvedávání domluvit s širší rodinou.
Jak na ranní slzičky? Srovnejte si to sami v sobě
I přes veškerou snahu, přípravy a adaptace se může stát, že dítě prostě ráno při předávání pláče. Někdo jen první den, někdo i déle. Jak si poradit s ranními slzičkami? „Zdůrazňujeme rodičům, že to v sobě musejí mít srovnané hlavně oni sami. Být přesvědčeni o tom, že jejich dítě je silné, že školka, kam ho dávají, je dobrá. Dítě zejména z maminky nejistotu vycítí, a pak je zmatené a víc pláče. Někdy pomáhá, když dítě aspoň ze začátku do školky vodí tatínek, který se emocemi nenechá tak unést,“ radí Radka Manová (a autorka textu naprosto souhlasí).
Dítě zejména z maminky nejistotu vycítí, a pak je zmatené a víc pláče. Někdy pomáhá, když dítě aspoň ze začátku do školky vodí tatínek, který se emocemi nenechá tak unést.
Někdy může pomoct nějaký malý talisman – třeba srdíčko, které si matka i dítě namalují na dlaň, a když přijde smutek, může se na něj dítě podívat a vzpomenout si na maminku. „Měli jsme tu chlapce, který nosil v batůžku malý látkový pytlíček naplněný bylinkami. Když se mu stýskalo, tak si ho vyndal, přivoněl si, uklidnil se a mohli jsme pokračovat dál,“ vzpomíná Radka Manová a dodává: „Někdy prostě dítě pláče delší dobu. Pak nezbývá nic jiného, než otevřít náruč a projít steskem s ním. Nebagatelizujeme jeho pocity, říkáme mu, že chápeme, jak se mu stýská, že je to v pořádku. Myslím, že snad žádná učitelka v mateřince nenechá malé dítě dlouho plakat. Věřím, že každá nakonec dítě obejme a utěší.“
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Dobry den,
musim rict, ze mne vas clanek trosku rozesmutnil… Pripomnel mi totiz hruzy, ktere jsme mi ve skolce skusili. Mam 3 deti 10, 9, a 3. Dva starsi jsem davala do skolky spolecne a to s myslenkou, ze to lepe zvladnou, kdyz se budou mit o koho oprit.
Prvni den bylo nadseni a ocekavani ..druhy den uz se sprajcovali a treti den to zacalo. (a to chodili jen do obeda). Plakali a plakali, a utesovani ze strany pani ucitelky neprislo ani nahodou. Naopak….
Deti ve skolce nedostavali napit aby nechodili casto na zachod, syn se zacal ze stresu pocuravat (a to byl uz 2 roky bez plen), pani uc. na to upozornila vsechny deti a nazyvala ho pocurankem, takze se mu posmívali..
a tak dale a tak dale. Samozřejmě jsem byla nekolikrat za uc., ale bylo mi receno ze to deti zvelicuji a ze to tak vubec nebylo..
az jsem se z toho psychicky zhroutila, ze skolky jsem je odhlasila, odstehovali jsme se z malomesta do velkomesta, no ale deti maji trauma do dnes… Nedůvěru k detem, dospelim..spatne si hledaji kamarady a jsou samotarsky..
Ted v sobe resim nejmladsi dceru a i prez to, ze moje maminka radi ji dat do skolky, ja radeji pockam jeste ty dva roky (5let) a budu doufat, ze ji najdu skolku, kde bude pani ucitelka alespon trochu nornalni…
To je hrozné, takový přístup učitelek je neprofesionální. Možná stačilo jen změnit třídu….., určitě byla tato uč. výjimka. A nedat napít za tolik hodin…., mohla jim přivodit nějaké zdravotní komplikace!!! Hrůza, to jsem také už slyšela o tom pití, nejste bohužel první. Toto opravdu normální není, zřejmě svoje děti nemají. Třeba by pomohl psycholog…. 🙂 Držím pěsti, ať se z toho dostanou a té nejml., ať najdete bezva školku s ještě bezvadnější uč. a bude mít hezké vzpomínání 🙂
Naštěstí jsem toto řešit nemusela, první dítě šlo až v pěti do školky a druhé v necelých pěti letech. Spousta dětí pláče, je mi takových líto, některé to prostě přejde, jiné ne. Ve třech letech prostě není každé dítě vyspělé natolik, aby zvládlo školku.
Já nevím,v Německu děti chodí od roka a tyhle srdcervoucí scény tam nejsou vidět. Dítě totiž zůstane samo ve školce až si zvykne. Někomu to trvá týden někomu měsíc do té doby je maminka někde blízko. I já jsem tak s malým začínala a pohoda. V Česku je spíše problém, že třídy jsou velké, personálu na děti málo a do 3let je dítě s mámou 24h denně a najednou ho nechá ve školce 8h 5x v týdnu. Mluvíme o státních školkách.
Mám celkem 4děti a musím říci že my jsme měli štěsti na školky I na pani učitelky.Dcera do nástupu do mš byla zvyklá jen na mě a zvládla to bez slziček,mladší kluci taky bez problému,nejmladšího čeká školka za rok ale věřím že to zvládne neboť půjde do osvědčené školky.
Nikdy jsem s tím neměla problém. Obě děti se do školky těšily, rády vstávaly, všechno bylo v poho. Jen dceru nutily protivné učitelky spát a šikanovaly ji za to. Je fakt, že to bylo v roce 1992
Všechny vaše příspěvky jsem si přečetla velmi pozorně a okamžitě se mi vybavovaly a situace z mé práce, kterou jsem velmi ráda dělala celých čtyřicet let, a dokážu si tak trochu představit, jak v to v jednotlivých případech možná bylo. Ale učitelka je taky jenom člověk, má svůj charakter a přístup k práci své zkušenosti a podle toho taky mají rodiče různé zážitky z docházky svých dětí. Protože mám tu možnost, že potkávám ,,své děti“ , mám také to štěstí, že si můžu s nimi popovídat a dovědět se, jak se jim se mnou v mateřině žilo. Jsem ráda, protože vzpomínám, i když se dovím někdy něco z těch prvních let, co mi uniklo. třeba nalepený chleba na spodní straně stolu v jídelně a já v tom počtu třiceti dětí myslela, že jsou takoví jedlíci. Do jídla jsem děti nikdy nenutila. Ba naopak, paní kuchařka byla někdy bez jídla, protože chuť dětí byla velká. Ale chybička se někdy vloudí. Mohla bych těch příběhů vyprávět, i můj syn mi někdy říká, tak o tom napiš. Ale já ráda vzpomínám s těmi, se kterými jsem tohle prožila. S některými jsem se potkala i při svém zaměstnání. Některé potkávám v běžném životě v jejich zaměstnáních, studiích a podobně. I ti nejmladší, které teď půjdou do druhé třídy mi dělají radost. Znám hodně jejich životních příběhů, někteří se odstěhovali, ale moc mně potěší, když přes známé mi posílají pozdrav. I když už jsou dospělí, jako rodiče mi přivedli své děti, pořád je mám jako ty malé, ale respektovat jsem se naučila jako rodiče. Chtěla jsem je spočítat, ale přesné počty to nejsou, jejich něco mezi 8. sty a tisícem. Každé má svůj příběh, který je tak jak má být, jsou ale i takové ne s tím dobrým koncem. Ale to už je život a někdy to ještě bolí, ale všechno pokračuje dál a já mám radost, že se rodí další nové zdravé pokolení. Doufejme, že budou v životě hodně štěstí a maminky si budou moct říkat, ale u nás to proběhlo bez problémů.
Deti do tri let nemaji otce, ze se pousteji jen maminy ruky, srdicko maji namalovane jen s mamou, atd? ale no tak.
U nas mame presne opacnou situaci. Jistou dobu jsem si pripadala jako neschopna matka, ze se se mnou malej nudi a dost jsem obrecela ze byl s kazdym nejvetsi kamarad a vydrzel klidne hodinu u jedne cinnosti ale se mnou byl jak pytel blech, nic ho nebavilo a kazda druha hra koncila vztekem u nej nebo u me. Malej je neposeda a miluje nove lidi a situace. I kdyz jsme podnikali hodne veci tak se se mnou brzo zacal nudit. Nasla jsem v okoli super detskou skupinku a kratce po druhych narozeninach jsme to sli zkusit. Hned prvni den vletel do tridy, udelal nam papa a bylo vyreseno. Po tydnu uz se rozhodl ze „ce taky pinkat tady“. On miluje skolku, ve skolce milujou jeho a tim jak jsme mu vzacnejsi ma vetsi radost i s chvilek s rodici. Porad je mi nekdy lito ze je az moc samostatny ale na druhou stranu jsem rada ze neni zakriknuty „uplakanek“, neskutecne se rozmluvil (chtelo by se rict obcas bohuzel 😀 ) a celkove je doma vetsi pohoda, kdyz ja mam cas i pro sebe a muzu zase aspon trochu pracovat a on se vraci ze skolky vyblbnuty a rekla bych ze se i tesi na maminku 😉