V padesátých letech se komunistické Československo vrhlo do různých pokusů sociálního inženýrství. Experiment s dětmi byl jedním z nich. Rodina se přestala brát vážně, místo toho nastoupila kolektivní výchova. Podívejte se na film, který všeobecné nadšení pro celodenní nebo dokonce celotýdenní jesle pěkně zchladil.
Děti padesátých let trávily běžně čas v celodenních, ba i celotýdenních jeslích. Vypadaly urostle a zdravě, takže se zdálo, že vše jde podle plánu. Při bližším zkoumání, se kterým si dali práci někteří čeští dětští psychologové v čele se Zdeňkem Matějčkem, se ale ukázal problém.
Ty, které byly vystavené příliš dlouhému pobytu v kolektivních zařízeních, vykazovaly jasné známky citové deprivace.
Ty z dětí, které byly vystavené příliš dlouhému pobytu v kolektivních zařízeních, od kojeneckých ústavů po dětské domovy a celotýdenní i celodenní jesle, vykazovaly jasné známky citové deprivace. To, že netrávily dost času s jedním člověkem, který by na ně soustředil svou pozornost a dal jim pocit ochrany a bezpečí, působilo těmto dětem psychická zranění. Ta se projevovala jako citová nevyrovnanost nebo plochost, úzkosti, nedůvěra, nejistota – a tato zranění byla trvalá.
Konec ústavní výchovy v Čechách
Zjištění popsal Zdeněk Matějček v knize Psychická deprivace v dětství, která vyšla v roce 1963. Stala se také tématem slavného filmu Děti bez lásky z roku 1963 režiséra Kurta Goldbergera, na kterém Matějček spolupracoval. Záběry na místnosti zaplněné postýlkami, skupiny dětí lačných po lásce, přetahující se o jednu zdravotní sestřičku, dítě čekající na maminku, která nejde… Nic z toho nenechalo diváky lhostejné.
Pod vlivem knihy a filmu začala chvála ústavní výchovy slábnout.
Komunistické kádry v čele se Svazem žen se snažily film zakázat, ale už bylo pozdě. Mezitím odputoval na filmový festival v Benátkách, kde posbíral několik ocenění. Smutný film je velmi živě, až vtipně komentovaný, a vystupují v něm kromě dětí a zdravotních sester i psychologové, kteří působí lidsky a vnímavě. Pod vlivem knihy a filmu začala chvála ústavní výchovy slábnout. Psychologové ve filmu nicméně zdůrazňují, že citovou deprivací trpí i děti, vyrůstající s rodiči, kteří se jim dostatečně nevěnují.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Dlouho jsem necítila takovou úzkost. Neumím si představit situaci, ve které tak brzy „odložím“ své dítě do ústavního zařízení. Díky Bohu za manžela, jeho zaměstnání, rodičovský příspěvek (ač věčně brblám a nemůžu se sžít, oproti výplatě ze zaměstnání, s třetinový obnosem) a hlavně mou potřebu být s dcerou!
A taky díky Bohu za Matějčka. V těch letech se nebál jít proti proudu a otevřel mnohým oči. Jde z toho husí kůže po zádech a slzy do očí…
Já vyrůstal v jeslickach… jde o individuální duši dítěte.. pokud cítí lásku í mimo tyto ústavy tak to nezanechal žádné následky lidé jsou kolektivní a potřebuji se druž
ít. Já jsem samotar.. A takový budu až do smrti ..
byly jesle a jesle .Myjsme tam dávali syny od dvou let na 6 hodin, já jsem měla zkrácený úvazek a hned po probuzení jsem si pro ně chodila. Nic se jim nestalo, měli a máme se pořád i v dospělosti všichni rádi. Děti v tomto věku už často malý kolektiv potřebují a v jeslích se jim i sestry velmi věnovaly. Záleží opravdu na celkovém přístupu rodiny.