Máme tři syny. Jeden je ještě mimino, ale starší dva chodí spolu do školky. A nikoli jeden do „maláčků“ a druhý mezi předškoláky, ale spolu do jedné třídy. Velcí tam pomáhají malým, malí od velkých všechno odkoukají a obohacuje to všechny. Jako v rodině. A učitelky si oddechnou.
Ve smíšené třídě jsou namíchané všechny děti od tří do sedmi let. Každý rok se tak obměňuje jen zlomek třídy a vždy je maximálně třetina těch nejmenších. Mít ve třídě dvacet sedm dětí, které potřebují asistenci s krmením, oblékáním i hygienou, je přece nad lidské možnosti dvou sebelepších učitelek.
Mít svého mrňouse
Šestileté dítě je navíc schopné zapnout zip tříletému. Že by to měla být práce učitelky? Jenže děti baví si vzájemně pomáhat. Některé se mohou přetrhnout, aby získaly toho svého mrňouse, o kterého se budou starat. Učí se tím ohleduplnosti. A mladší zas mají možnost napodobovat kamarády při starších činnostech.
Menší skupinky, individuálnější přístup
Ve věkově smíšené třídě paradoxně často pracují děti v menších skupinkách. Zatímco menší děti si hrají nebo spí, předškoláci vypracovávají úkoly. Organizačně je samozřejmě náročnější činnosti různých skupin skloubit, ale dětem se dostává individuálnější péče.
Žádné srovnávání
Vzhledem k tomu, že děti jsou různého věku, odpadá klasická tendence je všechny srovnávat, tabulkovat, žebříčkovat a zanášet do grafů. „Ještě tohle, a ostatní tamto, a hlavně všichni už… Jen ten náš je zaostalý a budeme to s ním mít v životě těžké.“ Ve smíšené třídě umí ten to a ten zas ono a všichni jsou spokojení.
Výchova k toleranci
Z věkově smíšených tříd těží také děti, které jsou trochu napřed a s vrstevníky by si nerozuměly. Výjimkou nejsou ani pevná přátelství „maláčků“ s předškoláky, nebo dokonce „odklaďáky“. Všichni se učí komunikovat s tvory na jiné úrovni a nepřijde jim divné, když si někdo ještě neumí zavázat tkaničku, zatímco někdo jiný se již umí podepsat. Při přestupu na základní školu pak mají staré známé ve vyšších třídách.
Aby jen neseděli u leporela
Jeden z argumentů proti smíšeným třídám je, že mladší děti budou ty starší brzdit. Že budou předškoláci zbytečně sedět celý den na zadku u pískacího leporela. Ano, pokud bude na více než pětadvacet dětí jedna paní učitelka, která má s předškoláky cvičit grafomotoriku, s prostředňáky zpívat, s nejmladšími si hrát s autíčky a u toho ještě povlíkat povlečení a vyplňovat horu administrativy, těžko čekat zázraky.
Otázka pak ovšem je, zda na vině jsou smíšené třídy… My máme štěstí. Naše školka je dobře organizovaná, pedagogický i pomocný personál pracovitý a kvalitní. A my, líní rodiče, jsme získali ještě bonus navíc: kromě snadnější ranní logistiky se ten mladší ve školce mnohem rychleji adaptoval – měl tam přece bráchu a mohl se na něj spolehnout.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
„Ten umí to a ten zas tohle a dohromady uděláme moc“. Ona vás ta spokojenost přejde, až se ty děti dostanou z téhle vaší werichovské pohádky do reálného světa.
Staršímu sourozenci opravdu nepřinese nic navíc, když bude muset zavazovat tkaničky mladšímu sourozenci nejen doma, ale i ve školce, místo, aby rozvíjel svému věku adekvátní sociální dovednosti se svými vrstevníky.
A ještě, s drzostí sobě vlastní, nemáte problém naznačovat, že na rozdíl od ostatních školek, v té vaší je personál pracovitý a kvalitní.
A co přesně znamená ta „asistence s krmením, oblékáním a hygienou“? Ve věkově smíšené třídě, kde jsou zhruba stejně zastoupené děti od tří do sedmi let, byste přece neměli mít zas tolik dětí, které potřebují, abyste je nakrmili a pak jim vyčistili zuby. Možná u těch tříletých, ale od čtyř let by tohle přece dítě mělo zvládat samo a vy můžete akorát dohlížet, že to udělá. Nebo se časy tak moc změnily, že ti v článku zmínění „líní rodiče“ jsou až tak líní, že své děti neučí ani těm nejzákladnějším návykům a přenechávají své povinnosti škole? To by přece byly případy pro sociálku, proboha.
Pokud jste to četl správně, tak se právě píše, že tato asistence je náročná právě ve třídách věkově rozlišených. Takže zatímco ve smíšených potřebuje utřít zadek, nakrájet maso, zapnout zip a zavázat tkaničky 8 dětí, tak nově nastupující tříleťáci to potřebují skoro všichni.
Jinak si dovolím tvrdit, že reálný svět není o tom, že jsou pohromadě tříleťáci, desetileťáci atd… Ba naopak. Pokud máte více dětí a nejsou to zrovna dvojčata, tak TO je reálný svět.
Problém není v tom, že někde je asistence náročnější, než jinde. Problém je v tom, že je v takové míře vůbec potřeba. Dříve se dítě vůbec do školky nedostalo, pokud samo nezvládalo ty nejzákladnější úkony. Dnes se řeší, kdo všechno mu s tím bude pomáhat.
Vysvětlím na příkladu toho krájení masa – dítě může mít problém s obzvlášť tuhým kouskem, u kterého je pomoc starších vhodná už jen kvůli tomu, aby dítě při zápasu s masem nechtěně nevyklopilo talíř na podlahu, ale krájet by mu nemělo dělat problémy. I když za nás se teda říkalo, že pokud dítě při nejlepší snaze nedokáže jídlo naporcovat, pak pro něj to dané jídlo není vhodné.
Hlavně ale pořád zůstává druhá výtka – starší dítě, které se ve smíšené třídě stará o mladší, nemá čas rozvíjet ty sociální dovednosti, které se rozvíjejí interakcí s vrstevníky a interakce s mladším dítětem mu to nijak nenahradí. Navíc pokud má mladšího sourozence doma, v drtivé většině případů se o něj také stará, takže to, že se v rámci nějaké výuky k toleranci musí starat o mladší dítě i ve školce, mu vůbec nic nedá.
Někteří potřebují pomoct nakrájet maso když jsou menší, někteří potřebují poradit, jak vyplnit žádost o důchod, když jsou starší. To taky můžeme říct, že pokud to neumí vyplnit, tak pro něj není vhodný?
Ad druhá výtka. Nikdo nikoho nenutí, aby se staral o mladšího sourozence, a to ani doma, ani ve školce. Buď to dělají dobrovolně nebo to nedělají vůbec. A interakcí s vrstevníky mají dost, protože pořád tam těch předškoláků opět kolem 6-10 je.
V rodinách je to naopak velmi běžný jev, že se starší sourozenec stará o mladšího. Není to o (ne)dobrovolnosti, starší děti jsou tak vychovávány a berou to jako samozřejmost. Proto se o nich také mluví jako o těch zodpovědnějších. A takovým péče o mladšího spolužáčka nic nového nedá.
To s tím masem jsem asi nedovysvětlil – maso, které je tak moc tuhé, že ho dítě nedokáže rozkrájet, není pro tak moc mladého človíčka vhodnou potravinou. Vaše analogie s žádostí o důchod se na toto aplikovat nedá.
S tím nemůžu souhlasit. Ve svém okolí nikoho, kdo by házel starost o mladší děti starším sourozencům, nemám. Pokud jste takto vyrostl, je mi to líto.
No, mezi dnešními mladými rodiči to možná není opravdu tak běžný jev, jako to bývalo o pár let dříve. Koneckonců doba se mění a názory s ní. To, co dnešní mladí považují za „házení odpovědnosti na starší dítě“ bývala minimálně dříve opravdu běžná věc, nad kterou by se moje generace ani nepozastavila. Na druhou stranu, to že jeden člověk (tedy Vy) ve svém okolí nic takového nezaznamenal ještě neznamená, že jinde to také neplatí, že ano.
Jsem narozená v 71, mám spolužačky i z 5 sourozenců a vždy bylo běžné, že se starší starali o mladší. Kamarádce jsem sourozence záviděla, sama jsem jedináček. Kamarádka byla nejstarší, ráno pomáhala s oblékáním, dohlížela na sourozence na zastávce, ve škole, společně uklízeli, starali se o ty menší. Rodiče po práci měli pole, vinohrad, práci kolem domku. Žila s nimi babička, která dopoledne vařila. Pamatuji na svou první lásku. Byl ze 6 sourozenců nejstarší, když jsme šli na rande, pořád kolem nás někdo pobíhal, jezdil na kole. Asi tak jako ve filmu Léto s kovbojem ukazoval Hanzlík své sourozence Kolářové.
Ač s Vámi obvykle souhlasím, dovolím si oponovat. V běžných rodinách se starší sourozenci nestarají o mladší, alespoň v té naší ne. Děti jsem si z lásky pořídila já a manžel, takže se starám já. Když chce starší řídit mladšího zakročím, matka jsem já. Opravdu nevím, proč by se o sebe měli navzájem měly starat.
„S drzostí sobě vlastní“?! Vy naši autorku Martinu Kolafovou znáte? Pane Václave, opět se pohybujete na hraně pravidel naší diskuse. Skoro bych řekla, že Vám u nás zvoní umíráček. Opravdu si vážíme každého čtenáře a jsme otevřeni věcné a přínosné diskusi, bohužel ale ty Vaše pytle jedu, které nám chodíte vylévat pod každý článek, za přínosné nepovažuji. Martina Kolafová má děti ve věkově smíšené třídě, já mimochodem taky (nejen ve školce, ale i ve škole). Máme tedy zkušenosti, které chceme předávat dál a klidně o nich diskutovat. Vy ale jen planě teoretizujete a především dštíte síru, a to je k ničemu. Dále již na Vás nebudu reagovat.
Paní Fialová, rád s Vámi v klidu cokoliv proberu a přesvědčíte-li mě svými argumenty, že je na místě, abych se omluvil, rád se se vší pokorou všem dotčeným omluvím.
Nebudu ale ani omylem reagovat na Vaše nesmyslné výkřiky, založené na očividně nedostatečném přečtení mých příspěvků. Rozhodně také nebudu brát zřetel na Vaše osobní urážky, ani vyhrožování cenzurou, které osobně považuji za vrchol trapnosti, kterým jste u mě povážlivě poklesla, a nebudu vnímat ani odkazy na pravidla, která tu očividně platí pouze pro někoho a která samy redaktorky tohoto webu (včetně Vás a paní Polanské) porušují, kde mohou.
Pokud jde o paní Kolafovou, jako drzé jsem hodnotil její výroky, urážející poměrně širokou skupinu lidí. Vy sama, když tak vyhrožujete cenzurou v zájmu pravidel, byste se proti jejímu jednání měla postavit jako první. Ale holt, pokud s ní chodíte na kafíčko…
U nás jsou ve školce máme také smíšené třídy, ale o nějaké extra spolupráci předškoláků a malých tříleťáků jsem neslyšela.
Ale tedy jednou se stalo, že na maloška nezbyl pudink, či co to bylo, a syn mu přenechal svou porci :-)…vyřešil za paní učitelky problém, což by se dalo asi nazvat spoluprací.
Milý pane Václave,
děkuji za zpětnou vazbu. Sama jsem do věkově smíšené třídy chodila. Zatím jsem s touto zkušeností nenarazila.
A ano, personál a vedení naší školky je velice kvalitní a pracovitý.
Hezký slunečný den!
Autorka
Dobrý den, paní Kolafová,
jsem rád, že Vy osobně jste neměla s daným systémem problém a přeji Vám i do budoucna další štěstí a dobrou ruku na výběr kvalitních institucí. Jistě ale chápete, že osobní zkušenosti jednoho člověka nemohou samy o sobě rozptýlit pochybnosti založené na tom, co by se jistě dalo nazvat obecně-kritickým postojem. Některé redaktorky tohoto webu jdou dokonce ještě dál a nazývají to planým teoretizováním a pytli jedu 🙂 .
Omlouvám se za ten poněkud příkrý tón, kterým jsem reagoval na tvrzení, které jsem chápal jako kritiku kvality personálu na jiných školách. Stále si nemyslím, že by na jiných školách byli obecně horší pracovníci, ale chápu, že takto jste to nemyslela.
Rovněž přeji krásný den a mnoho dalších, mějte se! 😉
Moje děti taky chodili do smíšené třídy a nemůžu si to vynachválit. Mladší dcera chodila od 2,5 roku a holčičky se o ní staraly jako o panenku. Takže zatímco do má křičela „já šama“ a nenechala si s ničím pomoct, ve školce byla v pohodě. Doma jsme se vypracovali půl hodiny aby se mohla sama obléct, ale ve školce by to nešlo a protože by na sebe nenechala sáhnout dospělou osobu, byl tohle ideální stav. Pro starší dceru byla zase výhoda že se učila od tří let to co předškoláci, protože ji to bavilo víc než si hrát. Paradoxně největší problémy nastaly po přestěhování, kde byli rozdělené třídy.
Paní Moniko, já chápu, co se snažíte říct. Je jasné, že na vlastním fungujícím příkladu lze nejlépe dokázat, že systém může fungovat. Ovšem já se dívám takříkajíc „za oponu“. Mohu-li použít analogii s divadlem, pak to, co mi tu vykládáte, je dění před oponou, tedy to, na co se lákají diváci. Ale to, co z toho dělá funkční systém, nebo v naší analogii skvělé představení, je dění za oponou.
Když mi někdo řekne, že má skvělý systém, který na konkrétních příkladech skvěle funguje, pak se s tímto přístupem zákonitě zeptám, proč to funguje. Odpověď mám v článku:
„Ano, pokud bude na více než pětadvacet dětí jedna paní učitelka, která má s předškoláky cvičit grafomotoriku, s prostředňáky zpívat, s nejmladšími si hrát s autíčky a u toho ještě povlíkat povlečení a vyplňovat horu administrativy, těžko čekat zázraky.“
Řešení, které je mi tedy nabízeno, stojí a padá na tom, že někdo zaplatí vzdělání a zaměstnání velkému počtu kvalifikovaných pracovníků, kteří dnes ve školství nejsou. Teď si vezměte, že ve školství není ani dostatečný počet školek, natož personálu v nich. A jen tak žádná nepřibude, protože všechny výdaje se stoply, aby se mohla zaplatit inkluze, která má přednost. Vědom si toho všeho, je mi jasné, že u nás z tohoto nikdy nebude nic víc, než elitářský program pro pár vyvolených (pro výuku podstatnějšího množství dětí, pokrytou dostatečným množstvím personálu, se nikdy nenajdou peníze).
I kdybych neměl žádnou jinou výtku, tohle samo o sobě by stačilo, abych raději viděl řešení, spočívající ve výrazně levnější a tedy prosaditelnější úpravě stávajícího systému, než řešení, počítající s jeho prakticky kompletní a velice drahým překopáním.
Mně to připadá jako jakési „vzkříšení“ myšlenky malotřídky.
Dá se to tak brát. Malotřídních škol je teď opravdu víc a často aplikují postupy, které vypadají jako nové, přitom jsou to funkční modely okoukané v minulosti, které ze školní (i jiné) kultury vytlačil důraz na „velkovýrobu“.
Kde jste přišla na to, že ty tehdejší malotřídky byly tak geniální vynález, že se na nich dá stavět? Já je zažil a nenarazil jsem snad na nikoho, kdo by si u nich na něco nestěžoval. A ten pojem „velkovýroba“ je taky něco. Vy si snad ty termíny vymýšlíte tak, abyste na současný systém mohly plivat i ve spánku.
Poznámka speciálně pro Vás – narážím na fakt, že vnášíte do diskuze vlastní agendu, čímž porušujete svá vlastní pravidla.
Nemůžu si pomoci, ale malotřídku vnímám jako „z nouze cnost“. Je to řešením v místech, kdy je málo dětí.
V minulosti učitel v jediné škole široko daleko, naučil děti číst, psát, počítat…víc se od většiny dětí neočekávalo. Rozdělení do ročníků vidím jako nutný krok vpřed.
Teď se ale používají jiné metody, nejde jen o krok zpět. Nicméně se o výhodách a nevýhodách dá samozřejmě diskutovat.
To jistě, ona malotřídka postavená na vůli a chuti rodičů, kteří to chtějí jinak, je něco jiného než malotřídka z nutnosti.
Přesně. Chci se zajet podívat někam, kde to dělají dobře, a napsat o tom. Já taky chodila do malotřídky a moc dobré vzpomínky nemám. Tam to byla spíš z nouze ctnost.
Obě mé dcerky byly ze smíšené třídy zoufalé. O nějakém pomáhání nemohla být řeč. Naopak neustále plakaly, že kdykoli si vyberou hračku, někdo jim ji sebere. Při různých aktivitách byli malí odstrčeni nakonec. Smíšený kolektiv je trend. Ale já ho po své zkušenosti považuji zase za jednu hurá akci ve školství.
Anno, myslím , že je to hodně o učitelkách. Ale je možné, že stačí pár nevycválaných starších dětí a celá snaha o smíšenou třídu je v čudu.
Oba nasi kluci, chodili do malé vesnické skolky do tzv. jednotridky. Skolku jsme si nemohli vynachválit. A viděli jsme pouze sama pozitiva. Máme hospodářství a velky pozemek s rybníkem,potokem lesikem a velkou zahradou.Takže práce neustále mnoho. Takže kluci jsou od mala zvyklí se o sebe navzájem starat a pomáhat si. Taky jsme jako maly behali cely den venku po vesnici a starali jsme se o sebe navzajem. Pokaždé se svacilo u někoho jineho 😆
Jednou nám na školení říkali, že mají školky tendenci vracet se k heretogenním třídám. Prý až v 75 procent je to tak zavedeno. Nevím, u nás ve městě to zatím máme podle věku. jedna věc je adaptace těch malých, kdy mají ve třídě nějakou svou oporu v podobě kamaráda či sourozence. No a druhá věc je příprava na školu. Ty nejstarší děti potřebují něco umět a znát, aby měly na čem stavět v první třídě. Malé děti potřebují trochu jiné hračky, neujdou delší vycházku, kde cílem je exkurze, nelze s nimi zpívat delší písničky, potřebují delší čas na jídlo a výběr jiné pohádky před spaním. Z vlastní zkušenosti vím, jak malé děti těžko snášejí příchod dětí větších na spaní nebo odpoledne do svojí třídy. Chtějí mít pohodu a klid. Ona školka a její režim je něco trochu odlišného než rodina nebo pobyt u babičky se sestřenicemi a bratranci. Na druhou stranu jsem mluvila s paní ředitelkou velké školky, která řekla – u nás nikdo u těch malých nechce být, tak jsme je rozdělili do všech tříd a všechny učitelky s tím souhlasily. Když už se ale diskuse účastním, ráda bych zmínila dětičky dvouleté, přijímané v současnosti do školek. Podle mě by dítě do tří let skutečně mělo být doma s maminkou. Měla jsem možnost před dvěma lety ve třídě, kde byla půlka dvou a půlletých a půlka čerstvě tříletých sloužit. Řeknu vám, že to bylo extrémně náročné. Vzhledem k tomu, že jsem si svoje děti, dávno dospělé, brala ze školky při své ranní vždy po obědě a o svou dovolenou je do ní nedávala, beru jako trest to, že se až do úplného konce pracovní doby staráme o děti maminek, o nichž víme, že jsou na MD či nepracují. Kdyby všichni dítě vyzvedli včas, pro tuto kategorii jsou patrně někde výjimky. A prázdninový provoz? Většinu třídy opět tvoří děti, které maminka vpodstatě do školky odloží, aby se jim doma nemusela věnovat. Za své kolegyně říkám – opravdu jsme studovaly předškolní problematiku proto, abychom učily základní hygienické návyky batolata, jejichž maminky od nich předčasně utíkají do práce nebo se je urychleně potřebují umístit do MŠ nebo podobného zařízení?