Přezouvejte se, prosím! Česko je od 40. let „bačkorovou velmocí“ – ale časy se mění. A jak to mají jinde ve světě?

Všichni rodiče školou či školkou povinných dětí to jistě znají: každý rok v srpnu je třeba podniknout dvě nákupní výpravy – jednu do papírnictví pro obaly, kružítko, pravítko a gumu, a další do obuvi pro slušné boty na ven, tenisky na tělocvik a přezuvky do školy. Každodenní přezouvání tvoří neodmyslitelnou část vzpomínek na školu, alespoň u starší a střední generace.

Pamatujeme doby centrálně plánovaného hospodářství, kdy měla polovina třídy bačkůrky stejného designu, protože jiné prostě nebyly k dostání. Pamatujeme na středoškolská léta, kdy jsme se chtěli lišit, takže jsme ze svých bílých „cviček“ s pomocí fixů vytvářeli svébytná umělecká díla. A pamatujeme i chvíle, kdy jsme si přezuvky zapomněli a čekalo nás dilema – chodit celý den v ponožkách a mít průšvih doma, nebo se pokusit nenápadně vmísit do davu v botách a riskovat poznámku nebo pohovor s ředitelem? Léta ale běží, a stejně jako se ze školních jídelen pomalu poroučí UHO, ani každodenní povinné přezouvání už není normou na všech českých školách. Koneckonců, podle mluvčí MŠMT Anety Lednové není přezouvání nijak ve školském zákoně upraveno a je na každé jednotlivé škole, jak si ho ve svém školním řádu upraví. Někde tak mají přesně popsáno, jak má obuv do školy vypadat (děti by neměly mít například pantofle nebo oblíbené crocsy, protože se v nich snáze zvrtne noha, vyloženě zakázány bývají ponožky, jelikož na schodech kloužou), jinde se o studentské obuvi mlčí.

Co škola, to odlišný přístup a názor
V osm hodin ráno zbývá na pražském Gymnáziu Thomase Manna do začátku vyučování ještě čtvrthodina. Podzimním ránem se do lavic trousí studenti. Někteří mají tenisky, jiní kožené boty. To, zda se studenti přezuli, tu nikdo nekontroluje.

„Vyrůstala jsem ve Francii a tam by nikoho nenapadlo někomu přikazovat, aby se vyzul z bot,“ říká ředitelka školy Zuzana Svobodová. „Když jsem nastoupila na místo ředitelky, vládly tu v této otázce dost zmatky. V případě špatného počasí se studenti teoreticky přezouvat měli, ale prakticky to hlídala a vyžadovala jen část učitelského sboru. To pak ale vedlo k neshodám mezi kolegy. Navíc náš areál je tvořen čtyřmi budovami, takže pak některé děti přebíhaly mezi nimi v bačkorách nebo dokonce ponožkách. A tak jsme se rozhodli, že zkusíme dát zodpovědnost studentům.“

Dnes na Gymnáziu Thomase Manna platí, že si studenti v případě špatného počasí musejí očistit obuv na rohožkách, a podle Zuzany Svobodové není znát, že by se nepořádek ve škole výrazně zvýšil. Někteří studenti si v zimě nosí do školy třeba tenisky, aby neseděli celý den v teplých botách. Stejně se zařídili i na Gymnáziu Evolution na Jižním Městě, jak vysvětluje ředitelka Růžena Preissová: „Ve vstupních prostorách máme dlouhé samočisticí koberce, které špínu zachytí. Ve třídách máme také koberce, které se každý den luxují. Myslím, že právě díky tomu, že studentům v tomto ohledu nic nenařizujeme, chovají se rozumně. V zimě se tím pádem přezouvá velká většina školy.“

Ve většině škol (zejména základních) je ale přezouvání stále povinné. Někde platí bez výjimky pro všechny, jinde pouze pro děti. „Naši žáci se přezouvají. V každé třídě máme koberec, který je využíván jak při práci v hodině, tak k odpočinku o přestávkách. V případě nepřezouvání se by bylo velmi obtížné zajistit nějaký hygienický standard,“ říká učitelka Jana z Prahy. A její jmenovkyně z Chrudimi souhlasí: „My se všichni zouváme u vstupu do školy – děti, učitelé i návštěvy – a pak po celé škole chodíme v přezuvkách nebo bosi, protože máme na většině prostor koberce, na kterých sedíme a pracujeme.“

Příznivci přezouvání své argumenty opírají buď o hygienické hledisko (nerozšlape se bláto po budově), nebo o hledisko zdravotní (kdo tráví celý den v uzavřené obuvi, ten je víc ohrožen plísněmi a zápachem). Odpůrci pak namítají, že přezuvky bývají nevzhledné a jejich užívání je spíš kulturní než hygienická záležitost. O svůj názor se podělila i učitelka Eva z Moravskoslezského kraje: „Když prší či sněží, jsou přezuvky jediná možnost, protože jinak by to nebyla škola, ale bahniště. V zimě mi to přijde rozumné i proto, že strávit osm hodin denně v zimní obuvi ve vytopené místnosti je nejrychlejší cestou k nepříjemné plísni. Přezouvat by se měli ovšem i kantoři, za sucha či v letní obuvi do toho žactvo nenutím (a vzdoruji tak mírně školnímu řádu). Přezuvky ovšem nemusí být jen nevzhledné papučky, klidně to můžou být tenisky, polobotky, kolegyně mnohdy nosí lodičky či balerínky.“

Bačkory, bačkůrky. Kde se vůbec vzaly?
Kde se vůbec český obyčej přezouvání vzal? Máme pocit, že se přezouváme „odjakživa“. Jenže ještě před sto lety nebylo samozřejmostí ani to, že každé dítě vlastnilo boty. Podle Jana Šimka z Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského v Praze je třeba si představit, jak vůbec vypadala česká města i venkov například v časech první republiky. „Na venkově často nebyly silnice, a i ve městech bývala zpevněná například náměstí nebo hlavní ulice, ale čím dál na periferii se šlo, tím dlažby ubývalo. Navíc poměrně dlouho děti boty většinu roku ani nenosily,“ vysvětluje. „V zimě, když se děti ve svých jediných botách brodily sněhem nebo blátem, dorazily do školy úplně mokré. Proto začaly sílit hlasy, že by měly mít boty aspoň dvoje, z čehož jedny budou přezůvky do školy.“

V prvních desetiletích 20. století sice byly první snahy o zavedení povinného přezouvání ve školách, v cestě tomuto opatření však často stála bídná finanční situace rodin. Proto Červený kříž a další dobročinné organizace pořádaly na obutí školáků sbírky. Mezi lidmi se také šířily střihy na bačkory různých velikostí. K jejich výrobě se měl využívat například materiál z obnošených kabátů nebo podobné teplé a trvanlivé tkaniny.

Podle Hany Kolínské, vedoucí oddělení a služeb veřejnosti z Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně, se přístup k přezouvání v první polovině 20. století lišil škola od školy. „První reklama na školní přezůvky se v časopisu Zlín, který vydávaly Baťovy závody, objevila v září 1938. O dva měsíce později pak vyšel článek, který s odvoláním na německý časopis Die Schuh-Post zdůrazňuje zdravotní rizika celodenního pobývání v mokré zimní nebo těsné letní obuvi, a doporučuje, aby se přezouvání ve školách a na pracovišti ustanovilo jako povinné,“ vysvětluje Kolínská.

„Ve 40. letech, v období válečném a poválečném, byl obecně velký nedostatek jakýchkoliv materiálů, takže ve školách ani nebyla povinnost se přezouvat. Postupem času, od 50. let dál, už se ale boty stávaly dostupnějšími. Rodiny si už bez větších problémů mohly dovolit jak cvičky na tělocvik, tak i přezůvky, a ty se tak staly povinnou součástí školní docházky,“ uzavírá Jan Šimek z Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského v Praze.

V Rusku se přezouvají všichni, v Itálii nebo v USA by to nikoho nenapadlo
„V Rusku se přezouvá každý a všude,“ říká Barbora Vorotynceva, jejíž sedmiletý syn Andrej navštěvuje základní školu v Moskvě. „Rusové si neustále myjí ruce, všude jsou návleky. Děti na základních školách tedy nenosí bačkůrky jako v Česku, většinou mají páskové kožené sandály. Středních škol tu moc nemáme, po jedenáctileté základní škole se chodí rovnou na univerzitu. Tam už přezouvání není povinné, ale zejména studentky se přezouvají.“

Přezouvání je povinné také ve skandinávských zemích, respektive – musejí se sundat boty, ve kterých dítě do školy přišlo. „Je to na rodičích. Někdo přinese pantofle či crocsy, jiné děti chodí v ponožkách celý den. Zout se musejí, ale dál to už nikdo neřeší,“ vysvětluje Marcela Kvello, která s dětmi žije ve středním Norsku.

Úplně odlišný přístup pak vládne v Itálii, a to i v té severní, kde leckdy leží sníh od listopadu do dubna. Jak podotýká Marta Kučíková, která v Dolomitech vychovává tři děti, například návštěvy se nezouvají nikdy, a domácí si sandály berou hlavně v zimě. „Ital se v podstatě pohybuje jen z auta do domu a zpět, takže má boty stále čisté. To platí i o dětech ve školách či školkách – z autobusu či auta do školy. Ani ve školce jsem neviděla děti se přezouvat. I v zimě mívají tady u nás na severu tenisky, protože na procházku nechodí a ven na hřiště jdou jen v hezkém počasí. Tenisky se sundávají jen do postýlek po obědě.“

Podobně se děti nepřezouvají ani ve Velké Británii, Francii nebo v USA. „Tomáš má do školy černé polobotky jako součást uniformy. I když tu hodně prší, nepořádek ve škole nebývá. Ale na naši malou školu jsou tam čtyři uklízečky, možná je to tím,“ zamýšlí se Ester Stiborová, která s osmiletým synem žije v jižní Anglii. A Eliška Maben, maminka dvou pařížských školáků, dodává: „U nás se děti zouvají jen v jeslích, a to do ponožek. Už od školky jsou pořád v botách, ve kterých přijdou, takže když prší, čeká je bohužel celý den v holinách.“

Na dobrovolnosti dětí a jejich rodičů pak ponechávají přezouvání v Kanadě, kde svou dceru vychovává Alexandra Alvarová. „Přezouvá se, kdo chce, každý tak, jak je mu to příjemné. Nikdo to nekontroluje. Moje dcera se třeba přezouvá v období deště a velké zimy, to si s sebou do školy bere crocsy. A ačkoliv tu šest měsíců v roce prší, tak jsem ve škole žádný nepořádek nezaznamenala.“

Článek vyšel  v Akademii Lidových novin.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

 

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..