Znalosti nepodceňujeme, ale nekončí to u nich. Studenti zde rozvíjejí úsudek, cítění a vůli, říká ředitel waldorfského lycea

„Už dvacet let se snažím navenek komunikovat, co je waldorfská pedagogika, ale příliš se mi to nedaří,“ říká Ivan Smolka, ředitel waldorfského lycea se sídlem v Praze na Jižním městě. Vzděláním strojař, k waldorfskému vzdělávání se přiblížil jako rodič před čtvrt stoletím. „To se musí zažít,“ dodává. 

Většinová představa o waldorfské škole je, že si tam děti mohou víc hrát, někdo si ji spojuje s ezoterikou, někdo s bájením. Přitom už ústy svého zakladatele Rudolfa Steinera tato pedagogika zdůrazňuje nutnost poznání. Člověk by měl rozumět světu kolem sebe, přirozenému i člověkem vytvořenému, vědět, jak funguje žárovka, telefon nebo auto (a v současnosti informační technologie). Pokud to tak není, svět k němu nepromlouvá, člověk s ním není sžitý. Tenhle důraz waldorfské školy na dobrou znalost přirozeného světa i lidských objevů známý není… Jak si to vysvětlujete?
Nevím. Dvacet let svého působení ve waldorfském školství se jeho principy snažím komunikovat, ale  když to vysvětluji slovy, mám pocit, že si za ně každý dosadí něco jiného, podle své představy. To se asi musí zažít.

Hlavní vyučování ve waldorfských školách probíhá v takzvaných epochách. Co to je?
Epocha je formát, ve kterém se probírá nějaké ucelené téma, třeba mechanika ve fyzice nebo péče o krajinu v zeměpise. Trvá tři čtyři týdny, každý den zabírá sto deset minut hned zrána. Při tomto způsobu vyučování může učitel po žácích chtít úplně jiné věci, než když má k dispozici čtyřicet pět minut jednou týdně. Jsou do tématu zahloubaní, mohou o něm přemýšlet i po škole a vrátit se s tím, na co přišli, projde to nocí a uleží se to v hlavě, je to přes ně takřka přetransformované. Epocha je určená k poznávání, běžné každotýdenní pětačtyřicetiminutovky, které také máme, jsou zaměřené na procvičování a také na jazykové, umělecké a praktické vyučování. Takže matematické myšlení učíme v epoše, ale příklady se procvičují v každotýdenních hodinách. Stejně tak se v epoše učí poetika, ale pravopis a sloh se procvičují v pravidelných týdenních hodinách.

I ve waldorfské škole se papíruje…

V hodině poetiky, kam jsem se byla podívat, nic specificky waldorfského nebylo, snad jen ta praktičnost: žáci si jazykolamy rozcvičovali mluvidla, pak je přehrávali jako scénky ve skupině, potom recitovali básně, známé i vlastní, a nakonec měli za úkol ztvárnit pohybem báseň Josefa Kainara, opět ve skupince, zatímco jeden z nich ji recitoval. Takovou hodinu může vymyslet i použít jakýkoli učitel…
Ano, to je ten pohled zvenku. Viděla jste jednu hodinu, ne celý proces, kam a jak je učitel během těch tří týdnů vede. Myslím, že jedním z důvodů, proč se takové hodiny nedělají úplně běžně, je náročnost. Dvě spojené hodiny denně a každý den po dobu jednoho měsíce, to je těžké utáhnout.

Reportáž z hodiny poetiky najdete zde.

V hodině mluvili hlavně žáci, učitel zadával úkoly a pozoroval je při plnění, dával připomínky. A vše se dělo do velké míry kolektivně, celá třída dohromady. Když si něco žáci připravili ve skupině, pak to předváděli celé třídě. Zas tak únavné pro učitele mi to nepřišlo.
Ale za tím je nějaká příprava, musí to celé držet pohromadě, nejen hodina, ale celý ten měsíční projekt. A musí to dýchat. Učitel také musí vyvažovat svou pozornost, znát dobře své žáky. Waldorfské specifikum je též vyučování přizpůsobené věku a nastavení žáků. Byla jste na hodině v prvním ročníku, kde jsou patnáctiletí žáci, kteří jsou v naší škole tři týdny. I proto ten kolektivní charakter.

Musí to celé držet pohromadě, nejen hodina, ale celý ten měsíční projekt. A musí to dýchat.

Jaké k vám vybíráte děti?
Nehodí se sem „splňovači“ nebo děti, které chtějí mít věci jednoznačně definované. My tu chceme s žáky zkoumat, bádat, myslet, nacházet nové pohledy na věci, tvořit. Preferujeme děti, které dělají něco svého. Jsou všímavé, jsou to dobří pozorovatelé. Při vstupní zkoušce se jich třeba ptáme, co zajímavého viděli při cestě k nám od metra.

Velká část běžné i učitelské veřejnosti si myslí, že klasické vzdělávání je funkční, jen se teď něco pokazilo. A většinou si myslí, že se pokazily rodiny. Alternativní vzdělání vidí jako výmysl trochu potřeštěné současnosti. Ale waldorfská škola, kromě toho, že je sto let stará, má silný vztah k tradicím, svým způsobem je tradiční.
Jako tradiční můžeme chápat i to, co je přirozené. Waldorf klade důraz na přirozené postupy, opírá se o vývojovou psychologii, velmi dbá na to, aby děti dostávaly věci ve správnou dobu a způsobem přiměřeným jejich věku. Dnes je na většině škol hlavním tématem „Co máme naučit?“, s tím, že se tím samozřejmě také v žákovi něco rozvine. Spoléhá se na to, že rozvoj schopností a vlastností se uděje jaksi mimochodem, v druhém plánu nebo mimo školu. Na waldorfské škole je naší první otázkou „Co máme rozvinout?“. Až ve druhém plánu je, že to děláme také prostřednictvím nějaké učební látky.

Dobré všeobecné vzdělání je něco, na co jsme jako Češi pyšní. To, že informační základ je druhořadý, nebude znít moc atraktivně. Není škoda to stavět proti sobě? Navíc waldorfská škola předává znalostí ažaž, jinak by její absolventi nebyli úspěšní v dalším studiu ani v maturitní zkoušce – ale oni jsou.
Informační základ pro nás druhořadý není, jen to u něj nesmí končit. Není to cíl, ale prostředek. A navíc si podle mého vědomostí nakonec odnášejí daleko víc než z běžné školy a mají je víc zažité. Vzpomínám na výrok předsedkyně maturitní komise z jiné školy: „Ti vaši studenti jsou úplně jiní. Oni vědí, o čem mluví.“

Informační základ pro nás druhořadý není, jen to u něj nesmí končit.

Jak vybíráte učitele?
Zájemce mimo jiné pošlu se podívat do hodiny, a pak mě zajímá, na co se ptá, čeho si všiml, co by třeba udělal jinak.

Musí se pak dovzdělat ve waldorfské pedagogice?
Měl by, je na to tříletý seminář, osm víkendů ročně a letní soustředění. Ale není to podmínka. Nechávám to na nich, musí to chtít sami. Ne všichni naši učitelé to absolvovali. Za důležité ale považuji koučování, to se nám osvědčilo. Seminář, to jsou slova. Ale připravit se zkušeným učitelem hodinu – to dá mnohem víc. Dřív nám sem jezdili lektoři z Německa nebo Holandska, teď už to zajišťujeme vlastními silami v rámci sboru.

Waldorfská pedagogika sama sebe popisuje jako ta, co vzdělává celého člověka, můžete to nějak upřesnit?
Nevěnuje se jen poznávání světa, ale i rozvoji myšlení, cítění a vůle. Střední škola klade velký důraz na rozvoj myšlení, pěstování vlastního úsudku. Cítění je spojené s tvořivostí a se sociálními dovednostmi.

A vůle, ta se rozvíjí jak?
To je asi nejtěžší a v dnešní době nejpotřebnější.  Je to na dnešních dětech vidět, že vůli mají často velmi slabou. Je třeba je učit dotahovat věci do konce, dělat je přesně tak, jak mají být, ne jen „tak nějak“. K tomu jsou dobrá řemesla – máme tu práci se dřevem a knihvazačství a taky samostatné projekty. Ve třetím ročníku se dělá ročníková práce, která má teoretickou, praktickou a uměleckou část. Příklad: student, kterého zajímá restaurování, splnil praktickou část práce tak, že o prázdninách šel na tři týdny pracovat do tří restaurátorských dílen, a v rámci umělecké části si zrestauroval skříň.

Je třeba je učit dotahovat věci do konce, dělat je přesně tak, jak mají být, ne jen „tak nějak“.

Ve waldorfské škole se pracuje hodně s tělem, podporují se ruční práce… Je za tím steinerovské přesvědčení, že se dobrým ovládáním těla zlepšuje i myšlení?
Ano.

Taky dobrá prstová motorika údajně napomáhá abstraktnímu myšlení.
Ano, to je další věc, usnadňuje to vytváření představ. S tím vším se pracuje. Taky s rozvíjením obou hemisfér. Na základce je třeba kreslení forem – děti třeba mají doplnit symetrickou polovinu nějakého tvaru, nebo mají jen jednu čtvrtinu a doplňují zbytek. No a samozřejmě, eurytmie, ta hodně pracuje s pohybem, s výrazem těla. Víte, co je eurytmie?

Slyšela jsem o tom, ale nikdy jsem to neviděla na vlastní oči. Popište to prosím.
Je hlásková a tónová eurytmie. Vychází se z toho, že hláska může být vyjádřena nějakým gestem. „Á“ je něco úplně jiného, pocitově, vnitřní náladou, než třeba „K“… Takže v eurytmii se pohybem vyjadřuje řeč nebo hudba. Druhý aspekt eurytmie je to, že skupina žáků skládá dohromady nějaké obrazce, formy, ty se prolínají, mění, vzniká obrazec v pohybu, musejí vnímat sebe i ostatní, soustředit se… Před pár lety přišla na inspekci matematička. Šla se podívat, co je to ta eurytmie a přišla okouzlená. Povídá: „Vždyť to je geometrie v prostoru a pohybu!“ Od té doby říkám, že máme čtyři druhy matematiky: poznávací v epochách, ta rozvíjí matematické myšlení, počítací ve cvičných hodinách, třetí je praktický blok deskriptivní geometrie a čtvrtým druhem matematiky je eurytmie!

„Vždyť to je geometrie v prostoru a pohybu!“

Zakladatel Rudolf Steiner byl velmi vzdělaný člověk…
To byl. Ale byl by omyl si myslet, že vytvořil nějakou ucelenou koncepci. Dal k ní podněty, to ano.

A kdo tedy vytvořil waldorfskou didaktiku, učební plán?
Praxe. Je to výsledek sta let vývoje. Učitel je metodicky veden k tomu, aby si to přebral sám, přemýšlel a tvořil.

Waldorfské školy jsou tedy různé? Pokud je taková volnost v interpretaci…
Ano, vycházejí ze stejných principů, ale jsou velmi různé. V každé kultuře by waldorfská škola měla fungovat v souladu s touto kulturou. Indická waldorfská škola vypadá jinak než česká nebo německá. Ale všechny sdílejí principy, jak se dívat na dítě a pracovat s ním, jaké jsou zákonitosti rozvoje dítěte v určitém věku.

Jaké fáze vývoje rozlišujete u studentů lycea?
V prváku, to je věk patnáct šestnáct let, jsou heslem „vnější zákonitosti“. V tomhle věku hledají mladí lidé jednoznačnost, myslí v kategoriích příčina-následek. Ve fyzice děláme mechaniku, tam lze vidět přesné zákonitosti, vše lze spočítat. Ve druháku nastupuje věk, kdy se teenager zaobírá hodně sám sebou a vztahy… Pro nás téma ve vyučování je „vnitřní zákonitosti“. Věci, které třeba nevidíme, ale můžeme o nich přemýšlet. Ve fyzice se zabýváme elektřinou, v matematice projektivní geometrií s body v nekonečnu… Poznají, že i „pouhým“ myšlením se mohou dobrat jasného výsledku. Ve třetím ročníku už žáci mají rozvinutější filozofické myšlení a téma je „celkové přehledy a tendence“. Jde o nějaké souhrnné poznání, vyvození obecných tendencí. Ve fyzice se přechází ke kvantové fyzice. Zkoumáme různé pohledy na skutečnost, žáci jsou vedeni k tomu, aby si tvořili individuální úsudek.

Kromě epochy je známým prvkem waldorfské střední školy praktikum. Co to je?
Jako příklad může posloužit zeměměřičské praktikum… To je hned v prvním ročníku. Třída vyjede na deset dní do terénu, žáci teodolitem zaměřují nějaké území, velmi přesně, hodnoty zapíší do formulářů, přepočítají je přes goniometrické funkce a zakreslí do mapy. Každá skupinka má kousek navazujícího území a pokud nejsou přesní, tak to nenavazuje. A nezbývá nic jiného, než se sebrat a jít zopakovat třeba třídenní práci.

Vážně? A stává se to?
Ano.  Naučí se, že je důležité dělat věci přesně. Ve druhém ročníku je ekologické praktikum. Ve třetím je to sociální praktikum, to je již individuální. Studenti vykonávají nějakou sociální službu jako běžní zaměstnanci… Vybírají si z institucí, které nabízíme, jako jsou domovy seniorů, péče o postižené, nebo pro drogově závislé. A tam musí obstát sami za sebe. Ve čtvrtém ročníku je takzvané profesní praktikum, to už volí podle toho, kam by chtěli dále směřovat. Jdou do nějaké firmy a tam pozorují dva zaměstnance. Podle jejich profilu a kompetencí si zjistí, co by museli zvládnout, aby mohli pracovat na jejich místě. Čtvrtý ročník je u nás zaměřen velmi prakticky, do života. Děláme třeba podnikatelský projekt. Ve skupince tří čtyř lidí si zkoušejí nasimulovat nějaké podnikání se vším všudy. Snažíme se jim ukázat, že si svou práci mohou sami vytvořit, že to není zas tak těžké.

Snažíme se jim ukázat, že si svou práci mohou sami vytvořit, že to není zas tak těžké.

Ještě mi řekněte něco o Rudolfu Steinerovi. Znají ho žáci, učí se o něm?
Steinerovy podněty jsou tu pro učitele, studenti se od nás o Steinerovi dozvědí jen v rámci historie pedagogiky, je to asi hodina výkladu. A to jen ti s humanitní specializací.

Vyučování ráno začíná takzvanou průpovědí, tím se waldorfská škola jednoznačně liší od jiné střední školy. Celá třída recituje spirituálně laděné verše… Co je účelem?
Mohou si na nich uvědomit, že nejde jen o duševní prožívání, ale i o duchovní kvality. Já vidím hlavní funkci té společné recitace ve zklidnění, tvoří se tak přechod z ruchu města do klidu školy, do světa vzdělávání. V prvním ročníku se třídní učitel se žáky o té průpovědi baví, o jejím významu. Každopádně to nemusejí říkat, když nechtějí. Ale oni chtějí, často si i po maturitě, než se rozejdou, chtějí ještě naposledy tu průpověď společně říct.

Měla jsem dojem, že to recitují s chutí, nekuňkali. Zároveň mě překvapilo, že v té třídě byl celé dvě hodiny velký klid.
Dokonce se nám běžně stává, že přijdou na hlavní vyučování, na ty ranní dvě hodiny epochy, i když jsou nemocní. My je samozřejmě máme sklony vyhánět, aby nenakazili ostatní, ale chápu je. Vědí, že když budou chybět, mohou si pak přečíst poznámky u někoho v sešitě, ale to jsou jen informace, přijdou o možnost ty věci objevit s ostatními. Někdy to je tak, že když někdo chybí, nechá si to od spolužáka celé převyprávět. To dává větší smysl. A je to taky krásné, když to člověk vidí.

Ivan Smolka vystudoval strojní fakultu ČVUT, poté filozofii na MU v Brně a pedagogiku na UK v Praze. Byl vědeckým pracovníkem Národního technického muzea, technickým ředitelem malé firmy, odborným asistentem na VŠE, projektoval zabezpečovací systémy pro pražské banky a letiště. S waldorfským vzděláváním se nejprve seznámil jako rodič, jeho nyní již dospělý syn nastoupil do první třídy pražské základní waldorfské školy v Jinonicích. Škole posléze začal pomáhat jako zástupce ředitele, pak se zasadil i o založení Waldorfského lycea, ve kterém od roku 2005 pracuje jako ředitel.

 

Rozhovor vyšel v příloze Akademie Lidových novin.

Ke stoletému výročí založení první waldorfské školy jsme připravili sérii textů. Vyšly již tyto:
– reportáž z hodiny poetiky na waldorfském lyceu
– rozhovor s ředitelem lycea 
– text Pavla Kraemera o waldorfské škole a tradici, přečíst si můžete zde.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

 

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..