O ambiciózním projektu podpory českého vzdělávání, který startuje. „Co chybí, je dobrá pilotáž progresu, který očekáváme, že by měl ve školách plošně nastat, a nenastává. Chceme podpořit žádoucí změnu v nějaké oblasti, vytvořit pro ni celkově dobré podmínky, a pak napomoci jejímu šíření,“ říká Zdeněk Slejška. Je duší Eduzměny.
V jaké fázi života jste se začal zabývat vzděláváním?
Asi už v době, kdy jsem ještě sám byl žákem. Už tehdy mi vrtalo hlavou, proč se něco učíme tak, jak se to učíme. Formovala mě i skautská výchova a později Prázdninová škola Lipnice. Tam jsem se potkal se zážitkovou pedagogikou a poznáním, že co si člověk vyzkouší, to v něm zanechá daleko hlubší stopu. Setkání s různými alternativními směry mě ovlivnilo natolik, že jsem pak na pedagogické fakultě – šel jsem studovat biologii a tělocvik – hodně věcí postrádal. Později jsme z kolegy v Prázdninovce vypracovali program, jak přenášet zážitkovou pedagogiku a týmovou práci do škol, k pedagogickým sborům. Pak jsem léta lektoroval, vytvářel metodiky a kurzy o zkušenostním učení ve sdružení Egredior, které jsme založili s přáteli. A v roce 2006 jsem dostal nabídku postavit pro Výzkumný ústav pedagogický metodický portál rvp.cz, který měl podpořit školskou reformu.
V posledních letech bylo vaše jméno spojováno hlavně s informačním centrem o vzdělávání EDUin…
Impulzem k založení EDUinu byl průzkum o postoji české veřejnosti ke vzdělávání z roku 2009. Vyplynulo z něj, že 74 procent lidí je s českým vzdělávacím systémem spokojeno. V tu chvíli mi došlo, že se školy nebudou inovovat, dokud po tom nezatouží veřejnost, jen ona může vytvořit tlak a následně politickou poptávku.
Opravdu je veřejnost s úrovní vzdělávání spokojená? Je slyšet nářky nad úpadkem vzdělávání, ať už si to lidé vysvětlují jakkoli.
Situace v roce 2009 byla jiná než dnes. Za tu dobu nastal výrazný posun, řekl bych i působením EDUinu, který téma systematicky vnášel do veřejné debaty. Byť pořád velká část veřejnosti potřebnost změn úplně nenahlíží, rostoucí počet lidí problémy i možná řešení začal identifikovat. Nyní je to tak padesát na padesát.
Jak to je tedy s úrovní českých škol?
Vše je relativní. Úroveň se nezhoršuje, ale stagnuje, takže jsme se v mezinárodním srovnání dostali do průměru až podprůměru. Jinde zkrátka na vzdělávání zapracovali víc a předehnali nás. Zaspali jsme na vavřínech. Nároky se za poslední dobu hodně změnily a u nás nenastala žádná akce, která by náš systém doupravila pro nové podmínky. Nezhoršili jsme se tedy v absolutním měřítku, ale začal nám ujíždět vlak.
Zatím poslední ze sekvence projektů v oblasti vzdělávání, které máte na svém kontě, je Eduzměna. Co vás k ní dovedlo?
V roce 2013 jsme s EDUinem organizovali kampaň Česko mluví o vzdělávání a tehdy se moje cesty protnuly s organizací Ashoka, která propojuje inovátory z různých oblastí. Dostal jsem od nich tříleté stipendium, což mi umožnilo se finančně nadechnout, a kontakt s jinými lidmi v tomhle „klubu“ mi nesmírně otevřel obzory v oblasti strategického myšlení a systémových změn. Asi před dvěma lety jsem pocítil, že se potřebuji z chodu EDUinu vyvázat, získat prostor pro nové myšlenky, a hlavně pro svou rodinu. V závěru mého angažmá pak přišla i inspirace k Eduzměně. Přišla ze Slovenska. Jedna velká tamní nadace se rozhodla oslovovat další dárce s návrhem, aby společně s ní podpořily inovace, které na školách už fungují, a umožnily jim se dál šířit. To se mi zalíbilo. U nás již bylo dárců zaměřených na vzdělávání docela dost, ale působili separátně. Tohle byl popud k založení společného nadačního fondu několika dárců, kteří mají podporu vzdělávání mezi svými prioritami. Další se mohou přidat.
Jakou roli v projektu zastáváte?
Z iniciátora nápadu jsem se stal odborným konzultantem, a pak v závěru minulého roku přišla od zakladatelských nadací nabídka, abych se stal ředitelem nadačního fondu. Organizační tým má celkem čtyři lidi. Kromě nás projekt vede desetičlenná odborná rada. V ní je zastoupena i státní správa, hlavním školním inspektorem Tomášem Zatloukalem a státním tajemníkem MŠMT Jindřichem Fryčem.
Co má Eduzměna za cíl?
Došli jsme k tomu, že nám tu chybí dobrá pilotáž progresu, který očekáváme, že by měl ve školách plošně nastat, a nenastává, ba naopak, rozdíly mezi školami se zvětšují. Napadlo nás podpořit žádoucí změnu v nějakém regionu, vytvořit pro ni celkově dobré podmínky, a pak pomoci tomu, aby se inspirace šířila dál. Prvním projektem Eduzměny tedy bude Model regionální podpory vzdělávání. Na jednom místě zkoncentrujeme zdroje, finanční a lidské, a podpoříme snahy šikovných lidí v daném regionu, pomůžeme jim se propojit a vzájemně posílit. Podpořit změnu zdola, spolehnout se na schopnosti, které už tu jsou.
Propojit inovátory daného regionu?
Propojit pokud možno všechny. Chtěli bychom, aby u toho byla každá škola. Je jasné, že nejdřív možná naskočí takové, které už jsou ke změně nastartované, ale cílem je, aby se postupně přidaly všechny. Co je třeba udělat, aby se chtěly školy projektu účastnit, jak je motivovat, co si musejí vyzkoušet, jaké informace potřebují? To řešíme v této přípravné fázi.
Kdo další kromě škol by se měl zapojit?
Úspěch jsme si definovali tím, jaký bude mít projekt v konečném důsledku přínos pro žáky a jejich vzdělávání. Klíčoví jsou z tohoto pohledu samozřejmě učitelé. Ale ti nežijí ve vzduchoprázdnu, často se odvolávají na podmínky pro svou práci, na situaci v rodinách atd. Takže nezbývá nic jiného než se podívat na celý vzdělávací „ekosystém“, na všechny, kdo reálně vzdělávání ovlivňují. Je třeba pracovat s rodiči, aby žádoucímu rozvoji škol nebránili, naopak ho podporovali, ale respektovali přitom hranice a autonomii škol. Pak jsou to ředitelé, vedení škol. To má velké pravomoci, ale utápí se ve spoustě byrokracie, která mu znemožňuje zaměřit se na priority, zejména pedagogické vedení sboru. Další skupinou, která má velký potenciál vlivu, jsou zřizovatelé. Na školy se zatím často dívají čistě z hlediska ekonomických parametrů, hmotného vybavení školy. Což je dobrý základ, ale příklady dobré praxe ukazují, že by zřizovatel měl umět také rozpoznat, co jsou znaky kvalitní školy nad rámec materiálního zázemí. A měl by o kvalitní školu spolu s ředitelem usilovat. Takže tu máme čtyři klíčové skupiny: rodiče, učitelé, ředitelé a zřizovatelé. Postupně se program Eduzměny rozšíří i na další subjekty, například na zaměstnavatele v regionu, pedagogické fakulty a obecně na programy přípravy budoucích učitelů, a také na politiky na vyšší než jen komunální a regionální úrovni.
Jaký má projekt harmonogram a jaké jsou výhledy?
V přípravné fázi letošního roku v otevřené výzvě vybíráme partnery a spolu s nimi projekt domýšlíme na úroveň konkrétních aktivit. Pak bude následovat pětileté ověřování a hledání ve vybrané oblasti na úrovni ORP (= obce s rozšířenou působností). V horizontu deseti let bychom mohli aspirovat na rozšíření pilotního projektu na dvacet procent území. Podle takzvané inovační křivky je to právě onen moment zlomu, kdy se inovace trvale uchytila a stává se středním proudem.
Zdeněk Slejška vystudoval obor biologie – tělesná výchova na Pedagogické fakultě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Věnoval se učení dětí i dospělých a má za sebou 15 let lektorské praxe v oblasti zážitkové pedagogiky. Podílel se na mnoha vzdělávacích projektech v roli metodika a manažera pod hlavičkou Prázdninové školy Lipnice a následně sdružení Egredior, které spoluzaložil. V letech 2006-2010 řídil Metodický portál rvp.cz a v roce 2010 spoluzaložil obecně prospěšnou společnost EDUin, kterou až do roku 2017 řídil. Nyní je hybatelem Nadačního fondu Eduzměna.
Rozhovor jsme připravili pro Řízení školy, kde vyšel v červnovém čísle. Zde je zveřejněn ve zkrácené podobě.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Pilotáž progresu.
Hádám, že řízení změn už asi není dost progresivní…
Václave, možná je to tím, že jsem vypila dvě piva 11°, ale moc článku nerozumím.
Jediné co mi rezonuje v hlavě je „zážitková pedagogika a týmová práce“.
Pilotáž progresu…..tohle dvousloví musím říct u stolu až zas půjdu na pivko….chlapi budou koukat jak vyorané myši…nebo jak žaby z kyšky:)))))).
Díky za zpětnou vazbu, je pravda, že rozhovor se trochu vymyká našemu běžnému žánru. 🙂 Pilotáž progresu znamená vyzkoušení – odpilotování – nějakého projektu, který má dovést ke změně. Progres je slovo, které se začalo používat poměrně nedávno a nahradilo slovo pokrok, ke kterému se asi lidé nehlásí tak ochotně, kvůli konotacím z minulosti. Díky, že nás čtete tak poctivě.
Paní Polanská, přiznávám, že je to moje první setkání s pilotáží progresu a že jsem se jen stěží soustředila na zbytek textu.:))
A „dobrá pilotáž progresu, který očekáváme, že by měl ve školách nastat“……spojení dobrá a který mi „trhá uši“. :)))
Je to fakt, je to trochu zvláštní. Možná by bylo stylisticky hladší „progresu, který by měl podle našich očekávání nastat“ – ale zase by to nebylo tak výrazné :-).
Doufám, že na to pivko nechodíte dvakrát do roka, jako já. 🙂 Moc rád bych věděl, co oni na to. 😀