Jsem původní profesí tělocvikář a ředitel školy, kolem dětí a dětského sportu se pohybuji celý život. Stál jsem u zrodu Asociace školních sportovních klubů, spolupracuji s vysokými školami, jsem v denním kontaktu s trenéry mládeže, a musím říct jedno: pohybová a tělesná výchova je u nás zanedbaná jako máloco jiného.
Dám příklad. Ještě před dvaceti, patnácti lety naši hokejoví junioři vyhrávali turnaje a byli mezi nejvíce zastoupenými v draftu NHL. Podobně dobře se dařilo i fotbalistům. A dnes? Asi každý vidí, že úroveň našich sportovců klesá. Kolem roku 2000 se úplně rozpadl systém práce s mládeží, výběr talentů a jejich kvalitní, profesionální soustavná příprava. Dnešní děti navíc mají daleko víc možností, jak trávit volný čas, a sport ustupuje do pozadí. Výsledkem je, že trenéři špičkových týmů a reprezentace si nemůžou vybírat z mnoha tisíců juniorů, jako tomu bylo dřív, ale jsou v podstatě rádi, když se jim podaří dát jakžtakž dohromady nějaké slušnější mužstvo.
Podle mě to začíná už v mateřských školkách a v návaznosti na to na prvním stupni ZŠ. Nechápu, proč se to děje, ale vidím, jak se ze škol a školek vytrácejí pohybové prvky, které dřív byly samozřejmé. Ve školkách se už děti neučí udělat kotrmelec, v mnoha školách jsou o přestávkách děti spíše odrazovány od pohybu. Mají hlavně sedět a mlčet. Rodiče, učitelé i ředitelé se asi bojí, že si děti ublíží. Chápu, ale když se nebudou pravidelně a spontánně hýbat, tak se pravděpodobně stane, že až se jednou rozběhnou, tak spadnou a něco si zlomí.
Ve školkách se už děti neučí udělat kotrmelec, v mnoha školách jsou o přestávkách děti spíše odrazovány od pohybu. Mají hlavně sedět a mlčet.
Porovnával jsem si rámcové vzdělávací plány na Slovensku a v ČR a vidím, jak naše české „osnovy“ tělocvik neustále oklešťují. Na Slovensku se toho žáci učí daleko víc.
My v Nadaci sportující mládeže jsme se rozhodli, že není možné se na všeobecný úpadek jen tak dívat. Společně se Západočeskou univerzitou v Plzni jsme dali dohromady projekt, kterým za posledních pět let prošly tisíce pětiletých v Plzni a okolí. Využíváme v něm studenty ZČU, kteří pak ze zkušeností čerpají do svých školních projektů a praxí.
Vytvořili jsme projekt Pohyb-1P; v němž testujeme pohybovou připravenost a zdatnost předškoláků. Je to systém pěti okruhů, pohybových aktivit, které se dají provádět i v těsných prostorách školkových tříd. Předškoláci driblují nohou i rukou s míčem, překračují překážky, skáčou atd. Za předvedené výkony dostávají body. Nakonec je podle výsledků rozdělujeme do tří kategorií – velmi úspěšné, méně úspěšné a neúspěšné. Rodiče a učitelé pak dostanou do ruky analýzu jejich výkonů. Jak si dítě stojí? Co mu šlo výborně, co vůbec? S rodiči pak sdílíme tipy na různé sportovní kluby v okolí, kde dítě může svůj talent rozvíjet. Rodiče těch nejméně schopných dětí pak dostávají doporučení a odkazy, jak svému potomkovi pomoct, aby nezaostával a nekomplikoval si do budoucna vztah k pohybu.
Porovnával jsem si rámcové vzdělávací plány na Slovensku a v ČR a vidím, jak naše české „osnovy“ tělocvik neustále oklešťují. Na Slovensku se toho žáci učí daleko víc.
Na tato zjištění pak navazují Sportovní hry mateřských škol, kdy smíšená družstva těch nejlepších předškoláků z jednotlivých školek závodí v atletických disciplínách na opravdovém stadionu. Jejich spolužáci jim můžou fandit, ale zároveň pro ně máme připravené pohybové hry a aktivity. Chceme, aby ti nejlepší mohli změřit síly, ale všichni aby se hýbali podle svých možností. Smyslem není děti selektovat na schopné a neschopné, ale inspirovat každého předškoláka – i když je pravdou, že našich akcí se účastní i lidé ze sportovních oddílů, kteří si mezi účastníky můžou zkoušet hledat nové talenty.
Zjistili jsme, že Sportovní hry se pro plzeňské školky pomalu stávají prestižní akcí. Ředitelé a ředitelky MŠ jsou tedy víc nakloněni tomu, aby do běžného programu dětí zařazovali daleko víc sportovních aktivit než dřív. Věřím, že když začneme už ve školkách, že se věci pohnou kupředu. Doufám, že když budou mít děti příležitost sportovat ještě před tím, než půjdou do školy, spíš u pohybu zůstanou. Jejich učitelé jim budou moct víc důvěřovat, že si hned neublíží, a budou ochotní se s nimi pouštět do složitějších cviků a aktivit než teď.
Věřím, že když si vytkneme pohyb jako prioritu, že bude zase lépe a trenéři budou mít z čeho vybírat. Že se nám podaří zase docílit toho, že sport bude pro děti normální a běžná věc. Dnes vidíme, že naši nejúspěšnější sportovci jsou spíš plodem vytrvalosti a soustředění svých rodin, než produktem promyšleného a podporovaného systému sportovní výchovy. Nedávno jsem někomu říkal, že jsme ve sportovní přípravě prošvihli celou generaci a minimálně tak dlouho nám bude trvat, než se z toho pomalu a pozvolna vyhrabeme. Je ale potřeba začít, včera bylo pozdě.
František Berka je vystudovaný tělocvikář, bývalý ředitel sportovní základní školy. Stál u zrodu Nadace sportující mládeže. Společně se Západočeskou univerzitou, Nadací sportující mládeže a městem Plzní na Plzeňsku prosazuje projekty na podporu aktivního pohybu u předškoláků a podporu sportu dětí a mládeže celkově.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Děkuji mnohokrát za za to příspěvek, který mi mluví z duše. Když byl vydán nový Rámcový vzdělávací program pro mateřské školy, první mi naskočilo a kde je tělesná výchova. Zlatá paní Berdychová, která měla tuto oblast pod palcem a řekla by vám i v ten moment když se probudí, co potřebují děti pro pohyb v mateřské škole. protože tělesná a jazyková výchova byla podána tak minimalisticky, že mladé učitelky neznající metodiku pohybové výchovy nedělaly možná skoro vůbec nic, samozřejmě ne vědomky, ale protože neměly z čeho čerpat, byly nově vypracovány Konkretizované očekávané výstupy RVP PV. Zde se pro fyzický rozvoj a pohybové koordinace ,,smrskla tato důležitá oblast pouze na 14 požadavků na celé tři roky. Což si myslím, že je úplné minimum. Je možné najít na stránkách Ministerstva školství. Tohleto mám já zažité ještě za začátků své praxe : oblast chůze – po zemi, na vyvýšené ploše, střídání chůze s poskoky, během, různá tempa chůze, dlouhé a krátké kroky, chůze s různými polohami paží, chůze v daném rytmu, s obraty na znamení, v zástupu, s držením se za ruce v kruhu. je možná ještě řada dalších variant jak vzpřímenou a správnou chůzi s odvíjením chodidel lze procvičovat. i s náčiním. To je jen chůze. Další okruh takhle rozpracovaný byl na běh, skok, lezení. hry s míčem – házení, chytání obouruč, jednou rukou, protahovací cvičení, akrobatické cviky, cvičení na nářadí, pohybové hry, využívající chůzi, běh i další zastoupené složky. Tělesná výchova byla pro mě vždycky výzva, zažít si s dětmi půlhodinku pohybu, radosti, odbourávání obav, protože kolektiv dokázal strhnou i děti, které se pohybu bály. proč děti šidíme o to jejich nejpřirozenější co v tomto období potřebují. Věřte, že by těch hyperaktivních dětí určitě ubylo. Alespoň já jsem se s tímto pojmem setkala až teď. Nadšení a radost dětí, že něco dokázaly byly pro mně signálem, že s dětma je všechno v pořádku. Že nám rostli kluci, hrající fotbal už ve školce, děvčata chodila do tanečního kroužku v ZUŠ a děti se zapojovaly do sportovních oddílů u nás například v krasojízdě, pin pongu i tenisu si myslím, že je dobře.
Pan Berkovec má hodně pravdy .Ani dnešní generace mladých rodičů už nezažila tu dobu, kdy se děti mohly přizozeně a dostatečně věnovat pohybovým aktivitám venku. Natož naše nejmladší gerace dnes .Dětem prostě pohyb chybí a je to znát.Bohužel často právě ani ve školkách,není všechno tak ,jak by být mělo a mohlo. Zažila jsem to sama .Já jsem tělocvikářka, takže jsem si věděla rady,ale mohu potvrdit,že hodně mých kolegyň opravdu netušilo,jak se třeba správně nacvičí a provede už zmiňovaný koltoul ,natož něco jiného.Také to tedy děti v jejich třídách neuměly. Je velká škoda,že učitelky často ani netuší,co všechno by mohly děti už v předškolním věku dokázat,kdyby k tomu měly příležitost.Nikdo třeba v naší školce nevěřil, že děti dokáží krásně a plynule skákat přes švihadlo, cvičit s pětimetrovou stuhou na tyčce jako moderní gymnastky ,nebo dokonce točit na těle obručí jako tanečnice .Přesto to děti zvládnou,mají-li k tomu dost příležitostí.A v poslední době to bylo čím dál horší. S míčem už si spousta dětí neumí ani házet,natož hrát fotbal,nebo snad driblovat. Teď před důchodem jsem dokonce potkávala dost dětí ,která třeba ani neuměly jezdit na koloběžce, nebo na trojkolce. A s tím vším je opravdu nutné začít už ve školkách.
Za to můžeme my – dospělí.
Jistě,kdo jiný
Takovou tělesnou výchovu právě vůbec nepotřebujeme. Je mi špatně ze slov pana Berky „Výsledkem je, že trenéři špičkových týmů a reprezentace si nemůžou vybírat z mnoha tisíců juniorů, jako tomu bylo dřív, ale jsou v podstatě rádi, když se jim podaří dát jakžtakž dohromady nějaké slušnější mužstvo.“.
Jsem ráda, že mé děti nejsou předmětem výběru trenérů, jejichž jediným cílem je vyždímat z dětí co to jde, jen aby to sypalo. A nikdy nebudou. Zářným příkladem jsou hokejové týmy, kde se „obchoduje“ už i s malými dětmi. Viděla jsem to na spolužákovi našeho syna. Odešel v deváté třídě do Prahy kopat za jeden tým, ač byl premiant, byl rád, že udělal maturitu na nějaké zahradnické škole. Jeho otec pak přiznal, že to byla největší chyba pustit syna. Velmi ho to mrzelo. V osmnácti měl oddělané kotníky a kolena. Dnes je mu 22 let a hraje za „horní dolní“. Vzdělání do dalšího života nic moc, bohužel. Děti mají sportovat pro radost, ne pro něčí kšeft nebo plnit přání rodičů, které si patrně léčí svá nesplněná přání a ambice. A to se vůbec nevyjadřuji k tomu, co jsou schopni trenéři a rodiče dětem vše říct, když nepodávají patřičné výsledky. Děti mají sportovat pro radost a ne. že už jsou ve školce panem Berkou a dalšími testováni a rodičům jsou podávány rady ke zlepšení. Pane Berka, vy mi podávat takové rady jako matce dítěte ve školce, tak Vás patrně pošlu do patřičných mezí. Netuším jaká jsou pravidla fotbalu a mohu bez toho žít. Považovala bych za ztrátu času se na tento sport dívat, natož, abych s dítětem trávila každý druhý týden na zápase. Úplně mi stačí občas zachytit kauzy těchto fotbalistů, no moc rozumu to nepobralo, ale prý uměli kdysi dobře hrát fotbal. Klidně přiznám, že ideální dovolená pro naší rodinu je v luxusním hotelu.
Paní Káčo, já rovněž nejsem zastáncem toho, aby už děti ve čtyřech letech začaly s tvrdým tréninkem a vstávaly kvůli tomu ráno v pět hodin a chodily unavené. Zastávám názor, že děti by se měly věnovat pohybu co nejvíce, je to jejich základní potřeba v této době. Pohyb by měl být v rámci věkové skupiny přiměřený, měl by rozvíjet koordinaci pohybů, správné držení těla, orientaci v prostoru, posilovat svalstvo a pěstovat odvahu. Pohyb je důležitá složka rozvoje řeči. děti, které se málo pohybují mají také pomalejší vyjadřování, někdy i chudší slovní zásobu a nebo mají problém s výslovností hlásek, špatně artikulují. Důležitá je nejen hrubá motorika pro obratnost těla, ale taky jemná motorika ruky, pro správný úchop nejen psacího náčiní, ale taky nůžek a dalších pomůcek pro práci s jemným materiálem. Pokud si dítě procvičuje jemnou motoriku, má méně problémů při psaní a neunavuje špatným křečovitým držením pera. Dívám se skepticky na dnešní trend dovážky dětí až k budově školy, pokud dítě sedí čtyři hodiny dopoledne, tak musí být unavené jenom z toho sezení. Nikdy bych si netroufla pomýšlet na nějaký sport v oddíle, ale pohyb mám ráda, člověk bez něho nemůže být. Poznávám to teď v pozdějším věku, kdy už nemůžu chodit na dlouhé tůry. Ráda jsem chodila do přírody, ale dlouhé tratě už pro mě nejsou. Děti si uměly říkat o pohybové aktivity. Mohly si u toho taky zakřičet, fandit kamarádům, nebo poslouchat hudbu, která je vedla. Zajímavé pro ně jsou průlezky, žíněnky, lavička, a další náčiní. Všechno slouží k protažení těla, správnému držení těla, páteře, tak aby při chůzi nezatěžovaly celé tělo. někdy se mi zdá, že ti prvňáčci mají zbytečně těžké aktovky a je poznat, že dostávají jejich záda tak trochu zabrat. Taky si myslím, že ke sportu si musí dítě samo najít cestu a říct, tohle bych chtěl zkusit, taky mám dojem, že sport se už dělá jenom pro peníze. Klabzubova jedenáctka už asi nikdy nevznikne. Ale tam to byl sport pro zápal, hrdost a čestnost. A já se stavím za to, dětem co nejvíce pohybu pro radost, ne pro peníze.
Je to tak, a ne jen aktovky prvňáčků. Některé děti mají dokonce bloklou krční páteř z těch aktovek. Je to hnus, ty aktovky jsou samy o sobě už tak dost těžké.
Nevím, jestli je tohle cesta… Zase je to o vytváření „sportovců“. Tělocvik ve škole by měl být o přirozeném pohybu pro všechny. Tělesná výchova, tak jak je nastavená, odrazuje obézní a méně šikovné (tedy ty, co by se měly hýbat nejvíc) děti. Krásné řeči o tom, jak méně šikovné děti „inspiruje“, když dostanou tu nálepku a mohou obdivovat nadanější spolužáky, jsou nesmysl. Spousta lidí, zvláště těch s nadváhou, má až do dospělosti jakýkoliv pohyb spojený se stresem a rozhodně si nejdou někde „jen tak pinknout“
Taky mi to připadá „poněkud zmatené“ – lépe řečeno VNITŘNĚ ROZPORNÉ. (to, co píše pan Berka) Přání mohou být správná, ale problém je jednak hodně velký, jednak hodně komplexní. Nějak jsem tady nezaznamenal pojem „zdravotní tělesná výchova“. Každá tělesná výchova by z definice měla být zdravotní – má totiž vést ke zdraví, nebo aspoň nevést od zdraví.
Samozřejmě, že když děti, kterým to nejde, vidí, jak to druhým jde, a do toho slyší pokřikování soudružek učitelek, jak jsou nemehla a líné, že to neumějí, tak je to k ničemu „neinspiruje“. A když už je to k něčemu „inspiruje“, tak jedině k hledání způsobu, jak se příště tomuto „tělocviku“ vyhnout.
Důvody(y), proč si děti s nadváhou nejdou někam jen tak pinknout, je ten, že někam pinknout znamená s míčem. S míčem, to je zase něco úplně jiného, než pohyb samotný. Míč nadváhu nemá. Dítě (člověk) může být obézní, ale s míčem poměrně šikovné (ý). Jenomže s míčem to musíte umět. A abyste to mohli umět, musíte se to 1. naučit, 2. se v tom natolik zlepšit, abyste to uměli dostatečně dobře na to, aby Vám to šlo (tzn. vyžaduje to – kromě samotného naučení – také hodně základního tréninku k získání nezbytné praxe, rychlosti, atd.), 3. až to potom budete takhle umět, tak teprve potom můžete poznat, jestli Vás to baví nebo ne. Dřív to poznat nemůžete.
Jistěže by tělocvik ve škole měl být o přirozeném pohybu pro všechny.Ale za to,že některé děti jsou už na prvním stupni zš obézní a k pohybu mají nechuť, opravdu škola nemůže.A že by nějaké učitelky,natož soudružky, pokřikovaly na děti to,co tvrdíte,tomu vážně nevěřím.
Nevěřitě? Tak to jste asi neviděla moc tělocvikū. Taková přiblblå poznámka tělocvikåře „Kdyby jsi neměla takovou prdel, tak by jsi tu bednu přeskočila “ zaručenė nikoho ke sportu nepřitáhne , tak maximálně k anorexii.
Na hloupého kantora narazíte čas od času všude,nejen při tělocviku. a někdy je vážně k neuvěření,co všechno jsou schopni dětem říct.Ve všech předmětech.Ale obecně bych se docela ráda tělocvikářů zastala. Oni už opravdu nemají kam moc couvat. A opravdu nezastávám žádnou speciální přípravu na jakýkoli vrcholový sport.Ti opravdu nadaní sportují v různých oddílech,to je jejich věc,nebo jejich rodičů. Ale pohybová úroveň dnešních dětí je opravdu tristní a není to vina těch dětí ,ale jejich rodičů.
To se skutečně děje – to pokřikování soudružek učitelek. Ne samozřejmě v každé třídě a na každého žáka, ale děje se to. Stále máme v této zemi mnoho lidí, kteří žijí v chybné představě, že „dítě, kterému nejde tělocvik (něco v tělocviku), je líné“. Dříve se také říkalo, že dítě, kterému ve škole nejde číst, psát a počítat, je hloupé. Dnes už se to neříká a málokdo si to myslí. Stát totiž na školství vyvinul tlak, aby naučilo VŠECHNY děti číst a psát. Proto se přístup změnil. V tělocviku se přístup dosud nezměnil, protože není tak důležitý jako český jazyk a matematika. Situace se bude muset v tělocviku ještě víc zhoršit, aby se prosadilo reformní hnutí. A toto reformní hnutí bude mít v tělocviku obtížnější pozici, než v ČJ a M. Běžný školní tělocvik není (a nikdy nebyl) organizován jako vyučovací předmět. Místo vyučování jsou děti pouze zkoušené z toho, co mají umět, přičemž se „tak nějak předpokládá“, že „už to umějí samy od sebe“.
Tento pseudopedagogický přístup spolu s hloupým předsudkem, že děti, kterým nejde tělocvik, jsou líné – TO je dnešní nemoc předmětu „tělesná výchova a sport“.
Já s Vámi souhlasím,když říkáte,že děti,kterým nejde tělocvik ,nejsou líné. Opravdu nejsou.Jen je prostě rodiče k pohybu z různých důvodů nevedli.A děti opravdu mají k pohybu čím dál méně příležitostí.A protože hrubá motorika se formuje hlavně v předškolním věku,je to problém.Je například ověřeno,že když se dítě nenaučí např. ten zmiňovaný kotoul už v předškolním věku,je to později už docela problém. A čím je dítě starší,,tím větší.A hodně podobné je to i u jiných pohybových aktivit,třeba i s tím míčem,jak jste psal.Jenže k tomu mají velmi málo příležitostí.TO je dnešní nemoc předmětu „tělesná výchova a sport“.
Tady TO, co jste popsala, je spíš nemoc celé naší společnosti, případně segmentu vzdělávání. Ale hlavní nemoc předmětu „tělesná výchova a sport“ je to, že není definován cíl předmětu. Chybí zadání „co má umět deváťák“. Co má umět žák na konci školního roku atd. Teprve až bude toto jasně určeno, bude teprve možné rozeznat, co vlastně děti neumějí a co se mají naučit – ve školním tělocviku. A z toho, co se mají naučit potom vyplyne, kolik na to vlastně potřebují hodin, jaké metody se mají používat. Vyplyne z toho také, jestli to vůbec jde. Zatím to podle všech dostupných informací vypadá, že okruh toho, co má žák na konci školy z TV umět, je „nekonečný“: 1. atletika (nejméně 5 různých disciplín vyžadujících soustavný trénik), 2. gymnastika (taky nějaké disciplíny, bez tréninku nezvládnutelné), 3. sportovní hry (fotbal, volejba, nohejbal, basketbal, a já nevím, jak se jmenují všechny ty -baly – opět bez předchozího učení nezvládnutelné). Představte si žáka, který neumí nic z toho, a chodí třeba do 5. třídy. A teď se to má naučit na jedničku. Mělo by být možné, aby při nějaké „velké“, ale vzvládnutelné snaze mohl průměrně disponovaný žák té jedničky dosáhnout. ALE TOTO MOŽNÉ NENÍ A ZDÁ SE, ŽE TO NIKOHO NEZAJÍMÁ!
Máte naprostou pravdu.
Tělák by měli zavést do škol každý den, ne, jen dvakrát týdně, to je naprosto směšné. Má starší dcera by to uvítala, miluje pohyb. Proto má dva pohybové kroužky a ještě jí to je málo. Jenže ve školách mnohokrát i ty směšné dvě h. TV odpadnou a to docela často. Jaký to nepořádek. Tak ať se pak nestěžuje, že děti mají málo pohybu, ať se s tím už, sakra, něco dělá!!!
No, tak jestli Vám tento stav vadí, tak s tím, sakra, dělejte něco Vy!!! Nestěžujte si na této internetové stránce, že každou chvíli odpadají hodiny TV ve škole, do které chodí Vaše dítě. Říkejte to řediteli té školy. A pokud na to ten ředitel nebude reagovat k Vaší spokojenosti, hledejte způsob, jak dát svoje dítě (děti) na jinou školu. Ano, TV je chronicky selhávající předmět, ve kterém se více než v jiných předmětech projevuje skryté kurikulum, navíc je to předmět, ve kterém se vlastně nic neučí. Děti jsou permanentně zkoušené z toho, jestli umějí nebo neumějí „cosi“. A toho „čehosi“ je opravdu hodně: dokonce tolik, že se to dělí do 3 velkých kategorií: 1. atletika, 2. gymnastika, 3. sportovní hry. A v rámci každé kategorie se mají děti „naučit“ (či spíše podívat předepsaný výkon) v několika disciplínách. Nic snadného.
Škola je od toho, aby vzdělávala. Zatím to vypadá, že škola hlavně přebírá povinnost rodiny – výchova a aktivity na volný čas. Pohyb a sport můžou mít i mimo ni. Dvě hodiny týdně mi přijde adekvátní. Naše děti se hýbají a sportují průběžně, dokonce i o přestávkách (běh, míč, švihadlo, guma). O družině, volném čase a kroužcích ani nemluvě. Proto jim pohyb ve škole opravdu nechybí. Zkuste se zaměřit na mimoškolní pohybové aktivity, tam je nejspíš mezera, se kterou by se dalo pracovat.
Jako ve všem, záleží na lidech.Ale máte pravdu,že třeba i dobrá družina nabízí dětem hodně pohybových aktivit. A taky máte pravdu ,že hodně toho může zanedbat i rodina ještě dříve,než dítě do školy vůbec nastoupí. Hodně by se toho mohlo ale zlepšit právě v těch školkách,kde je na to prostor i čas,třeba i při pobytu venku.Ale tam to zas často naráží na bezpečnost dětí a strachu učitelek,aby se něco nestalo.A někdy to naráží i na takovou banalitu,že se děti vrátí z takových aktivit například trochu špinavé.
No, u nás jsem spíš „negativně“ komentovala, když dítě bylo odpoledne ve stejném stavu jako ráno 🙂 To byly neustále díry na kolenou, zablácené boty, na tričku stopy ručiček, které se nutně potřebovaly někde utřít.. to k tomu prostě patří. Ještě na prvním stupni klukům pár let trvalo, než přestali domů nosit co týden díru na kalhotách. Ano, nevypadají jako ze žurnálu, ale opravdu nemají potíže s nedostatkem pohybu, protože se můžou hýbat kdykoli a ne pouze pokud k tomu mají vhodnou obuv nebo oblečení 😉