Čeští učitelé tráví většinu času sami s dětmi ve třídě a další čas pak nad sešity a přípravami. Ke sdílení s kolegy se dostanou jen málokdy. V ZŠ Strossmayerovo náměstí v Praze se ale rozhodli, že si právě pro setkávání a vzájemnou inspiraci prostor udělají, i když to znamená, že dvakrát měsíčně chodí do práce o hodinu dřív.
„Pojďte si vzít bábovku, je špaldová. Včera jsem ji pekl s dcerou,“ nabízí kolegům zástupce ředitele Martin Provazník lákavé plátky moučníku. Ve třídě 6.B voní káva a čaj a ačkoliv vyučování začíná až za hodinu, na místě už je několik učitelů a učitelek. Polohlasem probírají klasifikaci i plány na jarní prázdniny. Nakonec se ve třídě schází patnáct členů pedagogického sboru a za katedru usedá dějepisář Aleš Sedlmeier. „Koukám, že některé věci platí za všech okolností, přední lavice prázdné, vzadu tlačenice,“ vtipkuje a kolegové se uvolněně rozesmějí.
Učitelé se na této základní škole před vyučováním scházejí dvakrát za měsíc. Schůzkám říkají Dobré ráno a jejich cílem je to, aby se navzájem inspirovali, radili si a pomáhali. „Děláme si rozpis na čtvrtletí – jeden z učitelů si vždycky připraví pro ostatní program. Naše škola je velká a čas tu plyne dost hekticky, takže není moc času se potkat a sdílet spolu příklady dobré praxe. Tak jsme se rozhodli, že s tím zkusíme něco udělat a jsem rád, že se toho učitelé chytili a pravidelně se účastní, i když samozřejmě ne všichni,“ vysvětluje Jan Juříček, zástupce ředitele pro pedagogiku.
Historie není jen změna, ale i kontinuita
Aleš Sedlmeier pouští interaktivní tabuli a představuje téma dnešní hodiny. „Rád bych vám ukázal aplikaci History.Lab, kterou vyvíjí Ústav pro studium totalitních režimů společně s Pedagogickou fakultou, a já se podílím na jejím pilotním testování. Zabývá se otázkou, co dějepis vůbec v době Wikipedie může lidem dát, a jaké kompetence má vytvářet. Dějepis ve škole se soustředí zejména na změny jako jsou války, revoluce, převratné vynálezy. To je sice bezva, ale tento projekt klade důraz na kontinuitu, což velmi oceňuji,“ vysvětluje, zatímco na tabuli nabíhá aplikace.
V prvních minutách seznamuje Aleš Sedlmeier kolegy s prostředím aplikace a tématy, která v ní můžou najít – ať je to Mnichovská dohoda, řešení židovské otázky, zábor pohraničí v mapách, nebo třeba slavná fotografie Napalm Girl, na níž je vietnamská dívka zraněná při náletu. Vysvětluje, kde najdou učitelé metodiku k aktivitám nebo jak jsou uspořádána cvičení.
„Společně se podíváme na aktivitu Proměny města Zlína v mapách. Jsou tu k dispozici mapy z různých období. O čem se můžete bavit s žáky?“ ptá se Aleš Sedlmeier a vyzývá ostatní, aby zkusili seřadit mapy v aplikaci podle historických období. Kolegové se ochotně zapojují a navzájem se hecují: „Určitě to máme dobře, jsme děsně šikovný!“ „Sedmáci si všímali toho, že na některých mapách je řeka regulovaná, viděli i, jak město roste. Samozřejmě jsme se dotkli také toho, kdy a proč se měnil jeho název,“ popisuje Aleš Sedlmeier, jak využil aplikaci v hodině.
Na setkáních se budují i mezipředmětové souvislosti
Po ukázce se rozproudí diskuse mezi učiteli. Některé zajímají praktické věci, jako třeba, kdy bude aplikace k dispozici všem nebo jakým způsobem se v ní vyhledávají cvičení vhodná pro konkrétní věk či téma. Další se zamýšlejí nad tím, jak by ji bylo možné využít třeba ve výtvarné výchově a českém jazyce.
„S češtinou by se některé úkoly daly propojit skvěle, a jsou i tak zamýšlené. Například si děti můžou přečíst autentické vzpomínky člověka, který žil v protektorátu a pozoroval, jak se do vnitrozemí stahují vysídlenci ze Sudet. Pak mají za úkol napsat reportáž na téma uprchlictví, takže přesahy tu určitě jsou,“ vysvětluje Aleš Sedlmeier.
Mezipředmětové vztahy jsou na ZŠ Stross vůbec velkým tématem. Místní učitelé se snaží, aby děti měly šanci vnímat témata komplexně. “Vytvořili jsme pro učitele jednotný Google dokument, v němž teď hledají vzájemné shody v tématech a možnosti spolupráce. Podobné neformální příležitosti, jako je Dobré ráno, tyto snahy posilují,” pochvaluje si Jan Juříček.
„Ještě bych vám na závěr rád ukázal jednu podařenou aktivitu,“ říká Aleš Sedlmeier a ukazuje fotografii pomníku. Je na něm vidět busta zezadu a data, kdy byl pomník postaven,odstraněn, obnoven, znovu odstraněn a znovu obnoven. „Tady se můžete s dětmi bavit o tom, co znamenají v českých dějinách tyto roky. Co se asi stalo, že pomník najednou někomu tak vadil? A až úplně nakonec dětem odhalíte, že se jedná o pomník prezidenta Masaryka,“ ukazuje Aleš Sedlmeier.
Blíží se ale začátek vyučování, před třídou se už shromažďují netrpěliví šesťáci. Je čas se rozejít, a za dva týdny se znovu setkat, s čajem, kávou, domácí buchtou a inspirací zase od někoho jiného.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Dobrý nápad.Nepracuje ta škola třeba podle programu „Začít spolu“?Je velká škoda,že takových škol pořád není víc.Myslím,že to by základnímu školství dost pomohlo.
Dobré, ale tam, kde jsem učil (jsem už v důchodu), jsme se scházeli u kávy každý den o velké přestávce. Když měl někdo svátek nebo narozeniny, donesl zákusky a chlebíčky. Povídali jsme si jen tak, nikdo si nic nepřipravoval, neboť k řešení toho bylo vždy dost. Jenom jsme tomu neříkali projekt.
Na zmíněné škole učím a takto neformálně se setkáváme a diskutujeme o přestávkách samozřejmě také. 😉
Děkuji za článek, který jasně ukazuje na to, že komunikace mezi učiteli není až tak obvyklá. Co mě osobně zarazilo, byla věta od učitelky, na jejíž školu přišla nová učitelka, bez zkušeností (jazykářka). Jasně řekla, že ona jí nic učit a vysvětlovat nebude a když to neumí (učit), tak nemá do školy lézt. Jen přihlížela tomu, jak učitelka dětem „ubližuje“ nevhodným přístupem. A když jsem naznačila, že kdyby byla jen trošku nápomocná, mohlo by to být lepší, tak jsme se málem pohádaly 🙂 Asi tomu opravdu nerozumím. Neumím si představit žádnou firmu, která by prosperovala bez komunikace. A ať se to někomu líbí nebo ne, škola je firma, která produkuje žáky, vzdělané žáky. Pokud selže, vyprodukuje zmetky. Tak jako každý žák potřebuje svůj individuální přístup, tak by ho měla mít i každá třída, která je svým složením, dynamikou a potenciálem neopakovatelná. Jestli učitelé nemají sjednocen přístup k jednotlivým třídám, pak je každá snaha z dlouhodobého hlediska marná. Vím, že jsou školy i učitelé, kteří jsou komunikativní a nápomocní. Těch se v žádném případě můj příspěvek netýká. Mám na mysli spíš ty, kteří si jedou především „to své“ a ostatní neřeší.
Na FB jedna paní učitelka napsala totéž, co Vy, že co je ve firmě běžné, je v (její) škole spíš vzácné a že jí to chybí, tedy byla to její osobní zkušenost.
Radit se s kolegy a koordinovat se s nimi mi taky přijde zásadní, v každé práci, a ve škole tím spíš.
To, co jste na začátku popsala,je bohužel dost obvyklé.Ba občas to zajde ještě dál,když se novému učiteli daří,rodiče i děti jsou víc než spokojeni jsou takoví „kolegové“ schopni pohnout nebem i zemí,aby ho“ vyštípali.“ To je právě také jeden ze zásadních rozdílů mezi naším a finským školstvím.Kdyby ta dotyčná byla učitelkou mých dětí,asi bych to nevydýchala.V takové atmosféře přece nemůže být dobře nikomu.
Na Základní škole Pavlíka Morozova se podobné schůze učitelů konaly také – ovšem v socialistickém duchu. Není mi známo, že by si učitelé na ty schůze nosili koláče a chlebíčky, ale je možné, že to dělali. Také místo vůně kávy se všude rozprostíral štiplavý cigaretový kouř, hustý, že by se dal krájet. Ředitel byl vysoký důstojný pán, který toho moc nenamluvil, občas ale řval na učitelky. Učitelky se ho bály. Takový kříženec mezi panem Důležitým a sochou Antonína Zápotockého. Jeho zástupkyně byla družinářka – povýšená na zástupkyni ředitele díky své stranické uvědomělosti. Do jisté míry byla jeho pravým opakem. Malá, kulatá, s kulatým obličejem, usměvavá, chvílemi i veselá – ovšem taky ne pořád. Učila výtvarnou výchovu na celém druhém stupni, ačkoli na to neměla aprobaci. A učila si, co chtěla. Hloupá ale nebyla, takže to, co učila, dávalo jakýsi smysl. Učitelé spolupracovali. Vystupovali před žáky jednotně. Mluvili slušně, často spisovně. Za roky 1968-1990, co tam tento pán, vlastně soudruh (vyžadoval, aby se mu říkalo „soudruhu řediteli“, ne „pane řediteli“), panoval (soudruhoval), se tam nic nového neudělalo. Ale nebyl ani žádný průšvih. Škola si držela určitou úroveň, takový „průměr“. Bazírovala na českém jazyce; v něm byla nad průměrem. Byly tam dobré učitelky na dějepis.
Dnes už na této škole neučí ani jeden člověk, který tam učil tehdy. Všechno je jinak. Škola má dnes také novou tělocvičnu. Má také školní jídelnu (tehdy neměla).
Komunikace mezi kantory je si myslím základním kamenem úspěchu. Předávání zkušeností a poznatků je důležitá oběma směry. Když přicházejí mladí, měli by mít zájem na tom, jaké dobré zkušenosti mají kantoři starší a ti mladí by měli mít možnost zase obohacovat práci o nové nápady a inspirovat ty starší ke změně zastaralých praktik. Prošla jsem si s tím i když zpočátku s nedůvěrou, ale mladší řekla pojďme to zkusit a ono to začalo fungovat. Byla to dobrá spolupráce. Vždycky je dobré mít někoho, kdo ti řekne, hele na to si dej pozor, nebo tohle chci zkusit taky. Pak se práce daří.
Pan Sedlmeier odsuzuje výuku dějepisu, která je moc zaměřená na změny, a pak přijde s příkladem „podařené aktivity“, která není nic jiného, než příkladem výuky, zaměřené právě na ZMĚNY ve vnímání historické postavy v důsledku ZMĚN politického vedení státu. Úžasné.
Dějiny jsou chronologickým záznamem událostí, které přináší změny. Dosavadní výuka toto přirozeně kopírovala. Avšak zapojení moderních interaktivních materiálů do výuky nabízí hromady možností, které mohou zlepšit chápání kontinuity dějin. Dnes je možné vyrobit různé dotekové videomapy, díky kterým žákům doslova proběhnou dějiny přímo před očima. Takové videomapy by bylo možné kdykoliv pauznout, pouhým dotekem rozevřít infotabulky k jednotlivým událostem, s pomocí hypertextových odkazů demonstrovat skutečný historický význam a vliv každé události atd. Dějepis už se dnes opravdu nemusí vyučovat jako jednotlivé „body na linii času“. Tedy ve stylu: „takto vypadala římská říše v roce…“, nebo: „v roce… byla založena Karlova univerzita“, nebo: „dne… proběhlo vylodění v Normandii“.
Moderní technologie mohou výuku nejen dějepisu posunout opravdu daleko dopředu žádoucím směrem. Jenže to je úkol pro interdisciplinární spolupráci mnoha programátorů, historiků, techniků a dalších profesí, samozřejmě včetně učitelů. Ne pro lidi, jejichž vrcholem kreativní tvorby jsou „podařené aktivity“ a seance na téma: „co dějepis vůbec v době Wikipedie může lidem dát“.
Mimochodem, tu aplikaci History.Lab jsem prozkoumal a mohu říct, že ÚSTR se zase překonal. Aplikace, ve které můžete popisovat své pocity z fotky Napalm Girl a provádět češtinářská cvičení na téma „které vlastnosti přisoudil Židům ten a ten pán ve svém dopise“, je z pohledu zlepšování výuky krásnou ukázkou naprosto bezpředmětného plýtvání možnostmi, které svět moderních technologií nabízí. Začínám mít pocit, že ÚSTR sám ze sebe dělá naprosto zbytečnou instituci tím, že se čím dál více vzdaluje od účelu, pro který byl založen.
Skvělé,žasnu.Ale tady jsme na na základní škole,Václave
Mohla byste svou úvahu trochu více rozvést, aby bylo jasné, na co narážíte? Toho, že je pan Sedlmeier dějepisářem na jisté základní škole, si jsem samozřejmě vědom…
Pane Václave, dokážete pořádně zamotat hlavu čtenářům, kteří reagují hned na nadpis článku a nepřečtou jej dokonce. Já jsem se taky zamyslela jen nad svými zkušenostmi, protože zkušenosti ze základky nemám, tak jsem to projela jen zběžně. Ale jsem ráda, že přispíváte a nutíte lidi přemýšlet.
Děkuji, Evo. Proto jsem také tady. 🙂
Zrovna na téma využití interaktivních nástrojů při výuce a obecně k přenášení informací a zkušeností mezi rodiči, učiteli a žáky a to jak uvnitř těchto skupin, tak i mezi skupinami, kdyby se do tohoto procesu konstruktivně zapojily moderní technologie, uvažuji poměrně často.
Zajímám se o to především proto, že interaktivní materiály, pokud budou koncipovány rozumně a ne jako doposud, mohou pomoct i při vyrovnávání studijních výkonů jednotlivých žáků. Správně pojatý interaktivní materiál totiž může daleko více pomoct při samostudiu, než pouhá učebnice. Může tedy být daleko užitečnější pro samostudium a domácí vzdělávání, pokud není k dispozici učitel, kterého samozřejmě nenahradí.
Pane Václave, teď jsem byla na stránkách školy, odkud pochází tento článek. Pan učitel figuruje v učitelském sboru. Možná by neškodilo, zkusit ho kontaktovat, inspirovat novým podnětem. vebové stránky se hledají lehce. Zajímalo by mě taky, jak oživit práci právě v dějepise, protože jsem ke všemu potřebovala vizuální představu. Pokud si něco ošahám očima, líp se mi to usadí. Techniku mám ráda.
Pan Sedlmeier si už zvolil jít cestou History.Lab. To, kolik tato aplikace přiláká učitelů a jaký bude mít jednou potenciál měnit věci k lepšímu, bude zřejmé až po skončení pilotního provozu. Moje vize je ale diametrálně jiná, k případné spolupráci budu potřebovat spíše podobně smýšlející učitele. Protože pokud naše školství něco nepotřebuje, pak to jsou další polovičatá kompromisní řešení.
Žádám Vás, abyste mi nevkládal do úst věci, které jsem nikdy neřekl, nebo snad dokonce rozhodnutí, která jsem nikdy neučinil. Dějepis v mém podání je cestou velmi pestrou a historyLab je jen jednou z mnoha těchto možností. Děkuji.
Pane Sedlmeiere, v souvislosti s Vámi jsem řešil pouze onu aplikaci a pak to, co jste popsal jako „podařenou aktivitu“. Vycházel jsem přitom z informací z článku, na které jsem reagoval vlastním názorem. Nikdy jsem Vám nevložil do úst něco, co jste neřekl a nikdy jsem ani neřešil, jak vypadá dějepis ve Vašem podání.
Byl bych rád, kdybyste si tu nevymýšlel blbosti. A pokud na mě chcete reagovat, berte prosím na vědomí, že do dva týdny starých diskuzí se běžně nevracím. Teda pokud mě paní Polanská nebuzeruje kvůli něčím výmyslům.
Sbohem.
Máte učitě spustu vědomostí,jak by se mohl a měl učit dějepis.Ale v tom článku se o dějepisu mluví jenom náhodou.Článek je o tom, že se ti učitelé spolu jsou schopni na něčem domlouvat a spolupracovat.
Leo, konkrétní předmět jsem vybral, abych mohl poskytnout konkrétní příklad. A dějepis jsem vybral, protože pan Sedlmeier je dějepisář. Stejně tak bych ale mohl vybrat jakýkoliv jiný předmět, protože interaktivní pomůcky lze využít kdekoliv. A nejen k výuce, ale také ke spolupráci a přenosu zkušeností mezi učiteli.
Sám mám zkušenosti s těmito nástroji, ale ne s výukou, takže skutečný dopad využití interaktivních pomůcek ve školství si mohu jen představovat, a proto jsem se o tom sám moc nerozepisoval. Doufal jsem, že by se toho býval mohl ujmout některý ze zdejších pedagogů mezi diskutujícími, a že jsme té mé vizi spolu mohli dát trochu ostřejší obrysy.
Místo toho tu jste Vy.
Dobrý den, rozhodně nic neodsuzuji a mrzí mě, že to z článku snad pro někoho i takto vyznívá. Reportérka samozřejmě nemohla v textu zmínit vše a vybrala jen některé aspekty diskutovaného. Tudíž může možná dojít při čtení ke zkreslení. Co se týká aplikace historyLab doporučuji pečlivě přečíst teoretická východiska všech cvičení, která autoři velmi pěkné a přehledné popisují, neboť aspekt konceptu „změny a kontinuity“ není v samotném článku komplexně, a tedy ani ne vhodně, interpretován.
Pane Sedlmeiere, chápu. Nemohu však jako čtenář předpokládat to, co Vy považujete za samozřejmost – že existuje nějaká suma informací, jejichž nevyřčení možná zkresluje vyznění článku či jeho části. Nemám křišťálovou kouli a mohu tedy vycházet pouze z toho, co je výslovně psáno v článku.
Máte-li potíž s tím, že článek nevhodně interpretuje zmíněnou „změnu a kontinuitu“, měl byste to probrat se zmíněnou reportérkou. Dodatečné vysvětlování čtenářům, že ten článek vlastně měl říct něco úplně jiného, je k ničemu. Obzvlášť nechutně pak také působí to, že i přes zmíněné nemáte problém nařknout čtenáře, že Vám do úst prý vkládá něco, co jste neřekl.
Mimochodem, s aplikací jsem se samozřejmě seznámil, než jsem k ní vyjádřil svůj názor. Chápu, že se Vás můj nesouhlas dotknul, když je to Vaše dílo, ale doufám, že nejste tak povýšený, abyste si myslel, že můj nesouhlasný názor pramení z pouhé nedostatečné znalosti.