ilustrační foto

Děti by se měly ve škole naučit rozumět světu, ne vedlejším větám, říká učitelka. Jedeme na výkon a podstatné nám uniká

Lucie Řehořová má za sebou více než třicetiletou praxi učitelky. Pracovala ve školce, v družině, na prvním i na druhém stupni. Nejraději vzpomíná na patnáct let strávených ve speciální škole pro děti s poruchami učení. „Měla jsem tam třeba holčinu, dyslektičku, která byla na prvním stupni označená téměř za nevzdělavatelnou. Nakonec odmaturovala a teď je na vysoké škole v Kanadě. Takové příběhy mě naplňovaly,“ říká.

Lucie Řehořová

 Jaké děti chodily do vaší školy?
Oficiálně jsme byli škola – tedy až druhý stupeň, od šesté třídy – pro děti s poruchami učení, ale tak trochu v závorce byly poruchy chování. Bezproblémového dyslektika nám tam školy neposílaly. V každé třídě bylo dvanáct dětí.

Proč jste po patnácti šťastných letech odešla?
Nemám vysokou školu, takže jsem po novele zákona o pedagogických pracovnících odejít musela. Ale měla jsem i osobní důvody: vztahy v pedagogickém sboru. Což je hrozně smutné, protože chceme po dětech, aby se nějak chovaly, a přitom dospělí se často chovají stokrát hůř než nejhorší puberťák.

Když odhlédnete od osobních vztahů, bylo něco, co vám vadilo systémově?
Za těch 32 let, co jsem učila, neustále narůstalo papírování. Tvořilo skoro 50 procent mé práce. Spíš než asistentku k dětem bychom bývali potřebovali sekretářku. Taky si myslím, že by školy měly mít větší volnost v tom, co zařadit do výuky. Třeba dějepis, to je průšvih – na prvním, na druhém stupni a potom i na střední škole se natřikrát omílají stejné věci a dojde se vždycky jen do konce druhé světové války. Ty děti slyší třikrát o Hunech a o Keltech, ale o novodobých dějinách, které jsou podle mě z dějepisu nejdůležitější, nemají ponětí.

Co ještě ve škole chybí?
Finanční gramotnost. Moji žáci byli často z rodin, které měly exekuce, byly v dluhové pasti a ty děti to braly jako samozřejmou věc. Co bylo fajn, byl nový předmět čtení s porozuměním, který tehdy začínal. Čtenářská gramotnost českých dětí je mizivá, vyrůstá celá generace, která neví, co čte. Měla jsem žáky, u nichž bylo jasné, že jsou schopni podepsat papír, aniž by věděli, co podepisují. V celé naší společnosti chybí hodnoty, ideály… a tohle dětem předat, to je – aspoň na základce – důležitější než celé učení. Já jsem třeba chodila s dětmi k sestrám Boromejkám, i čtyřikrát ročně, vystupovali jsme v denním stacionáři a pak jsme obcházeli pokoje. Děti, o kterých leckdo říkal, jací jsou to sígři, se rvaly o to, kdo půjde stařenkám podat ruku. Stačí je k tomu přivést, něco jim ukázat… tohle mi dávalo velký smysl.

Učila jste 32 let, změnily se za tu dobu děti?
Velmi. Už v první třídě přicházejí do školy strašně nesoustředěné, poruchy podle mě často nejsou poruchy, ale prostě zahlcenost. Odmala jsou u počítačů, v těch sedmi letech už se nedokážou soustředit a vnímat. Zhoršují to i cukry a chemie, která je v jídle. Poslední rok jsem učila na běžné základce a zjistila jsem, že rozdíl není velký. To mě šokovalo nejvíc.

V čem měli vaši žáci největší mezery?
Neumějí komunikovat, diskutovat – když má někdo jiný názor, tak hned „ty jseš debil“. Jedeme ve školách hrozně na výkon a ty věci, které jsou podstatné, nám úplně unikají. Naše školství vůbec nepřipravuje děti na život. Proč mám zkoušet a známkovat z vedlejších vět děti, u kterých vím, že to nemají šanci pochopit a v životě jim to nikdy k ničemu nebude? Matika na druhém stupni by měla být o tom, aby si uměli spočítat procenta a plochu pokoje, když chtějí vymalovat nebo položit koberec. Zbytečně se ty děti otráví. Zvlášť u těch našich specifických dětí jsem viděla jako nejdůležitější předmět rodinnou výchovu.

Co všechno jste v ní učila?
Výchovu k občanství, environmentální výchovu… Psychologii, aby pochopili vztahy. Etiku, sexuální výchovu, gramotnost. Aby uměli jeden druhému naslouchat, aby trošku pochopili svět. Další věc byla, že ty děti neumějí nic zašroubovat, vyměnit žárovku, v rodinách se s tím nesetkávají. Víc by mělo být také tělocviku… Pozorovali jsme šílený nárůst úrazů, po každém tělocviku někdo zraněný. Jedna doktorka na školení nám to vysvětlila tím, že jak se málo hýbou, měknou jim kosti. Děti nosily na tělocvik omluvenky, rodiče je v tom odmítání pohybu často podporují. Dnešní děti už neumějí takové ty běžné věci, jako je kotrmelec. Lepší by bylo asi dělat s nimi zdravotní cvičení.

Jak vlastně vypadá výuka ve speciální škole? Pracovala jste s dětmi individuálně?
Úplně individuálně nemůžete jet ani v tak malé třídě, pořád tu jsou tematické plány, které se musí splnit. Dělala jsem jim pracovní listy, protože než bychom přečetli zadání v učebnici, byl by konec hodiny. Když jsem na školu nastoupila, třídní učil všechno, co mohl, aby byl co nejvíc se třídou a mohli se na sebe naladit. Já jsem učila češtinu, rodinnou výchovu, čtení s porozuměním a dějepis. To bylo skvělé, dobře jsme se poznali a mohla jsem to na každé dítě ušít tak, jak bylo potřeba. Taky kolektiv podle toho vypadal. Každý zárodek šikany jsme potlačili v zárodku.

Jak?
Tím, že se u nás děti sešly až v šesté třídě z různých škol z Prahy i okolí, bylo především potřeba je sladit. V září jezdili na adaptační kurz, tam se poznali navzájem a my je, takže jsme je mohli rozdělit do tříd tak, aby třeba nebylo příliš mnoho alfasamců v jedné. Během roku jsme měli takzvaný Den pro třídu, kdy jsme jednou měsíčně chodili někam mimo školu, aby se stmelil kolektiv, aby si děti mohly povídat. Navštěvovali jsme různé programy proti šikaně, kterých jsme se mohly účastnit i my učitelky, ale vydobyli jsme si i stálou psycholožku, která byla stabilně na škole.

Musím tedy říct, že problémy se šikanou raketově narostly po tom, co byly zrušeny mikrotřídy. To byly malé třídy na běžných základkách, kde se učitelé dětem s poruchami mohli věnovat přesně tak, jak ty děti potřebovaly. Takových škol bylo v Praze několik. Ty děti pak k nám na druhý stupeň chodily úžasně připravené a jejich problémy byly skvěle kompenzované. Učily tam speciální pedagožky, často měly vystudovanou i logopedii, takže vychytaly i řečové vady. Některé z těch dětí to dotáhly až na vysokou. Od té doby, co byly mikrotřídy zrušeny, se začalo stávat, že přišly děti, které na druhém stupni neuměly číst nebo psát.

Proč jste šla učit zrovna na  speciální školu?
Byla to náhoda, ale našla jsem se v tom. Ty děti k nám ze zakládek přicházely s nízkým sebevědomím. Měla jsem jednu holčinu, dyslektičku, která byla na základce hodně pronásledovaná, byla označena za nevzdělatelnou, ale nakonec odmaturovala, je na vysoké škole a teď je na dva roky v Kanadě. Takové příběhy, to bylo to, co nás na té speciální škole všechny drželo a naplňovalo. Děti u nás byly v nejhorším věku, v pubertě, a kolikrát jsme si říkali – jak to s tímhle dítětem dopadne… Ale oni se pak vrací, přijdou poděkovat, sami uznají „to jsem byl ale blbec“. S některými dětmi se stýkám doteď, byla jsem na několika svatbách… Na běžné škole nebyly děti tak otevřené. Učitel je pro ně někdo, s kým se jen učí, nepotřebovaly tolik komunikovat. Na to jsem si musela zvykat.

Co jste měla jako učitelka nejvíc na mysli?
Učitel by měl být především spravedlivý. A měl by si být vědom toho, že může uškodit na celý život. Když blbě naučí rovnice, tak se tolik neděje jako když ublíží dítěti nešetrným slovem. Nebo když dovolí, aby někomu ubližovala třída. Tím jsem se trápila každý večer – jestli jsem někoho nezranila, jestli jsem něco nepřehlédla, protože u nás měly děti často těžké rodinné podmínky. Snažila jsem se mít blízké a otevřené vztahy i s rodiči. Pro některé je třeba třídní schůzka noční můra, mají na školu špatné vzpomínky. A o co mi ještě hodně šlo – aby se všechny děti dostaly na školy, pro které mají vlohy.

Lucie Řehořová pracovala jako učitelka 32 let – v mateřské škole, v družině, na prvním i druhém stupni. Patnáct let učila na speciální škole pro děti s poruchou učení na Praze 6. Před třemi lety ze školství odešla, dnes hlídá děti nebo je doučuje a  připravuje na přijímačky.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

73

 
15 Počet vláken diskuze
58 Počet reakcí v diskuzi
0 Počet odběratelů diskuze
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Největší vlákno komentářů

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

nejnovější nejstarší
Petr
Petr

názor bezesporu zajímavý, ale… škola dá znalosti a rodiče výchovu – to je schema jasné, jinak to asi nejde.Součástí výchovy je i orientace v současném světě. Pokud to bude jinak, vychovává kdo – rodiče, nebo škola?…. Tento trend se u souč. mladých lidí projevuje sice socíální zdatností, bohužel ale i absencí základních odborných znalostí potřebných k výkonu povolání. Mladí lidé jsou komunikativní, asertivní umí se prezentovat, s prezentací jejich znalostí je to velmi často hodně slabé= znalosti, které měli získat ve škole chybí. V obchodní branži narazíte na obchodníka, který nerozumí tomu co prodává, ale většina zákazníků to ani nepozná.… Číst vice »

SPEKOUN
SPEKOUN

Skolsky system je stale STARO KAPITALISTICKY. V dobe rozkvetu tovaren bylo za potreby aby skoli produkovali prakticky ROBOTY ktere postavite k pasu a maji znalosti jen potrebne to svoji praci. K tomu par inzenyru a vedcu a konec vic nebylo potreba. Dnesni doba potrebuje ale pravni a socialni znalosti a hlavne vlastni mysleni ktere skola naprosto vynechava. Zaci po opusteni skoly neumi nakladat z financema a padaji do rukou podvodniku. Diky tomu ze je skola naprosto odnaucila vlastniho nazoru a mysleni a nacpala jim hlavu jen papouskovanim uciva je velmi tezke je zamestnat. Z tohoto stavu se pak dostavaji leta… Číst vice »

Václav
Václav

Na jednu stranu si stěžuje, že žáci nerozumí textu a nedokáží naslouchat, komunikovat a diskutovat, což jsou podle ní praktické dovednosti do života, na které by se výuka měla zaměřit, ale na stranu druhou by nejraději zrušila právě tu výuku, která k rozvoji těchto dovedností nejvíc přispívá.

Myslím, že paní Řehořová by si měla nejdřív ujasnit, co vlastně chce, a teprve pak dávat rozhovory.

František
František

I ty vedlejší věty jsou důležité, paní kolegyně. Protože bez znalosti tvoření vět v češtině těžko porozumíme tvorbě vět v cizím jazycích. Pořádek slov ve větě, větné členy, to všechno je snad důležitější než chápat fungování burzovního makléřství. Říkáte, finanční gramotnost, ale zároveň byste měla ty děti učit tomu, že peníze nejsou to nejdůležitější pro život. Naopak se mi líbí u vás slova o umění porozumět textu. Tam dnešní generace hodně ztrácí, na komiksech a na fantasy se ničemu nenaučí.

Václav
Václav

Koukám, že zdejší zástupkyně EDUinu už se zase bavily praktikami totalitní cenzury. Stačilo, abych poukázal na to, že některé požadavky či očekávání paní Řehořové vůči školství si navzájem protiřečí, a můj příspěvek byl beze stopy smazán. Co ale řekat od autorky, která má tu drzost mluvit za jiné a místo omluvy ještě tvrdit, že jejich názory zná moc dobře.

Ludmila
Ludmila

Proč mám zkoušet a známkovat z vedlejších vět děti, u kterých vím, že jim to nikdy k ničemu nebude? ….. Třeba tomu, aby napsaly správně ve větě nebo souvětí čárky. Protože dokud toto bude součástí pravopisu, není možné to naučit jinak. Šílená administrativa je opravdu cestou do pekel. Ale dle rozhovoru je patrné, že by paní nejraději převzala za rodiče veškerou výchovu. Což takhle učit děti smrkat, mýt si ruce, chodit na záchod a ne do plen?? To poslední je totiž to, co ve škole ještě děti neučíme. Ale kdo ví??? Třeba i na toto dojde. Škola nemůže přebírat to,… Číst vice »

Kateřina *
Kateřina *

Proč se učit „zbytečnosti“? Třeba proto: Hitler říká „I said glass of juice, not gas the jews“ – nevím, jestli v tom cítíte ten nepatrný rozdíl v důsledku.. nebo „Válku ne, mír! – Válku, ne mír!“ a poslední z mnoha „Operovat, nelze nechat zemřít – Operovat nelze, nechat zemřít“.. Opravdu doufám, že když mi půjde o život, budou v tom rozhodovat lidé, kteří mají základní vzdělání v oblasti znalostí a vědomostí. Protože to, že mi zruší zdraví, ale budou to super človíčci, mi fakt na náladě nepřidá.

Vladimír Kocour
Vladimír Kocour

Je dobře, že tento článek byl napsán. Za podstatné považuji to, že se zkrátka někdy stává, že škola selže NA SVÉM ZAČÁTKU. Jestliže se ta paní učitelka setkávala s dětmi, které ještě na druhém stupni ZŠ neuměly číst a psát, jde o selhání první stupně ZŠ. Já vždycky říkám: „Jak to říkal Komenský? Napřed naučit věci jednodušší, a potom složitější.“ To byste se divili, kolik lidí (a dokonce učitelek!) tuhle jednoduchou věc neví! Nevědí to, neřídí se tím, a pak se hrozně diví že to nefunguje. Paní Řehořová se setkávala s dětmi, které nebyly hloupé, ale „jen“ se na prvním… Číst vice »

Vladimír Kocour
Vladimír Kocour

Jinak v názvu článku je malý protimluv. Vedlejší věty jsou součástí světa. Takže jestliže se děti mají naučit rozumět světu, tak i vedlejším větám, že ano? :-)

Lucie
Lucie

Nebaví mě stále číst, že se moderní dějiny ve škole neučí, že se je učitelé bojí nebo nechtějí učit.

L ea
L ea

Je vidět,že paní učitelka musela být pro mnoho dětí požehnáním. Někým,kdo jim pomohl pochopit,že nejsou pro svět ztracené,když jim momentálně něco nejde. Je radost se dívat,co to s takovým dítštem udělá,když mu někdo věří a dodá mu trochu sebedůvěry. Jsem velmi vděčná všem,kteří toto dokáží. Učit nadané a bezproblémové děti je snadné. Ale těch zas není tolik. Mnohem víc je těch,kteří potřebují takové učitele ,jako je paní Řehořová.

Jana
Jana

Děti v 7.třídě (aktuálně moje dcera) v hodinách češtiny tráví snad polovinu času šprtáním druhů vedlejších vět, dokonce pro to mají odborné zkratky, zároveň si ale paní učitelka stěžuje, že neumějí napsat sloh. Tím, že se našprtají vedlejší věty, si vyjadřovací schopnosti vskutku nezlepší. Vedlejší věty jsou specialita češtiny, patrně pavěda z dob národního obrození, a je to naprosto úchylná sado-maso záležitost. Je to taková drezura. Jak se prošprtat přes vedlejší věty až k maturitě a pak už je nadosmrti ABSOLUTNĚ k ničemu nepotřebovat. Mám vystudovanou lingvistiku i pedagogiku, umím 4 cizí jazyky a žádný z nich žádné vedlejší věty… Číst vice »

Eva
Eva

S mnohým souhlasím. Na co jsou dětem přeteoretizované znalosti. Velkou pravdou je, že se do nich drtí rovnice o x neznámých, ale když mají spočítat plochu pokoje, tak jsou v háji. Jde spíš o to aby se učilo v širším kontextu. Slovní úlohy, jejichž zadání jsou pomalu „Vypočítej hmotnost 60ti ananasů, když konstantní hmotnost banánovníku je 36 Kg …. školu dětem akorát zprotiví. Měly by dostávat příklady z reálného života, kde budou vědět, že to co se učí má smysl. Znám vítěze fyzikálních olympiád, kteří v reálu neví jak fyzikální síly a zákony fungují, když jde o manuální práci. Na… Číst vice »

Petr
Petr

Paní Řehořová se bohužel vyjadřuje všeobecně v momentech, kdy by měla být naopak konkrétní. Tedy doufám, že je to ten případ. „Matika na druhém stupni by měla být o tom, aby si uměli spočítat procenta a plochu pokoje, když chtějí vymalovat nebo položit koberec.“ Věta vyznívá, jako by platila pro všechny typy základních škol, ale jestli si paní učitelka myslí, že absolvent základní školy udělá přijímačky na přírodovědné gymnázium nebo třeba chemickou průmyslovku jen se znalostí procent a jak vypočítat obsah obdelníku, natož aby se tam takové dítě udrželo, tak má hodně zkreslené představy.

jarka
jarka

Přišel mi ten článek celkem zajímavý, až do momentu o tech kostech – tonu nesmyslu o meknuti kosti, co jim navyprávěla nějaká doktorka, tomu fakt věří? 😲🙄😥
Tímhle pro mě serióznost článku a všeobecný přehled paní učitelky (možná i redaktorky, jinak by to snad zkorigovala), skončila.