Lucie Řehořová má za sebou více než třicetiletou praxi učitelky. Pracovala ve školce, v družině, na prvním i na druhém stupni. Nejraději vzpomíná na patnáct let strávených ve speciální škole pro děti s poruchami učení. „Měla jsem tam třeba holčinu, dyslektičku, která byla na prvním stupni označená téměř za nevzdělavatelnou. Nakonec odmaturovala a teď je na vysoké škole v Kanadě. Takové příběhy mě naplňovaly,“ říká.
Jaké děti chodily do vaší školy?
Oficiálně jsme byli škola – tedy až druhý stupeň, od šesté třídy – pro děti s poruchami učení, ale tak trochu v závorce byly poruchy chování. Bezproblémového dyslektika nám tam školy neposílaly. V každé třídě bylo dvanáct dětí.
Proč jste po patnácti šťastných letech odešla?
Nemám vysokou školu, takže jsem po novele zákona o pedagogických pracovnících odejít musela. Ale měla jsem i osobní důvody: vztahy v pedagogickém sboru. Což je hrozně smutné, protože chceme po dětech, aby se nějak chovaly, a přitom dospělí se často chovají stokrát hůř než nejhorší puberťák.
Když odhlédnete od osobních vztahů, bylo něco, co vám vadilo systémově?
Za těch 32 let, co jsem učila, neustále narůstalo papírování. Tvořilo skoro 50 procent mé práce. Spíš než asistentku k dětem bychom bývali potřebovali sekretářku. Taky si myslím, že by školy měly mít větší volnost v tom, co zařadit do výuky. Třeba dějepis, to je průšvih – na prvním, na druhém stupni a potom i na střední škole se natřikrát omílají stejné věci a dojde se vždycky jen do konce druhé světové války. Ty děti slyší třikrát o Hunech a o Keltech, ale o novodobých dějinách, které jsou podle mě z dějepisu nejdůležitější, nemají ponětí.
Co ještě ve škole chybí?
Finanční gramotnost. Moji žáci byli často z rodin, které měly exekuce, byly v dluhové pasti a ty děti to braly jako samozřejmou věc. Co bylo fajn, byl nový předmět čtení s porozuměním, který tehdy začínal. Čtenářská gramotnost českých dětí je mizivá, vyrůstá celá generace, která neví, co čte. Měla jsem žáky, u nichž bylo jasné, že jsou schopni podepsat papír, aniž by věděli, co podepisují. V celé naší společnosti chybí hodnoty, ideály… a tohle dětem předat, to je – aspoň na základce – důležitější než celé učení. Já jsem třeba chodila s dětmi k sestrám Boromejkám, i čtyřikrát ročně, vystupovali jsme v denním stacionáři a pak jsme obcházeli pokoje. Děti, o kterých leckdo říkal, jací jsou to sígři, se rvaly o to, kdo půjde stařenkám podat ruku. Stačí je k tomu přivést, něco jim ukázat… tohle mi dávalo velký smysl.
Učila jste 32 let, změnily se za tu dobu děti?
Velmi. Už v první třídě přicházejí do školy strašně nesoustředěné, poruchy podle mě často nejsou poruchy, ale prostě zahlcenost. Odmala jsou u počítačů, v těch sedmi letech už se nedokážou soustředit a vnímat. Zhoršují to i cukry a chemie, která je v jídle. Poslední rok jsem učila na běžné základce a zjistila jsem, že rozdíl není velký. To mě šokovalo nejvíc.
V čem měli vaši žáci největší mezery?
Neumějí komunikovat, diskutovat – když má někdo jiný názor, tak hned „ty jseš debil“. Jedeme ve školách hrozně na výkon a ty věci, které jsou podstatné, nám úplně unikají. Naše školství vůbec nepřipravuje děti na život. Proč mám zkoušet a známkovat z vedlejších vět děti, u kterých vím, že to nemají šanci pochopit a v životě jim to nikdy k ničemu nebude? Matika na druhém stupni by měla být o tom, aby si uměli spočítat procenta a plochu pokoje, když chtějí vymalovat nebo položit koberec. Zbytečně se ty děti otráví. Zvlášť u těch našich specifických dětí jsem viděla jako nejdůležitější předmět rodinnou výchovu.
Co všechno jste v ní učila?
Výchovu k občanství, environmentální výchovu… Psychologii, aby pochopili vztahy. Etiku, sexuální výchovu, gramotnost. Aby uměli jeden druhému naslouchat, aby trošku pochopili svět. Další věc byla, že ty děti neumějí nic zašroubovat, vyměnit žárovku, v rodinách se s tím nesetkávají. Víc by mělo být také tělocviku… Pozorovali jsme šílený nárůst úrazů, po každém tělocviku někdo zraněný. Jedna doktorka na školení nám to vysvětlila tím, že jak se málo hýbou, měknou jim kosti. Děti nosily na tělocvik omluvenky, rodiče je v tom odmítání pohybu často podporují. Dnešní děti už neumějí takové ty běžné věci, jako je kotrmelec. Lepší by bylo asi dělat s nimi zdravotní cvičení.
Jak vlastně vypadá výuka ve speciální škole? Pracovala jste s dětmi individuálně?
Úplně individuálně nemůžete jet ani v tak malé třídě, pořád tu jsou tematické plány, které se musí splnit. Dělala jsem jim pracovní listy, protože než bychom přečetli zadání v učebnici, byl by konec hodiny. Když jsem na školu nastoupila, třídní učil všechno, co mohl, aby byl co nejvíc se třídou a mohli se na sebe naladit. Já jsem učila češtinu, rodinnou výchovu, čtení s porozuměním a dějepis. To bylo skvělé, dobře jsme se poznali a mohla jsem to na každé dítě ušít tak, jak bylo potřeba. Taky kolektiv podle toho vypadal. Každý zárodek šikany jsme potlačili v zárodku.
Jak?
Tím, že se u nás děti sešly až v šesté třídě z různých škol z Prahy i okolí, bylo především potřeba je sladit. V září jezdili na adaptační kurz, tam se poznali navzájem a my je, takže jsme je mohli rozdělit do tříd tak, aby třeba nebylo příliš mnoho alfasamců v jedné. Během roku jsme měli takzvaný Den pro třídu, kdy jsme jednou měsíčně chodili někam mimo školu, aby se stmelil kolektiv, aby si děti mohly povídat. Navštěvovali jsme různé programy proti šikaně, kterých jsme se mohly účastnit i my učitelky, ale vydobyli jsme si i stálou psycholožku, která byla stabilně na škole.
Musím tedy říct, že problémy se šikanou raketově narostly po tom, co byly zrušeny mikrotřídy. To byly malé třídy na běžných základkách, kde se učitelé dětem s poruchami mohli věnovat přesně tak, jak ty děti potřebovaly. Takových škol bylo v Praze několik. Ty děti pak k nám na druhý stupeň chodily úžasně připravené a jejich problémy byly skvěle kompenzované. Učily tam speciální pedagožky, často měly vystudovanou i logopedii, takže vychytaly i řečové vady. Některé z těch dětí to dotáhly až na vysokou. Od té doby, co byly mikrotřídy zrušeny, se začalo stávat, že přišly děti, které na druhém stupni neuměly číst nebo psát.
Proč jste šla učit zrovna na speciální školu?
Byla to náhoda, ale našla jsem se v tom. Ty děti k nám ze zakládek přicházely s nízkým sebevědomím. Měla jsem jednu holčinu, dyslektičku, která byla na základce hodně pronásledovaná, byla označena za nevzdělatelnou, ale nakonec odmaturovala, je na vysoké škole a teď je na dva roky v Kanadě. Takové příběhy, to bylo to, co nás na té speciální škole všechny drželo a naplňovalo. Děti u nás byly v nejhorším věku, v pubertě, a kolikrát jsme si říkali – jak to s tímhle dítětem dopadne… Ale oni se pak vrací, přijdou poděkovat, sami uznají „to jsem byl ale blbec“. S některými dětmi se stýkám doteď, byla jsem na několika svatbách… Na běžné škole nebyly děti tak otevřené. Učitel je pro ně někdo, s kým se jen učí, nepotřebovaly tolik komunikovat. Na to jsem si musela zvykat.
Co jste měla jako učitelka nejvíc na mysli?
Učitel by měl být především spravedlivý. A měl by si být vědom toho, že může uškodit na celý život. Když blbě naučí rovnice, tak se tolik neděje jako když ublíží dítěti nešetrným slovem. Nebo když dovolí, aby někomu ubližovala třída. Tím jsem se trápila každý večer – jestli jsem někoho nezranila, jestli jsem něco nepřehlédla, protože u nás měly děti často těžké rodinné podmínky. Snažila jsem se mít blízké a otevřené vztahy i s rodiči. Pro některé je třeba třídní schůzka noční můra, mají na školu špatné vzpomínky. A o co mi ještě hodně šlo – aby se všechny děti dostaly na školy, pro které mají vlohy.
Lucie Řehořová pracovala jako učitelka 32 let – v mateřské škole, v družině, na prvním i druhém stupni. Patnáct let učila na speciální škole pro děti s poruchou učení na Praze 6. Před třemi lety ze školství odešla, dnes hlídá děti nebo je doučuje a připravuje na přijímačky.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
názor bezesporu zajímavý, ale… škola dá znalosti a rodiče výchovu – to je schema jasné, jinak to asi nejde.Součástí výchovy je i orientace v současném světě. Pokud to bude jinak, vychovává kdo – rodiče, nebo škola?…. Tento trend se u souč. mladých lidí projevuje sice socíální zdatností, bohužel ale i absencí základních odborných znalostí potřebných k výkonu povolání. Mladí lidé jsou komunikativní, asertivní umí se prezentovat, s prezentací jejich znalostí je to velmi často hodně slabé= znalosti, které měli získat ve škole chybí. V obchodní branži narazíte na obchodníka, který nerozumí tomu co prodává, ale většina zákazníků to ani nepozná. U technika provádějící opravy a údržbu zařízení je absence znalostí velký problém. Znamená to, že firma si musí znalé vychovat, následkem toho jim v době výchovy platí míň a nikdo to nechce dělat, lidi odchází a jsme opět na začátku…..Pokud škola zanedbává předávání znalostí a přebírá funkci rodiny je někde něco špatně…
Škola = získání znalostí, rodina= výchova a sociálních dovedností a orientace v souč světě. Kdo to chce jinak, musí říct, kde mají znalosti žáci získat, nicméně učení dovedností, které autorka popisuje je bezesporu snadnější a hlavně neověřitelné, znalosti studentů se totiž dají lehce ověřit a to je asi ten problém….
Paní Lucie učila na speciální škole pro děti s poruchami učení (a jak v rozhovoru říká, především s poruchami chování, dyslektiky bez poruch chování jim školy neposílaly). Zmiňuje se o tom, z jakých rodin děti pocházely. Exekuce byly běžné a děti je považovaly za normální, školy se rodiče báli – i jen jít na třídní schůzku, atd. Když u dětí z takových rodin škola zastoupíá selhávající výchovu v rodině, je to jen dobře.
Skolsky system je stale STARO KAPITALISTICKY.
V dobe rozkvetu tovaren bylo za potreby aby skoli produkovali prakticky ROBOTY ktere postavite k pasu a maji znalosti jen potrebne to svoji praci.
K tomu par inzenyru a vedcu a konec vic nebylo potreba.
Dnesni doba potrebuje ale pravni a socialni znalosti a hlavne vlastni mysleni ktere skola naprosto vynechava.
Zaci po opusteni skoly neumi nakladat z financema a padaji do rukou podvodniku. Diky tomu ze je skola naprosto odnaucila vlastniho nazoru a mysleni a nacpala jim hlavu jen papouskovanim uciva je velmi tezke je zamestnat.
Z tohoto stavu se pak dostavaji leta teprve vlastni zkusenosti.
Skolsky system potrebuje silne osekat a radit deti dle zamereni neni duvod aby zahradnik umel vypocitat vsechny strany trojuhelniku jako neni duvod aby chemik provadel vetny rozbor cestiny.
A uz vubec neni duvod aby elektro a technicke obory dostavali znamky ze ZPEVU.
Pokud alespon 70% zvas nedokaze rict co pestujou na polich v Gaskoňsku tak k CEMU TO KURVA TEM DETEM CPOU DO HLAVY?
Klasicka demagogie ztaro kantoru ktery nedaji dopustit na svuj obor i kdys uz je 200 let zaostaly.
Potrebujem nutne noveho komenskeho ktery jasne rekne TOHLE UCIT NEBUDU a predela SKOLSKY SYSTEM PRO TOTO STOLETI.
Nakládání s financema je jedna z věcí, kde především selhává rodina. Teorii se sice mohou učit ve škole, ale v praxi budou opakovat vzory, odkoukané od rodičů. Sebelepší školní výuka tedy nepřinese žádné výsledky, dokud žáci nebudou mít funkční vzory z rodiny.
Řadit děti podle zaměření? Proč toto „řazení“ nenechat na dětech? Proč by měl systém přejímat zodpovědnost za takto důležité životní rozhodnutí? A když už by to měl dělat systém, nebylo by smysluplnější je řadit podle toho, kde jsou aktuálně nejvíc potřeba a kde si tedy nejsnáz najdou dobře placenou práci? Zvlášť, když spousta dětí nemá žádné specifické zaměření ani na konci střední školy?
Zajímavá je kombinace Vašich zbylých názorů – školský systém, zaseklý někde na počátku století páry, podle Vás vyžaduje znalost úrody v jihozápadní Francii, a Vy přesto máte pocit, že demagogie je to, co říkají ti ostatní – dvě století zaostalí učitelé. 😀
V jednom s Vámi ale souhlasím. Rozhodně bychom tu užili nějakého reformátora podobného formátu, jako byl Komenský. Jenže Komenskému šlo o kvalitu výuky. Dnešním „reformátorům“ jde o prosazení vlastních zájmů, které se zpravidla dají zkrátit na tři slova: „tohle nepotřebujeme umět“.
Aha, a jak poznáte, z koho bude spisovatel, zahradník, hudební skladatel nebo chemik? Asi proto ochutnají na základní škole ode všeho trochu…
Přesně. Já jsem vždycky říkala že základka je na tři věci- naučit číst, naučit psát a zkusit si, který z těch ostatních předmětů mě s**e nejmíň, abych ho pak mohla jít dál studovat…. Nicméně, že se učí hodně nerovnoměrně je pravda- větné stavbě se věnuje celý jeden ročník, děcka umí rozebrat větu, ale že nechápou stránku psaného textu, to nikdo neřeší. Nebo náš češtinář na střední- ten učil jen to, co ho bavilo. Takže francouzský realismus a romantismus jsme omílali dokola měsíc, ale Národní obrození jen jednu vyučovací hodinu….
Až na ten vulgarismus jsem pro. Děti se ve většině škol pořád ještě učí jen biflovat a pak papouškovat. Nikoliv přidat vlastní názor (to se často považuje za drzost), o tématu diskutovat, při hodině spolupracovat, komunikovat navzájem mají leckde dokonce zakázané. Mám pocit, že v celé naší společnosti jako takové se vlastní názor stále ještě moc nenosí. Příkladem je moje nová šéfová, která způsobem, jakým pronese svou ranní otázku na poradě, tj. „Chce se někdo na něco zeptat“ vyjadřuje pravý opak vyřčeného, tj. „Opovažte se někdo na něco ptát a obtěžovat mě, nebo….“. Věci jako feedback jí nic neříkají, nedejbože dokonce negativní, je sebestředná, má nulovou sociální inteligenci, ale neobtěžuje nadřízené požadavky pro svůj tým, tak jsou s ní spokojeni.
Pokud má dítě vzorně vedené sešity a v testu vyplní vše dobře, dostane jedničku. To, že nechápe proč se tak děje, nikomu nevadí (ať už jde o dějepis či fyziku). Dítě, které chápe vztahy a souvislosti, ale testu udělá sotva polovinu a má v něm hrubky, protože je dysgrafik, dostane za 3 nebo za 4. To je asi špatně, ne?
Na jednu stranu si stěžuje, že žáci nerozumí textu a nedokáží naslouchat, komunikovat a diskutovat, což jsou podle ní praktické dovednosti do života, na které by se výuka měla zaměřit, ale na stranu druhou by nejraději zrušila právě tu výuku, která k rozvoji těchto dovedností nejvíc přispívá.
Myslím, že paní Řehořová by si měla nejdřív ujasnit, co vlastně chce, a teprve pak dávat rozhovory.
I ty vedlejší věty jsou důležité, paní kolegyně. Protože bez znalosti tvoření vět v češtině těžko porozumíme tvorbě vět v cizím jazycích. Pořádek slov ve větě, větné členy, to všechno je snad důležitější než chápat fungování burzovního makléřství. Říkáte, finanční gramotnost, ale zároveň byste měla ty děti učit tomu, že peníze nejsou to nejdůležitější pro život. Naopak se mi líbí u vás slova o umění porozumět textu. Tam dnešní generace hodně ztrácí, na komiksech a na fantasy se ničemu nenaučí.
A pak nebude umět dítě v českém ani jiném jazyce mluvit, protože se bude bát, jestli to posklada dobře… Tohle je hrozný přežitek. A navíc nikdy potom už to člověk nevyužije…
Víte, že jste při psaní tohoto příspěvku použila znalosti větné skladby a vedlejších vět? 🙂
Jednou ze základních součástí inteligence (analytické i sociální) je umět prioritizovat podle důležitosti. U dětí, které přiměřeně svému věku – věku, nikoliv sociálnímu zázemí – rozumějí světu, může být důležité, jestli správně umějí interpunkci a shodu podmětu s přísudkem. Pro jejich život, perspektivy v něm a pro zdravý vývoj společnosti je ovšem základní, aby to první zvládly pokud možno všechny. Když některé z nich nezvládnou větný rozbor, mohou pořád být skvělými, platnými, samostatnými, málo manipulovatelnými a úspěšnými členy soudržné společnosti. Opačně to bohužel neplatí.
Jenže prioritním cílem studia větného rozboru přece není naučit všechny správné interpunkci. Větný rozbor je nástroj, pomáhající chápat sdělení, především to psané, ale do značné míry i mluvené. Správně provedený větný rozbor pomáhá například odhalit strukturu myšlenky a tedy pointu textu a nezachycovat se zbytečně na slovíčkách. To ke čtení s porozuměním neoddělitelně patří.
Důsledky nezvládnutého větného rozboru jdou mnohem dále, než jen k chybně umístěné čárce ve větě. A zvládnutí jazyka alespoň na takové úrovni, aby lidé mohli správně chápat a předávat si v něm vyjádřené myšlenky, je přece ten úplně nejzákladnější předpoklad fungování společnosti.
Nic jste nepochopil.
A Váš výkřik do tmy, postrádající jakékoliv vysvětlení, třeba toho, o čem to sakra mluvíte, mě okamžitě přesvědčil o tom, že jsem trubka. Děkuji, hned se cítím být osvícen a navrácen na cestou pravou. 🙂
Máte samozřejmě pravdu a skvěle jste to napsala
Souhlasím.
Souhlasím až na poslední větu. Zkuste si někdy přečíst něco např. od pana Pratcheta. Zjistíte, že i fantasy může ledasco naučit.
Naprosto souhlasím, odsuzování fansasy je nesmysl. V Pratchettovi najde dospěly i starší dítě nejen skvělý jazyk a humor, ale i životní moudrost a poučení,je to vtipná satira a laskavá kritika současné společnosti velice zábavnou formou. A tisíce dětí začaly znovu číst díky Harrymu Potterovi. Jsem vášnivá čtenářka, už ne mladá, ale sorry, Jirásek mě fakt nebaví. Radši po nocích a busech hltám tu fantasy. Pratchett je fenomén, všem doporučuji!
Já si myslím, že nejdůležitější je, aby děti četly. Já jsem vedlejší věty a podobné ptákoviny nikdy neuměla (zkrátka jsem odmaturovala z češtiny za 1 i bez toho) a přitom píšu poměrně bez chyb. Mám literární nadání a jazykový cit. Připisuji to částečně tomu, že jsem od dětství hodně četla, tam každé normální dítě stavbu věty a základní gramatické jevy snadno okouká. Zlepší se čtením i pochopení psaného textu. Takže za mě – důležitější je číst než se šprtat větné členy. A co je podle mě naprostá ptákovina je literatura – učit se všechny existující autory je nesmysl, spíš bych byla pro znalost těch nejhlavnějších a znalost některého jejich díla. To si dítě zapamatuje snáz než abecední seznam. Od toho máme v dnešní době internet. Encyklopedické znalosti až tak nutné nejsou, možná důležitější umět kvalitně pracovat s počítačem. Neříkám, že základní všeobecné znalosti by děti mít neměly, ale nepotřebují encyklopedické. Jinak co se týče burzovního makléřství, tak to člověku může být hodně platné, taková dobrá investice může člověka zabezpečit na pěknou řádku let :-).
Koukám, že zdejší zástupkyně EDUinu už se zase bavily praktikami totalitní cenzury. Stačilo, abych poukázal na to, že některé požadavky či očekávání paní Řehořové vůči školství si navzájem protiřečí, a můj příspěvek byl beze stopy smazán. Co ale řekat od autorky, která má tu drzost mluvit za jiné a místo omluvy ještě tvrdit, že jejich názory zná moc dobře.
V původním komentáři byl Váš tón znatelně ostřejší a budete se muset smířit s tím, že své respondenty před Vašimi výpady budeme vždy chránit. Třeba jednoho dne pochopíte, že nemá smysl je psát.
Zmínka o tom, že paní Řehořová má nějakou představu o tom, co by školství mělo dělat, a zároveň chce omezit aktivity, které tuto představu naplňují, a že by tedy měla své názory lépe promyslet, není žádný výpad. Mohly byste si moje příspěvky aspoň přečíst, než je smažete?
Třeba ale nemluvíte o tomto, ale o nějaké kravině, kterou jste si zrovna vycucala z palce u nohy a teď ji chcete drze vydávat za můj názor. To už jsme tu také měli, že?
Proč mám zkoušet a známkovat z vedlejších vět děti, u kterých vím, že jim to nikdy k ničemu nebude? ….. Třeba tomu, aby napsaly správně ve větě nebo souvětí čárky. Protože dokud toto bude součástí pravopisu, není možné to naučit jinak. Šílená administrativa je opravdu cestou do pekel. Ale dle rozhovoru je patrné, že by paní nejraději převzala za rodiče veškerou výchovu. Což takhle učit děti smrkat, mýt si ruce, chodit na záchod a ne do plen?? To poslední je totiž to, co ve škole ještě děti neučíme. Ale kdo ví??? Třeba i na toto dojde. Škola nemůže přebírat to, co by rodiče měli naučit děti v rodině. A podle výčtu, na co by se měla škola soustředit, to vede tam, že ideální absolvent ZŠ by měl umět základní sebeobsluhu, chování v kolektivu , nebrat si půjčky a moderní dějiny. Nemyslíte, paní kolegyně, že chaos moderních dějin může pochopit až dítě s určitým rozvinutým myšlenkovým potenciálem??? Škola má totiž být apolitická. A moderní dějiny jsou bohužel samá politika. A co člověk, to názor. A který bude pak ten opravdu správný. ???
Nevím, jestli jste z rozhovoru pochytila, že paní Řehořová učila na speciální škole, kam chodily často děti z problematického prostředí. V takových případech se stává, že učitel do určité míry supluje rodinu, a je to podle mě správně.
Dějiny jsou samá politika už od starověku, patnáctileté děcka mají mentální kapacitu chodit po protestech, proč by nezvládly dějiny posledních 100 let….Je to nešvar i gymnázii, vše podrobné do skončení 2. světové války a konec. Pak akorát komunisti odsoudili a popravili Horákovou se Slánským (osvícenější učitelé zmínili únorový převrat), pak v 68. přijely tanky a po sametové revoluci v 89. zase odjely. Nic o okolnostech rozpadu SSSR a východního bloku, nic o poválečných dějinách USA, válce ve Vietnamu, blízkém Východu nebo Marocké krizi a celkově politiku v severní a jižní Africe. Neuškodilo aby jim učitelé vysvětlili okolnosti aktuálních konfliktů. Pomohlo by jim to chápat aktuální dění ve světě. My jim pouze cpeme do hlavy komunisty a neandrtálce.
Proč se učit „zbytečnosti“? Třeba proto: Hitler říká „I said glass of juice, not gas the jews“ – nevím, jestli v tom cítíte ten nepatrný rozdíl v důsledku.. nebo „Válku ne, mír! – Válku, ne mír!“ a poslední z mnoha „Operovat, nelze nechat zemřít – Operovat nelze, nechat zemřít“.. Opravdu doufám, že když mi půjde o život, budou v tom rozhodovat lidé, kteří mají základní vzdělání v oblasti znalostí a vědomostí. Protože to, že mi zruší zdraví, ale budou to super človíčci, mi fakt na náladě nepřidá.
Víte, děti o kterých mluvila paní Řehořová, Vás asi operovat nebudou. V rozhovoru je řeč o dětech, které ještě v šesté třídě neumí číst – a ona je má učit vedlejší věty, místo aby pilovala základnější dovednosti, které nemají.
Jenže zrovna v té části rozhovoru, kde paní Řehořová zmiňuje výuku zbytečností, odpovídá na otázku, jak se změnily děti za celou její učitelskou kariéru a kde měli největší mezery, a jak je napsáno pod článkem, tyto specifické děti učila „jen“ patnáct let z celkových dvaatřiceti. Takže námitka paní Kateřiny * je zcela na místě, paní Fialová. Neupravujte si výklad slov paní Řehořové jak se Vám zrovna hodí.
Dodržujte, prosím, ppravidla diskuse uvedená nad komentáři….
Díky, Pavlo, ale raději se držím obecných pravidel slušného chování a věcné diskuze. Ta, narozdíl od zdejších pravidel nad komentáři, platí pro všechny bez rozdílu a nejsou jen bičem zneužívaným pro umlčení nepohodlných osob.
Nic nového pod sluncem,že ,pane Václave. Vás také nikdo viditelně nenaučil diskutovat.Není to tak dlouho,co tu byl velmi dobrý článek o umění komunikace .Také tam byl velmi podrobný seznam všech „komunikačních faulů“ a jejich popis.Ten článek asi unikl Vaší pozornosti,škoda.Paní Fialová pochybení uznala,vzala za něj odpovědnost. Tečka.Všechno ostatní od Vás je prostě jen osobní napadání a zášť.
Beru na vědomí. Nesouhlas a nezájem v plném rozsahu.
V rozhovoru se střídají děti a děti jak na běžícím pásu. I název článku uvádí děti. Jakékoli dítě může vystudovat VŠ a nikdy nikdo dopředu neví, co ho v životě čeká. Také jsem dělala práce, o kterých jsem myslela, že mně nikdy hrozit nemohou a čerpala jsem z předmětů, které bych úplně zrušila, protože jsem je považovala za „zbytečné“. Ale úplně nejvíc využívám svých vědomostí, znalostí a zkušeností jako rodič. V tomto konkrétním případě jsem asi nejvděčnější, když za mnou přijde dítě a já můžu říct „pomůžu ti, můžeš se spolehnout, vím, nebo i nevím, ale vyřešíme to“. Tím, že se komukoli odepře základní vzdělání, podle jeho možností, nahráváme dalším a dalším nespokojeným dětem, jejichž rodiče nebudou mít šanci jim pomoc, poradit a jít správným příkladem. Klidně dál propagujte oklešťování vědomostí, ale jak už tu bylo zmíněno v diskuzi v jiném kontextu.. možná se jedná o medvědí službu.
Je dobře, že tento článek byl napsán. Za podstatné považuji to, že se zkrátka někdy stává, že škola selže NA SVÉM ZAČÁTKU. Jestliže se ta paní učitelka setkávala s dětmi, které ještě na druhém stupni ZŠ neuměly číst a psát, jde o selhání první stupně ZŠ. Já vždycky říkám: „Jak to říkal Komenský? Napřed naučit věci jednodušší, a potom složitější.“ To byste se divili, kolik lidí (a dokonce učitelek!) tuhle jednoduchou věc neví! Nevědí to, neřídí se tím, a pak se hrozně diví že to nefunguje. Paní Řehořová se setkávala s dětmi, které nebyly hloupé, ale „jen“ se na prvním stupni nenaučily, co se tam naučit měly. Z jakých důvodů? Nejrůznějších. Ale to je nakonec jedno, z jakých důvodů, protože mimořádně důležité je, aby se to naučily, a potom aby se naučily „to další“ (látku druhého stupně), a aby měly dokončenou ZŠ.
Souhlasím. Mám syna v 6. třídě a přijde mi, že se v češtině občas učí spoustu věcí, které jim v tomto věku moc neříkají. Rozbory jsou zbytečně složité, vše je oškatulkované a děti se učí hromady zbytečných odborných názvů a označení gramatických jevů (které jsme se my neučili a přežili jsme vysokou) a vypisují sáhodlouhé tabulky, ale často nevědí jak dát dohromady kloudnou větu nebo při čtení nepochopí co delší věta znamená. Více praxe a méně zbytečné teorie by neuškodilo. Patřila jsem mezi výborné češtináře, ale jsou věci, které by se dle mého názoru mohly učit klidně až na gymplu. IT odborník, zdravotní sestra nebo umělecký kovář je nikdy v životě nebudou potřebovat a pokud je to navíc třeba dítě s nějakou poruchou učení, záplava ne zcela k životu potřebných informací, které je nuceno se biflovat, mu zbytečně otráví celou školní docházku.
A není to přesně to, co článek říká?
Jinak v názvu článku je malý protimluv. Vedlejší věty jsou součástí světa. Takže jestliže se děti mají naučit rozumět světu, tak i vedlejším větám, že ano? 🙂
Nebaví mě stále číst, že se moderní dějiny ve škole neučí, že se je učitelé bojí nebo nechtějí učit.
Mně hlavně vadí hrubky v článku. Shoda podmetu s prisudkem. Jestli to psala opravdu paní učitelka, tak o kvalitě její přípravy na přijímačky dost pochybuji
Já myslím, že paní učitelka jen poskytla rozhovor, který zde přepsala paní Fialová. Věřím, že paní Řehořová by to zvládla lépe.
Je mi vždycky smutno z tak zbytečně jízlivých komentářů. Články píší novináři, ne jejich respondenti. Za chybu tedy můžu já, našla jsem jednu. Děkuju za upozornění.
Já jsem po deseti nalezených chybách přestal počítat. A vzhledem k nadpisu a obsahu článku mi přijde poněkud ironické, že mimo zmíněnou shodu podmětu s přísudkem velmi často chybujete právě v gramatice kolem vedlejších vět. 🙂
Lžete, a to je mnohem horší než dělat gramatické chyby. Ale zas nám tím pěkně ilustrujete téma rozhovoru.
Paní Fialová, kontrolujte v souladu s výše uvedenými pravidly diskuzí stahy svého žlučového váčku, děláte (si) tady jen ostudu za ostudou. 😉
Okamžitě přestaňte. Už tento komentář je na smazání, ale nechávám ho tady, protože je Vaší vizitkou. Ale varuji Vás. ps Článek jsem taky četla a potvrzuji, že lžete.
😀
Nemáte žádnou úroveň.
Tak hlavně, že Vy tu úroveň máte, paní Polanská. Vy a Vaše debilní žlučovité osobní maily odněkud z diskuzního fekálu. 🙂
Pane Václave, nikdo Vám neodpírá vaše znalosti gramatiky, ale když Pán bůh naděloval taktnost a toleranci, tak na vás ten den už moc nezbylo.
Máte pravdu, paní Evo. Taktem a tolerancí při komunikaci s paní Fialovou a paní Polanskou skutečně neoplývám. Když poukážu na gramatické chyby, očekávám některou z reakcí: souhlas / nesouhlas / žádost, abych to už nedělal. Ne pomluvy a vyhrožování. Na to opravdu nejsem nikomu zvědavý.
Pane Václave, vaše názory je třeba brát s opravdu velkou rezervou z toho prostého důvodu, že především vypovídají o tom, že vám opravdu do vínku nebyla dána sociální inteligence a nikdo si v životě nedal práci, aby vám ji rozvinul (ano, sociální inteligence, pochopitelně, není neměnná, vyvíjí se v životě s kumulací zkušeností z interakcí s lidmi a vstřebáváním přenesených hodnot). Vaše ochota přemýšlet o jiných názorech, tolerance a respekt jsou limitně blízké nule. Vaše chování pak velmi silně degraduje vaše názory na cokoliv. Škoda, že vaši rodiče asi z nějakého důvodu neměli příležitost nebo potřebu se vám věnovat, anebo jejich vzory byly negativní, a škola absenci jejich výchovného vkladu nenahradila.
Máme naštěstí svobodu vyjadřování, máte plné právo vyjádřit svůj názor, ovšem sám sobě děláte medvědí službu.
Paní Jano, jak jsem řekl již paní Evě – toleranci, takt a respekt si schovávám pro lidi, kteří mi nevyhrožují, nepomlouvají mě, neurážejí mě a nevylévají si na mě svou nenávist v mém soukromí. Je mi líto, že to chápete jako nedostatek sociální inteligence, ale netrápí mě to. Platnost mých tvrzení a argumentů to nemění. Tu může narušit jen střet s realitou, prezentovanou rozumnými argumenty druhých lidí, a ne výhrůžky paní Polanské.
A paní Jano, nemusíte se mnou souhlasit, a nemusí se Vám líbit, jak se chovám. Už ale nikdy do debaty nezatahujte nějaké domněnky o mých rodičích. Máte-li problém s tím, jak se chovám, vyřizujte si to se mnou, mé rodiče nechte na pokoji. Stěžujete si na můj nedostatek respektu, ale sama ho zřejmě moc nemáte, když dokážete pomlouvat i lidi, které ani neznáte.
Paní Jano, co si to dovolujete? Plivat na něčí rodiče? A zároveň mluvit o respektu a sociální inteligenci…..
Nekrmte trolla, ať už je to v téhle části diskuze kdokoli 😉
Je vidět,že paní učitelka musela být pro mnoho dětí požehnáním. Někým,kdo jim pomohl pochopit,že nejsou pro svět ztracené,když jim momentálně něco nejde. Je radost se dívat,co to s takovým dítštem udělá,když mu někdo věří a dodá mu trochu sebedůvěry. Jsem velmi vděčná všem,kteří toto dokáží. Učit nadané a bezproblémové děti je snadné. Ale těch zas není tolik. Mnohem víc je těch,kteří potřebují takové učitele ,jako je paní Řehořová.
Všechno se sveze po učitelkách prvního stupně… Prý označí dívku za nevzdělatelnou, ona pak odmaturuje, jiné děti zase přicházejí na druhý stupeň speciální školy a neumějí číst… Ale rozhodující slovo má ped. psychologická poradna a souhlas rodičů, bez toho se žádné dítě na speciální školu nedostane (takže dívka byla v poradně špatně diagnostikována?). Pokud se učitelka na prvním stupni dítěti maximálně věnuje, zdarma doučuje, píše individuální plány, poradna ani souhlas s přeřazením dát nechce, to se dnes „nenosí“, máme přece inkluzi. Na druhém stupni dítě už tuto péči nemá, nestíhá a pak teprve možná přejde.
Na co v mém příspěvku vlastně reagujete? Není v něm ani zmínka o učitelkách na prvním stupni.Ráda Vám odpovím,budu-li vědět na co vlastně.Ale jinak máte pravdu. Na prvním stupni se to“ moc neřeší“, dítě se s dopomocí všech nějak proklepe ,mezitím získá perfektní negativní postoj ke vzdělávání jako takovému.A pak už je většinou pozdě.
Děti v 7.třídě (aktuálně moje dcera) v hodinách češtiny tráví snad polovinu času šprtáním druhů vedlejších vět, dokonce pro to mají odborné zkratky, zároveň si ale paní učitelka stěžuje, že neumějí napsat sloh. Tím, že se našprtají vedlejší věty, si vyjadřovací schopnosti vskutku nezlepší. Vedlejší věty jsou specialita češtiny, patrně pavěda z dob národního obrození, a je to naprosto úchylná sado-maso záležitost. Je to taková drezura. Jak se prošprtat přes vedlejší věty až k maturitě a pak už je nadosmrti ABSOLUTNĚ k ničemu nepotřebovat.
Mám vystudovanou lingvistiku i pedagogiku, umím 4 cizí jazyky a žádný z nich žádné vedlejší věty takto detailně neřeší… Děkuji autorce za velmi rozumný a přínosný článek. Třeba časem dojde k posunu. Je to mentální záležitost – zrušit dlouholetou povinnost může mnoha lidem připadat jako nebezpečné narušení řádu – abychom to dětem v té škole náhodou moc neusnadnili… my jsme se šprtali, tak ať se šprtají taky!
Fascinuje mě, jak se společnost čím dál víc snaží okleštit vědomosti, které dítě může získat ve škole. Zajímalo by mě, proč tomu tak je. Spousta dospělých, ale i dětí má doma zbytečné a neužitečné věci. Shromažďují je a lpí na nich. Není jim líto vyhodit nemalé peníze za nepotřebné nic – hračky, šminky, PC hry, oblečení, časopisy, dekorace, atp., které nakonec ani nevyužívají a jen se na to práší. Čím více, tím lépe. Ale běda, jakmile si má člověk obstarat vědomost navíc. To je řečí, to je hned zle, že je to zbytečné, nepotřebné a k ničemu. V tomhle asi nikdy nepůjdu s proudem a i kdyby všechny jazyky světa byly bez vedlejších vět, své děti povedu k tomu, aby pro ně vědomosti nebyly zdrojem nechuti a omezení, ale naopak zdrojem možností a spokojeného života.
Tady je asi problém v tom, co definujete jako vědomost. Já tak třeba definuji informace zeměpisné, dějepisné, společenské… Chápu, že je důležité rozeznat hlavní větu od vedlejší. Ale dělit vedlejší věty na X různých druhů, to jsem nepotřebovala nikdy. A to mluvím z pozice člověka co hodně čte, píše, komunikuje. V žádné formě jsem nikdy nepotřebovala vědět, jak se dělí vedlejší věty. Co je mnohem důležitější, je pěstovat v dětech lásku ke čtení a učit je čtení s porozuměním… A tohle škola prostě nedělá
Tuším, že nejpozději za pár let tyto druhy VV využiji, právě z pozice rodiče 🙂 I když s našimi syny hodně mluvíme, čteme i píšeme, všímám si, že v určitých větách – slovech jsou stále neohrabaní. Tam právě používáme znalosti mluvnice jako berličky. Nevíš, jak to říct, vyjádřit? Urči si rod, vzor, pád.. skloňuj. Nemáme všechno zadarmo, jak se může zdát. Naopak, dětem věnujeme hodně času právě proto, že vzdělání považujeme za důležité. Obávám se, že bez našeho vedení by se krásně hodili do kolonky „omezit vzdělání, nebudou to v životě potřebovat“. Možná proto budu radši, když mi dítě donese domů za 4 z mluvnice, ale budu vědět, že pro to udělalo maximum a něco mu z toho utkvělo, i kdyby to mělo být jen to, že VV existují. Pro děti, které nemají doma ideální zázemí ovšem není klíčové co, ale jak se učí. Naše děti by bez domácí přípravy byly ztracené, ale byly by ztracené i kdybychom my rodiče ty vědomosti už neměli, nebo aspoň netušili, že něco takového existuje. Místo omezování vzdělání bych na školách zajistila náhradní domácí přípravu.
Schopnost vyjádřit se ale rozhodně nestojí na znalosti slovních druhů,nebo vedlejších vět. Jana i Tereza mají pravdu,Kateřino.Ale při domácích úkolech se to fakt hodí.
Předkové lidského druhu se po miliony let dokázali vyjadřovat dokonce bez použití artikulovaných slov. Že bychom tedy zahodili nejen gramatiku, ale i slovní zásobu a vrátili se ke skřehotání v jeskyni, protože koneckonců nepotřebujeme ani postele, když přijde na věc?
Sofistikovaný jazyk umožňuje vyjadřování složitějších myšlenek, ale to si na oplátku žádá složitější gramatiku. Význam některých pravidel nemusí být na první pohled očividný, ale neznamená to, že žádný není.
Děkuji Václave 🙂 K Vašim příspěvkům se často nevyjadřuji, protože s Vámi většinou souhlasím a jsem za to ráda, neboť Vaše argumentační schopnosti a znalosti jsou neuvěřitelné. Máte můj obdiv. Pěkný den, K.
Třeba taková angličtina nerozlišuje vedlejší věty tak jako čeština – tedy podle toho, jaký větný člen rozvíjí či nahrazují. Proto se v češtině řeší, narozdíl od angličtiny, jestli jde o VV přívlastkovou, příslovečnou apod. Na druhou stranu v angličtině použitý typ vedlejší věty daleko výrazněji ovlivňuje gramatická pravidla od slovosledu, po použitý čas, podmiňovací způsob, průběhovou a -ing formu (anglická alternativa přechodníků a slovesného vidu) atd. A takové věci, jako čárky ve větách, se v angličtině řeší samozřejmě taky.
V jistém smyslu tedy máte přece jen pravdu – v jiných jazycích se vedlejší věty skutečně neřeší tak detailně, jako v češtině – řeší se tam totiž daleko více.
S mnohým souhlasím. Na co jsou dětem přeteoretizované znalosti. Velkou pravdou je, že se do nich drtí rovnice o x neznámých, ale když mají spočítat plochu pokoje, tak jsou v háji. Jde spíš o to aby se učilo v širším kontextu. Slovní úlohy, jejichž zadání jsou pomalu „Vypočítej hmotnost 60ti ananasů, když konstantní hmotnost banánovníku je 36 Kg …. školu dětem akorát zprotiví. Měly by dostávat příklady z reálného života, kde budou vědět, že to co se učí má smysl. Znám vítěze fyzikálních olympiád, kteří v reálu neví jak fyzikální síly a zákony fungují, když jde o manuální práci. Na co je studentovi na střední to, že ví, že existuje podmětná, předmětná, přívlastková a kdovíjaká věta, ale neví jak napsat motivační dopis nebo životopis, když za půl roky vyjde školu. Určitě jsem pro aby děti měly nějaký základ vědomostí, ale pokud nejde o studijní třídy nebo víceletá gymnázia, kde se předpokládá hlubší specializace na určitý obor, tak je 60% toho, co je ve škole naučí úplně k ničemu.
Za mých mladých let existovaly celé cvičebnice plné stovek takovýchto praktických příkladů pro základní i střední školy. Příklady v nich byly speciálně navržené tak, aby si žáci osvojili nejen probíranou látku, ale také výpočty, které se jim pak hodily do života. A byly také rozdělené podle obtížnosti, takže si každý žák přišel na své. Já tyto cvičebnice dodnes mám u sebe a nedám na ně dopustit.
Nevím, jak se školství za tu dobu změnilo, ale Vaše slova chápu tak, že někde mezi dobou, kdy jsem absolvoval střední školu, a součastností, přišel nějaký „reformátor“, který prohlásil, že tyto cvičebnice jsou přežitek a tuto výuku z dob Marie Terezie je potřeba „zmodernizovat“.
Paní Evo, i pro mě je spojení učiva s praxí zásadní, souhlasím s tím, co jste napsala. Samozřejmě talentované děti většinou vše zvládnou i v běžné teoretické výuce, ale všem ostatním musíme ve škole pomáhat vidět ten smysl. Například já lpění na detailech gramatiky nechápu. Cílem je samozřejmě, aby děti psaly bez hrubek, to je jasné, že gramatiku nelze vynechat, ale věnovat rozboru celé roky? Není taky důležité, aby text měl smysl? Aby odpovídal účelu, pro který je psán? Aby se děti uměly vyjadřovat i ústně? Aby uměly diskutovat, slušně a věcně podpořit svoje názory? A vyslechnout oponenty, kteří prezentují jiný názor? Pokud bychom to my dospělí všichni uměli, asi by to v naší zemi vypadalo trochu jinak. A myslím, že bychom se cítili lépe.
Paní Řehořová se bohužel vyjadřuje všeobecně v momentech, kdy by měla být naopak konkrétní. Tedy doufám, že je to ten případ. „Matika na druhém stupni by měla být o tom, aby si uměli spočítat procenta a plochu pokoje, když chtějí vymalovat nebo položit koberec.“ Věta vyznívá, jako by platila pro všechny typy základních škol, ale jestli si paní učitelka myslí, že absolvent základní školy udělá přijímačky na přírodovědné gymnázium nebo třeba chemickou průmyslovku jen se znalostí procent a jak vypočítat obsah obdelníku, natož aby se tam takové dítě udrželo, tak má hodně zkreslené představy.
Možná by pomohla diferenciace druhého stupně ZŠ. Přes dvaceti lety, za dob mého studia, když se pokračovalo na druhý stupeň se dělaly přijímačky na osmileté gymnázium a ze „zbytku“ potom třídy studijní a základní třída. Třídy měly rozdílnou náročnost zejména na výuku technických předmětů. (Maximálně došlo k pár prohozením v rámci základní a studijní třídy na základě reálných výsledků). Nevím jestli to fungovalo i v jiných školách, ale přijde mi to jako dobré řešení.
Přišel mi ten článek celkem zajímavý, až do momentu o tech kostech – tonu nesmyslu o meknuti kosti, co jim navyprávěla nějaká doktorka, tomu fakt věří? 😲🙄😥
Tímhle pro mě serióznost článku a všeobecný přehled paní učitelky (možná i redaktorky, jinak by to snad zkorigovala), skončila.