Pavlína Kopáčiková z Vacova vyhrála anketu o nejpopulárnějšího učitele Zlatý Ámos, ale stačilo málo, a učitelkou na prvním stupni se nestala. Proč? Práce s dětmi ji celoživotně baví, ráda se jako učitelka učí nové věci, s dětmi sportuje, vymýšlí a tvoří, ale hudební výchova není její silná stránka. A pedagogické fakulty dodnes soudí, že pokud nehrajete na klavír a nepějete národní písně, nemáte na prvním stupni základní školy co dělat. A stejně tak můžete prohrát proto, že ve čtyřiceti neuplavete stovku za předepsaný čas. V tomto rozhovoru paní učitelka pojmenovává, kde má náš způsob vzdělávání učitelů slabá místa.
Jak jste se vlastně dostala k učitelské profesi?
Po gymnáziu jsem šla u nás ve Vacově do družiny. Před dvaceti lety jsem to poprvé zkusila na pedagogickou fakultu v Plzni, ale neuspěla jsem u talentovek. Pak přišly děti, do školy jsem se vrátila až když mi bylo něco přes třicet. Dneska jsem na téhle škole šestnáctým rokem. Ze začátku v družině, pak jsem u toho začala i učit, teď už osm let jen učím. Šestým rokem s tím správným papírem.
V čem jste tehdy neuspěla u talentových zkoušek?
Podmínky přijetí byly pro dálkaře stejné jako pro devatenáctileté holky. Měla jsem pocit, že přijímací komisi moc nevadilo, když někdo měl vadu řeči, ale pokud neskočil šipku do bazénu, nepředvedl gymnastickou sestavu, tak neměl šanci. Museli jsme mít alespoň bod ve výtvarce, hudbě i tělocviku. Češtinu a matiku jsem zvládla bez problémů, tělocvik taky, výtvarku jakž takž, ale z hudebky jsem měla nulu a tím pádem jsem vypadla z přijímacího řízení. Já mám ráda kolo, běžky, lyže. Gymnastický typ zrovna nejsem, ale to dopilujete. I tu výtvarku zvládnu, ale hudebku jsem nedala. To už je talent.
Proč a kdy jste nakonec začala studovat?
Už když jsem byla v družině, dostudovala jsem dálkově rok a půl vychovatelství v rámci dalšího vzdělávání učitelů. Ale pak přišel zákon o pedagogických pracovnících, řekli mi, že nic z toho, co jsem zatím vystudovala, mi nestačí, abych si to místo udržela. I když předtím nám říkali, že to stačit bude. Já jsem vždycky chtěla učit, tak jsem se rozhodla, že první stupeň dostuduji dálkově. Tady na škole mě chtěli, manžel mě podporoval.
To už jste talentovky zvládla?
Když jsem dělala podruhé v Praze přijímačky na dálkové studium, to mi bylo třicet tři, už nebyly talentové zkoušky podmínkou. Považuji to za důležitou změnu k lepšímu. Kdyby zůstal ten starý model, tak dnes nejspíš neučím. Myslím, že talentovky zbytečně odradily lidi, kteří by učili rádi a dobře. Důležitý je pohovor, aby bylo jasné, jestli člověk opravdu tu práci chce dělat, jestli to umí s dětmi. Měl by projevit zájem a znalosti. Český jazyk, matematika, to zcela jistě. Lze zkoumat i dispozice v pohybové, výtvarné a hudební výchově, ale s ohledem na to, že každý jsme nějaký a neumí všichni všechno.
Jak vypadalo studium?
Nebylo to snadné. Na plavání jsme jezdili do Brandýsa nad Labem, chlór jsem cítila ještě v sobotu. Abych prošla, tak jsme jezdili do Horažďovic na bazén, já plavala, děti mi měřily čas. I na ten klavír jsem se naučila, dva měsíce jsem při žehlení pořád dokola poslouchala těch pětadvacet písniček, abych je poznala, když mi je u zkoušky pustí. Ale ten nástroj… Když vám zahrají trojakord a já mám vyzpívat ten horní a ten dolní, já to prostě neslyším.
Ale nakonec jste vystudovala.
Musíte mít rodinu, která vás podpoří. Trvá to pět let, pátky, soboty, týden na lyžích, týden na kolech, letní kurz, kurz bruslení, všechno jsem si musela ve škole nadělávat. Nároky jsou velké, lidí, kteří to chtějí dělat, málo. Proto mi přijde zbytečné někomu znemožnit učit jen proto, že neumí zpívat nebo nezaplave stovku na čas. Že má učitel umět plavat, s tím souhlasím, ale není ani trenér, ani závodník. Když chodí děti na plavání, stejně tam jako učitelky sedíme, jsme dětem k dispozici, ale plavání vedou profesionálové.
Jak jste byla jinak spokojená se studiem?
Univerzita Karlova má váhu. Dost jsem se tam naučila. Ne ve všech předmětech, některé se s praxí dost míjely, ale třeba pan profesor Milan Hejný, doktorka Darina Jirotková, takovou matematiku bych přála zažít každému učiteli. To byla obrovská zkušenost.
V čem dalším vám studium pomohlo?
Výborná byla oborová didaktika. Čeština, matematika i tělocvik. To nás připravilo dobře. Co tam na dálkovém studiu chybělo, to jsou předměty, které by vám řekly, jak komunikovat s rodiči, jak na problémové žáky. Nestačí jen ty teoretické informace, třeba co je to ADHD. Pedagogika a psychologie jsou důležité, ale chtělo by to zaměřit je praktičtěji. Mně nakonec nejvíc pomohlo, že jsme tam všichni byli z praxe a já jsem si mohla udělat představu o tom, co děláme dobře, v čem jsme horší, nebo co děláme úplně špatně. Podle mě by místo nejrůznějších školení bylo rozumnější dát učitelům možnost, aby se pravidelně mohli jet podívat do jiných škol. To mi chybí.
Pavlína Kopáčiková (43) učí na MŠ a ZŠ ve Vacově v jižních Čechách. Vystudovala dálkově primární pedagogiku na Univerzitě Karlově, v současné době učí čtvrtou třídu, která ji nominovala do celostátní ankety o nejpopulárnějšího učitele Zlatý Ámos. Ve finále, které proběhlo 28. března, se stala Zlatou Ámoskou za rok 2019. Je vdaná, má dvě děti.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Mě se na paní učitelce líbí,že šla za svým cílem po mnoho let i přes překážky.Takoví lidé by opravdu učit měli, mají dětem co nabídnout . Opravdový zájem děti vycítí na dálku a takovým lidem věří. Hodně úspěchů přeji,paní učitelko.
A teď si ještě představte, kdyby náš systém NEKLADL TY PŘEKÁŽKY, kam by se paní učitelka dostala!
Kam třeba? Myslím, že paní učitelka je spokojená tam,kde je.
Je zvláštní, že učitel na první stupeň musí prokázat fyzickou, talentovou, vědomostní a kdovíjakou zdatnost, ale rodiče nic takového prokazovat nemusí a přesto můžou celý první stupeň vzdělávat své děti doma jako by se nechumelilo.
Nevím,jak je to teď ,paní učitelka tam píše,že při druhých přijímačkách už talentovky nebyly podmínkou.Ale pamatuji ,že obdobné přijímačky dělala dce ra i na mš. Ono určitou logiku to má. Předpokládá se, třeba na prvním stupni budete učit i výchovy .Záleží, jak se to pojme.Nikdy jsem třeba nepochopila to plavání na čas,když u výuky plavání jste nominována tak na .to, vodit děti na toaletu a pomoci jim vysušit vlasy. Nebo proč musíte splnit limit v hodu granátem a v běhu na 1600m.A na praxi do škol se dostanete tak ve třeťáku,ale lyžák absolvovat musíte,i když s dětmi tam pak platí totéž ,co u toho plavání.Podle mě je něco špatně.
S paní učitelkou souhlasím. Sama jsem vždycky chtěla učit, ale odrazovala mě právě ta hudební výchova… Vzdala jsem to, vystudovala školu ekonomického zaměření, pracovala v oboru, ale… Při druhé rodičovské, to mi bylo 34 let, jsem si řekla, že když to nezkusím teď, tak už nikdy, a přihlásila jsem se na dálkove Bc studium Učitelství pro MŠ. Školu jsem vybírala podle toho, aby tam nebyly přijmačky z HV… Říkala jsem si, že když se dostanu, budu se tam držet zuby nehty. Přijali mě… Celé tři roky jsem pendovala mezi hodinami klavíru, flétny, zpěvu či plavání. Nyní už 3.rokem učím a jsem na sebe hrdá, že jsem to dokázala. Velký dík patří mé rodině, která mě podporovala. Práce mě baví a naplňuje.