Zlatý Ámos je soutěž učitelské popularity. Umí ukázat, co děti na učitelích především oceňují

„Máte špunty do uší? To je dobře,“ komentoval moje sluchátka visící přes límec Slávek Hrzal, školský ombudsman a krom toho i letitý organizátor ankety o nejpopulárnějšího učitele. Potkali jsme se před žižkovským hotelem Olšanka. Nevěděl jsem přesně, jak to myslí, ale docházelo mi to postupně, schod po schodu, jak jsem se blížil do prvního patra, kde je konferenční sál. Znělo to velmi autenticky jako probíhající hokejový zápas, včetně apokalyptického kvílení vuvuzel. A přesně tak vypadalo celé odpoledne se Zlatým Ámosem.

Veřejnost má pravděpodobně za to, že Zlatý Ámos je každoroční ocenění pro nejlepšího učitele. Není to tak a koneckonců to organizátoři ani netvrdí. Zlatý Ámos je anketa učitelské popularity, podobně jako Zlatý slavík není soutěž o nejlepšího, ale nejpopulárnějšího zpěváka či kapelu. O pedagogických dovednostech šesti finalistů se tu mnoho nedozvíte, ale pokud chcete pochopit, co děti na učitelích oceňují, jste ve správnou chvíli na správném místě.

Trubky, mávátka a ledky
Obdélníkový sál s vyvýšením místem pro porotu je rozdělený na několik sekcí podle toho, kterého finalistu diváci podporují. Každý tým má barevná trička, případně čepice, klobouk, transparenty. Žlutá vacovská sekce, podporující pozdější Zlatou Ámosku Pavlu Kopáčikovou, měla kromě bílých klobouků ještě blikající a svítící kravaty. Kunovická klaka, sedící na balkóně nad porotou, je v růžovém. Vuvuzely tam i tady, jekot a troubení bez přestání. Už tady si můžete všimnout několika zajímavostí. Mezi šesti finalisty je jen jeden muž, jsou z malých měst – Vacov, Kunovice, Šumperk, Větrný Jeníkov, Hlinsko. Jen jedna finalistka je z velkého města, z Plzně, navíc se liší i tím, že je ze střední školy. Což je do jisté míry nevýhoda, protože celá soutěž i mnohočetná porota sledují vlastně jen jediný parametr – vztah žáků k učiteli. A v tomhle směru jsou jásající čtvrťáci pod pódiem vždy emotivnější argument než z podstaty věci zaraženější středoškoláci na balkóně.

Že nejde o náhodu, naznačují už nominace.  Letos se jich od dětí z celé republiky sešlo 57, malá města masivně převažovala. Podobně je to s muži. Nominovaných bylo šestnáct, do semifinále, kam postoupilo 16 učitelek a učitelů, se dostali čtyři muži, do finále jeden. Muži ale naopak poměrně často vítězí. Z 26 ročníků celkem patnáctkrát vyhrál muž. Letošní Zlatá Ámoska představovala po třech letech genderovou změnu.

  • Zlatý Ámos – Anketa o nejoblíbenějšího učitele ČR
  • 26. ročník, školní rok 2018-2019
  • Finále se konalo 28.března

Čeho si děti cení
Stylizací finálová dvouhodinovka připomíná soutěž krásy. Na začátku představení každého finalisty doplněné žákovským videem na téma „proč máme rádi paní učitelku“, skládání básničky na čas, co nezapomenutelného nás naučíte za jednu minutu, nacvičená scéna s žáky, kolektivní jásání a zpěv a na konci trůn, koruna, žezlo a blahopřání pana ministra.

Zajímavé je, že pokud to celé sledujete ze zadních řad, takže nevidíte přesně detaily, zřetelně vystoupí do popředí jakási podobnost až zaměnitelnost finalistů. Oceníte ta barevná trička, protože jinak byste se mohli splést. To není výtka, jen je patrné, že žáci prostě preferují určitý typ učitelky nebo učitele. Pokud srovnáte vzorek finalistů se spektrem učitelů, kteří se vyskytují v českých, moravských a slezských sborovnách, je podobnost finálové šestice nepřehlédnutelná.

Děti oceňují mladistvý vzhled. Nejde primárně o věk, ale když z dálky sledujete finalisty na pódiu, umístíte je pracovně kamsi mezi třicítku a padesátku, všichni však vypadají sportovně, odvázaně, vládnou opravdu rázným učitelským hlasem a komunikují velmi zpříma. Kromě jiného je zřejmé, že jsou pro své okolí hodně čitelní, to na děti zjevně funguje.  Také ocení, že učitelka s nimi dělá něco navíc – často sport, divadlo, muziku, tanec, víceméně cokoli, ale tohle děti v nominacích vždy zmiňují. Pokud jde o předmět, nejspíš tu žádná bariéra není, třeba matikářů a fyzikářů tu bylo hned několik. Na sympatiích jim to zjevně neubralo.

Fandění bylo opravdové. Všechny fotky u tohoto článku jsou dílem Stanislava Milaty.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

 

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..