Jak škola hodnotí žáky, jak to je s mobily ve škole, jak se omlouvají absence – to vše by měl říkat školní řád. Ať už je krystalicky prostý, nebo spíš meandrově zamotaný (to bude častější případ), je dobré si ho přečíst. Jsou v něm důležitá pravidla, podle kterých se ve škole hraje, práva a povinnosti v trojúhelníku škola – žáci – rodiče. Takže než si začnete lámat hlavu, co škola může, a co už ne, mrkněte se, co o tom říká školní řád. Kdo ho zná, je jednoznačně ve výhodě.
Základní listinou školy je? No přece školní řád. Zčásti něco jako ústava školy, zčásti hromada detailních pravidel, která z něj dělají spíš něco jako úřední vyhlášku. Taková je doba. Vzdychá nad tím mnoho ředitelů. V předtuše něčeho nekalého se stále více předem ošetřuje kdejaké „co kdyby“, aby škola byla připravená reagovat. „Náš školní řád rok od roku nabobtnává, letos jsme v reakci na vyhlášku přidávali pasáž o ochraně osobnosti,“ říká Jana Churáčková, ředitelka základní školy Eden v pražských Vršovicích. Jejich školní řád má deset stran.
Ústavě se školní řád podobá hlavně v preambuli, kde najdete obecné deklarace, které tak hezky zní idealistům. Kapitoly věnované právům a povinnostem žáků a jejich zákonných zástupců, které následují, ve školním řádu musí být ze zákona. Školní řád ze zmíněné základky Eden dává v této sekci rodičům právo na vznášení připomínek k práci školy a udílí jim dokonce právo se po dohodě přijít podívat na vyučování. To není úplně běžné.
Člověk až slzu zamáčkne při čtení historického Řádu školního, který visí ve skanzenu moravské vesnice Příkazy (ale objevili jsme jej třeba i na stránkách Základní školy Morkovice). Je stručný a úderný, však taky řeší pouze povinnosti žáků. Sugestivně, samými imperativy, ale i s určitou dávkou poezie nařizuje dětem bohulibé chování ve škole i na cestě ze školy domů a vydatně si při tom pomáhá citáty z bible i katechismu: „Nečiň škody na stromech a osení, v zahradách, na polích, lukách a lesích! Boj se Boha, styď se lidí, oko Boží všecko vidí. Cokoli nechceš, aby tobě jiní činili, nečiň i ty jim!“ No není to krásné?
Než napíšete do poradny…
Velmi mnoho odpovědí na dotazy, které přicházejí do naší poradny na Rodiče vítáni, mají společného jmenovatele: odkazujeme tazatele na jejich školní řád. Horká jsou hlavně témata jako omlouvání žáka z vyučování, hodnocení či užívání mobilu ve škole. „Díky tomu, že máme pravidlo uvedené ve školním řádu, jsme smírně vyřešili spor s maminkou, která reagovala velmi roztrpčeně na to, že potomkovi byl zabaven mobil v hodině – poté, co se s ním i přes napomenutí rozptyloval – a byl učitelem odevzdán na vrátnici k vyzvednutí zákonným zástupcem,“ říká Jana Churáčková. „Maminka to viděla jako neoprávněné odebrání věci osobní potřeby, ale pak musela uznat, že pravidlo je jasně popsané ve školním řádu a právní spor by nevyhrála,“ dodává.
Nejnapínavější část – hodnocení
Jak se ve škole hodnotí, je rovněž povinná sekce školního řádu. Školní řád „Edenu“ se hodnocení věnuje na celých třech stranách, ideově i prakticky. Hodnocení bere vážně, stanovuje pro něj konkrétní a přesná pravidla. Například se dozvíte, že žák musí být ze vzdělávacího předmětu hodnocen nejméně třikrát za pololetí, z toho nejméně jednou na základě svého ústního projevu. Písemné práce z matematiky, českého jazyka a angličtiny jsou doporučeny jedenkrát za čtvrtletí. Zároveň škola rodiče informuje o své snaze posilovat vnitřní motivaci žáků, stručně řečeno dělat něco pro to, aby se snažili ne kvůli známkám, ale kvůli sobě.
Jak z papíru udělat žitou věc
Školní řád dává dohromady ředitel a schvaluje školská rada. Ta z jedné třetiny zastupuje rodiče, z jedné třetiny pedagogy a z jedné třetiny zřizovatele (tedy obec nebo městskou část). Sám ředitel součástí této rady není. Je dobré, pokud schvalování školního řád projde hlubším demokratickým procesem, než když ho jen odkývají dva tři rodiče zvolení do školské rady. Pokud jsou ve škole aktivní rodičovské spolky, mohou dostat možnost se ke školnímu řádu před schválením vyjádřit, a totéž platí o žákovském parlamentu. Demokracie někdy znamená zdržování na vstupu, ale vyplatí se to. Když lidé pravidla spoluvytvářejí, spíše je respektují. Zároveň je to cenná příležitost rodičům vysvětlit, proč je ve školním řádu to či ono. Z formálního glejtu se tak spíše stane listina všemi uznaná a žitá, něco, co vzniklo ze společné potřeby, a nikoli jen spadlo od vrchnosti. S pedagogy je jistě také třeba školní řád probrat, i spoluvytvářet, ale to se do velké míry na školách děje.
Školský zákon udává, že školní řád má obsahovat práva a povinnosti žáků a jejich zákonných zástupců a vymezovat jejich vztahy se zaměstnanci školy. Dále má popsat provoz a vnitřní režim školy, zajištění bezpečnosti a ochrany, ať už zdravotní nebo sociální. Další povinnou částí je zacházení s majetkem školy ze strany žáků. Školský zákon explicitně požaduje, aby školní řád obsahoval i pravidla pro hodnocení výsledků vzdělávání žáků a studentů.
Rodičům dám kvíz
Vedení školy musí školní řád zveřejnit na přístupném místě ve škole nebo na internetu a musí prokázat, že s ním seznámil zaměstnance, žáky i zákonné zástupce. „U nás je součástí žákovských knížek a je tam okénko pro podpis rodičů. Máme ho i na webových stránkách,“ říká Jana Churáčková.
Vštěpování školního řádu rodičům se někteří učitelé věnují i aktivně. „Neznalost a zapomětlivost některých rodičů mi ztěžovala práci, týkalo se to hlavně omluvenek. A tak jsem vymyslela zábavný kvíz na tabletech. Rodiče ho absolvovali během třídních schůzek,“ říká Martina Štikarovská, učitelka brněnské základní školy Botanická, toho času na mateřské dovolené.
A co děti? Jak tomu můžou rozumět?
Pro malé děti je školní řád v dnešní podobě srozumitelný asi tak jako hieroglyfy. „Jsme rádi, když školnímu řádu rozumí deváťáci, odpovídá to složitosti dokumentu“, říká Jana Churáčková. Tak jak se s ním seznamují děti na prvním stupni, když to je ze zákona povinné? Různě. V Edenu mají v žákovské knížce desatero základních principů chování. To pak doplňují třídní pravidla, ta děti probírají s paní učitelkou na začátku školního roku a připomínají si je po celý rok, třeba i nápisy ve třídě.
Andrea Tláskalová, učitelka prvního stupně na základní škole J.V. Sládka ve Zbirohu, vede děti k tomu, aby samy řekly, jaká pravidla je třeba dodržovat. Věnují se tomu druhý školní den. „Kupodivu se trefí, a školní řád máme tak v podstatě probraný,“ říká. „Zlatým pravidlem u nás je Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim,“ dodává paní učitelka.
Na základní škole Archa v Petroupimi u Benešova to dělají podobně. „Máme samozřejmě školní řád, jaký se od nás očekává a jaký se kontroluje, takže je dost dlouhý,“ říká ředitelka Jitka Hřebecká. „Kromě toho s dětmi určujeme pravidla chování, která pak visí ve třídě. Děti je berou za své, protože je spoluvytvářejí. Jsou to jejich pravidla,“ dodává ředitelka.
A jaký školní řád máte ve vaší škole vy? Chybí tam podle vás něco podstatného, nebo je to naopak skvělý dokument?
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Zajímám se o problematiku školství i když už jsem mimo běh této instituce. Na těchto stránkách už jsem si přečetla za krátký čas hodně názorů na naše školství. Výběr škol, chování učitelů, problematiku metod vzdělávání, jak se mění kvalita vzdělávání, jaký rozsah učiva je pro žáky únosný, inkluze ve školství a hlavně vztah rodičů ke školám a jejich schopnost posoudit jaký kantor jejich dítě vzdělává. Je toho hodně, co musí naše školství řešit, ale pořád je to naše školství, naše pravidla na kterých se musíme dohodnout ve prospěch našich dětí. Přejela jsem na tyto stránky po přečtění nového článku s názvem Výuka v rakouských školách likviduje islám. Vídeňská učitelka Susanne Wiesingerová vydala knihu ,,Kulturní boj ve školní třídě, Jak islám mění školy. Pokud je to a já si myslím, že je z větší části pravda, jinak by si autorka netroufala knihu napsat, tak jem si uvědomila.Máme u nás dost problémů, ale jsou naše. Taky tu někdo chce nastavovat pravidla nějak jinak, ale hledá se řešení, protože jsou to pořád ještě naše problémy a naše pravidla. Jakmile někdo v rámci svého přesvědčení a své kultury chce měnit pravidla společnosti, do které se chtěl dostat a nepřijme pravidla, která jsou nastavena, je to společnost, která je přijala, náznak ohrožení. Ohrožení kultury, která byla vytvářena dlouhá léta na základě historických změn. Dospívala k této změně podle zkušeností, všech změn ve vývoji a rozvoji života, techniky, vědy a všech oblastí. Pokud někdo jako host nepřijme pravidla dané společnosti, do které usiloval se dostat a násilně vyžaduje jen práva pro sebe, není vítaným hostem. Přemýšlím nad slovem diskriminace a dalších slov, které používají právě tito členové společností, které těžko chápou a přijímají pravidla společnosti, která jim poskytla bezpečí a nový domov. Proč vlastně přicházejí do našich společností, za vzděláním? Blahobytem? Pocitem bezpečí? Uvedu možná příkad, který nemá společné téma. V době druhé světové války se v naší zemi událo hodně zla díky člověku, který si myslel, že ovládne svět. Ale kdyby nebylo lidí, kterým na své zemi záleželo, byla by tu naše republika a ostatní země? Kdyby všichni lidé začali utíkat na druhou stranu zeměkoule, protože u nás padají bomby, střílí se. Tak to dělají tam, vím, že to nemají jednoduché, ale kde berou peníze na to, aby si zaplatili cestu do evropy. Vím je jiná doba, každý z nás má právo na život a pokud možno ten lepší. Ale proč, když touží po tom lepším, přináší sebou zlobu a touhu připravit o život lidi, kteří nesdílejí jejich názory a víru. Když jsem si článek o školství v rakouských školách přečetla, přejel mi mráz po zádech. Nechtěla bych v takových školách učit. Měli bychom si uvědomit, že problémy ve školství máme, hledat příčiny proč to není tak, jako bychom chtěli. Proto článek o školních řádech ve mně vzbudil pocit klidu, že v našich školách ještě není všechno ztraceno. Hledejme místa, která nás bolí, na dětech by se šetřit nemělo. Protože o všech starších lidech říkáme, co bylo v jeho mládí, to si pamatuje dobře, ale kde si právě položil brýle to už neví. Každý z nás si vzpomínky z dětství nosí až do konce života, ty se nezapomínají. Proto se snažme, aby i naše děti měli své vzpomínky takové, aby jim do konce života přinášely uspokojení a radost, že něco pěkného prožily.
Máte pravdu,také mě z toho článku zatrnulo.Hezky jste to napsala