Branná výchova do škol ano, ale jak? Co takhle vychovávat Batmany všedního dne, jako to dělá slavný psycholog Zimbardo

Měla by škola řešit připravenost školáků čelit současným hrozbám, ať už v dětském věku, nebo až vyrostou? Měla. Je důležité zvýšit obranyschopnost jednotlivců i společnosti. „Ale cesta nevede zpátky k terénnímu běhu v plynových maskách,“ říká Bob Kartous, který se podílí na přípravě vzdělávacího programu podle Philipa Zimbarda na podporu „všedního hrdinství“. Co a jak se tedy podle něj má v „branné výchově“ učit?

Měla by škola víc a lépe připravovat žáky v oblasti takzvané branné výchovy?
Ano. Ale nejdřív by bylo dobré si definovat, jaké jsou největší hrozby a rizika, na které bychom měli umět reagovat. Když se politici ukazují školákům se zbraní v ruce, zdůrazňují naléhavost ozbrojené obrany. Ale v dnešním světě dominují takzvané hybridní konflikty, tedy pohledem ze střední Evropy. V nich hrají klíčovou roli nevojenské nástroje a z nich na prvním místě propaganda a manipulace. To je něco, s čím dítě přijde do kontaktu zcela jistě.  Do takzvané branné výchovy tedy patří i nutnost rozvíjet u žáků kritický postoj k informacím, které se na nás valí. Škola má v tomto ohledu velkou odpovědnost, i velké rezervy.

V dnešním světě dominují takzvané hybridní konflikty, tedy pohledem ze střední Evropy. V nich hrají klíčovou roli nevojenské nástroje.

Bezpečnostní rizika, kterým dnešní člověk čelí, nemusí být spojená jen s válečnými nebo potenciálně válečnými konflikty…
Nejvýraznější nepřátelské akce ve fyzickém prostoru dnešní Evropy namířené proti civilnímu obyvatelstvu jsou bezpochyby teroristické útoky.  Připravenost na případné atentáty spadá do širší kategorie celkové připravenosti na situace ohrožení, které zahrnují například i útok agresivních „ultras“, extremistického křídla fotbalových fanoušků, na někoho v metru. Ač to možná tak nevypadá, domácí „běžná“ nebezpečí jsou daleko pravděpodobnější.

Zimbardo, sám kluk z nebezpečného Bronxu, se proslavil zkoumáním lidského chování v různých rolích a pod vlivem situace. Známý je jeho vězeňský experiment.

Kdyby si školy vzaly za úkol připravit žáky na vypjaté nebezpečné situace, což není malý cíl, čím by se například mohly inspirovat?
Zajímavý je projekt pro školy amerického psychologa Philipa Zimbarda, emeritního profesora Stanfordské univerzity. Tento vědec se proslavil zkoumáním lidského chování v různých rolích a pod vlivem situace. Známý je jeho vězeňský experiment. Nasimuloval prostředí věznice, z poloviny studentů udělal dozorce, z poloviny vězně, a pozoroval, co se bude dít. Studenti překvapivě velmi ochotně plnili své role, věznitelé si svou moc užívali. Dokonce sám Zimbardo v odosobněné roli „ředitele věznice“ přestal vnímat morální rozměr toho, co se v experimentu děje. Když ho na to upozornila jeho přítelkyně, rychle ho ukončil.

Co jeho pokus názorně předvedl? To, jak snadno se lidé stávají zlými. Poznamenal tím současnou sociální psychologii i samotného Zimbarda. Jeho program pro školy, který nazval „hrdinské imaginace“, naopak cíleně podporuje dobré stránky dětí tak, aby byly v životě připravené v případě nutnosti pomoci sobě i druhým. A dodává k tomu potřebné nástroje. Mimochodem, Zimbardo pochází z chudé rodiny sicilských emigrantů a vyrostl v Jižním Bronxu v době, kdy to byla dost drsná čtvrť New Yorku. Přesto, nebo právě proto, se z něj stal člověk na straně dobra.

 

Na co se konkrétně projekt zaměřuje?
Pomáhá měnit nastavení lidí z pasivních pozorovatelů v aktéry, kteří umějí vhodně zasáhnout. Zajímavé je východisko, psychologické zhodnocení situace: aby se věci mohly měnit, nejprve je třeba je vidět takové, jaké jsou, bez předsudků, říkají jeho tvůrci v čele se Zimbardem. Když své automatické reakce přiznáme, když akceptujeme fakt, že jako lidé máme tendenci spíš jen přihlížet a nezasahovat, jít s davem a spoléhat na to, že akutní pomoc poskytne bližnímu někdo jiný, můžeme s tím následně nějak pracovat. Tohle je osvobozující. Myslím, že každý nebo skoro každý zažil situaci, kdy cítí, že by měl zasáhnout, ale neví jak, a vůbec se mu do toho nechce. Kdybychom věděli, jak adekvátně reagovat, bylo by snazší něco udělat.

Proč často nejednáme, když jsme ve skupině nebo na očích jiných lidí, ale když jsme sami, něco bychom udělali? V médiích se často propírá, že lidé nezasáhli, když někoho před nimi napadli. Možná to není jen zbabělostí, spíš jde o jakousi bezradnost.
Tenhle fenomén Zimbardo také zkoumal a je dobře popsaný jako takzvaný efekt přihlížejícího. Když nějaká výzva stojí před skupinou lidí, máme sklon vyčkávat a myslet si, že zasáhne někdo jiný. Jeden ze svých experimentů provedl Zimbardo v Londýně. Položili na ulici figurantku, normálně oblečenou ženu, a skrytou kamerou natáčeli reakce. Je tam dobře vidět některé váhavce, kteří by něco chtěli udělat, ale otálejí. Když to někdo nakonec prolomil a k dívce se sklonil, přidali se i ostatní. Přesně totéž jsem zažil, když jsme stejný experiment dělali v rámci výcviku Zimbardova projektu u stanice metra I. P. Pavlova v Praze.

Když je to tak rozšířené, dá se s tím něco dělat?
Zimbardo ukazuje, že jde o psychické nastavení, které lze změnit. V zásadě dětem říká: nebojte se, nebudete v tom sami, ostatní se přidají, buďte tím prvním. Je to důležité. Často se hraje o čas a váhání může být osudné. Ale nejen proto je to důležité. S výchovou v pravém slova smyslu to souvisí i tak, že ve společnosti, kde je hodně lidí, kteří tě na ulici nenechají ve štychu, ohromně narůstá společenská důvěra. To se pak promítá do politiky, do správy veřejných věcí. Jak roste vzájemná důvěra, klesá ochota zrazovat a podvádět. Takto se rozvíjí potenciál obranyschopnosti společenství. A to je podstata „branné“ výchovy, ať už tento rozměr občanského vzdělávání pojmenováváme jakkoli. Retro pojem branná výchova podle mě příliš navozuje představu, že je třeba opět vyrazit z plynovými maskami a v pláštěnkách do lesů. Řekl bych, že priority jsou jinde.

Ve společnosti, kde je hodně lidí, kteří tě na ulici nenechají ve štychu, ohromně narůstá společenská důvěra. To se pak promítá do politiky, do správy veřejných věcí. Jak roste vzájemná důvěra, klesá ochota zrazovat a podvádět. Takto se rozvíjí potenciál obranyschopnosti společenství.

Kromě správného nastavení mysli je v nebezpečných situacích důležitá i metoda. Co přesně udělat…
Ano, školy by dětem měly předávat i metody, samozřejmě adekvátní jejich věku a možnostem. Když vidím útočníka s nožem, nepoběžím mu ho vyrážet z ruky, to je příliš nebezpečné, ale můžu třeba začít křičet, protože jsem se ve škole dozvěděl, že je velmi pravděpodobné, že ostatním svědkům agrese se hlavou honí stejné věci jako mně a všichni jen čekají na to, až někdo něco udělá. Když začnu křičet a jsem v bezpečné vzdálenosti, je dost dobře možné, že se agresor stáhne nebo se ke mně přidají další pomocníci. Můžu někomu takto zachránit život, aniž bych se vystavil nerozumnému riziku. Pro školy se tu opravdu nabízí hodně možností, jak pěstovat občanskou připravenost žáků, jak zkrátka vychovávat dobré občany, kteří umějí neutralizovat nebezpečí. Známá mi nedávno vyprávěla, jak její dvanáctiletá dcera stála na vlakovém nádraží na nástupišti ve chvíli, kdy se nějaká paní vrhla do kolejiště. Začala křičet, čímž zmobilizovala ostatní, do té doby netečné lidi, a ti paní zachránili. Přesně podle Zimbarda.

Když se vrátím k metodám, napadá mě, že jsme měli ve škole okrajový kurz první pomoci, ale moc si z něj nepamatuji…
Zdravověda je podle mě úplně zásadním prvkem tohoto balíku nazvaného pracovně branná výchova. Zásady první pomoci, tak jako ostatně i další aspekty toho, co ministerstvo obrany chce pod nálepkou branná výchova do škol zavést, už v rámcových vzdělávacích programech jsou. Každá škola je umí naplnit podle svých schopností. Což znamená, že se to často učí okrajově, nesystematicky. Jsem pro, aby se na to kladl daleko větší důraz než dosud. Jeden kurz nestačí, děti tím musejí procházet znovu a znovu, ujišťovat se, že to umí, že jsou si v tom jisté.

(Rozhovor jsme v rozšířené verzi nabídli i Akademii LN, kde vyšel 13.3.2018)

Bob Kartous absolvoval Pedagogickou fakultu, Fakultu sportovních studií MU v Brně a postgraduální studium na Fakultě sociálních studií UK v Praze. Je vedoucím komunikace centra o vzdělávání EDUin. Na téma vzdělávání publikuje v českých médiích. Spolupracuje s Aspen Institute Central Europe, lektoruje v Education Republic. Zimbardův koncept uplatňuje v rámci vzdělávacích programů pražského centra současného umění DOX.

Pravidla diskuze

(zavedena 13. dubna 2018)

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání
Příspěvky porušující pravidla mažeme.
avatar

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..