V základní škole, kterou mám za rohem, mi umožnili se přijít podívat do hodiny. A pak se děly věci. Ale začalo to už před tím. Jsem s učitelkou domluvená na pondělí, hodina začíná v deset. Nedostala jsem žádné instrukce, a tak píšu v pátek v půl osmé večer sms: „Omlouvám se, že jsem se neozvala dřív. Přijdu chvíli před hodinou, abyste mi řekla, jak se mám chovat. Každopádně budu sedět, ani nedutat.“ Přišla mi odpověď: „Klidně do hodiny zasahujte, ptejte se mě i dětí. Je to komunikativní třída a v pondělí bývá i hlučnější“. To mě trochu vyděsilo. Na takovou školu mě ve škole nepřipravili.
Pondělí ráno. Jsem trochu plachý člověk a přiznám se, moc se mi do školy nechce. V naší generaci jsme poněkud zakřiknutí. Můžu to srovnávat s lidmi z jiných zemí. Je pro mě těžší to, co je pro ně normální: vstoupit do neznámé situace, s neznámými lidmi, a cítit se při tom hned v pohodě. No nic, jdu.
Chodbou procházím o přestávce. Žádné dětské zástupy spořádaně korzující sem a tam, pod dozorem učitelky v plášti. To bylo za nás. Tady to vypadá víc jako život. Děti si tu chodí nebo běhají, jak chtějí, a pěkně hlomozí. Hluk se rozléhá chodbou jak v bazénu. Dětičky mají v sobě něco přitažlivého, jakousi samozřejmost a eleganci v pohybu. Třeba tenhle kluk s rukama v kapsách. I to, jak si mě nevšímají. Spíš kluci. Když nakouknu do třídy a chci si udělat fotku, malé holky hned zbystří a taškaří přede mnou.
Dívek je ve škole o dost méně než chlapců. Chodí sem totiž hodně malých sportovců, i když škola se primárně na ně nezaměřuje. Tradicí je stále školou sportovní, byť tělocviku tu mají tak akorát pro každé dítě – 3 hodiny týdně. Hodně dětí po škole trénuje fotbal a hokej, na nástěnce vidím přehlídku excelentních hokejistů. Holčičky jsou tu v menšině, což by se mi asi líbilo.
Předehra
Klepu na dveře kabinetu. Je tam celkem veselo, na to, že je pondělní ráno. Třídní učitelka Zuzana Cháberová s asistentkou Gabrielou Kotmanovou a další kolegyní mi nabízejí domácí koláče – ano, mladé české učitelky stále pečou. Cukr jako hlavní pomůcka, jak se vyrovnat se stresem, smějí se. „Hlavně v pondělí jsou děti divoké, po víkendu mimo školu,“ říká Zuzana Cháberová. Jak to snáší? Jaké má s dětmi vztahy? „Vlastně docela dobře, jde to ve vlnách. Když mám horší náladu, jsem trochu sebelítostivá a to se mě děti třeba i něčím dotknou, mám pak pocit, že mě nerespektují. Jindy si to vůbec neberu,“ usmívá se paní učitelka. Do první třídy sem chodí i její syn.
Jaké jsou podle vás dnešní děti? vyptávám se dál paní učitelky. Někteří lidé si myslí, že hrozné a že s nimi učitelé logicky nemohou vydržet. Co si myslíte vy? „Změnily se děti, změnili se rodiče, změnila se doba, a s tím je třeba pracovat,“ odpovídá mi. „Dřív bylo dost věcí jinak, byl třeba hlad, to ale neznamená, že teď budeme schválně hladovět,“ směje se.
S divou zvěří ve třídě
Posadím se ve třídě vzadu u okna, nesu si s sebou čaj. Děti o návštěvě vědí a nic to s nimi evidentně 
nedělá. Ve třídě je čtrnáct kluků (jeden chybí) a jedna holka, další tři tu taky dnes nejsou. „Máme tu ale i větší třídy a kolegy na druhém stupni má žáků třicet,“ říká paní učitelka.
Dnes se probírají vzory podstatných jmen. Osobně si vůbec žádné vzory nepamatuji. (Ještě že se nemusím cvičení zúčastnit, to by to dopadlo.) Nikdy si tudíž ani vzory při psaní nepomáhám. Jak je to možné? Přešlo mi to tak do krve, nebo jsem se naučila psát nějak jinak? Třeba čtením? Už nevím. Ale v 99 procentech to mám zautomatizované a na výjimky je tu naštěstí internet.
Hodina začíná sportovně. Učitelka dětem hází míč buď pravou, nebo levou rukou, nebo oběma, a podle toho mají děti říkat slovo mužského, ženského nebo středního rodu. Mají postřeh, nestíhám, nebo jen tak tak. Hra se stále zrychluje.
Další úkol: pár dětem učitelka připevní lísteček s nějakým slovem na záda, vyhlásí se, co je to za rod a vzor. Děti mají slovo nějak vyjádřit. Třeba „těsto“ – klučík rukama něco jako by míchá, druhý válí imaginárním válečkem. Pak se chvilku zamyslím a začíná mi unikat, co se zrovna děje – po zemi lezou kluci a štěkají. Aha, zase divočí, říkám si, ale omyl – předvádějí štěně.
Celé je to hodně dynamické a hodně o rychlosti. Pro mě trochu stres, ale zdá se, že děcka vesměs s přehledem stíhají. Každý trochu jinak, samozřejmě. Hlásí se i Honzík, chlapec s poruchou autistického spektra, vedle kterého sedí asistentka pedagoga Gabriela Kotmanová.
Časovaná bomba a plácačky na mouchy
Další cvičení je v kruhu na zemi. Žáci mají říkat slova určitého druhu, začínající třeba na „s“. Syčí, showman – tedy to vlastně ne. Zároveň si předávají „časovanou bombu“, ta černá věc opravdu tiká. Taky mají dvě plácačky na mouchy. Učitelka řekne nějaký rod a kdo rychleji najde slovo toho rodu na kartičkách položených na zemi, plácne na ně. Zase jde o rychlost a pohotovost.
Honzík sedí na svém místě. Po chvíli ho učitelka vybídne „Honzí, ty se nepřidáš?“ Honzík nic, stále sedí na svém místě. „Honzo, pojď,“ zavolá na něj jeden z kluků a Honza tedy jde. Asistentka opatrně za ním a delikátně mu pomáhá najít jeho místo v kruhu, aby nenastala nějaká kolize. Ale když se Honzík usadí, sleduje vše zase jen zpovzdálí.
Zajímá vás téma inkluze? Tady si můžete přečíst rozhovor s asistentkou pedagoga v této třídě Gabrielou Kotmanovou.
Děti jsou na něj zvyklé, je s nimi od první třídy, a mají ho rády, říká mi paní asistentka. „Ale samozřejmě nastávají konfliktní situace a je třeba dávat pozor,“ dodává. Děti s autismem mají problém zvládnout emoce, mají to jinak než běžné děti. „Honzík má třeba rád všechno na lavici srovnané, a děti mu něčím třeba šoupnou, někdy i schválně, a to je pak pro něj zkouška nervů,“ popisuje. „Někdy se neudrží a i někoho uhodí. Ale pak ho to mrzí. Zvládá to stále lépe a lépe.“ A spolužáci jsou s ním taky zdá se v pohodě, aspoň já napětí nevnímám. Honzík předává časovanou bombu spolužákovi sedícímu v kruhu vedle něj a směje se.
Jeden žák se do kruhu nepřidal, sedí na svém místě a škrábe se za uchem papírovou vlaštovkou. Učitelka ho nechává být. Druhý kluk se z kruhu sune po zadku směrem ke mně. Učitelka jakoby nic. Je to pro mě nezvyklý zážitek. Ve škole a ve všech kolektivech jsem jako malá zažívala, že do vás pořád šili, když jste se třeba nechtěli něčeho účastnit. Nikdo se nesměl „stranit kolektivu“. Dost mi to vadilo.
Diktát a slzy
Teď se bude psát diktát. Na pěti místech třídy děti nalepily papírky s větou, ve které chybí měkké a tvrdé i. Například ´S rozb_t_mi kol_ nic neujedu´. Děti si věty chodí prohlédnout, musejí si je zapamatovat a pak je píšou do sešitu i s doplněnými „i“.
„Nemůžu najít sešit,“ volá jedno dítě. „Tak piš do normálního sešitu, co máš na češtinu,“ napovídá učitelka. „Ten taky nemůžu najít.“ „No tak piš na kus papíru.“ Dítě se usadí a na něco píše.
Je třeba třídu ztišit. Paní učitelka používá mírný kárný prostředek: kdo nebude zticha, nedostane smajlíka. Kupodivu, po chvíli je ve třídě úplné ticho. Je to najednou tak nezvyklé. Zdá se mi, že je to spíš než strachem z toho, že nedostanou smajlíka, soustředěním na to, aby to měli nejlepší. Bez chyb. Třída je velmi soutěživá. Když je pak zase rozšumí, někdo zařve „ticho!“. Není to paní učitelka.
Honzík je teď na svém místě sám, velmi soustředěně píše. Pořád je krásné ticho… Asistentka se sklání nad jedním a pak druhým žáčkem, kteří asi potřebují trochu nápovědy. „Když Honzík mou pomoc nepotřebuje, mohu se věnovat i jiným žákům. Didaktickou práci má na starosti paní učitelka, působím jen podpůrně,“ říká skromně paní asistentka, sama vystudovaná učitelka. Má ve škole dva ze svých čtyř synů. „S asistentkou je skvělá spolupráce, moc mi pomáhá,“ říká učitelka.
Napětí stoupá
Hodina se blíží ke konci. „Kdo má hotovo, může si dodělat pracovní listy na zítřek,“ prohlásí paní učitelka a píše to na tabuli. „Poslední tři čtyři minuty,“ oznámí dětem a nastává lehká panika. Je vidět, jak klukům záleží na tom, aby neselhali. Když nosí učitelce sešity ke kontrole, napjatě čekají na výsledek. „No vidíš, jak jsi to hezky zvládl, i když jsi tu nebyl,“ chválí učitelka jednoho žáka.
Na druhém konci třídy někdo začíná plakat. Paní učitelka jde žáčka utěšit, utěšují ho i spolužáci. Zdá se mi, že se v něm perou protichůdné emoce, zklamání s hrdostí, takže je na sebe trochu naštvaný, že k sobě přitáhl pozornost. Ale chápe, že to učitelka myslí dobře, na její slova kýve. „Chyběl asi tři neděle, měl zápal plic, diktát jsem mu neznámkovala, navíc tam měl jen dvě chyby, žádná tragédie, ale je ctižádostivý, tak mu to bylo líto,“ dozvídám se od paní učitelky po hodině.
Ještě chvilku a je tu přestávka. „Nezapomeňte si dodělat pracovní listy!“ volá učitelka.
A po přestávce se jde na plavání. Před tím to ale zjevně chce zase kus buchty v kabinetu. Teda já bych si ho dala, být paní učitelkou.
Ve škole se mi líbilo. Hlavně to, že děti byly plné života a energie. Možná trochu moc soutěžení, na můj vkus, ale i hodně hravosti, spontánního chování a radosti. Neviděla jsem tam povadlé dětičky šourající se chodbami se sklopenou hlavou.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Škoda, že celý článek zabila poslední věta „Neviděla jsem tam povadlé dětičky šourající se chodbami se sklopenou hlavou“. Paní co to psala asi nikdy nebyla ve škole, jinak by tuto hovadinu nenapsala…ale tady je to běžné, že školy se nazývají kárnými tábory a teď se tedy dozvíme, že děti ve standardních školách jsou celé povadlé a šourají se po chodbách … Ale jinak na této výuce jsem podle popisu nenašla nic moc jiného než mají naše děti – skupinové práce mají také (angličtinu se učí podobně jako děti z článku), známky se tam rozdávají stejně (a světe div se když byl syn měsíc doma se zápalem plic tak ho také neznámkovali). Jediné co je u nás trošku jiné je to že, děti neučí labilní paní učitelka, která když má blbou náladu tak je lítostivá a láduje do sebe cukr aby ten brajgl ve třídě přežila.
Omlouvám se za nechtěný minus, na tabletu mi to moc nejde. Souhlasím s vaším názorem.
Jak tam popisuji, takovou školu se šouravými povadlými dětičkami jsem zažila já. Myslím, že takové školy už u nás nejsou, díkybohu. Vitalita dětí je to, co jsem chtěla zdůraznit. Didaktické postupy jsou v různých školách různé, dnes. Na paní učitelce je mi velmi sympatické, že dokáže být pravdivá a spontánní. Váš komentář Vás moc nešlechtí. Nepíšete k nám pod různými identitami? Nějak mi to něco připomíná. Vymezovat se, kritizovat ostatní, vychvalovat sebe…
Nevím co Vám můj příspěvek připomíná…mně nic ..je takový jaký je. Nevím kde přesně se vychvaluji, ale to je celkem nedůležité. Můj příspěvek začíná slovem Škoda (právě proto, že až po poslední větu jsem s ním neměla problém). Bohužel jediný kdo kritizuje, a dost kategoricky, vše co není alternativní jste Vy – viz. naše minulá debata a Vaše přirovnání škol ke kárným táborům. V mém příspěvku jsem jasně psala , že i standardní školy vnášejí do výuky nové postupy, skupinové práce (to za nás absolutně neexistovalo), a není to tak, že děti tam příjdou, sednou do lavice a při sebemenším náznaku pohybu je někdo terorizuje. Dokonce mohou i na WC a třeba se i napít – myslím ve vyučovacích hodinách, aby to nebylo špatně pochopeno. Už jsem někde psala (a stále pod stejnou identitou:-) ), že nejsem ani učitelka a ani nemám se školstvím nic společného -kromě toho, že tam chodí mé děti. Prostor pro zlepšení je všude… ve školách, ve zdravotnictví a asi by se našlo i něco u mně v práci to jsem určitě nikde nepopírala. Já ale nevidím zlepšení v tom, že děti nemají absolutně žádné hranice a nemusí dělat nic co zrovna nechtějí, nikdo je nesmí napomenout nebo nedejbože potrestat…také nenechám doma děti hulákat na celý barák a tiše tam netrpím. Dítě si prostě nemůže dělat vždy co chce, nemůže dostat vše co chce a nemůže být vše jen a jen podle něho.
Tato škola, kde jsem byla, není alternativní. Alternativní školy učí jinak. Jsem ráda, že se Vám můj článek až na poslední větu líbil. Díky. Ohradila jsem se ovšem hlavně proti tomu, co říkáte o paní učitelce, není to hezké ani pravdivé. Jinak, paní Káčo, pokud jste tedy ta samá osoba, která tady polemizuje na jiném místě zejména s mým výrokem o tom, že škola nemá být karný tábor, tak ano, jednou jsem řekla, že školy by měly být veřejnou službou, a ne karným táborem. Nevím, co je na tom výroku pro Vás tak pobuřující. Je to korektní konstatování. A právě tahle vitalita ve školách je příznakem a důkazem toho, že kárným táborem nejsou.
Ne nejsem paní Káča, o kárném táboře jste se zmínila při rozhovoru se mnou. Musela bych to hledat. Ujišťuji Vás, že pokud mluvíme spolu vždy jsem jen Dana. Stránka je sice věnována dětem, ale to neznamená, že se tady budu chovat jako dítě a vystupovat pod vícero identitami, na to jsem už myslím dost stará. A teď k tématu – mně nové způsoby a metody nevadí (někdy si i postesknu, že tyhle věci za nás nebyly) bohužel si nemyslím, že všechny novinky jsou krokem kupředu. Pokud jde o úplně malé děti do 1-2 třídy + mateřské školy tam nevidím problém s tím aby měly volnější nebo hravější režim (a na mnoha školách to tak i je). Děti od 3 třídy výše už ale přece musí být schopné standardního vzdělávání, známkování, včetně disciplíny na úrovní odpovídající jejich věku. Od doby co jsem byla na ZŠ já se hodně změnilo, v mnoha ohledech k lepšímu v něčem bohužel naopak. Byla bych pro to, aby se zlepšovalo to co máme, než vše zavrhnout a zkoušet to úplně jinak.
Tak fajn, pardon:-). Na to, co je ve vzdělávání dobré a co už ne, jsou různé názory. My se tady snažíme prezentovat určitou pluralitu pohledů. Občas dostaneme vynadáno z jedné strany, řekněme té konzervativnější, občas zase z té druhé. Občas nás naopak někdo pochválí. Tak je to v pořádku. Vzdělávání je živý proces ve vývoji. Osobně si myslím, že někdy soudíme věci podle toho, jak je lidé prezentují. Teď se vám s něčím svěřím, celkem osobním. Někdy mě irituje, jak alternativní rodiče či pedagogové prezentují nebo hájí alternativní postupy, stejně jako mi někdy vadí, jak to dělají ti tradicionalisté. Snažím se od toho oprostit a jít prozkoumat samotnou věc. A v tomhle ohledu musím říct, že čím více se dozvídám o nových pedagogických přístupech, tím více vidím, že na nich něco je, ať už je hlásá kdokoli. Jinak jsem ráda, že nás čtete, a něco se tu i snad nového dozvíte.
už jsem ten komentář našla, pro mě je to snadné, mám fulltext:-). 8.2. kolem šesté večer, jste reagovala, ano, máte pravdu, mluvily jsme spolu
Rozvlčily mě už ty koláčky na začátku. Od chvíle, kdy se děti poprvé setkaly se státními ústavy, je samý problém. Nechápu, proč všude do nich cpou cukr. Za den toho ve školce mají víc, než doma za měsíc. Navíc každa hodná teta si myslí, že je to přímo povinnost dát dětem sladkost. A to i v hodině ve škole. Léčit exémy pak nebude, že? Ale takovým „dobrákům“ je líto nechat někoho bez sladkostí. Takže na samotné děti kašlou. Systém učení popsaný v článku se nazývá bordel. Jiné slovo pro to není. A výsledky jsou otřesné. Pracuji s dětmi, jejichž rodiče to chápou. Nulový rozhled, bídná motorika, logické myšlení na úrovni tuleně. V mladších třídách se to ještě tolik neprojevuje, ale zhruba od 6. to s dětmi jde z kopce dolů. Nejlépe je to vidět ve třídách, kde mají žáky z východu. V 8. třídě se opravdu umí učit a umí věci a myšlenkové pochody odpovídající posledním ročníkům českých gymnázií. A tuďíž mají lepší a jistější start do života, bohatší zkušenosti a vyspělejší osobnost. Je to opravdu ostuda pro české školství.
Ježíš, paní Zajíčková, čtěte pořádně! Koláče si jedí paní učitelky v kabinetu.
A i ten zbytek Vašeho příspěvku je velmi diskutabilní, ale kdo se rozčiluje, stejně neposlouchá, ani pořádně nerozumí tomu, co čte.