Škola by měla u dětí podporovat svobodného ducha a tvořivost. Jestli to dělá, poznáte i z výtvarných děl a dílek, která potkáte na školních chodbách. Můžete se z nich poučit i o tom, jaké další schopnosti rozvíjí u dětí výtvarná výchova. Zveme vás na komentovanou výstavu dětských výtvorů, které jsme viděli na různých školách po celé České republice.
Výtvarná výchova je předmět, kde by dítě mělo dostat příležitost projevit svoji kreativitu. Ale nejen to. Je tu ještě jeden úkol, o kterém se tak často nemluví. Ve výtvarce a při pracovních činnostech se trénují i základní manuální dovednosti. Práce s různými materiály, schopnost něco ustřihnout a přesně slepit, umění nanášet barvy. Pod vedením učitelů děti také rozvíjejí vnímání, jak barvy působí na diváka, učí se, co použitím jednotlivých barev mohou vyjádřit, a různé techniky, které malíři používají a co tím sledují. Když si prohlížíte výtvarné práce dětí, mějte na paměti všechny tyto vzdělávací cíle.
Trénujeme důkladnost a manuální zručnost
Na školních chodbách, zvlášť na prvním stupni, často potkáme něco, co by se dalo popsat jako jedno zadání, jeden výsledek. Tihle čerti a sněhuláci a zajíčci v zástupech dětem asi moc příležitostí k vyjádření osobitého vidění reality neposkytly, ale zase se hodně stříhalo a lepilo, pracovalo se s různými materiály, s látkou, papírem, vatou. Děti sice pracují se šablonami, ale některé prvky samy dokreslují. Někdy na chodbě potkáte vybarvené a vystříhané omalovánky. Na těch si děti trénovaly důkladnost a přesnost. Nic proti tomu, i když v tomhle věku je škoda nevyužít toho, že děti malují rády, divoce a bez omezení. Menší děti jsou ještě kreativně nespoutané. Je dobré je podpořit v rozletu.
Novinové domečky chrlící z komína barevná srdíčka a kytičky z ušních čistítek vypadají na nástěnce moc pěkně, ale nelze si nevšimnout, že domečky jsou podle jednoho mustru, stromek a kočka jsou navíc vždy na stejném místě. Tak jako „čistítkové“ kytky.
Indiáni každý svůj
Je ale vůbec možné, aby ve škole každé dítě dělalo svůj vlastní výkres po svém? Je. Třeba tady děti k individuálnímu projevu prostor dostaly. Měly za úkol namalovat portrét indiána, možná samy sebe jako indiány. Sem tam někdo v lavici „obkresloval“, ale výsledek nese všechny rysy toho, co je na dětské tvorbě cenné. Spontánnost vyjádření, ochota pracovat netradičně s barvami, velká míra stylizace. Tady bylo sice také jedno zadání, ale deset různých výsledků. U kolektivní kočky (obrázek vedle) platí totéž jako u indiánů, ale ještě něco navíc. Je to dílo z částí, které vytvořily pěkný celek. Podílelo se na tom více dětí. Když takové obrázky potkáte, bod pro školu. Podporuje spolupráci.
A pak se objeví strach z vlastní nedokonalosti
Na druhém stupni začne být s výtvarkou problém. Děti k sobě začnou být hodně kritické, spontánnost a přirozená ochota experimentovat mizí. Dospívajícím se vlastní výtvory nelíbí, protože jim přijdou nedokonalé. Až na pár talentovaných, pro něž je výtvarno přirozeným způsobem vyjadřování, odmítají kreslit a malovat. Takže když potkáte na chodbě nástěnku s výtvory ve formě koláží, grafických děl, které vzniky za použití šablon, je to vlastně dobrá zpráva, protože tu mají učitelku výtvarky, která si je problému vědoma a hledá cesty, jak ho překonat. I tablo linorytů na druhé fotografii prozrazuje trpělivého a důvtipného učitele, který našel způsob, jak přimět děti ke tvorbě, naučil je docela složitou výtvarnou techniku a pracoval s celou třídou!
Malují jak expresionisté nebo impresionisté. Nebo fauvisté
Není to zase tak dávno, co byly děti ve škole trestány za „špatný“ výkres špatnou známkou, nesměly gumovat nebo přetáhnout. Dnešní učitelé vědí, že nejde o to děti vycepovat jako spolehlivé kopírovače předloh, ale zprostředkovat jim vztah k výtvarnému umění. Učitelé vedou žáky k pochopení, co vlastně může barva na obraze vyjadřovat, a učí to třeba tak, že nechají děti malovat technikami impresionistů, kubistů nebo expresionistů. Nebo fauvistů.
Na sérii fauvistických portrétů je zřejmé, že barva nevyjadřuje realitu, ale vnitřní stav, emoci, pocit. Některé malby zase vznikly tak, že se na čtvrtku nalepí kousek nějakého slavného díla, nějaké to žluté Van Goghovo vlnící se pole, a děti zkouší obraz domalovat. A díky tomu chápou, jak míchat barvy a jakou techniku použít, aby se přiblížili originálu. Až půjdou příště do galerie, budou se na obrazy dívat jinýma, poučenějšíma očima.
A ještě něco k té procházce školními galeriemi. Někdy potkáte opravdu zajímavý výtvor v hezkém rámu a pěkně za sklem. Může to působit velmi důstojně, ale v protikladu k tomu hejna rozevlátých výkresů pověšených na šňůry za kolíčky na prádlo naznačují, že v tomto případě pracují všechny děti a že to je běžná věc. Zasklené umění může znamenat, že se škola prezentuje jen několika výjimečnými talenty, kteří to mají stejně od přírody a možná už navíc šly o dům dál.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Máte pravdu v tom, že je potřeba rozvíjet u dítěte dovednosti různými metodami. Pamatuji si na učitelku, která nás jeden den, když bylo krásně, vzala v době vyučování ven. Stačily nám k tomu velká tvrdá podložka velký výkres, tužka a pastelky. Téma, dívej se a nakreslí, co vidíš. Bylo to strašně fajn, protože volnou přirodu jsme měli hned za školou. Pak si vzpomínám na šestou třídu.Měli jsme mladého kantora, duchem začínajícího umělce. Zadal nám také téma přírody, vím, že díky jemu se můj spolužák začal malovat olejomalby. V jeho hodinách panoval tvořivý duch. Z naší školy odešel a začal v okresním městě zakládat divadlo pro mladé Ha divadlo. Bylo to divadlo mladých, ale doba byla taková, že těm starším začala jeho nová forma práce vadit. Probojovával se a dostal se až do Prahy, pracoval v pražských divadlech. Je to zajímavý člověk. Od té doby mně začalo kreslení bavit. Velkým učitelem byl také náš profesor na střední škole. Naučil nás spoustu výtvarných technik, uměl o výtvarce krásně povídat. Hodně nám dal v přípravě na naše povolání. Byli to dobří kantoři. Mnoho jsem využila ve své práci a poznala, že využitím nových metod, se dá naučit malovat a kreslit i dítě, kterému se do této práce moc nechce. Vystavovala jsem všechny práce dětí, měla jsem radost, když první rozhovor dítě s matkou byl na téma, mami podívej, co jsem nakresil-a a dostalo se mu pochvaly od mámy. To bylo víc, jak jednička ve škole. Výtvarka je nádherná práce s dětmi. Je tolik možností jak vytvářet a rozvíjet jejich dovednosti a já jsem si to ve své práci hodně užila. Je to také bezvadná příprava na další rozvoj psaní.
Velká část toho, co se učí ve výtvarce, není prezentovatelná, není hmatatelná. Probíhá v reflexi, v dialogu. Tam je obrovské pole působnosti právě pro žáky na druhém stupni ZŠ, kde se ocitají v krizi dětského výtvarného projevu, která je přirozená. Učí žáky myslet z různých úhlů pohledu a povýšit své vizuální vnímání a hodnocení od pouhého líbí x nelíbí, na něco hlubšího a širšího.