Veronika Dittrichová

Jak jsem na učňáku potkala básníka. V dětech jsou skryté poklady, říká učitelka češtiny

„Aleše jsem potkala na Střední odborné škole třineckých železáren a ukázalo se, že má v sobě básníka a velký dar vyprávění,“ říká Veronika Dittrichová, učitelka češtiny a varhanice.

Aleše jsem učila od třeťáku, na Střední odborné škole třineckých železáren. Obráběči kovů, češtinu měli každý druhý týden dvě hodiny. Dvacet pět kluků s nízkou motivací. Někdo spí na lavici po flámu, někdo jen tak bez zájmu kouká, bylo to pikantní. Klasická výuka nefunguje, to je jasné, a tak jsem hledala jiné cesty. Napadlo mě zavést na začátku každé hodiny mluvní cvičení. Jeden žák, který má ostatním povyprávět o něčem, co ho nějak zajímá. Hudba, marihuana, neomezovala jsem to. Téma bylo na nich. Délka tři až pět minut. Výsledky nic moc, prezentace byly dost chudé nebo krkolomné a ve třídě zatím panoval chaos. Smysluplných chvilek bylo málo.

Až jednou prezentoval Aleš. Třída postupně utichala a nějak přirozeně začala zaujatě naslouchat – ne tři, čtyři, pět, ale troufnu si říct snad deset minut. Obdivné ticho mu myslím bylo největší odměnou. Tohle pouhá známka nedokáže… Jeho vyprávění o slavných reprobednách Marshall bylo zajímavé a výborně podané. Jsem varhanice a pro hudbu mám velkou slabost, to nás pak taky sblížilo, o těch bednách ale zrovna nic nevím, i když je to pojem, jak jsem se dozvěděla. Aleš má taky rád hudbu a hraje na basovou kytaru.

Hodiny češtiny jsem dále rozvíjela. Hodně jsem je stavěla na poslechu nějaké četby nebo smysluplných písniček, které by mohly tyhle kluky oslovit, třeba od Filipa Topola. Poslechli jsme si píseň a rozebírali text. Taky jsem jim dala přečíst E. A. Poea. Aleš pak od něj přečetl vše, co mohl sehnat. A jednou zaklepal na dveře kabinetu a na mobilu mi ukázal svou báseň. A pak i další.

Poslala jsem ukázku jeho veršů básníku Zdeňku Hronovi, kterého znám, ten ho povzbudil k pilnému čtení poezie a psaní a psaní. A taky své kamarádce básnířce Leně Pešák z Třince.

Aleš pak přešel na maturitní obor seřizovač-mechanik, tam jsem ho taky ještě učila, a loni odmaturoval. Ze sedmnácti dětí v jeho třídě maturitu udělalo šest. Letos v červnu mi Aleš volal, že chce zkusit přijímačky na studium češtiny a české literatury na vysoké škole. Řekla jsem mu, ať to udělá, ale nespoléhá na to, a kdyby to nevyšlo, ať to zkouší dál. Letos se ještě nedostal, a tak si našel práci.

Já jsem po nějakém čase z této střední školy odešla učit na základní školu. Vlastně jsem vždycky chtěla učit spíš na střední. Než jsem přišla do Třince, šest let jsem učila budoucí kuchaře a číšníky na SOŠ potravinářské, obchodu a služeb v Brně „na Charbulce“ a bylo to fajn. Třineckou štaci na „Kanadě“ (třinecká čtvrť, kde stojí škola) mi ale otrávilo vedení, mělo špatné priority. Kasárenský režim, ale malý zájem o to vytvořit dobré podmínky pro učitele i žáky tak, aby se chtěli učit. Na škole, kde učím teď, nás vedení podporuje a zároveň nám dává volnost. Rozvíjíme tu v dětech lásku ke čtení.

Nedávno jsem byla na maturitním večírku té SOŠ. Pozvali mě kluci, které jsem měla v prváku, třída třiceti tří budoucích elektrikářů. „Proč jste odešla?“ ptali se mě. Při tom setkání bylo jasné, že jsem jim padla do noty. Oni mně taky, ostatně. Objali jsme se a neseme si dál do života vzpomínky.

Ti kluci jsou fajn a je škoda dělat jim ze školy kasárna. Dříme v nich ukrytý potenciál. Ten by bylo ale třeba odhalit už na základní škole. O to se teď snažím.

Veronika Dittrichová vystudovala střední průmyslovou školu stavební v Opavě a pak češtinu a křesťanskou výchovu na Univerzitě Palackého v Olomouci. Poté žila rok v Londýně. Má šestnáct let učitelské praxe, částečně přerušené mateřskou dovolenou s dvěma dětmi. Nyní působí na základní škole Kopernikova v Třinci, která je takzvanou čtenářskou školou (podporující rozvoj čtenářství). O rozvoji čtenářství přednáší i dalším učitelům, naposledy na semináři organizovaném v rámci projektu Pomáháme školám k úspěchu.

3

Pravidla diskuze

(zavedena 13. dubna 2018)

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání
Příspěvky porušující pravidla mažeme.
avatar
1 Comment threads
2 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
3 Comment authors
LeaLuckaEva Recent comment authors

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

nejnovější nejstarší
Eva
Host
Eva

Jsou momenty v životě kantora, které nenahradí, když to tak přeženu, ani vyznamenání Ministerstva školství. Přeju každému kantorovi, aby si alespoň jednou za život takovou krásnou chvíli prožil. Kdo neprožil, nemůže vědět, čím pro kantora je.

Lucka
Host
Lucka

Možná bych to řekla i opačně…dobrý kantor může být pro žáka obrovským přínosem a hlavně motivací posunout se dál..Přeji proto každému žákovi aby potkl takového kantora..:-))))

Lea
Host
Lea

To platí stoprocentně