Když se televizní štáb ptal v ulicích Českých Budějovic a Plzně na „osmičkové“ roky české historie, dokázalo je přesně pojmenovat pouze pět lidí z 45 oslovených. Většina z nich byli středního nebo staršího věku, mladí nevěděli nic. Jde o selhání školní výuky dějepisu? „Děti začnou vnímat, že jsou dějiny důležitá věc, když o nich slyší mluvit své rodiče,“ míní učitelka plzeňského gymnázia Monika Stehlíková.
Jak si ty neznalosti, které se opakovaně objevují v anketách, vysvětlujete?
Tyhle ankety mi připadají přihlouplé a k ničemu, mimo jiné i proto, že posilují mýtus o starších historie znalých generacích. Každý nad čtyřicet má chtě nechtě z dětství do mozku vpálená některá data z výloh a transparentů a školní masírky, to se to pak snadno kasá. Kdyby se opravdu starší generace orientovala v historii, neměli bychom mezi politiky tolik obskurních figur.
Líbilo by se mi, kdyby někdo zastavoval lidi nad čtyřicet a ptal se na Tři krále, Katyň, Píku, Pittera, Ribbentropa a Molotova, na příběh největší masové vraždy československých občanů v terezínském rodinném táboře v Birkenau nebo na Gorbaněvskou a spol., prostě na zásadní věci, které do nás komunisti nevtloukali. Pak by se vidělo. Nehledě na to, že znalost data přece porozumění nezaručuje. Mladí se na světě rozkoukávají, musí dostat čas. Z mé zkušenosti v orientaci v moderních dějinách hraje zásadní roli rodina – když děti slyší svoje rodiče o dějinách mluvit, začnou vnímat, že je to důležitá věc.
Školy podle vás vinu nenesou?
Škola samozřejmě také nese zodpovědnost, ale její možnosti jsou omezené. Gymplům je hej, i když i na nich dějepisáři pláčou nad nedostatkem času. Většina populace ale chodí na odborné školy, na nichž jsou hodinové dotace pro dějepis a občanku hanebné. Nikdo příčetný si nemůže myslet, že se dá během roku či dvou zprostředkovat nějaké smysluplné historické porozumění. Dobré ale je, že dnes existuje celá řada zdrojů a projektů, které dějepis ve škole podporují: portál Moderní dějiny, Jeden svět na školách, Paměť národa, platforma IWitness Shoah Foundation atd.
Vy nejste dějepisářka, přesto se vaši studenti od vás dozví o historii hodně. Jak na to jdete?
Učím občanku a češtinu a ani jedno podle mě bez historického kontextu učit nejde. Literární text je výbornou branou k vnímání historie. Ale není to tak, že bych literaturu používala účelově, ilustrativně. V centru pozornosti je literární dílo, jdeme cestou od textu ke kontextu. Hodně čteme, děti mě často překvapí vlastními postřehy, způsoby, jak si texty aktualizují. Dobrá literatura by samozřejmě měla obstát sama o sobě, ale znalost historických souvislostí může zážitek výrazně znásobit, nemluvě o tom, že česká literatura je s historickými kotrmelci velmi úzce svázaná.
Nějaký příklad?
Na několika generacích českých autorů 19. století se dá sledovat zrod a vzestup českého nacionalismu. Výborně se k tomu hodí dobové kritiky Máje, dílo a literární osud Jana Jeníka z Bratřic peskovaného dobovými romantickými aktivisty nebo vztah mezi Nerudovými národně aktivistickými texty a jeho antisemitským pamfletem Pro strach židovský. Pro českou literaturu 2. poloviny 20. století je pak historický kontext naprosto zásadní. Pořád pátrám, ale některé věci mám vyzkoušené a osvědčené: ve škole čteme raného Bondyho a Zahradníčka, pitváme Divišovo expresivní lamento Čechy, hodně čteme undergroundové básníky. Teď v září ve třeťáku a čtvrťáku začneme Wernischovou slavnou znepokojivou básní „Když zhaslo slunce“, která se dá číst třeba jako postapokalyptická sci-fi, ale taky jako ozvěna srpnové invaze:
Když zhaslo slunce, bylo ještě líp.
Všemožným chlastem jsme se nalili,
chodili jsme a žvanili,
chrastilo listí, hulilo se z lip,
pod kterejma se pálily
nějaký hadry a nějaký kosti.
Blábolily se pitomosti
a vonělo to koncem léta.
Zmejlili jsme se. Byl konec světa.
Na anketu se můžete podívat zde:
https://www.facebook.com/ctjihozapad/videos/2115779638634871/UzpfSTEzNjUyNDk3OTY4OTE5NTY6MTgwNDkzMzQ3NjI1NjkxNw/?query=anketa&fb_dtsg_ag=AdzYiSVyig81FkLXdDpBJLpfiFPvweARsFxG8hi42VYJLQ%3AAdy5jvx0GT7LsATFKGOHN134lwpZOJBYJkbUQMJ_U6yBWw
Monika Stehlíková vystudovala češtinu – občanskou nauku na pedagogické fakultě a kulturní a sociální antropologii na filozofické fakultě Západočeské univerzity. Učí od roku 1990, aktuálně na gymnáziu na Mikulášském náměstí v Plzni.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Skoro každý učitel vám řekne, že zrovna toho jeho předmětu je na školách málo. Dělají to dějepisáři, výtvarkáři, tělocvikáři i matikáři napříč všemi typy škol. Pokud z toho chcete dělat nějaké závěry, pak vám nevyhnutelně vyjde jediný možný – děti by měly mít třicet vyučovacích hodin denně, aby se naplnily představy všech učitelů. Je jasné, že takto postupovat nelze.
Dějepis by se podle mě měl učit pozpátku, tedy od moderních dějin směrem do minulosti. Tím by se zajistilo, že bude dost času na studium událostí, které dodnes hýbou světem a politikou. A možná to holt bude na úkor výuky o pravěku, která už stejně dávno neodpovídá moderním poznatkům.
Když tak nad tím přemýšlím, pozpátku není dobrý nápad. Jistě by se dějiny daly rozdělit do tematických celků, ale i tak by se narušila linie příčina-důsledek. Lepší by bylo na školách s omezenou hodinovou dotací více zaměřit výuku na dějiny našeho národa a události, které jej bezprostředně ovlivnily.
Nemělo by se to přehánět. Dějepisu je akorát a dobrý učitel se do toho musí vejít. A ani nemusí být frustrovaný tím, že se toho děti „málo naučí“, protože objem znalostí není tak důležitý, daleko důležitější je aby si děti našly v historických událostech paralely se současnými, aby pochopily invarianty lidského chování. Jestli třeba správně odříkají pořadí římských císařů je z tohoto pohledu úplně fuk 🙂