Povzdechy, že mladí lidé mají zásadní mezery ve znalosti české historie, už jsou folklórem veřejné debaty. Údiv není na místě – jak by mohli, když například na odborných školách mají dějepis jen jeden nebo dva roky. Podle dějepisáře Pavla Fialy, který má dlouholetou zkušenost z obchodní akademie, ale není na vině jen škola.
Často se ukazuje – naposledy třeba při televizní anketě o „osmičkových“ letech české historie – že mladší ročníky mají velmi malé povědomí o českých dějinách. Čím to podle Vás je?
To je velmi složitá otázka a je ovlivněna více faktory. Jednoznačně tento problém začíná již v rodinách – dějiny se v nich neřeší, mladí lidé vědí málo i o historii svých rodin. Neznají příběhy babičky a dědečka, nevědí, jaký žili život, co například prožívali právě v roce 1968. Pokud se nezajímám o „malé“ dějiny svých předků, jen složitě se budu dostávat k dějinám „velkým“. Málokdy se sejde česká rodina v zimě nad draním peří a málokdy se probírají staré rodinné příběhy. Přitom by třeba pomohlo, aby v obýváku visel náš rodokmen a my třeba díky němu věděli, že náš pradědeček byl zraněn během Pražského povstání v květnu 1945. Domnívám se, že díky tomu by se logicky zájem mladých lidí o historii a problematiku konce druhé světové války zvětšil.
Vzpomínám si, jak mi můj děda vyprávěl, jak jejich vesnicí na konci války projížděla Rudá armáda a pálila ostrými náboji. Ihned jsem jako děcko chtěl slyšet další příběhy, moje pozornost byla na maximu. Právě díky jakési osobní angažovanosti. Díky osobním příběhům, díky vyprávění, díky konkretizaci se bourá abstraktnost, vzdálenost a neuchopitelnost dějin. Pan profesor Funda v knize Znavená Evropa umírá píše: „Ahistorismus postmoderny bude mít za následek kulturní barbarství, ztrátu tradice, kontinuity a tím i identity“. Není to děsivé?
Vy jste učil jste dějepis na odborné škole, s velmi malou hodinovou dotací – jak dostat do dětí zásadní historické vědomosti v tak omezeném čase?
Deset let jsem učil na Karlínské obchodní akademii. My jsme se již před lety rozhodli zaměřit se na nejnovější dějiny. Kolegové pravěkáři nebo mediavelisté odpustí, ale porozumění nejnovějším dějinám jsme cítili jako klíčové. Dějepis v Karlíně je dvouletá záležitost. Nám se podařil nadlidský úkol – pravěk až 19. století jsme dali do prvního ročníku. Tím pádem nám zůstal na 20. století celý druhý ročník a to při dotaci dvou hodin týdně již není špatné. Nemusíte odříkávat dějiny jako byste četli ze Zlatých stránek, můžete se ponořit hlouběji.
Své hodiny jsem se snažil dělat hodně přes emoce, skrze ně vzbudit o dané téma zájem. Když jsem například probíral Jana Palacha, mou ambicí bylo, abychom se všichni ocitli v lednu 1969 a celý příběh si s Palachem prožili. Mí známí si ze mě dost často dělali legraci, že jsem jako Igor Hznízdo z Obecné školy, když při vyprávění o Husovi rozplakal i sígra Rosenheima. Domnívám se, že toto je jedna z možných cest. Alespoň ta má…
Chcete-li témata probírat takto zážitkově, musíte některá přece jen asi upozadit. Podle čeho vybíráte – co je vlastně z dějepisu to důležité?
Důležité je samozřejmě všechno, co jiného vám mám jako učitel dějepisu říct. Neumím vybrat, co je důležitější a co méně. Ale pokouším se samozřejmě třídit – u mě opravdu asi přes filtr emocí, jak už jsem o tom mluvil. Chci, aby si studenti prožili to, co já sám hodně prožívám.
Letos v roce „osudových“ osmiček jsem české a československé dějiny pojal jako utváření souvislostí právě okolo těch osmiček. Vycházel jsem z předpokladu, že se o „osmičkách“ vede větší debata, mluví se o nich v médiích, jsou různé akce (výstavy, besedy atd.). Tudíž je šance, že uvíznou někde ve vědomí našich studentů a já budu mít ve škole možnost jejich znalosti rozšiřovat.
Dá se historie „dostat“ do studentů i skrze jiné předměty?
Samozřejmě. Dovolím si tvrdit, že i v tom jsme byli v Karlíně taky poměrně pokrokoví. Oddělili jsme český jazyk a literaturu a vytvořili dva na sobě nezávislé předměty. A literatura je pro pochopení dějin samozřejmě nepostradatelná. Můžete o holocaustu vyprávět jak chcete a co chcete, ale když se dostanete k dílu Arnošta Lustiga a přečtete si Démanty noci, je dějepisář skoro „zbytečný“. Na něm už je potom jen to, aby prožitky, které student zažije s knížkou, zasadil do historických souvislostí.
Pak nám také v Karlíně bezvadně fungovalo propojování s občanskou naukou. Tam těch témat a možností je celá řada. Ale proč například s tělocvikářem neuspořádat ve škole olympijské hry a říct si něco o jejich historii? Myslím, že propojování předmětů nemá hranice. Bohužel se toho stále všichni trochu bojíme.
Proč?
Protože je to práce navíc, která vyžaduje víc přemýšlení. Učitel musí vylézt z ulity svého předmětu, vykouknout z kabinetu a jít na návštěvu do kabinetů jiných a to někdy bolí. Přitom je to ta nejskvělejší věc, sladit se s kolegou a propojit zdánlivě nepropojitelné. Vezměte si téma hodiny: jogurt. Jsem dějepisář a tak vyložím historii výroby jogurtů, mí studenti se dozví všechno o tradici konzumace jogurtů v Čechách i ve světě, budou znát různé výrobní postupy, odvyprávím jim nádherný příběh značky Hollandia. Bude to mít jediný háček: jogurt neochutnáme, protože já přece učím dějepis a ne chemii. Nejsem biolog, takže o výživových hodnotách jogurtu se studenti nedozví taky nic.
Je to asi blbý příklad, lepší mě nenapadl, ale obávám se, že přesně takhle se učí v českých školách. V jednom šuplíku máme ponožky, ve druhém slipy, ve třetím trička. Ale celého člověka neoblečeme, protože neumíme ve správný čas najít ponožky ve skříni vlevo dole. A to je špatné, vždyť venku na děti čeká svět vcelku.
Pavel Fiala vystudoval učitelství na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, obor dějepis–základy společenských věd. Deset let učil na Karlínské obchodní akademii, nyní je učitelem na soukromé škole Da Vinci. Je také jedním ze zakládajících členů učitelské platformy Učitelé z Marsu, která chce inovovat výuku ekonomiky a spojovat ji se společenskovědními tématy.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Tyhle aktivity, typu dějiny tvé rodiny, jsou pro mě noční můrou. Kde vzít dějiny a nekrást. Ne každé dítě (rodič) má ten benefit rodinné historie. Jednou jedna paní učitelka řekla, že nemůže zadat domácí úkol na druhý den, pokud jsou k němu zapotřebí nějaké pomůcky, např. hrací kostka, protože ne každý musí mít povinně hrací kostku doma. Ne každý je povinen mít rodinu – historii. Dovedu si představit, že přijde učitel do třídy a každému přiřadí osobnost – Boleslav II., Karel IV., císařovna Sisi.. atp. a tam si děcko může jít až do jakého chce kolene a nakonec třeba zjistí, že je s půlkou třídy v příbuzenském stavu.. ale ne, oni musí řešit pouze vlastní rodinu.
Tak to trochu probírám v hlavě, jak to asi musí být čím dál náročnější učit historii, dějiny. Naše ročníky končily školy dobou prožívanou po roce 1968. Naši rodiče si zažili 2. svatovou válku na vlastní kůži a o první světové z vyprávění mých prarodičů mnoho nevím, protože tu první právě svým konáním přebila ta první. Takže druhou světovou znám víc protože jsem se narodila deset let po válce. Zažila jsem ještě doznívající dobu, která se díky lidem začala zlepšovat. Protože byli rádi, že už je konec. Potkala jsem nedávno v ulici, kde jsem vyrůstala svou kamarádku z dětství a tak jsme společně vzpomínaly. Během hovoru ji posmutnělá tvář rozkvetla a nakonec jsme došly k závěru, že jsme si v této ulici užily všechny děti krásné dětství. Protože co dům to alespoň dva sourozenci. věkově jsme si byli všichni blízcí. Ulice o 14 rodinných domech byla plná dětí a nikdo z rodičů či prarodičů neprotestoval, když se naše hry odehrávaly střídavě v každém z nich. Můj syn se narodil později, právě v období, kdy se u nás všechno lámalo v roce 1989, nebyly mu ani dva roky. Takže teď vedeme spolu mnohdy delší témata, protože si minulé období představuje jinak než já. Kupodivu, když se učil k maturitě věděl z těch dějin trochu víc jak já. Až mně někdy hryzalo svědomí, ale prostě nemám paměť na data a dějepis mně nějak neuchvátil. Takže jak budou moct posuzovat historii další generace, to si nedovedu představit, protože dějiny jsou teď víc o politice než dějinách. Pamatovat si jenom třeba například jména všech ministrů školství po roce 1989, když skoro každý druhý rok byl jiný, to bude záhul. To byl jen příklad. Kantorům vůbec nezávidím. Kantor dejepisář, před tím budeme za chvíli smekat. Třeba někdo přijde na to, jak dějiny seřadit do nějakých bloků a propojit je vzájemně s literaturou, popřípadě tématicky shodnými předměty.
Naše MŠ se pravidelně stýká s důchodci, někteří ještě vypomáhají při výuce, jiní chodí jen tak na návštěvu. Přijde mi to jako fajn nápad, děti mají ve známém prostředí zase jiné informace, jiný pohled na věc. V každé vesnici žije nějaký pamětník, proč toho nevyužít a nepředávat svoje zážitky, třeba i způsobem, jak o tom píšete vy. To jsou impulsy, které také můžou podpořit děti v jejich bádání po historii.
V článku jsem se nic o tom,že je povinné mít rodinnou historii nedočetla.Pan Fiala jen říká,že to podnítí zájem dětí o historii obecnou a v tom mu tedy stoprocentně věřím.Podle mě je to perfektní článek o předmětu,který je na našich školách už dlouho Popelkou a na mladé generaci je to opravdu dost znát.
Tento přístup nutí děti/rodiče lhát, pokud svou rodinnou historii nemají/neznají. Přijde mi to zbytečné. To je celé. Nabídla jsem alternativu, tak snad se tolik nestalo 😉
S malými dětmi je velice pěkné a zajímavé povídání, které je přivede k zájmu o historii, období před Vánočními a Velikonočními svátky. Tradice a zvyky o kterých se krásně povídá je k nim spousta koled, písniček, říkanek a děti si můžou s rodiči, prarodiči povídat o tom jak je prožívali oni. Taky jsme jim v naší škole umožnily, aby si s rodinnými příslušníky zvyky vyzkoušely a nad nimi si zavzpomínali.