I z pohledu tělesné výchovy jsou dnešní doba a dnešní škola plné paradoxů. Některé děti vrcholově sportují, jiné neumějí udělat kotrmelec – ale někdy to jsou ty samé děti! „Chybí jim přirozený pohyb, proto jsou dnešní děti obecně nemotornější. Škola by je měla vybavit základní tělesnou zdatností a seznámit je s různými sporty. Ovšem zlehka, nikoli výkonnostně,“ říká tělocvikářka s dvacetiletou praxí Šárka Eisová.
Vejdu do školy a když se představuju paní recepční, ozve se na plné pecky znělka z Růžového pantera. Jsem v šoku, ale pak mi dojde, že to je místo zvonku a ohlašuje se přestávka. Je to jedna z přídavných funkcí nového bezpečnostního systému, jehož součástí je i rozhlas, jak se dozvím později. „Některé děti při tom tančí,“ pochvaluje si to učitelka tělocviku Šárka Eisová. Za ní jsem do této kladenské základní školy přijela. Prozkoumat pohyb ve škole.
Hopsejte si, ale do výšky
Dnešní škola je velmi rušné místo, kde děti běhají a skáčou nejen v tělocvičně. A přitom žijeme v době úzkostlivých rodičů a neméně úzkostlivých učitelů, v době, která vzývá bezpečnost. Učitelky neustále přemýšlejí, kde a co by se mohlo stát. V této škole jsou široké chodby, ale i tak se tu řeší, jak předejít zranění. „Ukažte paní redaktorce, jak můžete běhat,“ vybízí paní učitelka dvě holčičky, aby mi předvedly, že po chodbě je povoleno hopsat, nikoli běhat, a sama ten pohyb, který směřuje energii do výšky, napodobuje.
Strach o děti, strach z rodičů
Učitelé se nebojí jen o děti, bojí se i rodičů. Někdy by i rádi trochu zariskovali, nechali třeba vylézt dítě pro míč na strom, ale často si to nedovolí, protože kdyby se něco stalo, mají hned na krku velký problém. Rodiče úzkostlivě hlídají, aby se jejich dětem nic nestalo, a jsou připraveni školu popotahovat. Ne všichni, ale je jich dost na to, aby se o nich mluvilo jako o nové kategorii, někdy nazývané jako rodiče „přemotivovaní“. „Přestala jsem je soudit, nikdo nevíme, co za tím je,“ říká paní tělocvikářka smířlivě.
Strach z míče a výšek
Úzkostlivé jsou i mnohé děti. Částečně možná jen otevřeněji vyjadřují, co cítí. Dřívější generace své strachy a traumata z tělocviku schovávaly. „Některé děti se bojí rány míčem, jiné mají strach z výšek,“ říká paní tělocvikářka. „Jemně se snažím o to, aby to překonaly, ale rozhodně ne direktivně. Když to nejde, cvik nedělají, nebo dělají nějakou pro ně přijatelnou variantu.“ Ukazuje mi na stěně několik barevných koleček, do kterých se žákyně Andulka trefuje míčem, místo aby hrála s ostatními vybíjenou. Ve třetí třídě dostala míčem ránu a zůstal jí z toho velký strach, kterého se zbavuje jen velmi pomalu. U své dcery, která k ní chodí na tělocvik a bojí se cviků na kladině, si paní učitelka může dovolit přitlačit trochu víc, ale jen proto, že je i její máma.
„Co mi pomáhá, je, že jsme od osnov přešli k rámcovému vzdělávacímu programu. Ten nenařizuje všem skok přes kozu, například, ale obecněji překonávání překážek. Můžu se tak každému lépe přizpůsobit, a přesto nešvindlovat,“ dodává tělocvikářka.
Hlasivky drží, ale hlava bolí
Dalším paradoxem je, že tyto často bázlivé děti jsou zároveň velmi živé, hemží se, lítají – a pořád mluví. „Někdy přijdu domů a nemůžu únavou ani promluvit,“ říká Šárka Eisová. „A víte, co dělám prvních čtrnáct dní prázdnin?“ pokračuje. „Jen tak sedím a koukám, než to ze sebe všechno setřesu. Nečtu, dokonce ani nevařím, akorát ohřeju v troubě pizzu. Dřív bylo energie víc, teď, s věkem, mě někdy bolí hlava jako střep.“ Učitelé by si zasloužili lázně.
Tato škola je sice na Kladně poměrně vyhlášená, ale žádný velký komfort učitelům nenabízí. „Kabinet“ tělocvikářky v suterénu je kamrlík přeplněný věcmi a pod stropem tam vedou tlusté odpadní roury. „Rodiče sem vůbec nemůžu vodit, každou chvíli je slyšet, že někdo splachuje,“ říká paní učitelka. Slyšet to je dost. Rodiče to údajně děsí a při jednáních s nimi to logicky i dost ruší.
Úbytek energie není ale na paní tělocvikářce vidět. S dětmi komunikuje silným a jasným hlasem. „Na fakultě nás naučili, jak posadit hlas, aby vás nezradil. A je fakt, že jsem výpadek hlasivek měla snad jen jednou,“ pochlubí se mi. Paní učitelka je hlučná, děti se jí ale vůbec nebojí, naopak, přitahuje jejich otázky. Má oči všude, při dozoru jí nic neunikne, hodiny dělá velmi dynamické.
Šárka Eisová: Jsem v naší rodině široko daleko jediná učitelka, ale babička si velmi přála být učitelkou a má z mého poslání velikou radost.
Neobratní sportovci
„Dnešní děti jsou neobratné v běžných pohybech, v koordinaci těla,“ říká Šárka Eisová. „Málo používají tělo přirozeně, málo chodí. Skoro všechny děti k nám rodiče vozí autem,“ dodává. Jde o spádovou školu o 550 dětech, ale s rozšířenou výukou jazyků. Více méně sem chodí děti z „dobrých rodin“. Mimoškolní život mají zaplněný zájmovými kroužky, včetně sportovních. Mají tu mistryně republiky v aerobiku, mažoretky, šampióna ve floorbalu.
Ale i tito malí sportovci mívají podle paní učitelky problém s běžným tělocvikem. Kotoul nebo skok přes kozu všichni nedají. Koza dokonce mnohé děsí, švédská bedna taky není oblíbená, obě jsou moc tvrdé. Tohle tradiční nářadí se používá spíš než podle původního účelu při překážkové vybíjené. Děti mají obecně raději věci měkčí, třeba z plastu. Jako třeba napodobeninu švédské bedny sestavenou z různobarevných dílů. Na tu ale nejde vyskočit jako na tu dřevěnou, šťouchnu do ní a moc nedrží. „Ale zase s ní dokáží manipulovat i malé děti,“ říká paní učitelka.
Ještě nemají pevné kosti
Přirozenému pohybu a práci s tělem se děti učí pomocí klasických „sokolských“ cviků, paní učitelka je považuje za užitečné. Kromě toho dělá hodiny tělocviku venku na zahradě u družiny. „Musejí dávat větší pozor, jsou tam blízko zaparkovaná auta, záhonky, zkrátka je to učí hýbat se v běžném prostředí a nic nenatropit. A kolem jsou třeba děti z družiny a stane se, že některé přijde a povídá: ´Můžu vám podávat míč?“ Dnes ale venku moc hezky není, a tak se cvičí uvnitř. Ve dvou třídách hrají děti překážkovou vybíjenou, které říkají „paintball“ (už mají vše letos splněno), ve třetí hodině vidím klasické cviky s tyčí a obručí a přehazovanou. Má to pravidla volejbalu, ale míč se neodpinkává, protože, jak mi paní učitelka sdělí, dětem se teprve osifikují kosti a neměly by nic natvrdo odrážet.
„Na peďáku jsme se toho učili strašně moc, umím třeba hned rozpoznat začínající skoliózu,“ vzpomíná na náročná studia, zaměřená dost výkonově. „Spolužačky gymnastky odpadly v první ročníku, protože neuměly zalyžovat, jak bylo třeba,“ říká poněkud rozpačitě. „Učitel nemá být primárně dobrý trenér, výkonnostní sport do školy nepatří. Tím ale neříkám, že do školy nepatří sportovní soutěže,“ dodává.
Trofeje tu máme, ale nejsou naše
U vchodu se škola pyšní vitrínou se samými poháry, trofejemi ze sportovních akcí. „To ale není zásluha školy. Jsou to spíš výsledky sportovních kroužků, kam děti chodí po škole,“ říká paní učitelka. „Když hrajeme floorbal, nemůže tempo hry určovat kluk, který ho hraje závodně, to by si hrál jen sám a všichni by koukali. Nechám ho třeba plánovat hodinu, nebo to píská.“ Obecně se ve škole od výkonnostního pojetí tělocviku ustupuje, stejně jako od srovnávání jednotlivých žáků. Přišlo se na to, že strach ze selhání výkon podrývá a jde proti cílům vzdělávání. Limity, za kolik co uběhnout, už rámcové vzdělávací programy neuvádějí, na rozdíl od bývalých osnov.
Známky jsou práce navíc, a k ničemu
„Už na fakultě nás učili, že důležitá je intraindividuální norma neboli pokrok každého žáka, a ne srovnávání,“ vysvětluje mi učitelka. „Každému klidně změřím, kolik udělá lehů-sedů nebo jak rychle uběhne stovku, je to určitý ukazatel fyzické zdatnosti a tato zdatnost je naším vzdělávacím cílem. Ale nebudu mu za to dávat trojku nebo pětku, co bych asi tím tak dosáhla? Nejspíš bych mnohým tělocvik znechutila.“
I přes tento její laxní přístup ke známkám – nebo díky němu? – byly děti v jejích hodinách motivované, aktivní, veselé. To mohu dosvědčit. Taky se vzájemně povzbuzovaly a podporovaly. Dělalo se toho hodně, holky kroužily obručemi ostošest a na různých částech těla, kluci poctivě dělali předklony. Hrály se hry, tvořily se týmy. Vše šlo hladce a hodina hezky ubíhala. Omluvených bylo jen velmi málo.
Šárka Eisová vystudovala obory Český jazyk a literatura a Tělesná výchova na pedagogické fakultě v Hradci Králové. Kromě tělocviku učí jako třídní učitelka ve své třídě i Výchovu k životu a působí též jako výchovná poradkyně. Také externě vypomáhá jako učitelka češtiny na stavební průmyslovce. Má dvě děti.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Díky RV a paní Polanské za skvělé články. Při čtení některých mstreamových médií jakoby už nemohlo být hůř. Při čtení RV se dočítáme, že je hodně skvělých učitelů i škol a že je hezky. A to je dobře.
Všechny tyhle osvícené učitelky a učitelé,o kterých tu píšete,svorně zastávají názor,že známky ničemu nepomáhají.A co dělá ministerstvo školství? Řeší pamlskové vyhlášky,povinný rok pro předškoláky,utrácí spousty peněz za nesmyslné projekty atd.Jsem ráda,že takové šikovné a rozumné učitelky jako je paní Eisová a další vůbec existují,tělocvik je také taková kapitola našeho školství,která si zasluhuje naši pozornost.Ale bez podpory rodičů i ministerstva,zřizovatelů atd,jsouto jen ojedinělé vlaštovky,které často narazí na nepochopení,ba i nepřátelství a intriky.
V 9.třídě mi souška dala 3 z těláku a to jsem prosím tu kozu přeskočila a i vyšplhala na tyč,ale protože jsem byla boubelka neudělala jsem výmik na hrazdě,v běhu pomalejší atd,atd,trojka na vysvědčení jak vyšitá.Dnes bych měla 1 jistou.
Vidíte jak se mění doba a lidé. Jsem z generace, která zvládala, přelézaní veškerých překážek, lezení po stromech, hraní vybíjených, skákání přes potok, i když jsme někdy skončili v něm, bruslení na zamrzlém rybníku, jízdu na kole, skákání gumy, všech míčových her, které se daly. Prostě volný prostor patřil nám. Vím, že jsem neplavala a dodnes neumím plavat. Asi bych se utopila,protože neumím správně nadechovat. V tělocviku jsem nazvládala moc kozu, ale žebřiny jsem měla ráda. Nešel mi šplh na laně, ale při přijmáčkách na pajdák jsem na tu tyč vyšplhala ani nevím jak. Díky kantorů, kteří mi moje nedostatky tolerovali, jsem se dostala až k práci s dětmi a zjistila, že učit děti pohybu je nádherná věc, když se začne spojovat s rytmem hudbou, pohybovými hrami, cvičením na nářadí. Měla jsem děti, které se trochu bály, ale nakonec překonávaly strach a našly si radost v pohybu. děvčata ráda tancovala, cvičila s míči. Kluci zase rádi překonávali nářadí a hráli míčové hry. Na zahradě jsme měli vytýčenou trasu, kde se pořádaly závody v běhu. Pamatuji si také roky, kdy jsme si na vycházce vyhlédly s kolegyní pokácený strom, který nám pracovníci obce dopravili na školní zahradu. nebylo oblíbenějšího místa. jednou to byla loď, jednou domoček pro ptáky, jindy zase něco jiného. Děti tohle milovaly a strom sloužil ještě dlouho i když už měl život u konce. Nepamatuji se, že by byly děti, které se bály v předškolním věku pohybu, ba naopak, měla jsem dělat abych jim někdy v jejich tempu stačila. Řekněte mi, co se tak hodně změnilo. jsem v důchodu teprve tři roky, ale do posledka si pamatuju, že moje děti se nebály. Ba naopak, já jsem musela do důchodu trochu dřív, protože můj pohybový aparát začal být opotřebovaný. Ještě v 56.letech jsem udělala kotoul na žíněnce. Naučila jsem ty kotouly hodně dětí a jakou měly radost, když ho dokázaly samostatně. děti musí mít radost z pohybu. Je to tak dva dny, šla jsem blízko školy odkud se ozýval radostný křik a povzbuzování dětí. Třída mladších žáků měla tělocvik a paní učitelka jim měřila závody v běhu na čas. Měla jsem z té chvilky velkou radost. Tak to má být. Kéž by té radosti bylo ve školách víc.
Nesnášela jsem tělocvik, též mé děti. Přihlouplé testování žáků, jak rychle běžíš, jak daleko skáčeš, jak rychle šplháš. Je to pořád stejné. Ve skutečnosti se vlastně tímto způsobem děti nehýbají, ale čekají až na ně dojde řada. Až na střední škole u syna chodili na tělocvik všichni. Proč? Protože se až z třídní knihy dozvěděli co v hodině tělocviku vlastně dělali. Např. hod medicimbálem (za celou dobu studia ho neviděli, natož aby s ním házeli). Místo toho každou hodinu hráli fotbal, florbal, pozemní hokej a další. Všichni byli spokojení, ale hlavně se hýbali. Syn dnes velký sportovec měl v první třídě na vysvědčení dvojku z tělocviku. Tak to se nedá ani komentovat.
Já jsem zase nesnášela chemii, protože jakým způsobem nám byla prezentována se nedá vyprávět. Naučila jsem se označování prvků, že sloučeniny mohou být dvojmocné a trojmocné a koncovky ný, natý, ičitý atd. Jinak mi chemie zůstala rájem zapovězeným. Jen vím, že některé sloučeniny jsou značně škodlivé, ale to je označeno na každém balení. Ono opravdu záleží na učiteli, jak hodně má rád to co dělá. A hlavně jak to umí dětem předat. Ve třetím ročníku pajdáku nám naskočila psychologie, předmět, který jsem zpočátku nedávala, ale díky mladé profesorce jsem se touto vědou prokousávala až odmturovala za dvě. Provázela mně celou dobu mého působení u dětí a hodně mi pomohla. To jsou dva rozdílné příklady jak se dá k učení získat.
Vůbec České školství je padlé na hlavu.. Číselné známkování proč?? Máš za 3 jdi si sednout, jop vetšinou to takle funguje. Mě samotnému tělocvik nešel, a jasně byl jsem tlustej ale stále mi jebe do hlavy proč by se měl vůbec tělocvik známkovat? My třeba ve škole furt děláme to samé hrajeme vybíjenou nebo florbal. Nemáme možnost si zahrát něco jiného. PS: Jsem malý smrad ale nikdo mi nebude poroučet!
Je vidět, že tělocvik trpí stejným problémem jako všechny ostatní předměty. Např. Český jazyk si hraje na „malou literární vědu“. Tělocvik si zase hraje na „malý vrcholový sport“.
Zatímco v případě Českého jazyka existuje tlak zvenčí, aby všechny děti uměly číst a psát, v případě tělocviku nic takového neexistuje, takže v žádném ročníku není jasné, co se mají děti naučit, co mají umět. A když to neumějí, nenásleduje žádné skutečné nápravné opatření. Děti dostanou nějakou špatnou známku – buď proto, že něco neumějí nebo přesto, že něco umějí – a jede se dál. Rok za rokem, desetiletí za desetiletím.
Tělocvik je jediný trvale (minimálně celé 20. století + prvních zatím 18 let 21. století) tolerovaný dysfunkční povinný předmět, navíc na všech základních a středních školách (snad kromě škol pro tělesně postižené).