Růžový panter ve škole aneb den s tělocvikářkou v době úzkostlivých rodičů a nemotorných, ale čilých dětí

I z pohledu tělesné výchovy jsou dnešní doba a dnešní škola plné paradoxů. Některé děti vrcholově sportují, jiné neumějí udělat kotrmelec – ale někdy to jsou ty samé děti! „Chybí jim přirozený pohyb, proto jsou dnešní děti obecně nemotornější. Škola by je měla vybavit základní tělesnou zdatností a seznámit je s různými sporty. Ovšem zlehka, nikoli výkonnostně,“ říká tělocvikářka s dvacetiletou praxí Šárka Eisová.

Vejdu do školy a když se představuju paní recepční, ozve se na plné pecky znělka z Růžového pantera. Jsem v šoku, ale pak mi dojde, že to je místo zvonku a ohlašuje se přestávka. Je to jedna z přídavných funkcí nového bezpečnostního systému, jehož součástí je i rozhlas, jak se dozvím později. „Některé děti při tom tančí,“ pochvaluje si to učitelka tělocviku Šárka Eisová. Za ní jsem do této kladenské základní školy přijela. Prozkoumat pohyb ve škole.

Hopsejte si, ale do výšky
Dnešní škola je velmi rušné místo, kde děti běhají a skáčou nejen v tělocvičně. A přitom žijeme v době úzkostlivých rodičů a neméně úzkostlivých učitelů, v době, která vzývá bezpečnost. Učitelky neustále přemýšlejí, kde a co by se mohlo stát. V této škole jsou široké chodby, ale i tak se tu řeší, jak předejít zranění. „Ukažte paní redaktorce, jak můžete běhat,“ vybízí paní učitelka dvě holčičky, aby mi předvedly, že po chodbě je povoleno hopsat, nikoli běhat, a sama ten pohyb, který směřuje energii do výšky, napodobuje.

Strach o děti, strach z rodičů
Učitelé se nebojí jen o děti, bojí se i rodičů. Někdy by i rádi trochu zariskovali, nechali třeba vylézt dítě pro míč na strom, ale často si to nedovolí, protože kdyby se něco stalo, mají hned na krku velký problém. Rodiče úzkostlivě hlídají, aby se jejich dětem nic nestalo, a jsou připraveni školu popotahovat. Ne všichni, ale je jich dost na to, aby se o nich mluvilo jako o nové kategorii, někdy nazývané jako rodiče „přemotivovaní“. „Přestala jsem je soudit, nikdo nevíme, co za tím je,“ říká paní tělocvikářka smířlivě.

Strach z míče a výšek
Úzkostlivé jsou i mnohé děti. Částečně možná jen otevřeněji vyjadřují, co cítí. Dřívější generace své strachy a traumata z tělocviku schovávaly. „Některé děti se bojí rány míčem, jiné mají strach z výšek,“ říká paní tělocvikářka. „Jemně se snažím o to, aby to překonaly, ale rozhodně ne direktivně. Když to nejde, cvik nedělají, nebo dělají nějakou pro ně přijatelnou variantu.“  Ukazuje mi na stěně několik barevných koleček, do kterých se žákyně Andulka trefuje míčem, místo aby hrála s ostatními vybíjenou. Ve třetí třídě dostala míčem ránu a zůstal jí z toho velký strach, kterého se zbavuje jen velmi pomalu. U své dcery, která k ní chodí na tělocvik a bojí se cviků na kladině, si paní učitelka může dovolit přitlačit trochu víc, ale jen proto, že je i její máma.

„Co mi pomáhá, je, že jsme od osnov přešli k rámcovému vzdělávacímu programu. Ten nenařizuje všem skok přes kozu, například, ale obecněji překonávání překážek. Můžu se tak každému lépe přizpůsobit, a přesto nešvindlovat,“ dodává tělocvikářka.

Hlasivky drží, ale hlava bolí
Dalším paradoxem je, že tyto často bázlivé děti jsou zároveň velmi živé, hemží se, lítají – a pořád mluví. „Někdy přijdu domů a nemůžu únavou ani promluvit,“ říká Šárka Eisová.  „A víte, co dělám prvních čtrnáct dní prázdnin?“ pokračuje. „Jen tak sedím a koukám, než to ze sebe všechno setřesu. Nečtu, dokonce ani nevařím, akorát ohřeju v troubě pizzu. Dřív bylo energie víc, teď, s věkem, mě někdy bolí hlava jako střep.“  Učitelé by si zasloužili lázně.

Únava.

Tato škola je sice na Kladně poměrně vyhlášená, ale žádný velký komfort učitelům nenabízí.  „Kabinet“ tělocvikářky v suterénu je kamrlík přeplněný věcmi a pod stropem tam vedou tlusté odpadní roury. „Rodiče sem vůbec nemůžu vodit, každou chvíli je slyšet, že někdo splachuje,“ říká paní učitelka. Slyšet to je dost. Rodiče to údajně děsí a při jednáních s nimi to logicky i dost ruší.

Úbytek energie není ale na paní tělocvikářce vidět. S dětmi komunikuje silným a jasným hlasem. „Na fakultě nás naučili, jak posadit hlas, aby vás nezradil. A je fakt, že jsem výpadek hlasivek měla snad jen jednou,“ pochlubí se mi. Paní učitelka je hlučná, děti se jí ale vůbec nebojí, naopak, přitahuje jejich otázky. Má oči všude, při dozoru jí nic neunikne, hodiny dělá velmi dynamické.

Šárka Eisová: Jsem v naší rodině široko daleko jediná učitelka, ale babička si velmi přála být učitelkou a má z mého poslání velikou radost.

Neobratní sportovci
„Dnešní děti jsou neobratné v běžných pohybech, v koordinaci těla,“ říká Šárka Eisová. „Málo používají tělo přirozeně, málo chodí. Skoro všechny děti k nám rodiče vozí autem,“ dodává. Jde o spádovou školu o 550 dětech, ale s rozšířenou výukou jazyků. Více méně sem chodí děti z „dobrých rodin“. Mimoškolní život mají zaplněný zájmovými kroužky, včetně sportovních. Mají tu mistryně republiky v aerobiku, mažoretky, šampióna ve floorbalu.

Ale i tito malí sportovci mívají podle paní učitelky problém s běžným tělocvikem. Kotoul nebo skok přes kozu všichni nedají. Koza dokonce mnohé děsí, švédská bedna taky není oblíbená, obě jsou moc tvrdé. Tohle tradiční nářadí se používá spíš než podle původního účelu při překážkové vybíjené. Děti mají obecně raději věci měkčí, třeba z plastu. Jako třeba napodobeninu švédské bedny sestavenou z různobarevných dílů. Na tu ale nejde vyskočit jako na tu dřevěnou, šťouchnu do ní a moc nedrží. „Ale zase s ní dokáží manipulovat i malé děti,“ říká paní učitelka.

Ještě nemají pevné kosti
Přirozenému pohybu a práci s tělem se děti učí pomocí klasických „sokolských“ cviků, paní učitelka je považuje za užitečné. Kromě toho dělá hodiny tělocviku venku na zahradě u družiny. „Musejí dávat větší pozor, jsou tam blízko zaparkovaná auta, záhonky, zkrátka je to učí hýbat se v běžném prostředí a nic nenatropit. A kolem jsou třeba děti z družiny a stane se, že některé přijde a povídá: ´Můžu vám podávat míč?“  Dnes ale venku moc hezky není, a tak se cvičí uvnitř. Ve dvou třídách hrají děti překážkovou vybíjenou, které říkají „paintball“ (už mají vše letos splněno), ve třetí hodině vidím klasické cviky s tyčí a obručí a přehazovanou. Má to pravidla volejbalu, ale míč se neodpinkává, protože, jak mi paní učitelka sdělí, dětem se teprve osifikují kosti a neměly by nic natvrdo odrážet.

„Na peďáku jsme se toho učili strašně moc, umím třeba hned rozpoznat začínající skoliózu,“ vzpomíná na náročná studia, zaměřená dost výkonově. „Spolužačky gymnastky odpadly v první ročníku, protože neuměly zalyžovat, jak bylo třeba,“ říká poněkud rozpačitě. „Učitel nemá být primárně dobrý trenér, výkonnostní sport do školy nepatří. Tím ale neříkám, že do školy nepatří sportovní soutěže,“ dodává.

Poháry, chlouba školy?

Trofeje tu máme, ale nejsou naše
U vchodu se škola pyšní vitrínou se samými poháry, trofejemi ze sportovních akcí. „To ale není zásluha školy. Jsou to spíš výsledky sportovních kroužků, kam děti chodí po škole,“ říká paní učitelka.  „Když hrajeme floorbal, nemůže tempo hry určovat kluk, který ho hraje závodně, to by si hrál jen sám a všichni by koukali. Nechám ho třeba plánovat hodinu, nebo to píská.“ Obecně se ve škole od výkonnostního pojetí tělocviku ustupuje, stejně jako od srovnávání jednotlivých žáků. Přišlo se na to, že strach ze selhání výkon podrývá a jde proti cílům vzdělávání. Limity, za kolik co uběhnout, už rámcové vzdělávací programy neuvádějí, na rozdíl od bývalých osnov.

Známky jsou práce navíc, a k ničemu
„Už na fakultě nás učili, že důležitá je intraindividuální norma neboli pokrok každého žáka, a ne srovnávání,“ vysvětluje mi učitelka. „Každému klidně změřím, kolik udělá lehů-sedů nebo jak rychle uběhne stovku, je to určitý ukazatel fyzické zdatnosti a tato zdatnost je naším vzdělávacím cílem. Ale nebudu mu za to dávat trojku nebo pětku, co bych asi tím tak dosáhla? Nejspíš bych mnohým tělocvik znechutila.“

I přes tento její laxní přístup ke známkám – nebo díky němu? –  byly děti v jejích hodinách motivované, aktivní, veselé. To mohu dosvědčit. Taky se vzájemně povzbuzovaly a podporovaly. Dělalo se toho hodně, holky kroužily obručemi ostošest a na různých částech těla, kluci poctivě dělali předklony. Hrály se hry, tvořily se týmy. Vše šlo hladce a hodina hezky ubíhala. Omluvených bylo jen velmi málo.

Šárka Eisová vystudovala obory Český jazyk a literatura a Tělesná výchova na pedagogické fakultě v Hradci Králové. Kromě tělocviku učí jako třídní učitelka ve své třídě i Výchovu k životu a působí též jako výchovná poradkyně. Také externě vypomáhá jako učitelka češtiny na stavební průmyslovce. Má dvě děti.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

8

 
6 Počet vláken diskuze
2 Počet reakcí v diskuzi
2 Počet odběratelů diskuze
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Největší vlákno komentářů

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

nejnovější nejstarší
Jaroslav Jirásko
Jaroslav Jirásko

Díky RV a paní Polanské za skvělé články. Při čtení některých mstreamových médií jakoby už nemohlo být hůř. Při čtení RV se dočítáme, že je hodně skvělých učitelů i škol a že je hezky. A to je dobře.

Lea
Lea

Všechny tyhle osvícené učitelky a učitelé,o kterých tu píšete,svorně zastávají názor,že známky ničemu nepomáhají.A co dělá ministerstvo školství? Řeší pamlskové vyhlášky,povinný rok pro předškoláky,utrácí spousty peněz za nesmyslné projekty atd.Jsem ráda,že takové šikovné a rozumné učitelky jako je paní Eisová a další vůbec existují,tělocvik je také taková kapitola našeho školství,která si zasluhuje naši pozornost.Ale bez podpory rodičů i ministerstva,zřizovatelů atd,jsouto jen ojedinělé vlaštovky,které často narazí na nepochopení,ba i nepřátelství a intriky.

Daniela
Daniela

V 9.třídě mi souška dala 3 z těláku a to jsem prosím tu kozu přeskočila a i vyšplhala na tyč,ale protože jsem byla boubelka neudělala jsem výmik na hrazdě,v běhu pomalejší atd,atd,trojka na vysvědčení jak vyšitá.Dnes bych měla 1 jistou.

Káča
Káča

Nesnášela jsem tělocvik, též mé děti. Přihlouplé testování žáků, jak rychle běžíš, jak daleko skáčeš, jak rychle šplháš. Je to pořád stejné. Ve skutečnosti se vlastně tímto způsobem děti nehýbají, ale čekají až na ně dojde řada. Až na střední škole u syna chodili na tělocvik všichni. Proč? Protože se až z třídní knihy dozvěděli co v hodině tělocviku vlastně dělali. Např. hod medicimbálem (za celou dobu studia ho neviděli, natož aby s ním házeli). Místo toho každou hodinu hráli fotbal, florbal, pozemní hokej a další. Všichni byli spokojení, ale hlavně se hýbali. Syn dnes velký sportovec měl v první… Číst vice »

Prokeš
Prokeš

Vůbec České školství je padlé na hlavu.. Číselné známkování proč?? Máš za 3 jdi si sednout, jop vetšinou to takle funguje. Mě samotnému tělocvik nešel, a jasně byl jsem tlustej ale stále mi jebe do hlavy proč by se měl vůbec tělocvik známkovat? My třeba ve škole furt děláme to samé hrajeme vybíjenou nebo florbal. Nemáme možnost si zahrát něco jiného. PS: Jsem malý smrad ale nikdo mi nebude poroučet!

Vladimír Kocour
Vladimír Kocour

Je vidět, že tělocvik trpí stejným problémem jako všechny ostatní předměty. Např. Český jazyk si hraje na „malou literární vědu“. Tělocvik si zase hraje na „malý vrcholový sport“. Zatímco v případě Českého jazyka existuje tlak zvenčí, aby všechny děti uměly číst a psát, v případě tělocviku nic takového neexistuje, takže v žádném ročníku není jasné, co se mají děti naučit, co mají umět. A když to neumějí, nenásleduje žádné skutečné nápravné opatření. Děti dostanou nějakou špatnou známku – buď proto, že něco neumějí nebo přesto, že něco umějí – a jede se dál. Rok za rokem, desetiletí za desetiletím. Tělocvik… Číst vice »