„Můj vztah ke škole zásadně poznamenala ¨aféra¨ s jablíčky v první třídě. A na školní léta moc ráda nevzpomínám, cítila jsem, že mě soudružky učitelky nemají rády,“ říká moderátorka Ester Janečková. „Ale dcera chodí do skvělé školy a jeden z mých synů chce být učitelem. Je to krásné povolání.“
Jaké jsou vaše vzpomínky na základní školu?
Byla jsem dítě odchované kolektivními zařízeními, v jeslích už od devíti měsíců… Ačkoli učitelky v mateřské škole až na jednu výjimku nebyly nic moc, do první třídy jsem šla moc natěšená, motivovaná, jak se budu učit. Ovšem asi po měsíci jsme měli hodinu výtvarné výchovy, s naší postarší a poněkud přísnou paní učitelkou, a malovali jsme jablíčka. Nejsem v téhle oblasti moc šikovná. Ale pamatuju si, že jsem ze svého výtvarného výkonu měla dobrý pocit. Jablka se mi jen malinko rozpila, a tak jsem kontury opravila hadříkem. Gumou jsme to měli zakázané. Soudružka ale na mě spustila, že jsem gumovala. Dušovala jsem se, že jsem použila hadřík, ale ona mi to nevěřila. Jako trest mi podle pravítka škrtla jedno z pěti razítek červených veverek, které jsme na ten týden vyfasovali. Protože jsem lhala. Dostala jsem příšerný, neutišitelný záchvat pláče a od té doby už jsem škole nevěřila, že to se mnou myslí dobře. Začala jsem zlobit, nechtělo se mi učit a nosila jsem domů nejvíc poznámek ze všech holek ve třídě.
Bylo to na střední jinak? Na jakou střední školu jste šla?
Na zdravotní. Hlásila jsme se na herectví na konzervatoř, tam mě ale nevzali, na gympl jsem se bála jít kvůli matice, a tak jsem nějak přišla na zdrávku. A vlastně si myslím, že to nebyla úplně špatná volba. Vzdělání asi nic moc, i když někteří doktoři, kteří nás učili, byli moc fajn. Ale hlavně to byla dobrá škola života. Už od druháku jsme chodili na praxi, viděli jsme rození i umírání ve věku, kdy to je pro druhé čistá abstrakce, to byla velká zkušenost. Já jsem propadla porodům a chodila jsem držet maminky za ruce, to ještě u porodu nesměli být tátové.
Ester Janečková bude moderovat slavnostní vyhlášení ocenění Global Teacher Prize Czech Republic. O tomto ocenění, jehož planetární vítěz získá milion dolarů, si můžete přečíst zde.
Nominujte učitele!
Co jste se ve škole naučila, obecně?
Můj dominantní pocit je, že jsem se toho moc nenaučila. Co jsem se naučila, bylo se flákat, věci obcházet, proplouvat, protože to bylo efektivní, zbytek byla nuda.
Jaký předmět vás bavil?
Asi čeština, měli jsme docela fajn češtinářku, to mluvím ještě o základní škole. Psávala jsem básničky, bavily mě slohy. Ostatní předměty mi bohužel zprotivily soudružky učitelky. Ani ruštinu nás pořádně nenaučili. O angličtině nemluvě, tu jsme neměli ani na zdravotní škole, tam byla pouze ruština. Byla jsem ve třeťáku, když přišla revoluce a naše paní ruštinářka se po měsíčním kurzu rekvalifikovala na angličtinářku. Takže jsem měla rok v uvozovkách angličtinu a když jsem po škole odjela do Anglie dělat au pair, jediné, co jsem uměla říct, bylo jmenuju se Ester a neumím anglicky.
Po maturitě jste nešla na vysokou?
Hlásila jsem se na DAMU, ale nevzali mě, a proto jsem jela do Anglie. Po návratu jsem pracovala chvíli v rádiu a napodruhé mě vzali, na studium režie a dramaturgie, odkud jsem pak ve třetím ročníku přestoupila na herectví. No a tam konečně studium dostalo větší smysl, byli tam fajn spolužáci i pedagogové, i když si myslím, že i tahle škola by potřebovala nějakou změnu. Každopádně tam jsem pookřála.
Máte doma prvňačku, jaká je škola vaší dcery?
Sářina škola má motto „Škola, do které byste chtěli chodit,“ a to tedy mají pravdu. Patří mezi inovativní školy, které kladou důraz na vnitřní motivaci dítěte, vyhýbají se srovnávání dětí a nejdou cestou memorování. Nepodporují v dětech soutěživost. Třeba i tím, že se učí dohromady děti od první do třetí třídy. Tím, že jsou namíchaní starší s mladšími, se stírá i to, kdo je lepší nebo horší. Mladší se učí od starších, starší se učí ohledům vůči mladším. Děti mají individuální studijní plány, Sára si třeba vybrala knížku, které je pro desetileté děti, a pan učitel jí tu svobodu dal, sama tak třeba poznala, jaké to je se přecenit. Děti se tím učí osobní odpovědnosti za to, jak se učí. Učí se tam hodně přes zkušenosti a zážitky, hodně chodí ven. Už od první třídy se učí o médiích, a to jdou pak do rádia, nebo finanční gramotnost, třeba formou obchodu. Mají samostatné prezentace. Sára teď zkoumala, co je to bolest, a měla k tomu prezentaci, musela ostatním dětem vysvětlit, co to je bolest, jaký má fyziologický podklad, dívali jsme se s ní k tomu tématu na pohádku Byl jednou jeden život.
Pomáháte jí s domácí přípravou?
V téhle škole nejsou domácí úkoly, což je pohodlné, nemusíme mít stres z toho, že večer po práci ještě budeme muset honit nějaké resty. Na druhou stranu se aktivita rodičů předpokládá, právě třeba u těch samostatných projektů, v těch dětem nějak pomáháme. Tím se rodiče zapojují do výuky a vzniká celkově těsnější vztah mezi dítětem, rodičem a školou.
Jak moc je důležitý ve škole učitel?
Učitel je v životě dítěte strašně důležitá postava. Má moc dítě nadchnout pro učení, pro něco zapálit na celý život. Dnešní učitelé jsou přetížení a špatně ohodnocení, čímž zase trpí děti, za téhle situace se jim často učitelé nevěnují, jak by měli. Ty, co to umí i v těchto podmínkách, velmi obdivuju. Dobrý učitel by také měl být muž, v polovině případů, což se bohužel zatím taky nedaří, a jistě to souvisí s nízkým ohodnocením, protože muž častěji volí profesi s ohledem na to, zda uživí rodinu. Jeden z mých synů ale chce být učitelem. Říká, že chce být takovým učitelem, který probouzí zájem dětí. Teď studuje pedagogickou fakultu a na škole, kam chodí má dcera, byl na praxi.
Jakých kvalit si ceníte na učiteli nejvíc?
Když je moudrý, má smysl pro humor, hodně energie, dokáže děti strhnout. Je velkorysý a má dobré srdce.
Ester Janečková je televizní moderátorka známá z pořadů Sama doma nebo Pošta pro tebe. S manželem Zdeňkem Janečkem mají dva odrostlé syny, Krištofa a Cyrila, a dceru Sáru, prvňačku.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Ještě že do té školy nemusím chodit. No a to, jak proplouvala školami paní Ester, to nemá cenu ani komentovat. No ale zase to, co dělá nyní je dobré, takže školy snad ani nepotřebovala. A pokud se někdo ani po roce (byť s blbým učitelem) nenaučí v cizím jazyce říct víc, než uměla ona, to snad o ní něco svědčí.
Myslím, že jen s trochou nadsázky vyjádřila to, co zažilo hodně lidí = praktický výstup výuky cizího jazyka bylo často to, že když se člověk ocitl v cizojazyčném prostředí, zvláště s rodilými mluvčími, nedokázal pořádně promluvit a nerozuměl jim. Proplouvání školou je něco, co zažili mnozí, a je to prostě reakce na to, že škola dětem nedává smysl, a vypovídá to něco o tehdejší škole, protože se to dělo plošně, Ester Janečková v tom není sama.
Také jsem chodila na zdravotnickou školu a rozhodně jsme jen nedržely maminky za ruku, ale měly jsme na každém oddělení své úkoly, které musely být splněny. Samozřejmě snaha se občas ulít tady byla, ale popsat studia tímto stylem mi přijde hodně ostudné. Tedy pro paní Ester.
Je to normální přirozená reakce na školu, která neumí s dětmi pracovat. Má to tak hodně i jinak pilných dětí. Navíc v rozhovoru není nic o tom, že kromě držení ruky už Ester Janečková nedělala vůbec nic dalšího.
Tak se paní Ester našla – díky zbytečnému vzdělání, flákání a ulévání, dělá to, co dělá. Ale ja za to hodně peněz…
Hmmm. Jsem ročník 75, na 1. stupni nás bylo ve třídě 39 a na paní učitelku nemůžu říct křivé slovo, byť byla velice přísná a rázná. Po přechodu na 2. stupeň do jiné školy(sportovní třída) jsem narazila na třídní učitelku, češtinářku se kterou jsem si nesedla a která si na mně zasedla, její pokusy pokazit mi vyznamenání jí nikdy nevyšly. Dodnes vzpomínám na slohovou práci na téma „jak vycházím s třídní učitelkou a ostatními učitely“……měla to být anonymní….já jsem napsala, co jsem cítila a podepsala jsem se 🙂
Ale celkově vzpomínám na ZŠ i střední školu v dobrém, žádná traumata si v sobě nenesu.
Naše děti chodí do klasické školy a neumím si to představit jinak. S učitelkami a učiteli se dá mluvit, ředitelka je sympatická a rozumná…jen školník, ten někdy citlivější děti uvede ve stav paniky:), když na ně houkne „A zdravit bude kdo!“