Veronika Matějová je čerstvá absolventka učitelství 1.stupně na Pedagogické fakultě UK v Praze. Již při studiu nasbírala pracovní zkušenosti, a také zkušenosti z výběrových řízení různých škol. Soukromé školy měly obecně více partnerský přístup, státní školy příjímací řízení více odbývaly. „Ale nakonec jsem zakotvila na státní škole, která je skvělá!“ říká Veronika.

Odkud pocházíte, Veroniko?
Z malé vesnice ve Středočeském kraji.

Chtěla jste být prvostupňovou učitelkou, nebo se to tak nějak stalo?
Nejdřív jsem se přihlásila na obor matematika a český jazyk. Ale pak jsem zjistila, že bakalářské studium pro učitelství druhého stupně má málo praxe. Z tohoto a jiných důvodů jsem přešla na učitelství prvního stupně.

Jaký je podle vás důvod pro to, aby učitelství prvního stupně mělo od začátku víc praxe než druhý stupeň?
První stupeň se studuje v neděleném magisterském programu, zatímco druhý stupeň je rozdělený na bakaláře a magistra. Bakalářský program je koncipován jako oborová příprava pro magisterský, a tudíž se v něm počítá s malým podílem praxe.

Pracovala jste na plný úvazek již během studia. To jde?
V ČR chybí velké množství učitelů. Je na zodpovědnosti ředitele přijmout učitele i bez pedagogického vzdělání, s tím, že si ho doplní. U studenta učitelství se vychází z toho, že se na profesi učitele již intenzivně připravuje.

Jak byste shrnula své učitelské zkušenosti?
Nejdéle jsem pracovala v soukromé, poměrně prestižní škole. Tam to celkově šlo. Krátce jsem učila i v jedné státní škole, jako záskok, a tam to bylo horší. Škola měla úplně jiný přístup ke vzdělávání než já.

S rodiči jste si rozuměla?
Vlastně ano, dalo se s nimi domluvit. Dařilo se mi jim vysvětlit metody, které používám a které nemusí být pro laika snadno pochopitelné, ale jsou účinné.

Můžete nějakou zmínit konkrétně?
Třeba jak pracovat s dětmi, které neprojevují zájem o učení. Osvědčilo se mi trochu couvnout, vytvořit jim prostor, pocit bezpečí a sejmout ten tlak, že se všechno musí. Častá představa je, že na “lajdáka” se musí přitlačit, ale ono to nefunguje. Když dítě “natlačíte” těsně k překážce, tak se nemůže rozběhnout a přeskočit ji. Rodičům, byť mají tradiční představy o vzdělávání, se to dá vysvětlit. Mně se to aspoň podařilo.

Rodiče se dali přesvědčit spíš než učitelé?
Zdálo se mi, že rezistentní v té státní škole byli opravdu spíš učitelé, ne všichni, ale podstatná část. Byli zvyklí nějak přemýšlet a reprodukovat jen to, co sami zažili. Asi podvědomě. Podvědomí v tom podle mě hraje velkou roli. Sama jsem u sebe vypozorovala, že jsem někdy dětem něco řekla, a pak jsem se divila, kde se to ve mně vzalo. Ve škole nás to neučili, sama tak postupovat nechci, ale odněkud to vyskočilo, nějaký starý vzorec. Opakujete, co jste v nějaké situaci zažili a co jste si zafixovali jako funkční. Je ale otázkou, zda to je funkční dlouhodobě.

Co bylo ještě jinak ve státní škole, ve srovnání se soukromou?
Soukromá škola měla nějakou vizi, ta té státní chyběla. Určitým způsobem bylo sice vše v jedné linii, ale byla to linie cukru a biče, která mi nevyhovovala. Nedostatky některých dalších státních škol se projevovaly už při přijímacích pohovorech.

V čem, například?
Ve většině těch státních měl pohovor jen jedno kolo, kdežto v soukromých byl vždy minimálně dvoukolový. A jednali se mnou partnersky. V soukromé škole vám řeknou „my vám ukážeme, jak to děláme, vy nám řekněte, jak to chcete dělat, a pak se uvidí, jestli si sedneme. Pokud vám to u nás nevyhovuje, řekněte nám to hned, v tomto kole“. Brali to tak, že i já se rozhoduji, nejen oni. Nechtějí někoho, komu jejich přístup nevyhovuje. Na státní škole vás naopak často automaticky chtějí, aniž by zkoumali, jaký jste učitel a jestli tam zapadnete. V té škole, se kterou jsem si nesedla, jsem na pohovoru řekla, jak učím, a oni na to kývli, ale pak se ukázalo, že s tím vlastně spokojení nebyli. Kdyby měli jasno v tom, co chtějí, nemuselo k tomu dojít. Na jiné státní škole zase pohovor vypadal jako zkoušení.

Bylo s vámi ve výběrovém řízení víc kandidátů?
V případě té soukromé školy, kde jsem pak pracovala, bylo kandidátů celkem dost, ale u jiných výběrových řízení to nevím.

Čím jste tedy podle vás zapůsobila, že si zvolili vás?
Vlastně úplně nevím. Ale myslím, že to nebylo o praxi ani o vzdělání. Sedli jsme si nejvíce v tom, jak přistupovat k dětem.

Kde pracujete teď, po ukončení školy?
Paradoxně jsem nakonec zakotvila na státní škole. Špatnou zkušeností jsem se nenechala odradit a dobře jsem udělala. Je to škola, která může být mnoha dalším velkou inspirací. Je pro svůj přístup k výuce vyhledávaná rodiči i studenty učitelství. Přijímací řízení sem vypadalo úplně jinak než v těch předchozích státních školách. Dokonce zahrnovalo i zkušební hodinu. Jsem tu opravdu moc ráda.

Veronika Matějová je čerstvou absolventkou PedF UK v oboru učitelství pro 1.stupeň ZŠ. Na škole vedla Pedagogický spolek EMIL.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let